Heilige Geschichte

O banánech, vánočním bobování, vyhánění a mrtvém chlapci, kouzlu Štědrého podvečera a co se nás týká a netýká...

      

       V první polovině devadesátých let jsem si už na Vánoce nemusel plánovat, jak a kdy sním svůj příděl dvou banánů. No, vlastně se jednalo o tři banány, protože máma se svého jednoho banánu vždy vzdala v můj prospěch. V první polovině sedmdesátých let mi bylo kolem deseti a na naši rodinu v zelenině v žateckém Podměstí připadlo zpravidla tak pět banánů. Ne kilo, pět kusů banánů. Není divu, že donedávna jsem považoval za vrchol luxusu, když jsem si mohl koupit trs banánů a sníst třeba tři za sebou.  I proto byly porevoluční Vánoce u nás na chalupě v Krušných horách prostě ve znamení dostatku. A tak abychom si vlastní děti nevykrmili a sami se neutopili v plzeňském a whisce, a taky trochu uvolnili prostor tátovi, který připravoval svou pověstnou štědrovečerní tabuli, vyráželi jsme o Štědrý den odpoledne s dětmi ven do stále ještě ne úplně zdravého krušnohorského povětří.

       To kouzlo se událo o Štědrý den roku 1992 nebo 1993.  Brácha vyhnal svoje syny, moje dcery se přidaly, posbírali jsme za léta nastřádané plastové boby typu "pekáč" a vyrazili šusem do údolí Malodolského potoka, který odvodňuje rašeliniště a slatě (což je nejspíše totéž) mezi Halží a Kovářskou. V době Třicetileté války se zde údajně ztratila celá jednotka švédské armády, možná tu po nocích kyrysníci pořád straší - já to ovšem ověřovat nebudu!

       I přes vánoční oblevu bylo tehdy sněhu dost na to, abychom s dětmi sjeli až do údolí na nepoužívanou silničku do Údolíčka. Z lesa jsme vyjeli někde v místech, kde se ještě daly najít sklepy po domech Dolní Halže, tedy přesněji řečeno Unterhals. Protože to frčelo, pokračovali jsme v jízdě po silnici, coby přirozené bobové dráze. Bylo veselo, náš křik rušil jen jelení stáda, která vydatně okusovala mladé smrky vysázené v osmdesátých letech ve snaze soudruhů zachránit v lesích nad Tušimicemi a Prunéřovem co se dá. Níže do údolí sněhu ubývalo, a tak se náš sešup začal zadrhávat. Přesně v tom čase, kdy v zimě ještě nezačne stmívání, ale denního světla není dost ani na přečtení novinových titulků, jsme už spíše došli, než vjeli, do míst, kde před lety stávaly kamenné a hrázděné domy sedláků z Rose Garden či dvory postavené kolem Dolního hamru (Unter Hammer). Kvůli dětem jsem šel poslední, trochu naštvanej na bratra, který měl už dávno zatočit zpátky do kopce. Trochu jsem se zpozdil, protože mě zaujalo, proč jsou zbourány domy německých starousedlíků, ale ohradní zdi zůstaly stát. Docela rychle mi došlo, že se nejedná o kamenné ploty, ale původní opěrné zdi, které chránily úrodnou půdu kolem statků a chalup. Jenže po těch letech neregulovaný potok a poničené náhony dávno ty metry hlíny odnesly, jen opěrné zdi zůstaly trčet do prostoru.
       Dříve jistě udržovaná a opečovávaná místa, nyní zarostlá čtyřicetiletým náletovým lesem, působila velice tísnivě. Podvědomě jsem přidal do kroku, abych došel naši malou skupinku. Vzápětí mne zarazilo to ticho. Nevšiml jsem si, kdy utichlo vtipkování a výskání dětí. Najednou byly ztichlé a zaražené, bez odmlouvání zahájily zpáteční výstup roklí pod Měděncem. Zastavil jsem se. Ta tíseň byla hmatatelná, jako by všichni ti horalé zmizeli teprve před týdnem. Děti už se ztrácely v šeru lesa a já se stále nemohl odhodlat ke kroku. Nejprve jsem z dálky uslyšel rolničky. To nejspíše bohatý vlastník hamru vyjížděl s koňmi na mši do kostelíka v Oberhals. Sáně trochu skřípaly na dávno ještě nevyasfaltované silnici, ale kočí věděl, že po pár metrech čeká zasněžená cesta a saně už budou tiše klouzat bez odporu až na kopec. Někde bouchly dveře a ven z chalupy na chvíli pronikl dětský nedočkavý smích a několik německých slov. Ve vzduchu byla cítit čistá vůně páleného dřeva. Pravidelné zaskřípění vodního kola vždy na chvilku přehlušilo zvonivý zvuk studené vody v placáky vyloženém náhonu. Osamocené kroky prozradily kohosi, kdo spěchal ke štědrovečernímu stolu.
       Přeběhl mi mráz po zádech, rychlou chůzí a s jistou úlevou jsem došel naši skupinku vytrvale stoupající do svahu. S výškovými metry přibývalo sněhu, a tím, možná jen zdánlivě, i světla, které vytěsňovalo podivný zážitek. Ještě než jsme odbočili k chalupě, synovci zase škádlili moje holky a rozsvícená okna už z dálky slibovala vůni smažených ryb mísící se s purpurou rozsypanou na opravdové plotně.
       Když jsem si po dlouhém Štědrém večeru konečně lehl do postele, zaposlouchal jsem se do zvuku větru ve větvích "naší" obrovské lípy před okny chalupy. Kdosi ji před sto, stodvaceti lety sázel s vírou, že ještě jeho prapotomci se na ní budou dívat. Ten kdosi zmizel z okolního časoprostoru a všechny významy a smysl jeho konání zmizel s ním. Byl jsem rád za to štědrovečerní tajemno, kterého jsem byl očitým svědkem, a které se, jak naši předci věděli s neochvějnou jistotou, stává o Veliké noci, na svatého Jána či právě v noci před Božím hodem vánočním. Byl jsem rád, přestože jsem věděl, že moje soudy již nikdy nebudou tak jednoznačné a že odvrácená strana síly zvaná Pochybnost si zase ukrojila víc, než jí přísluší.

       Přečetl jsem několik decimetrů knih a pojednání o česko - německé otázce. Mám v této věci docela jasno. Z hlediska historického, politického... prostě mám nějaký dle mého relevantní rámcový názor. Ale pak je tu ještě nehistorické a nepolitické hledisko. Je to hledisko semletého jedince, hledisko nezvratitelných tragédií konkrétních osob, hledisko nevinných lidí. Hledisko sazeče lip i kočího směřujícího na Půlnoční...
       A tak mi vrtá hlavou, co se nás ještě týká, a co už je pro nás neemoční historie. Proč mě příliš nevzrušuje zmizení švédské jednotky v době Třicetileté války, ale na Habermanův mlýn se dívat nemohu.  Proč nás neoslovují pomníky padlým ve Světové válce (myšlena ta První), což jsou vesměs pomníky rakouských vojáků s českými jmény. Ale nově opravované třeba krušnohorské pomníčky s německými jmény většinu z nás tak nějak zarazí. Kde je ta hranice? Obávám se, že musí přijít echtovní malér, aby byl ten předešlý zapomenut... Obávám se.

