úterý 27. června 2023

Jak jsem se pral

 

Řekněme si to hned a narovinu – nejsem žádnej Chuck Norris a s Brucem Willisem nás spojuje jen milá a sympatická tvář…! Prát se prostě neumím, vždycky jsem byl bit jak žito. Vencovo heslo „Hubu máme na to, abychom se domluvili, ne abychom se přes ní mlátili“ je strašně fajn. Ale věřte mi, když přijde na lámání chleba, respektive nosní přepážky, je celkem k nepotřebě.

Ovšem všechny grobiány a opuštěné milenky teď varuji – nechystám se vyprávět o crčící krvi z úst. Tedy mých. Ani o krvácejících kloubech na ruce. Tedy toho druhého. Vzpomněl jsem si onehdy na dvě pranice z mého dětství, na které nemohu zapomenout. Nevyšel jsem z nich nejlépe. Ale ty dvě rvačky patří k těm zážitkům, které mne uplácaly na celý život.

Klukovské časy mezi paneláky, odehrávající se na třech trávnících, dvou pískovištích s unikátními prolejzkami jsem popsal už tady v dílech nazvaných Prolejzačka poprvé a podruhé. Mým klukovským skorobráchou byl v té době Zdeněk ze sousedního vchodu. Prostě nerozlučná dvojka. Pořád spolu na stejných zelených koloběžkách, pak na kolech Pionýr, v podobných trenclích jsme hráli mače vždy na stejné straně. A také jsem byl jediný, koho Zdeňkovi rodiče brali lampasáckou volhou s tím jelenem na haubně na výlety do sádeckého lesa, kde jsme prolézali zbytky okopů po okupantech, když na základě moskevských protokolů jejich tanky s bílým pruhem opustily město. No, a s tímhle Zdeňkem jsme se jednou pod zadní prolézačkou s tím kruhem nahoře, kam se přesně vešla dětská hlava, brutálně servali. Kluci postávali okolo, a docela nechápali, proč se pereme zrovna my dva. Taky když opadl počáteční vztek, a my už se jen drželi v kravatě, nechápali jsme to ani my dva. Leč dostali jsme se do situace, ve které, podle klukovských měřítek, nelze ztratit tvář! Tak jsme tam tak leželi, drželi se v klinči, kluci se pomalu začali věnovat svým věcem, protože i ten dětský mozek pochopil bezvýchodnost situace. Dodnes jsem přesvědčen, že mne i Zdeňka mrzela ta neschopnost uvolnit sevření více, než předchozí rvačka. Oba jsme věděli, že jsme to zvorali, a teď nevíme jak z toho ven. Po dlouhých minutách, hlavně tedy poté, co okolní gang přestal výsledek zápasu zajímat, jsme beze slova a oba najednou začali sevření povolovat. V jakémkoliv jiném případě bychom se zvedli a nechali toho druhého svému osudu. My ovšem zůstali sedět. Mlčky vedle sebe. Další dlouhé minuty. … Po chvíli jsme se oba začali smát. Už v těch šesti sedmi letech nám ta situace přišla…, no, dnes bych řekl absurdní!

Od té doby vím, že meze pružnosti se nesmí pokoušet. Ne, že bych to ještě mockrát v dalších i mnohem pozdějších letech nepodělal. Abych pozdě nelitoval, že jsem nechal věci zajít příliš daleko, odkud už nebylo návratu. Jéjej, to by byl dlouhý seznam. Ale věřte mi, snažím se. Snad jsem aspoň několikrát dokázal zůstat sedět a zasmát se.

O pár let poději, myslím, že jsme byli na konci páté třídy, jsem se dostal do hloupého sporu se spolužačkou Soňou. Nejspíše jste to prožívali stejně – doba čínských zdí mezi Venuší a Marsem, mezi klukovským a holčičím světem a uprostřed přímo Mariánský příkop. A kdy už jen pár slov prohozených s holkou ve vedlejší lavici mohlo spustit hluboké opovržení jedné či druhé strany. Se Soňou jsme to měli hozený trochu jinak. Řekl bych, že jsme v tom uměli chodit. Docela nás bavilo si spolu povídat. V té době jsem byl zamilovaný do Ivy, takže z mé strany v tom určitě nebyl žádný podtext. A obávám se, že opačně to bylo stejné – ve třídě působili jiní žádoucí samečci alfíčci. Jirka, Fredy, Jarda… Já mezi ně určitě nepatřil. Nevýrazné učitelské dítě. Soňa, samozřejmě za jiných okolností, mohla být mou první opravdovou kamarádkou. Neupravené světlé vlasy kolem bledého obličeje plného pih. A veselé oči. Pamatuji si ji stále rozesmátou. Taková Pipi Dlouhá Punčocha! … Jednoho dne jsme najednou stáli v rohu třídy vedle umyvadla a schylovalo se mezi námi k rvačce. Vůbec si nepamatuji důvod. Víte co, v těch letech stačí úplná kravina! Asi by náš spor nevzbudil žádnou pozornost. Leč najednou vybublala ta nejistota třídního kolektivu, jak je to vlastně možné, že zrovna my dva jsme spolu byli několikrát přistiženi v rozhovoru či společném smíchu. A tak tahle nejistota z neznámého spojila spolužáky do davu, jehož hybnost je určována vším možným, jen ne soucitem a racionalitou. Holky povzbuzovaly Soňu, ať to tomu klukovi nandá. Kluci na mě pokřikovali, ať se nenechám zmlátit holkou. Soňa měla na tváři ten svůj úsměv plný bílých perliček, postupovala proti mně a snažila se o jakési údery či strkání. Nedokázal jsem stát hrdě, měl jsem své ručičky špejličky zkřížené na prsou, aby to nebolelo… Směšný antihrdina… Pomalu jsem ustupoval za řehotu holek. Dívali jsme se do očí. V jejích světle modrých jsem viděl, že si s tou situací neví rady. Ustoupil jsem ještě pár kroků, Soňa svěsila ruce a bylo po události. Dav flusl několik poznámek a rozešel se, aby během okamžiku na vše zapomněl. No jo, ale já si to pamatuji dodnes.

Po zbytek toho jara jsme se se Soňou už společně nezasmáli. Vyhýbali jsme se jeden druhému. Po prázdninách jsem šel do áčka a Soňu zařadili do céčka. A tak když se náhodou octnu v nekomfortní situaci v rohu u umyvadla, snažím se kašlat na dav a mínění rozmazaných obličejů. A pořád kamarádím s holkama! I když jsem zrovna zamilovanej  třeba do Ivy…!

Praha – Pankrác, 27.6.2023



neděle 8. května 2022

RIGA 103

K výstupu pro anténu táta přikroutil dlouhý drát, druhý konec obtočil kolem oka poctivého prvorepublikového drátěného plotu. Tedy vlastně jeho zbytku, co místy ještě odděloval cestičku k hostinci U Rozvědčíka od staré zahrady nebožky Fraňkové. Dvacet let staré rádio se tak spolu s netradiční mřížkovanou anténou rozměru sovětského radiolokátoru vzepjalo k netušenému výkonu. Po celém údolí Skřivánčího potoka se rozezněla znělka, která mě bude dojímat do konce mých dní – tatárata tatatá, tátarata táta, tatrádatatádádááá tádárata táta… „Hlas Ameriky, Washington“. Byl srpen roku 1988, do převratu ještě strašně daleko, a můj táta za shovívavě chápavého kroucení maminčiny hlavy vedl svůj soukromý odboj proti bolševikovi, který mu zkurvil život.

To rádio se jmenovalo Riga. Měli jsme jej doma na bruselské knihovně nad nápaditě umístěným barem. V něm ovšem nebyly lahve, ale fotografie v nepřehledném mišmaši, a pro mě tehdy nezáživné dokumenty. Rádio bylo moc pěkné, moderní. Myslím, že tento výrobek Rižského radiozávodu určitě nepatřil k tomu nejhoršímu, co se na území tehdejšího SSSR sdělálo. Ovšem abychom do něj nemuseli co chvíli cpát snad osm monočlánků, těch největších buřtů (v dnešních cenách by pořizování baterií brzo přesáhlo hodnoty i mnohem modernějšího přijímače!), chlapi v komunálu tátovi vyrobili černou krabičku s malým cvakajícím čudlíkem. Dvanáctivoltový zdroj pro připojení do sítě. To hlasité cvaknutí patřilo k mým školním ránům, protože to byla první věc, kterou maminka po ránu udělala – „pustila Prahu“. A tak se mi do posledního sotva probuzeného závitu zarývaly sborové písně budovatelů komunismu či borců na stráži míru, ale také Dvořákovo Largo či nezapomenutelná Nepilova dikce z jeho Dobrých, a ještě lepších rán.

Na cestu do Bulharska, k moři, na Slančev brjag, táta vybavil zadní sedadlo našeho moskviče vymakaným držákem, co mu také v komunálním zámečnictví vykovali z páskové oceli. Rádio Riga do něj přesně pasovalo. Nad střechu sovětského vozu přibyl nekonečný oblouk tlusté antény vedoucí od kufru až k háčku u předního okénka. Já bych tedy raději viděl anténu volně vlát za ocelovým sedanem nejlépe s liščím ohonem na vrcholu! Ale v deseti letech jsem už chápal, že některá přání nemá cenu ani vyslovovat. Na druhou stranu máma zase nakoupila skvělé bílé námořnické čepice se zelenými celuloidovými štítky. A já v papírnictví v nákupním centru Zlatý chmel, v tom patře, kam se dalo vyjet na kole po nekonečné rampě pro kočárky, pořídil tlustý sešit, základ budoucího skvělého cestopisu. Byl to jeden z nekonečné řady mých skvělých úmyslů a do detailu promyšlených plánů, které jsem nikdy neuskutečnil. Takže před nebeskou bránou budu stát v té řadě označené: „Ti, co se na všechno vždy vysrali a nic nedotáhli do konce“, ze které nás budou rovnou lifrovat zase dolů, a pak ještě níže.