Horní Halže 1992 / Praha 27.12.2013

P.S. Koncem devadesátých let se u našich na chalupě zastavil starší pán. Protektorátní němčina mého otce nejspíše stačila na to, aby pochopil, že pán se v "naší" chalupě narodil. Táta jej provedl a vyslechl jeho příběh. Mimo jiné vyprávění o tragédii, která potkala příbuzného chlapce,  který při nějakém neštěstí zahynul dole v lese. Táta se zvedl a z půdy přinesl vybledlé fotografie ve vyřezávaných rámečcích. Kdysi je tam našel a s ostychem nechal na svém místě, jen je čas od času otřel. Dojatý pán přerovnával rámečky a pojmenovával vybledlé postavy, našel i fotografii nebohého chlapce. Po chvíli se rozloučil... Jedna kapitola malých individuálních historií se uzavřela.

Ani nejtenčí vlásek, co v kartáči mám...

Oskar, Zuzana a Petr. Plakáty, co nám visely na zdech a tak trochu tam visí dodnes. Dům z obilí mne naučil na kytaru Márty a prvních osm akordů Zmrzlináře a božský Zuzanin vokál je vypálené znamení mé šedivé generace.

       První etapu mé nezodpovědné fáze dospělosti doprovázely dva obaly z dlouhohrajících vinylů a tři plakáty. Ty obaly visely nad gramofonem Tesla, který jsme k velkému údivu rodičů pořídili z novomanželské půjčky. Prvním obalem bylo elpíčko Billy Cobhama s Georgem Dukem, pravděpodobně se jednalo o licenční Crosswind, ale v Supraphonu jsme se ptali po "Zálivu", podle fotografie na obalu. Vedle Cobhama visel obal z desky Bosse Bruce Springsteena "Born in the U.S.A." - určitě znáte tu fotografii, mužská postava v džínách stojí před obrovskou americkou vlajkou. Tak ta vlajka a název desky byl hlavním důvodem, proč jsem se jal vrtat do nenavrtatelného panelu!

       Ale podstatnější byly ty plakáty. V každém druhém "nekonformním" bytě té doby visel superznámý plakát, tuším, že vydaný Sekcí mladé hudby - velký dvojportrét Johna a Yoko, černobílý, tajemný, působivý...! Kdybych uměl kreslit, určitě bych jej ještě dnes načrtl popaměti. Trochu schovaný byl jednoduchý plakát tehdejšího Yo-Yo bandu. Ale pozor - do Karviné a Afriky tehdy scházelo ještě  deset patnáct let a trnitá cesta českým blátivým showbizem. Na bílém nijak zvlášť graficky upraveném plakátě byly jen čtyři postavy - bratři Tesaříci, Jindřich Malík a Ondřej Hejma. Ten plakát jsem dostal na koncertu této druhé sestavy Yo-Yo bandu v žatecké Jitřence. Pořádal jej tehdejší žatecký Jazz klub. Kluky kolem Jazz klubu jsem obdivoval, ale trvalo ještě deset let, než jsem se s nimi potkal. Ještě k té Jitřence - tu atmosféru si mohou vybavit opravdu jen žatečtí pamětníci. Malé hlediště s několika desítkami diváků, a ještě menší podium, na kterém se do soulového rytmu vlnili čtyři chlapi v docela směšných úborech (patřilo k tehdejšímu dobrému tónu, aby kapely vystupovaly v jednotném odění - reakcí zesměšňující tuto píár taktiku byly až námořnické oblečky Mňágy a Žďorp). Tito čtyři hřmotní zpěváci působili trochu jako marťani i tím, že nízké pódium opticky zvyšovalo jejich postavy.

       Třetí, nejdůležitějším plakátem byl také docela známý, "přelepený" plakát Marsyasu (nepodařilo se mi jej najít na netu, takže jej nepřikládám...bohužel). Plakát byl z druhého období kapely, po emigraci Oskara Petra. K Zuzaně Michnové a Petru Kalandrovi se přidává mladičký Pavel Skála a popový matador Jiří Vondráček (bratr Helenky a otec Lucky). Ten plakát měl pro mne zvláštní cenu a opravdu jsem jej měl hrozně rád. V této sestavě jsem slyšel Marsyas poprvé, a na dlouhou dobu naposledy, v lounském kulturáku. Tento koncert organizoval pro změnu lounský Jazzový klub. I jako osmnáctiletý kluk jsem byl trochu rozpačitý při pohledu na Vondráčkovu androšskou stylizaci, protože v sálku klasického bolševického kulturáku nebyla žádná šatna pro muzikanty, takže celá čtveřice vyčkávala začátku koncertu na jakési pohovce vedle improvizovaného pódia. Pravdou je, že Vondráčkova muzikálnost rozhodně Marsyasu neubližovala, o čemž se lze přesvědčit na elpíčku V přítmí. Koncert byl pro mne vyvrcholením několikaletého čekání na příležitost slyšet Marsyas živě. Znal jsem jen útržky z jejich repertoáru, a ještě zdaleka jsem ani netušil, že ty největší fláky z první desky natočené ještě s Oskarem Petrem budu jednou hrnout do hlavy holčičkám po hospodách, při táborových ohních či na kolejních pokojích. Nejšťastnější jsem stejně ale byl, když si na studentských akcích vzal do ruky kytaru Márty, či mnohem později v hospodě U rozvědčíka Faty.

       Jsou jenom dvě kapely, jejichž diskografii mám celou a úplnou. O Nerezu jsem psal nedávno, tou druhou skupinou je právě Marsyas. Mezi oběma skupinami je mraky rozdílů - ty hlavní dle mého zcela osobního soudu spočívají v tom, že Marsyas mi zůstal jenom na vinylech. I když desky Marsyasu posléze začaly v reedicích vycházet na cédéčkách, nijak silně mě nelákalo si je pořizovat znovu. Možná to bylo dáno i tím, že po deskách Marsyasu přišla také sólová deska Zuzany Michnové a samozřejmě elpíčka ASPM, poslední Kalandrovy kapely, ve které se sešel s muzikanty od pánaboha, Janem Spáleným (za jeho, a samozřejmě Nezvalova, Edisona a Signál času budiž na věky blahořečen!) a Františkem Havlíčkem (nevím, jestli ještě za Kalandrova života si s ASPM nezahrál také Michal Gera).

       Zcela zásadním rozdílem je samozřejmě skutečnost, že bez Zuzany Navarové by Nerez byl něco jako Beatles bez Johna Lennona. Kdežto v případě Marsyasu bylo zřejmé, že v nějaké podobě se s ním ještě setkáme. Nejdříve začal jen s kytarou koncertovat Oskar Petr. Pak se vynořil Petr Kalandra Memory Band, který dal dohromady chomutovský kotlíkář Míra Kuželka. No a konečně se objevil plakát na památný koncert v Akropoli, kde s Kuželkovou kapelou vystoupil nejen Oskar Petr, ale poprvé i Zuzana Michnová. Akropole byla tehdy vyprodaná možná dvakrát, do sálu jsem se nedostal, koncert jsem sledoval od dolního baru, a celkem slabý pěvecký výkon Zuzany přičítal zmršené akustice cezené bočním vchodem do sálu. Ano, nadšení podivně namíchaného publika (kolem mne procházely celé rodiny dorazivší z blízkého venkova) bylo nelíčené a spontánní. Ale nějak to nebylo ono.

       A tak i včerejší koncert stejné sestavy mi už jen potvrdil, že spíše než hudební zážitek hrozí jen sentimentální nostalgické rozpoložení o to silnější, čím více irských whiskey objedná Martínek. Takže nakonec i úsměv vyvolávající vystupování lehce opilé Zuzany bylo vlastně vítaným ozvláštněním večera. Bylo to takové lehce panoptikální, takže na nostalgii nezbyl čas! Celý večer by se dal charakterizovat krátkou konverzací mezi mnou a Martinem, který se mne při pohledu do davu ne zrovna mladých návštěvníků koncertu zeptal: "Burmo, a dorazí nějaké tvoje spolužačky?" Já: "Proboha, doufám, že ne!!"

Praha, Malostranská beseda, 16.12.2013



VIDEOBLOG - Libeňské židovské ghetto v prosinci 2013

Zuzana Andělská

       Listopadový koncert skupiny Koa v Malostranské besedě byl tehdy, v roce 2004, zrušen. Netušili jsme, že je Zuzana Navarová tak těžce nemocná. O to větším šokem proto byla zpráva, že počátkem prosince Zuzana zemřela.

       Nerez jsem poprvé viděl a slyšel počátkem osmdesátých let na plzeňské Portě. Myslím, že to bylo až v roce 1983, protože to už se finálové večery pořádaly na Lochotíně, kde třicet tisíc lidí v naprostém tichu vyslechlo i Mertovu Prahu magickou. Nevím, staré Portýry z té doby jsou dávno vyhozené a celta se na půdě prachem stydí (promiň, Kiďáku, to je jen takový džouk od kavárenského povaleče!). V každém případě jsem poprvé slyšel písně, které se dodnes neomrzely - Za poledne, Samba v dešti či Tisíc dnů mezi námi (vybavuje se vám ten nesmrtelný verš? - "tisíc dnů mezi námi, jako nekonečno nevypadá, našel jsem tě ve stohu slámy, ještě dnes mi za košili padáš..."). Obě mají pro nás, zastydlé folkaře, stejnou cenu, jako Full on the Hill, Stairway to Heaven nebo Another brick on the Wall pro zastydlé rockery... V každém případě druhý den po vystoupení Nerezu seděla Zuzana v hledišti několik řad pode mnou. A byla to láska na celej život!
       Nejlepší léta Nerezu jsem prožil pouze zprostředkovaně. Elpíčka, ípíčka, Větrník na Vltavě, pár vystoupení v televizním svazáckém klubu mladých... Slavné koncerty v pražské Městské knihovně mě totálně minuly. Po mém přestěhování do Prahy už Nerez nevystupoval. Vřešťál měl své sólové a produkční aktivity, a Zuzana se vrátila ke karibské hudbě v Trés. Slavné tři dlouhohrající desky ještě na vinylu zůstaly v Žatci. Stejně bych je neměl na čem přehrávat. A K. poslouchala opravdu jinou hudbu. Takže když jsem někdy v roce 1996 či 1997 narazil v bývalé deskárně v Železné (dnes nějaké sračky pro turisty) na souhrnné vydání Masopustu, Na vařený nudli a Ke zdi, napsal jsem si Ježíškovi. O deset let mladší K. nechápala, pro ni to bylo, jako bych si přál Rudolfa Cortése, nebo Chladiče se Sifónovou! Ale kazetu s třemi cédéčky jsem pod stromečkem opravdu našel.
       Měl jsem tehdy ve služebním autě CD-changer, takže jsem do něj ta tři cédéčka nacpal a několik měsíců je točil dokola. Po nějakém čase jsem zjistil, že Nerez hrají i ve služebním voze mé K. Ovšem v nějakém divném pořadí. Znáte to, když máte oblíbenou desku, vyjmenujete i pořadí písniček. Hlavně máte ale vycvičené ucho tak, že když skončí jedna, jste nastaveni na začátek další. Jenže tady po Sambě v dešti začal Masopust, po Kočičích hlavách následovala Černá voda!!! No, bylo to k nevydržení. Nebylo třeba velkého pátrání - K. si prostě vyráběla vlastní soundtracky! A aby toho nebylo dost, začala jimi "krmit" své vrstevnice a kamarádky. A tak tyhle posluchačky U2 a Lucie, Ledeckého a Jesus Christ Superstar, si po telefonu sdělovaly zážitky z poslechu MÉHO Nerezu, MÝCH písniček!!!  Chápete, že té poetice osmdesátých let pod psa nemohly vůbec rozumět?! Bylo to pro mne utrpení, ze kterého jsem se vypsal v mailu odeslaném Zdeňku Vřešťálovi. Fakt! A ještě jsem to s ním probral na jeho koncertě v Salmovské kavárně. No, měl krátce po rozvodu a podle počtu vypitých sklenic jej to dost sebralo. Takže vlastně jsem udělal dobrý skutek - měl očividnou radost, když jsem mu vykládal, kde všude písničky Nerezu kolují :-) !
      Naštěstí ve stejné době se lámal chleba i v nové Zuzanině kapele. Ještě jsme s K. stihli koncert s Ivanem Gutiérrezem, první desku Koa, Skleněnou vrbu, jsme poslechem vydřely dohladka, dorazil ji písek španělského pobřeží a v Turecku ještě rok nato mi pomohla vymazat starosti s  výpovědí z práce. Následovalo koncertní Zelené album, ale hlavně Barvy všecky a Jako Šántidévi. Na poslední desce jaksi nepochopitelně dala Zuzana velký prostor svému harmonikáři Bihárimu. Zlobilo nás to, protože to byl opravdu jiný hudební svět. Kdo mohl tušit, že tím už Zuzana dává své kapele šanci přežít do budoucna.
       Někdy koncem roku 2003 jsme v Malostranské besedě zažili jeden z nejhezčích koncertů vůbec. Hostovala na něm i Zuzčina velká přítelkyně Bára Hrzánová, které jsem měl tehdy plnou hlavu kvůli její Nině Zárečné! Byl to nádherný koncert, netušili jsme, že pro nás poslední. Stejně tak jsme až dodatečně pochopili některé texty z poslední desky...