Zcela jasně si pamatuji mámu, jak v té bílé kapitánské čepici, za vyhrávání stanice Praha z rádia Riga, stojí za kuropění na naší první čůrací zastávce na karlovarce už kdesi před Prahou. Trochu jsem se za ní styděl, protože maminka stála na krajnici v pozoru a salutovala projíždějícím náklaďákům. Řidiči se mohli na štíhlou ženu v sněhobílých kalhotách dosyta vynadívat, v těch kopcích na staré státovce se trambusy Škoda 706 ploužily v oblacích černého dýmu, a jen sem tam projel nádherný truck s exotickou značkou T.I.R. na přívěsu. Často jsem si po letech na ten pocit jistého studu za maminku vzpomněl. Táta se sice smál, a já cítil tu veselou a natěšenou náladu ve vzduchu, přesto mi chování tak „staré“ maminky připadalo zcela nemístné. Jak jsem mohl tušit, že budu přesně v jejím věku, až se budu v bílé Astře s nádhernou blondýnkou toulat celou Francií, o vínu a bagetách, s rozedřeným patrem od suché střídy, a moře mi bude po kotníky…

Táta si po letech, v to letní odpoledne roku 1988, kdy se neměnnost sudetského podnebí měřila obsahem síry v ovzduší, špatnou náladou ředitelky školy, co maturitu získala na kadeřnickém učňáku, či výškou hladiny chcanek na toaletě hogofogo hotelu na náměstí, tak v to letní časné odpoledne si táta dolil další skleničku odporného bílého Hodonínského slunce a zesílil rádio Riga tak, že loučení Ivana Medka z Vídně muselo být slyšet až u toho komunisty, co mu za necelé dva roky brácha přidělá na plot ceduli „třída Lidových milicí“. To už se máma ozvala, a tichým hlasem se obrátila na otce: „Aleši, neblbni!“ … Z poličky pak vzala skleničku po babičce Jarmile a vrchovatě si nalila Hodonínského slunce, aby jej vypila na jeden zátah…

6.5.2022, Praha








čtvrtek 3. června 2021

Mezisoučet


„Můžete mi, prosím, udělat mezisoučet?“, ptávala se máma v tom malém řeznictví vedle můstku k zastávce Křivoklát - hrad. Vozíval jsem ji v těch prázdninových dobách na sklonku Husákovy éry jednou týdně z Rozvědčíka na velký nákup do Křivoklátu – pro potraviny do pidisámošky nad hotel Sýkora, drogerie dole v zatáčce pod poštou, a nakonec to řeznictví. Zde už bylo třeba pohlídat rozpočet, a proto ta kontrolní věta.

Termín „mezisoučet“ svádí k představě, že přichází plus minus v polovině sčítání. To je ovšem velký omyl. Proč mezisčítat, když je pořád z čeho brát?! Teprve když zbývají poslední tři čtyři položky, je třeba obezřetného nakládání se zdroji. Ohlídat, na co ještě mám.

A tak když i mně najednou zbývá jen pár položek, jak mi onehdy došlo uprostřed nespavé noci při pohledu na ťupky světýlek cezených žaluziemi na strop ložnice, spustil se mi v hlavě můj osobní mezisoučet. Pinkfloydovské chrastění pokladny neznělo vůbec nadějně. Možná bych sem nějakou naději vůbec netahal…

Samozřejmě, že v tom košíku příběhů již konzumovaných, jsou události zásadní, chlebnaté. Také strava nepodstatná, polívkové kostky či pudinky v prášku, i věci pro radost – vedle lentilek třeba tuzemský rum. Prostě mišmaš věcí, které byly fajn a i po letech a desetiletích stále voní!

Ale na seznamu „nice to have“ zbývá pořád tolik položek! V tu kropenatou noc jako první vyplavala vážná hudba!  Kdysi jsem se rozhodl naposlouchat vše od čtvera ročních období přes tokátyfugy, Toníkovo světoznámé largo, až po studánky či Jenůfu. Je zřejmé, že to už nestihnu. Mám totiž neodbytný pocit, že jsem ne zrovna okraden, ale fatálně ochuzen. Tahle vrátka zůstanou zavřená.