Praha, 7.12.2013

Písnička z poslední desky + rozhovor s Tomášem Poláčkem:

Koa - Do nebes

Poslední rozhovor

      

Cestou přímé demokracie do neprospeřiti

Čtyřicet pět obyvatel Dobrovíze vystavilo stopku investici přinášející 10 tisíc pracovních míst. Moderní architektura bude mít po Blobu možná další, tentokrát polární oběť. Opravdu se lze v obdobných případech spolehnout na hlas lidu, začasté pomateného a zpitomělého? I když na Nikolajce je to trochu jiný problém – vyjádřitelný nejspíše zkratkou: my bydlíme, vy si trhněte…

       Jak to tak vypadá, investice Amazonu v České republice se konat nebude. Tím pádem se nekoná ani deset tisíc pracovních míst, z toho 4 tisíce stálých, šest tisíc sezónních (tato pracovní místa měla být rozložena půl na půl mezi Dobrovíz a Brno). Rozhodlo o tom v referendu, tedy přesněji řečeno v prosté lidové anketě, jejímiž výsledky se ale místní zastupitelstvo míní řídit, 45 lidí! Ještě doplním slovy: čtyřicet pět lidí!! Totiž 121 občanů Dobrovíze hlasovalo proti výstavbě skladu, 76 pro. Řekl bych, že je to příklad přímé demokracie v podobě, jež je tak zběsile prosazována nejen partou pana Okamury, ale třeba i jinak celkem sympatickými Piráty. A nechoďte na mne s argumenty, že nebydlím za plotem amazonského skladu! Jeho sklad se měl totiž stavět v průmyslové zóně, která je již vedle Dobrovíze zřízena. A když tam nebude Amazon, bude tam něco jiného. K čemu by jinak průmyslová zóna byla dobrá? Ono totiž nestačí informačně se spolehnout na naše čacké televizní žurnalisty – ti veřejnoprávní jsou již tradičně blbí, ti neveřejnoprávní zase musí editorovi dodat reportáž s nádechem skandálu. Takže nejlépe je na ulici Dobrovíze zastavit stařenku, do záběru přidat plot průmyslové zóny a dát prostor stařenčinu „upřímnému“ rozhořčení. Koho asi tak napadne podívat se na nějakou mapu, nebo dokonce na letecké záběry dostupné dnes v mnoha vyhledávačích. Troufám si tvrdit, že z mých fejsbukových přátel to neudělal nikdo. Ona ta průmyslová zóna se nachází mezi karlovarskou rychlostní silnicí R6, přistávací a vzletovou dráhou Letiště Václava Havla a vedle železniční trati. Dodám ještě, že k průmyslové zóně se buduje přímý sjezd ze silnice R6. Opakuji – PŘÍMÝ! Tedy ne žádná trasa přes památkovou zónu, jak se lze také dočíst. Ano, jistě lze nezávidět obyvatelům Dobrovíze, že jim za barákem sedají dopravní letadla, za humny hučí vlak a v noci musí být slyšet šumění dálnice. Mně pod okny jezdí rychlíky, za rohem tramvaje, a když se něco přihodí na kolínské trati, vzbudí mne v noci odkloněné nákladní vlaky. Jestli to nebude tím, že bydlím ve Vysočanech?! A tak čekám, kdy mne na ulici zastaví redaktor s mikrofonem a v pozadí s nádražním tunelem mne konečně vyzpovídá. Třeba bychom mohli získat 45 hlasů pro odříznutí východních Čech od železničního spojení.

       Taky nad Bílým medvědem se smráká. O jakémže to medvědovi mluvím? O stavbě na Vítězném náměstí. Tento prostor je bezesporu zcela jednoznačně determinován původním částečně realizovaným záměrem vybudovat nové dejvické centrum. Bohužel, přestože se podařilo do začátku války vystavět v nových Dejvicích opravdové univerzitní městečko a zastavět téměř tři čtvrtiny prostoru Vítězného náměstí, dodnes je tento prostor nedokončen. O kus dál sice nedávno vyrostla budova Národní technické knihovny a nová budova fakulty architektury ČVUT (vřele doporučuji jako cíl výletu – obě stavby stojí za zhlédnutí i prohlídku zevnitř, dle mého názoru se oba baráky opravdu povedly!), ale Vítězné náměstí tvoří z jedné čtvrtiny otevřená pláň, v další části jej určitě nezdobí nezastavěná proluka. A právě zde má stát zajímavá budova, pojmenovaná Bílý medvěd. Jistý nejmenovaný architekt nedávno prohlásil, že Bílý medvěd zhyzdí celý prostor. Tak nevím – ten prostor je snad již nyní zhyzděn zcela dostatečně! A pak také nevím, kde by se podobné budovy asi tak měly stavět? Někde za Prahou na zelené louce? Kde by nic „nezhyzdily“? Ne všechny stavby vyrostlé v posledních dvaceti letech těší mé oko. Ale těžko ze sebe dělat arbitra vkusu obecného! Kdo si dnes vzpomene na skandál s novostavbou Obecního domu (abych nechodil až k obligátní Eiffelce)? Ale proč se vracet do secese. Co nedávné vášně spojené s Tančícím domem – v jehož případě byla porušena snad všechna regulační opatření pro zástavbu Rašínova nábřeží. Architektura je prostě také otázkou vkusu, odvahy, architektova ega a podobných neměřitelných parametrů. Obávám se, že pokud by se rozhodovalo v referendu, pak by na Vítězném náměstí stál domek se sedlovou střechou a kuželkovou balustrádou na oblých balkoncích…

       Praha prostě zažila, a přes několikaletý útlum stále zažívá, neuvěřitelný stavební boom. A nejedná se jen o administrativní budovy, ale také o soubory obytných budov či samostatně stojící obytné stavby. No a s tím souvisí obecný názor, který lze shrnout asi takto: je to fajn, že se v Praze staví, hlavně ale ať to není v sousedství! Ano, chápu, že na mnoha místech, která byla třeba již před válkou určena k zástavbě, mezitím vyrostly parky, vznikly zde zelené odpočinkové zóny a podobně. Ovšem dle mého názoru je třeba vždy pečlivě hodnotit každé území zvlášť, posuzovat uzavřenost uliční čáry, kompaktnost zástavby atd. Protože doba komunistické rozpínavosti panelákové zástavby na okolní pražské pláně je naštěstí pryč. A tak se stavební ruch vrací na místa k tomu dříve určená. Do intravilánu města. Některé stavby vyrostou nepozorovaně, jako třeba bytový dům Meandry Rokytky, který se před pár lety objevil na hraně parku za vysočanským pivovarem. Představte si, že nevznikla žádná iniciativa za záchranu parku a prostor bývalé Pragovky, které mezitím zarostly náletovým lesem. A to by se jistě našla řada chráněných druhů, které tento kout mezitím obydlely. Druhým extrémem je vilová čtvrť na Nikolajce, kde naopak záměr zastavět doposud volné stavební parcely vyvolal bouři nevole. V okolních ulicích stojí vily a vilové domy uprostřed zeleně. Plné spokojených majitelů či nájemníků. Je celkem zřejmé, že další se sem tlačí. Co je na tom divného, když jsou zde volné stavební parcely? Nakonec určitě dojde k jejich zastavění, ale kruh se neuzavře. Přijdou noví majitelé a noví nájemníci. A přijdou nové protesty a nové petice. Protože v oblasti ochrany našich domnělých rohožkových práv je naše občanská společnost více než vyspělá. No nic, jdu se přikurtovat k nádražní pokladně, ty rychlíky při brždění nesnesitelně pískají!!!...

Praha u Dobrovíze, 12.12.2013

Na tunelu Blána se ode dneška nefachá...

       Tak máme novou, řekl bych pražsko - olomouckou atrakci. Prý budeme zasypávat tunel Blanka! Tuhle blbost jsem slyšel od svéprávného člověka zastávajícího docela dost odpovědnou funkci v jisté finanční instituci. Když jsem skrze svůj smích zaregistroval udivený pohled, pochopil jsem, že to s tím zasypáváním myslí vážně. Tak jsem se zeptal, jak konkrétně si to zasypávání představuje - jestli se někde u Suchdola vyhrabe povrchový důl na hlínu, a ta se bude několik let vozit tam, odkud byla před tím několik let odvážena? Nebo že by všichni ti zoufalci, co jsou proti všem tunelům a vůbec tak ňák proti všemu, co zavání změnou, že by udělali čínský řetěz a tu hlínu by si od Suchdola podávali v ošatkách. Pravdou je, že by to mohlo snížit míru nezaměstnanosti. I když spíše na Ukrajině, než v českých zemích. Pražáci jsou líní, a Moraváci spolu s bratry Slováky těžko opustí všechna ta teplá místa ve skleněných pankráckých a karlínských palácích, která v posledních letech s těžkým despektem k metropoli zaplnili (přičemž je třeba dychtivě konstatovat, že Slovenky jednoznačně zvyšují koeficient krásy nejen na Brumlovce či v Sokolovské!).
        Hanáci dobyli i pražský magistrát. Ten usměvavý chlapec v křesle primátora snad plní nějaké zadání Moravské národní strany, jinak to není možné. V každém případě s hanáckou přímočarostí (a ne že mne nařknete, že tím myslím jistou mentální jednoduchost) řeší mnohaletý problém s prostou selskou rázností. Nevyrostlo? Zasejeme znovu, vyroste příští rok! Ten punč platím já!! Jenže blbí betonáři z Metrostavu tento Stroupežnického model nechápou! No bodejť, viděli jste někdy nějakého stavaře v Národním? Možná holky z kanceláří, pokud to zaplatí odbory. A tak místo toho, aby se lodivodi firmy sídlící u nás za rohem v bývalém libeňském ghetu, chvíli přetahovali, aspoň tak dlouho, než synek z Holomóca nasbírá nějaké voličské bodíky, začnou organizovat zakonzervování stavby, vypovídají smlouvy se subdodavateli, a jak by řekl táta pracujícího lidu Falbr, stovky živitelů rodin se chystá na pracák.
        Je to pár dnů, co všechny celoplošné noviny otiskly na titulních stranách zcela dechberoucí informaci - představte si, že v evidenci faktur odboru investičního a odboru výstavby (netvrdím, že si ty názvy magistrátních odborů pamatuji přesně) je u části stavby za několik set milionů rozdíl přes osmdesát tisíc korun! No, netřeba se zlobit na novináře, jsou to mládenci začasté nevzdělaní (v řadě případů taktéž nevzdělatelní). Takže objasnit jim rozdíl mezi evidencí, kam zapisuje ty stohy faktur nějaká brigádnice z katedry genderových studií, a jednotnou účetní osnovou, je marná snaha. Přes osmdesátitisícový rozdíl udělal dodavatel i v naše bytovém domě při sanaci popraskaných podlah v podzemních garážích. A to byla stavba jen za necelé čtyři miliony!
        Od jiného kolegy jsem včera vyslechl další zajímavý názor - když on ten Metrostav si "říká" o další a další peníze! Takže je dobře, že jim někdo zatne tipec. Je to zvláštní - není to tak dávno, co se ten samý kolega rozčiloval kvůli žalobám na bankovní poplatky - "to si ti lidé myslí, že banky jsou nějakej člověk v tísni??". Já si myslím, že zaprvé někdo tomu Metrostavu ty peníze vyplácí - nejspíše na základě nějakého výkazu prací, objemu spotřebovaného betonu, subdodávek, hodnotě práce betonářů, tesařů... Za druhé nepředpokládám, že hodnocení oprávněnosti ceny dodávky dělá nějaký referent z náměstí primátora vacka soudruha! Na to bude mít magistrát jistě něco jako stavební dohled. Jestli existuje podezření, že se třeba dohled s dodavatelem šábnul, tak šup s udáním k čacké policii! A za třetí - Metrostav je akciovou společnosti, tedy obchodní společností zřízenou podle stále platného obchodního zákoníku, a ta je zřizována za účelem tvorby zisku. Takže představa našeho mladého primátora, že Metrostav se sám od sebe zřekne nějakých stamilionových úhrad, je velice blbá! Protože potom by kdokoliv mohl na manažery Metrostavu podat trestní oznámení pro pochybení při správě cizího majetku.
       Jo, no jasně, ještě je tu ta lapálie s od počátku neplatnou smlouvou! Čekal jsem nějaký zdrcující právní rozbor. Prostě BOMBU! Jenže ono jde o to, že (prý) smlouva nebyla schválena Radou hlavního města. To je vážná výhrada, a dokonce ji nevyvrací ani argument, že po celá ta léta zastupitelstvo schvalovalo rozpočet s přímo určenými investičními prostředky na Blánu. A to dokonce i na její dostavbu v příštím roce! Což je pikantní detail - že by si pan primátor tou neplatností nebyl zase až tak jistej? Jenže to údajné pochybení je jinde - ve výkladu ustanovení zákona o nutnosti schválení smlouvy Radou hlavního města. Jenže - čtyři právníci, sedm právních stanovisek. Musí rada schválit konečné znění jistě mnohastránkové odborné smlouvy (bude toho určitě slušnej štos papírů), nebo stačí schválit dodavatele, popřípadě rámcové podmínky - cenu, termíny... A od toho ostatního je určitě na magistrátu nějaký právní, stavební, rozvojový, investiční... odbor. A v těch odborech sedí lidé, kteří jsou za svou práci, tedy i za přípravu konkrétního znění smlouvy, placeni. Nebo se my, obyvatelé Stolice, máme spolehnout na právní a stavařské znalosti tu architekta, tu terénního psychologa, tu porodníka, tu sociálního geografa? Opravdu?
       Je zvláštní, že Hudeček se zkušeností s nesmyslným trestním oznámením za opencard, se pouští do tak vysoké hry patriotů, na kterou prostě nemá, a kterou nemůže vyhrát! Opravdu si synek z Holomóca myslí, že je reálné, aby Metrostav vrátil nějaké ty miliardy? Kdo že to zaplatí těch 200 mega měsíčně za zakonzervování tunelu? Metrostav těžko. Z našich daní to zatavíme! Jak je to s tou odpovědnou správou svěřených prostředků?
       A já další dva roky budu přejíždět Prahu z východu na západ přes Malostranské náměstí...