Taky ten půlmaraton už nedám. Vždy, když už to vypadalo fakt dobře, stárnoucí a devastované tělo vždy rozhodlo jinak… Řetězce sebepoškozování… Půl roku koleno, rok nato zánět plantar fascia a těžko jsem došel i na Křižíkovu. A od posledního karanténního podzimu bolavá achilovka a rozhodnutí pověsit darované tretry na hřebík.

Už tři čtyři roky se ani k půlnoci neúčastním tanečků na firemních akcích. A tančím fakt rád. Jenže jak říká prostřední ze tří sester – Burmo, hlavně nebuď trapnej! Takže tanečním zhoupnutím boků zasouvám i tenhle šuplíček.

Ten seznam věcí, na které už po mezisoučtu nemám (v jakémkoliv smyslu toho slova), je bolestně dlouhý. Už před lety jsem škrtl dva roky prázdnin v jazzových klubech jižního Bronxu či východního Harlemu, také koupi bungalovu v Andalusii, opakované víkendy v Římě, přechod Štiavnických vrchů, nákup piana a Lehmanových notových záznamů, čundry se synem… Nepořídím si těžký psací stůl ani ojetou Mazdu MX5, už nejspíš nepřečtu celé Peroutkovo Budování státu, o Churchillových válečných pamětech nemluvě. Neopráším prastará přátelství a nová nenaváži. Nepokecám si v londýnském pubu v angličtině, nepojedu stopem do Provence, a už vůbec ne s Pumpídem, ani ten kontrabas opřený v garáži už nevybalím. A naopak - tu novou blondýnku z účtárny nesbalím…

Prostě si zvykám na pocit posledních deseti minut zápasu za stavu 0:3. Ano, bylo by trapné to jen odchodit, už kvůli fandům s kelímkáčem okolo hřiště. Ano, prý kdosi kdesi zažil, že se stal zázrak a něco tam ještě spadlo. Ano, je to furt deset minut. Posledních, ale celých dlouhých deset minut… Příliš málo na vítězství, příliš dlouho na vypuštění celého zápasu.

Takže i když se za lajnou rozklusávají mladí vlčáci, snažím se to udýchat i s tou bolavou achilovkou.  

Praha, 3.6.2021




sobota 23. ledna 2021

Sbíhání


Je mi asi tak pět let a spolu se Zuzanou sbíhám od staré Chmelárny na kraji Horní Halže, kde táta zaparkoval našeho moskviče. Běžíme po houpajícím se koberci suché trávy dolů k chalupě. Stařina ještě nepráší, Prunéřov ani Tušimice zatím nechrlí tolik popílku, který za pár let pokryje horské louky poté, co černý sníh na jaře roztaje. Cestrovic Ivan, který nás zahlédl z chalupy těsně u silnice, zběsile válí sudy. Slyším mámu, jak říká, ať neblbne, že je tu spoustu zmijí! Dospělí se hrnou za námi ověšeni taškami a vzduch je plný těšení a pohodové nálady, přestože nás čeká vybydlená chalupa po Němcích a kouřící kamna.

Uteče mnoho let, a já cestou z lyžování na mé hoře vzpomínek odbočím v Kovářské na silničku k Měděnci. Nesmyslně přibrzdím u přejezdu přes trať, po které dávno nejezdí hranatej motorák do Vejprt. Ty cesty vlakem z Chomutova nahoru mi připadaly nekonečné. Protože jsem tehdy, já blbec, nevěděl, že vše je konečné, a ani jsem nepoznal, že ta poslední cesta je poslední... Takže jsem odbočil, a na Halži přibrzdil, abych ukázal dětem, kde bydlel pan Hus, kde táta postavil první i druhou garáž, kam jsme s tetou Alenou nosili zbytky pro Bláhovic psa. Nostalgicky směrem k dětem pronesu: "Tak tady jsem vyrostl...". Ze sedadla spolujezdce, v tomto případě spolujezdkyně - matky mých dětí - se ozve: "A je to na vašem otci dost znát...".

Jsem si jist, že z kluka vyrůstajícího uprostřed zanikajícího a destruovaného žateckého Podměstí a o víkendech objevujícího pozůstatky odstřelených chalup v Erzgebirge, zarůstající sady a ve smrčinách zanikající cesty, nemůže vyrůst životní optimista. Vlastně dodnes je mi dobře v té všeobjímající melancholii, octnu-li se v zapršeném smrkovém lese mezi černými nehybnými kmeny a mlhou válející se okolo. Jako bych omylem vešel do svého dětského pokoje...

Málokdy poznáme, že se účastníme čehosi naposledy. Naštěstí. Aspoň já po takových ultimativních zážitcích vůbec, ale vůbec netoužím. Když vynechám extrémní situace konečných loučení, mám v tom zadním šuplíku pár okamžiků, kdy jsem "to" věděl a hmatatelnost čehosi uzavřeného byla jak tvrdá ledová stěna. K té chalupě schované dole pod lesem, dnes už zase zeleném, jsem byl přivázanej řetězy... Těmi rezavými po Němcích ze skoby vzadu ve stodole, těmi vánočními v krabici z Růžového pokoje, vodítkem naší jezevčice, řemeny, v nichž jsem závějemi od studánky tahal kanystr s vodou pro miminko Lucku, i tím páskem, co jsem tátovi koupil k posledním vánocům. 

Pak jsem se jednou vracel s mámou z kadaňské nemocnice. Kde jsme nechali tátu na kapačkách. Po milionté, tentokrát mlčky, jsme scházeli jednou z nejhezčích cest na světě, kolem místa, kde kdysi liška roztrhala Bláhovic kohouta, kolem skály, které jsem říkal První volání, kolem vodopádů Bílá voda, nad strání, odkud děda Franta lapající po dechu tahal po kolenou a po centimetrech kmeny suchých smrků. Když jsme s mámou vyšli z lesa, z komína chalupy se nekouřilo, v pokoji zvaném "Naproti" byla tma. Nevítala nás jezevčice Patti, která mi byla víc ségra než pes.

Pochopil jsem, že tohle je NAPOSLED. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že něco strašně důležitého v mém životě skončilo. Ultimativně a neodvolatelně. Pochopil jsem, že sem už se vracet nebudu. Ne že bych nemohl. Nechci.

A tak sbíhám kamsi dolů, znovu a znovu, ovšem čím dál pomaleji. A čím dál častěji si všímám, jestli to není naposled. ... Jo, a taky dávám bacha na zmije...

Vysočany, 23.1.2021




pondělí 17. února 2020

Pěna dní v podivné zimě 2020

Nálepky
První nálepku, takovou opravdickou, jak razítko otočenou sekerou, jsem dostal už před třiceti lety. Radnici Městečka na dlani tehdy opanovali neúspěšní komunisté, tedy ti vyškrtnutí z rodné strany, spolu s mladými soudruhy normalizačními pragmatiky. Za můj aktivistický odpor k způsobu převzetí porevoluční moci jsem byl počastován nálepkou fašista. Poprvé mě tak ocejchoval vzdělaný a chytrý muž, jehož jsem si mimochodem dost vážil. Ten se se svými přáteli po čase stal "přítelem" v rodící se sociální demokracii. Když pak ale byla příležitost kooperovat na společných cílech v rámci komunální politiky, tahle nálepka jim paradoxně nedovolila se mnou, tehdy vítězícím konkurenčním politikem provinčního dosahu, sednout k jednomu stolu. Kdopak to kdy viděl diskutovat s fašistou?! Vlastně jsem se tak nechtě podílel na totálním rozesrání obce, protože posléze si radnici zprivatizovali ti, co jim byli nějaké nálepky u zadele. Dnešek nálepkám opět přeje, protože jimi lze lehce a rádoby vtipně a zdánlivě korektně obejít nekorektnost. Ono prostě "Ty starej dědku, drž tlamu" zní přece jen jinak, než "OK, Boomer!". A já si na to odmítám zvykat.

Železniční vlečka, porazila Křečka, skutálel se z náspu do polí.
Nešel jsem demonstrovat proti Benešové, a demonstrovat proti Křečkovi, nově jmenovanému nevýznamnému státnímu úředníkovi, to mi připadá mimo mísu. Už jsem tu před časem vysvětloval, proč nejsem davovým demonstrantem. Tak jen zběžně k tomuhle Křečkovi... Naše země trpí řadou neduhů. Ptejte se, začnu je vyjmenovávat. Rozhodně si ale nemyslím, že jsme orientální despocií, ve které jeden člověk zmákne celé ministerstvo či úřad o 160 inspektorech s rozpočtem 150 milionů. Nepůjdu si stoupnout vedle lidí, kteří se o Křečkovi dozvěděli včera. Tak jako Benešovou, i Křečka znám léta, a léta čtu jeho socanské blábolení. Nebýt té volby, mohl by se se značnou částí demonstrantů chytit kolem ramen a skandovat hesla proti prohnilému kapitalismu. Ke Křečkově velké smůle ovšem žijeme v čase triviálních znaků, nálepek (!) a symbolů, a jeho zásadoví odpůrci ví prd, jen naposledy četli v Alarmu o tom, že je starej a nemá ho ráda Šabatová. A nakonec - dovedete si někdo představit, jak se držím za ruku s Jakubem Patočkou (ano, občanskou neposlušnost v Brně organizuje tento pomatenec podivně namočený do kuřimské kauzy) a bráním demokraticky jmenovanému úředníkovi ve vstupu do úřadu?? To fakt ne.
(Jen drobný dodatek - to Foldynovo sněmovní nařčení Šimona Pánka z ovlivňování volby ombudsmana, to je bohapustý hnus... Ubohý Foldyna...)