Praha, 7.12.2013
      

Tichá dohoda

       Kirk Douglas prostě není Eddie! Jeden z důvodů, proč jsem Kazanův film neměl nikdy rád, a vlastně jsem jej ani nikdy nedokoukal do konce. Faye Dunaway je sice krásná a charismatická žena, leč Gwen jsem ve své hlavě viděl úplně jinak - žádná femme fatale, žádná osudová kráska! Naopak - mladá nezávislá holka, drobná, ale sebevědomá, žádná krasavice, ovšem hezká! Hezká tak, že kdo se chytí a pochopí, nevymaže z hlavy...

       A pak - ty americké filmy z konce šedesátých let! Ty barvy, ta stylizace, ta gesta, to "velké" herectví - prostě typický holyvůd. Vše je velké, nakašírované, nedůvěryhodné! Tak moc, až se to formálně potkává se socialistickým realismem filmové produkce východoevropských studií té doby. Tehdejší pásovou produkci hollywoodských studií začátkem sedmdesátých let rozkotala jména, která jsou dnes pro mnohé, hlavně mladé filmové fanoušky, totálně passé - Scorsese, Coppola, Lucas či Spielberg. Tehdy nezávislí rozhněvaní mladí muži! A filmy jako můj milovaný Absolvent. Nebo samozřejmě Easy Rider, kasovní trhák natočený za pár set tisíc dolarů.

       Ani včera jsem nevydržel dokoukat celý film, a nejen kvůli pozdnímu nočnímu času. Zcela nedůvěryhodná scéna setkání Eddieho s nemocným otcem v nemocnici, přepjatý herecký výkon na obou stranách, to se nedá vydržet. Nejspíše se film Tichá dohoda zařadí do druhé, béčkové skupiny filmů, které si v důchodu budu pouštět v soukromém filmovém klubu letního kina Rozvědčík, před naší chatou. Na stolku lahev červeného, možná už zase s cigaretou v ruce :-).

       Pak mám ještě jednu Tichou dohodu. Vlastně dvě. K první jsem se dostal sice jedinou Jindřichovou zásluhou, zato dost zásadní - někdy v roce 1983 mi daroval tehdejší odeonské knižní vydání Kazanovy Tiché dohody. Stejné vydání bylo první knihou, kterou jsem koupil K. Když jsem po letech chtěl jednoho Kazana věnovat, prostě jsme se s K. nemohli dohodnout, která z nich to bude. Takže dodnes máme obě.

       V následujících patnácti dvaceti letech po roce 1983 jsem Tichou dohodu přečetl určitě skoro desetkrát. Tedy přibližně jednou za dva roky. Při prvním čtení mě fascinovala ta hrůza ze zmarněného života, a ještě větší hrůza, že si té zmarněnosti na rozdíl od Eddieho nevšimnu. Jak jsem stárnul, kniha mi odkrývala další a další vrstvy. Trvalo však patnáct let, než jsem uvěřil, že zamilovat se je možné tak, až se člověk nemůže nadechnout. A možná největší překvapení mi připravila "moje Gwen", se kterou jsme Tichou dohodu tehdy četli paralelně. Do té doby jsem byl přesvědčen, že je to ryze "mužský" román, že ten příběh, Eddieho motivace a jednání, nemůže čtenářku ničím oslovit. Možná spíše odradit. K. mne vyvedla z omylu, a to tvrzením, že se právě jedná o "ženský" román! Vůbec jsem nechápal. Tichá dohoda se tehdy na několik týdnů stala středobodem našich rozhovorů, rozborů, argumentačního šermu, kdy jsme byli schopni jeden druhého přesvědčit tak, že se naše názory v průběhu diskuse několikrát přepólovaly.

       Obě knížky jsou stále na tom lepším místě v naší knihovně. Ovšem nejsem si jist, zda Tichou dohodu ještě někdy otevřu. Tak trochu tuším, že jsem už "za" Eddiem, že moje zkušenosti a moje zjištění se někdy v uplynulých letech se zkušenostmi a zjištěními literárního hrdiny rozešly. Tak trochu jsme se navzájem opustili. Nejspíše logicky, Eddie se mnou jaksi nestihl zestárnout!

       A malé doplnění - dnes mi chybí, či se mi stýská po dvou zážitcích. Jedním je zážitek z beletrie, z intenzivního prožití příběhu, románu. Můj čtenářský zájem se kamsi vytratil a nasměroval úplně jinam. A samozřejmě se mi stýská po diskusi s K. o přečtených knihách, protože ona mi dávno utekla tam, kam už ji se čtenářským zážitkem prostě nedoženu.

Praha, 3.12.2013

P.S. A kdo si vybaví, jak Kazanův román končí? Modří už vědí, že vlastně zamilovaně:

"Ale někdy přec jen mívám starosti. To celé drama, ten velký převrat, skutečně se odehrál jenom pro tohle - pro to prosté žití, pro tu obyčejnou práci a pro ten každodenní koloběh?"

         

Do Těšína jídelním vozem

       Před lety byla naše kamarádka Pavlína násilím, a zcela prokazatelně proti své vůli, odvlečena ze Zlaté Prahy do neprobádaných slezských končin, kde si i chlapi malují oční linky a pičo není sprosté slovo, na baleném jídle je návod v polštině a v nádražních podchodech zpívají bláznivé Markéty. Nebylo divu, že se záhy v hlavách návštěvníků obskurního podniku na pražském Senovážném náměstí s názvem XXX zrodil plán na záchrannou výpravu! Po pár dnech tak stáli čtyři nejodvážnější na nástupišti Wilsonova nádraží, vyzbrojeni platebními kartami, korálky a zrcátky, levným alkoholem a barevnými pentlemi.

       Expres Hutník, který na cestu do kouta republiky potřeboval čtyři a půl hodiny, což je doba, za kterou bych byl v Andalusii i s cestou na letiště, měl jednu zásadní výhodu, která při výběru dopravního prostředku rozhodla - jedním z vagonů byl totiž klasický jídelní vůz. Obávám se, že představa jídelního vozu se z našeho povědomí zcela vytrácí. Když jsme byli mladí, nebylo pro nás nic tak nedostupného, jako jídelní vůz s jeho cenami. Pak jsme z vlaků rovnou přesedli do rodinných vozů, a když už musíme, cestujeme rychlejšími autobusy. No a teď, po návratu do Pendolín a Leo expresů a oranžových rychlíků si jídlo i pití objednáme smartphonem přes wifinu a necháme donést až na místo, pokud nám nestačí voda a něco malého zadarmo k novinám, které jsou též zadarmo. Jídelní vůz nakonec už stejně zdaleka jídelním vozem není. Moderní studený design, nikde žádná zapraná záclonka, žádný ubrus, o místě k sezení nemluvě. Blbé je, že staré dobré jídelní vozy mizí i ze starých dobrých, špinavých a páchnoucích rychlíků Českých drah.