Mára
Zástupné problémy typu "Křeček" jen odvádí pozornost od premiéra, známého pod indiánským jménem "Ten, který zatočí s tradičními stranami, korupcí a Bémem, o Kalouskovi nemluvě". Je to dlouhé jméno, pro potřeby tohoto blogu zvolme kratší, třeba Vožďa. Než se zmíním o posledním Márově superkousku, neodpustím si ve stylu boomera (a je to tady!) Marca Porcia Cato svou tradiční zmínku na téma přímodemokratické taškařice. Vožďa rozvážně a otcovsky dávkuje svůj zájem, před chvílí jsem například zaslechl ve zprávách, jak utřel tu naději tradiční sociálně demokratické strany v podobě ministryně Maláčové, co umí počítat jen do příštího roku. Protože o důchody se postará Vožďa, a nějakou blbku, co nikdy neřídila ani prodejnu Jednoty, smázne jak Sobotku. A až se naštve, tak protáhne sněmovnou ten zatrachtilý zákon o všelidovém soudružském referendu, samozřejmě za hlasitého jásotu komunistů, pitomiů a pirátů, a nechá se moudrým lidem ustavit doživotním zemským správcem. A budeme-li mít trochu štěstí, tak nedědičným, protože ten jeho synek ve Švýcarsku je taky pěknej lumen... Navíc neřídil ani tu Jednotu, že ano...no, pak ten Čapák.... 
Jo, málem bych zapomněl na Máru - hele, taky jste zírali na drát, jak Vožďa ustál tu komédii s programováním systému dálničních známek?? Že to vypadalo, jako by to naprogramoval sám!? A ušetřil národu půl miliardy skoro! No, kdyby nenastal ten malér se zabezpečením osobních údajů, mohl se ten systém jmenovat třeba Moničina marka, nebo tak něco...

V lidové (ne)jednotě
Tak dobrá, ještě jednou k té jednotné protiřepkové frontě. Vmísil jsem se v naší vysočanské fejsbukové skupině do diskuse s předkladateli jedné z mnohých petic proti čemukoliv. Tentokrát byli petenty čerství obyvatelé čerstvě dostavěného sídliště Nový Prosek. Žádní lůzři, ono koupit byt v Praze, i na Proseku, to už je ve hře minimálně střední třída slušně situovaných a profesně ukotvených měšťanů v nejproduktivnějším věku. Prolétl jsem jejich profily. Je to samý bojovník, se známým logem protibabišovských přesýpacích hodin na profilových fotografiích. Tedy člověk by řekl - spřízněné duše... Jenže necítím se spřízněn s někým, kdo pár dní po nastěhování do nového bytu věnuje veškerou energii tomu, aby další výstavbě zabránil. Navíc je-li to volič těch všemožných Prah sobě, co se rozhodly (konečně) vyřešit bytový problém. Zcela upřímně jsem se zeptal, co petenty vede k takové nefér aktivitě - nefér především proto, že o pokračující výstavbě museli vědět předem, dávno před nastěhováním. Zběžný výběr odpovědí: zhorší se dopravní dostupnost, nebude se dostávat obvodních doktorů, málo škol, školek, bezohledný developer si mastí kapsu... a samozřejmě zeleň!! A pak se vrchní sběrač podpisů nakonec vyfotí před developerem založeným parkem s popiskem - sice se stavět bude, ale zachránili jsme alespoň park!! Kolik lidí asi tak napadne podívat se na úřední desku, kde již před rokem zakreslená výstavba se zcela očividně parku vyhýbala (proč by taky developer investoval do parku, aby jej po pár měsících vyrubal, to nikoho fakt nenapadne?! jak dlouho by trvalo překreslení veškeré projektové dokumentace, když vedle se už budují základy, co?!). Prostě sobecká manipulace jak vyšitá... S těmito třídními druhy se fakt spřízněn necítím. I kdyby se polepili bůhví jakými samolepkami a vyrobili sebevětší transparent. A tak budu raději dál kamarádit se svými levičáky a anarchisty, přímočarými, radikálními, a hlavně autentickými!! A budu jim naslouchat! Má to smysl! (Kouř, 80. minuta filmu)

A zase ti piráti
V Teplicích se chystají doplňující volby do Senátu. Podle pirátského kandidáta je jeho kandidatura důkazem odvahy Pirátů. Podle mne má pravdu. Ovšem jen částečnou. Kandidatura je opravdu důkazem, ovšem ne odvahy, ale intelektuální indolence této partaje. Tak abych byl objektivní, v tomto případě hlavně ústecké krajské organizace Pirátů. Ono holt v kraji, kde náměstka komunistickému hejtmanovi dělá bolševický normalizační nok z Loun, se lze dočkat mnohého. Třeba taky výroku kandidáta do Senátu o tom, že vrcholem demokracie byl rok 1968. Tak snad nebude program Pirátů vedle prosazování přímodemokratické diktatury většiny obohacen o ústavní zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany. I když... ono se u kluků a holek nikdy neví.