      Naše výprava ve složení Kačka, Jitka, Martin a já, se nacpala do příslušného kupé i s tunami zásob, které svým množstvím opravdu neodpovídaly cíli cesty – založit první postupový tábor, obhlédnout situaci a do několika hodin unést Pavlínu zpátky do civilizace. Atmosféra v kupé nebyla zrovna přívětivá, proto jsme ještě před příjezdem na Horní libeňské nádraží rozhodli o přesunu do jídelního vozu. Zbývajícím dvěma cestujícím se očividně ulevilo, takže vedle mne sedící paní ochotně odkývala, že nám ohlídá batožinu. Ach, bláhová, netušila, co svým slibem způsobí…

       Cesta v jídelním voze probíhala ve všeobecném veselí. Ony ty třetinky, ač silně předražené, a třebaže obsahující budvar, nějak rychleji ubývají, než standardní půllitry piva. Ještě před Kolínem jsme se skamarádili s obsluhující korpulentní dívkou, takže vzájemné škádlení a hlasité vtipkování záhy přerostlo únosnou mez. Tedy únosnou pro naše okolí. My jsme se královsky bavili. Bylo to vlastně takové vydařené posezení v restauraci. Jak se to někdy stává – jdete na jedno, a užijete srandy mnohem více, než při plánované akci.

       A tak jsme dorazili do ocelového srdce republiky. První zastávka se jmenovala Ostrava – Svinov. Vesele jsme mávali domorodcům a s výkřiky Banik, pičo a Třinec jede, se snažili získat jejich přízeň. Vlak se po chvíli dal opět do pohybu. Rozesmátá servírka se nad nás naklonila a jen tak mimochodem utrousila: „Původně jsem myslela, že nepokračujete do Polska“. „Co bychom taky dělali v Polsku“, odvětil jsem. „To nevím, ale právě tam jedete!“ Zasmál jsem se tomu jako dalšímu povedenému vtipu. Mladší a střízlivější Martin ovšem již zbystřil…: „My ale jedeme do Těšína!“ Servírka překvapila: „Do Těšína jedou poslední dva vagony, a ty jsme právě odpojili!“

       Martin na nic nečekal a rozběhl se uličkou proti směru jízdy. Mně to chvíli trvalo, ale ztrácel jsem na Martina jenom tak pět kroků, než mi došlo, že naše všechny věci jsou v těch odpojených vagonech. Co dodnes nepochopím, byla naše zcela iracionální reakce, která zhola nic neřešila – běžel jsem za Martinem, který rozrážel skupinky postávající na chodbičkách vně kupé, přeskakoval kufry a jen tak tak se vyhýbal těhotným ženám, nekompromisně směřujíc za svou batožinou. Martina jsem dobíhal na konci vlaku, a přes jeho rameno spatřil to, co jsem spatřit musel – za okénkem spojovacích dveří na konci vagonu ubíhala železniční trať kamsi do dáli… V tu chvíli jsem si opravdu myslel, že je to nejhorší zjištění v mém životě.

       Zničeně jsme se vrátili do jídelního vozu, kde zatím ta racionální, ženská část naší výpravy domlouvala telefonem záchranu našich věcí. Náš polský vlak naštěstí zastavoval ještě na jednom z mnoha ostravských nádraží, čímž nám umožnil vyhnout se nezamýšlené emigraci do bratrského Polska. Po chvíli jsme přesedli do couráku a uprostřed domorodců již směřovali přímo k cíli cesty.

       Tam zatím probíhala dramatická blesková akce. Marcel, Pavlínčin partner, za kvílení pneumatik a skřípění brzd přispěchal na nádraží. Jeho pokus přesvědčit výpravčího, aby na pár (blbých pár!!) minut zdržel vlak, než vyloží naše věci, neměl úspěch. Totiž na železnici, dějou se věci, na dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci!!! Takže po zastavení vlaku naběhl do vagonu a příslušného kupé, jejichž čísla nadiktovaly racionálně uvažující účastnice zájezdu, zatímco my s Martinem stíhali odpojené vagony. Tam nastala první potíž – hlídačka seděla stále na svém místě. Po krátké rvačce ji silnější Marcel přesvědčil, že bagáž je prostě jeho, a k údivu celého těšínského nádraží ji začal vyhazovat z okna ven. Tam stála Pavlína, informovaná o skleněném obsahu tašek a batohů, takže se snažila, seč mohla, zachránit, co se dá. Upozorňuji, že mnohé kusy bagáže byly těžší, než Pavlína, možná i s postelí!!

       Naše vystoupení z couráku poté, co vliv budvaru odezníval, na perón těšínského nádraží, z něhož vyjíždějí vlaky co čtvrthodinu, rozhodně nepřipomínal výpravu sebevědomých a nekompromisních únosců. Pokorně jsme se nechali převést do místní osvěžovny, nechali si nalít radegast a tiše splynuli s hospodskou společností…

       A tak blbý jídelní vůz byl příčinou krachu poslední z velkých osvobozovacích výprav naší doby, jako odlesku dávných obdobných akcí – únosu Sabinek, krádeže zlatého rouna, únosu pana krále do Rybárny, či akce tuctu špinavců. Pavlína se tak do Zlaté Prahy už nikdy nevrátila.

Praha/Český Těšín, 27.11.2013

A tohle je ten jídelní vůz - zleva: Martin, Katka, Jitka a rozesmátá servírka.

VIDEOBLOG - Karlínská Ladefánc ve světle pozdního podzimního slunce 25.11.2013

Na návštěvě u Andreje Kroba

aneb Levínského Skif na scéně Divadla Na tahu.

       Sváteční neděli 17.11.2013 jsem mimo zastávky se synem a svíčkami na Národní třídě oslavil také první návštěvou Divadla Na tahu, jež sídlí v bývalém alternativním prostoru na Petrském náměstí. Prostory divadélka jsou opravdu alternativní, do hlediště se sestupuje po kovových točitých schodech, v hledišti bylo kolem dvaceti míst (odhaduji, že maximální kapacita je takových 40 diváků) a na představení jednoaktovky René Levínského Skif dorazilo diváků dvanáct. Rozhodně je to ke škodě těch, co nedorazili. Protože tato hra se přesně hodila k nedělnímu večeru a vlastně svým tématem i k listopadovému výročí (nedělní termín je nejspíše smrtící pro každou netelevizní produkci, navíc v konkurenci s vynikajícím Českým stoletím). V Divadle Na tahu je navíc velice příjemně, a to přestože sklepní prostor určitě nepůsobí jako to nejlepší místo pro divadelní produkci. Ze všech koutů bylo prostě cítit divadlo. Nevím, jak jinak či přesněji to vysvětlit….

       Do Divadla Na tahu jsem se těšil a chystal minimálně rok – vedle divadla vedeného Andrejem Krobem zde totiž párkrát do roka hrají také Nejhodnější medvídci, soubor, který letmo znám z Jiráskova Hronova, a který nikdy tímto divadelním festivalem neprošuměl bez povšimnutí. Když mne René Levínský zval na nejbližší představení Nejhodnějších medvídků (jak lze tušit, jsem na toto pozvání tuze pyšný!), vyjádřil jsem svou obavu, že K. ještě nevstřebala hronovskou zkušenost. Pobavenou dramatikovou reakcí byla vzpomínka na legendární hronovské představení Harily – Levínský vzpomněl reakcí diváků ve festivalovém Zpravodaji, přičemž – cituji: „nejdojemnější byla tato – TOMU AUTOROVI BY MĚLI USEKNOUT OBĚ RUCE!! Takovým způsobem může dramatik zasáhnout diváka jednou, maximálně dvakrát za život…“

        V neděli dorazil Jarda s Jitkou, před bývalým klubem Bunkr proběhlo symbolické brčko, a už jsme si objednávali víno v divadelním baru. Byl jsem nervózní, přestože všichni tři jsme více méně poučení diváci, ale přátelé navíc i praktikující, a tedy kritičtí divadelníci. Vytáhl jsem je do Stolice, hned na Levínského, jakpak se asi divadelní večer vyvine? Moje obavy byly zbytečné, opravdu jsme si jej užili!