Marko
Česká televize odvysílala v nesmyslném dopoledním čase krásný dokument o Marko Čermákovi. Od raného dětství jej obdivuji nadvakrát. Jako kreslíře tehdy zase na chvíli komunisty povolených rychlošípáckých příhod. A za druhé jako bendžistu Greenhornů. To když jsem poprvé uslyšel Tam blízko Little Big Hornu. Až za dlouho jsem si ty dva Čermáky spojil v jednoho. Mrazilo mě, když vyprávěl o nemoci, kvůli které už nikdy neuslyšíme nezaměnitelný zvuk Plíhalovy kytary. A taky už tedy neuslyšíme Markovo sólo ve Foggy Mountain Breakdown. Poslední tramp žijící střídavě v maringotce nad Jáchymovem (to v zimě), brdském srubu či v létě na břehu Staré řeky s dřevěnou kanoí, je fascinující osobností. Nezávidím! Opravdu si sám sebe nedovedu představit v maringotce nad Jáchymovem! Natož mou smečku!! V Krušných horách jsem prožil celé dětství, a dost se to na mně podepsalo. Ale naplňuje mě jistou radostí, že jsem na takového člověka, aspoň zprostředkovaně, narazil. Asi si v létě ve Skřivánčím údolí zase pověsím na zeď Markovu kreslenou mapu středního toku Berounky. Snít se má. Vše nejlepší k osmdesátinám, kamaráde!

V Praze 16.2.2020





neděle 16. února 2020

Proč nejsem demonstrantem

Proč nejsem demonstrantem? Na rozdíl od řady přátel mám pár relevantních důvodů nemít rád ministryni Benešovou, ale neporovnatelně více mi vadí 137 novelizací daňového systému za posledních třicet let. Na rozdíl od řady přátel, co jim oprávněně vadí EET, mně vadí třeba také boj státu proti maxiodchovnám psů prostřednictvím povinného čipování každého vořecha, přestože psa nikdy mít nebudu. Vadí mi nejenom padesát milionů na rodinnou akcičku, ale hlavně mi vadí systém miliardových dotací kurvících celý hospodářský systém, ale i společenské povědomí čím dál víc věřící a spoléhající se na moudrost státu (ať je v jeho čele kdokoliv). Vadí mi hloupý Zeman na Hradě, ale mnohem více mi vadí dvoutřetinová podpora veřejnosti přímé volbě prezidenta. Jsem eurooptimistou, ale vadí mi hypertrofovaná institucionální ochrana každého hlupáka, co je mu moře po kotníky. Vadí mi, že premiérovi státu je nějaký registr vlastníků u prdele, ale mnohem více mi vadí právě všechny ty registry účtů, úvěrů, vlastníků, disponentů, majetků holedečského starosty atd. Vadí mi, že český premiér neumí česky, ale mnohem, mnohem více mi vadí pohrdlivé nadávání do Slováků od těch, co považují přátelské a takřka láskyplné rozdělení státu hodné Nobelovy ceny míru za zločinné spolčení. Vadí mi paní Válková, ale k tomu jsem nepotřeboval Urválka, zosobněné zlo, o jehož existenci doposud mnozí z mých náhle radikálních známých nevěděli, mně už před lety stačila normalizační komunistická zkušenost této dámy, jenže co na tom, vždyť přece "akademická půda, Burmo!", jakési stigma neomylnosti ... Český premiér mi vadil už v době, kdy si chtěl koupit ódéesku, už v době, kdy na tiskových konferencích měl za zády žlutý transparent Rekonstrukce státu, a s touto partičkou se jal stát rekonstruovat... Tehdy nikdo neprotestoval, protože referendum a kontrola a zavřít starostu až zčerná a odvolávání politiků moudrým lidem... Blééé. Víc, než Babišova populistická neschopnost pohnout byť o píď s kruciálními problémy, mi vadí sliby pitomců a pitomiů a pirátů o přímé demokracii, co napraví všechny průsery (postaví dálnice, vyřeší penze, zvedne platy - dosaď si dle libosti). Babiš vyhnije, dříve, nebo později, tak to, děti, v přírodě chodí. Ale neopodstatněné naděje nalité lidu obecnému do hlav nemohou nevést k výbuchu, jakých tu už bylo. Jak rád by se Burma pletla! ... A tak když se se mnou budete chtít potkat na demošce, najdete mne na Klárově s mými milovanými liberálními levičáky, jak v malé skupince křičíme hesla na podporu cigošů. Nebo na Kafkově náměstí, jak do kruhu tančím s několika milovanými konzervativními pravičáky pod Davidovou hvězdou na podporu nekončícího boje Izraele. ... Aha, takže opravuji úvodní větu: Proč nejsem davovým demonstrantem...? Hezké dny všem! (tedy všem ne, že, paní Ur-válková!).

FCB status z 11.1.2020

pátek 24. ledna 2020

Pivoňky


Krušnohorská chalupa zakoupená za pár tisícovek dvacet let po válce nemohla posloužit nějakým luxusem. Třebaže schoulená dole pod lesem, takže západní vichry se nahoře zvedly, aby dopadly s novou silou až na druhé straně potoka, byla tou dobou více méně neobyvatelná. Ale rodiče byli mladí, ve věku, kdy já už po mnoha letech politické skály lámal, a myslel si, že všichni se budete mít dobře, ať chcete nebo nechcete. Takže důležitá tehdy byla funkční kamna, darované gauče a dost pití na sobotní večer.

Za sobotní odpoledne a nedělní dopoledne se toho na žádné chalupě moc nestihne. Pomaloučké tempo prací pokračovalo především uvnitř. Krušnohorská zima dovolila maximálně pokácet steskem seschlé ovocné stromy po Němcích. Okolí chalupy se nijak moc neudržovalo, na jaře byla tráva ještě polehlá, a při podzimním návratu se k ulehnutí chystala.

Ovšem čas železnou oponou trhnul, a po tancích spřátelených armád přitáhla i doba husákovského bezčasí. Část kumpánů ze sobotních flámů zmizela v kapitalistické cizině, dalším se dolů k nám pod les nechtělo. Z řady důvodů – jeden se usadil, jiný zestárl, třetí si pořídil ruinu vlastní. A byli i tací, kterým se najednou moji rodiče nehodili do portfolia přátel a známých. Táta si zvykal, že je na údržbu sám. Ale protože byl neskutečně šikovný, naučil se devatero řemeslům. Chalupa se měnila, na rekonstruování a opravy bylo najednou více času. Pracovalo se i v neděli, protože netřeštila hlava z Kord vodky a Gold King Whisky a Egri Bikavéru…

První prací, při které bylo třeba opustit interiér, byla otcova snaha zaizolovat celý dům zvenku. Vymyslel sofistikovaný systém drenáží, vsakovacích jímek a odvětraných zásypů izolačních příkopů. Už jako klukovi mi bylo podezřelé, že by tolik úsilí přineslo kýžený efekt. Táta se s tím neskutečně nadřel. Hornina v Krušnohoří není zrovna písčitá, vykopat bylo třeba desítky metrů příkopů, ručně namíchat kubíky betonu, rozvozit štěrk, vyzdít šachty a uložit ostře pálené roury… Pravdou je, že jsme se pak při dešti spolu chodili dívat, jak opravdu z některých výpustí voda odtéká. Bůhví, zda tak odtéká dodnes. Myslím, že táta byl na výsledek pyšný. Já jsem dnes pyšný na něj, i když si s tím pocitem nějak nevím rady.

Podstatné je, že při obkopávání kamenného domu otec těsně u východní zdi narazil na skomírající trs rezavých pivoněk. Nevím, jestli kdy před tím si někdo té rostliny všiml. V drsných podmínkách Erzgebirge vykvétala až v červnu. Tedy v době, kdy už byla chalupa opuštěna, a zatímco jiné rekreační objekty se zazimovávají, u nás se koncem dubna „zaletňovalo“. Otci bylo toho chcípáčka líto, a i když nevěřil, že by mohl přežít, alibisticky jej přesunul o kus dál. Vůbec si nemyslím, že tátovi šlo o záchranu nějakých pivoněk, nikdy ke květinám, zelenině a zahradničení neměl sebemenší vztah. Ale když se mi to po letech rovná v hlavě, táta neskutečně pietně přistupoval ke všem věcem, na které narážel „po Němcích“ (jak také píši jinde). Bylo jasné, že i těch pár ubohých stonků vedle chalupy bylo vzpomínkou na někoho, kdy je tam vysadil, kdo to místo chtěl udělat hezčí, kdo chtěl nejspíše někomu udělat radost…

Pivoňky se tátovi neskutečně odvděčily, během dvou tří let se rozrostly, a každý rok, posléze už vedle chalupy opravené i zvenku, se na bělostném pozadí nově nahozených kamenných zdí odrážel obří trs rudých, jako pěst velkých květů.

Když se jednou za uherský rok zastavím u bráchy, vždy se na pivoňky zajdu podívat. Všechny tisy, jalovce, mahónie za ta léta postupně odcházejí. Ale pivoňka je stále na svém místě. Je. Věřím, že ten dávný zahradník by měl radost.


23.1.2020, Vysočany