       Jednoaktovka Skif je příspěvkem či reakcí dramatika Levínského na dnes již českou tradici tzv. vaňkovek. Podle mne se jedná o přetěžký žánr. Téma musí být natolik nosné, aby se kolem něj mohl rozvinout dialog, při tom ovšem zpravidla nestojí na výrazné akci, dějové zlomy jsou spíše naznačeny, než výrazně scénovány. Drama se tedy odehrává pod povrchem dialogů a na základě tušení souvislostí. Nebo někde za pomyslnými dveřmi či za zdí.

       Stejně tak restaurace Skif, ve které se před nedlouhým časem odehrálo krátké setkání dvou blízkých lidí, je takovým zdánlivě klidným místem uprostřed Minsku, hlavního města poslední evropské diktatury. Název restaurace se stane jedním z témat hovoru (Skif odkazuje na skytský zásah do historie východní Evropy) českého intelektuála Mirka a Aleny, manželky významného běloruského emigranta, v jejíž postavě se vrací osudy žen českých disidentů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Někde za zdí řádí kágébáci diktátora Luky (dost jednoznačný odkaz na Alexandra Lukašenka). Úsporná Krobova režie dovoluje představiteli Mirka hrát stav mysli pouhým přehazováním nohou přes sebe. Prvních pár minut jsem se klepal, zda text utáhne záměrně statické pojetí. Celá dramatická situace stojí a padá s textem, jakmile by představení začalo šustit papírem, nebylo by cesty zpátky.  Nezachránili by jej ani velice dobří herci (Ilona Semrádová a Karel Beseda). Jarda měl sice několik výhrad, ale co byste také chtěli od režijní konkurence… J. Já byl záhy vtažen do děje, bavily mne jemné změny v chování obou postav vztahující se k zrovna řešenému tématu. Perfektně se podařilo vykreslit oblouk od veselého či dojemného vzpomínání na nedávná setkání a společné známé až k narůstajícímu Aleninu podezření, že sovy nejsou tím, čím se zdají být…

       Atmosféra ve Skifu se nepozorovatelně mění. Od přátelského klábosení přes Mirkovy opakované a upřímné obavy o Alenin život, až po narůstající nedorozumění. Ale je to opravdu jen nedorozumění? Mirkova starost o Alenu a jejího syna je bezesporu upřímná, jeho argumenty jsou dosti výmluvné. Jako na potvoru ale zrovna Aleně zazvoní telefon a její právník jí seznamuje s návrhem nevyžádané nabídky tajné policie k několikatýdennímu výjezdu za manželem žijícím v emigraci v Londýně. Mirek je nadšen a vykresluje v lákavých barvách mezipřistání v Praze, návštěvu společného přítele Andreje Kroba na Hrádečku… Alena zpozorní!

       Dramatik ještě před tím nahodil divákovi několik udiček – například záhy zjišťujeme, že Mirek se pohybuje v kruzích bývalých disidentů, takže je jistě informován o tom, jak a proč se chová tajná policie v totalitních kulisách. Jak tedy může předpokládat, že by policie nestihla včas administrativně zbavit Alenu občanství? Jak může mít český intelektuál pochybnosti o tom, že by disident nebyl vpuštěn zpět do rodné země? Alena s přecitlivými receptory poměrně rychle pochopí, a tak rychle opouští restauraci. S přesvědčením, že Mirek je prostě koupen kágébáky k tomu, aby Alenu pomohl dostat ze země.

       Jenže pak je tu ještě druhé vysvětlení… Nestačí pár let života v náručí standardní demokracie, pod křídly nablblé Evropské unie a nepříliš akčního Severoatlantického vojenského paktu, aby vymizely podmíněné reflexy zvířátka vyrostlého za Husáka a Jakeše? Není Mirek jen lidsky pochopitelně nadšen z toho, že by protáhl Alenu Prahou, v jasných barvách vidí ten mejdan, ten zájem pražské kavárny a špatně tajenou touhu všech přátel přihřát se vedle autentické disidentky ve vřelém zájmu českých zhýčkaných elit…?

       A tak se díky dramatikovi René Levínskému a jeho jednoaktovce „Skif“ stáváme očitým svědkem přímého průniku zla, které se jen zdánlivě drží někde mimo dva přátele, někde venku, někde za zdmi restaurace. Svědkem rozpadu dlouholetého, zdánlivě neotřesitelného přátelského vztahu. A to aniž bychom třeba jen zahlédli policejní uniformu, náznak násilí, bílou přilbu či zaslechli jinou než pohrdlivou zmínku o diktátoru Lukovi. A na jevišti se zatím v přízračném páru za tiché hudby otáčí nešťastný Mirek v elegantním tanečním držení s pinglem…

Praha, 17.11.2013,

Divadlo Na tahu, René Levínský – „Skif“, režie Andrej Krob

Vy jste ale hlava, pane vachmajstr!

       Po těch letech popojíždění autem po Praze dávno nepatřím k těm, které rozčílí každá pětiminutová zácpa, anóbrž stau, čiliže traffic jam. Beru je jako živelnou pohromu, kterou je třeba s co největším klidem přežít. Naštěstí doby, kdy jsem denně dojížděl z Vysočan až na Dědinu, jsou dávno pryč. Autem po Praze prostě nejezdím, neb to považuji za zbytečné, poslední dobou téměř vyloučené. Těším se na otevření tunelu Blanka, který by pro nás, východňáry z Prahy 9 a okolí, měl být požehnáním. Je opravdu žalostné, když nejrychlejší páteční cesta z Vysočan západním směrem na D5 vede přes Malostranské náměstí…

       A tak do auta sice denně usedám, ale jen proto, abych syna vyvezl do školy, jedinou možnou cestou z našeho dolíku, a to divokými serpentýnami vysočanské estakády na náhorní rovinu proseckou osídlenou divým lidem sídlištního typu. Za normálního provozu otázka necelých deseti minut. Poslední dobou jsou čím dál složitější sjezdy zpět – stovky aut se hrnou teplickou dálnicí a ve snaze vyhnout se špuntu v Holešovičkách zaplavují sídlištní komunikace jak mravenci cukrárnu. Po přidání třetího řadicího pruhu před křižovatkou na náměstí OSN (a jestli někdo řekne náměstí Lidových milicí, nakopu mu prdel!) se nekonečný automobilový had klouzající z Proseku jedním ze dvou sjezdů k centru rozpouští docela rychle – většinou tu netvrdnu déle, než deset patnáct minut (za tu dobu byste sice dojeli z mého rodného města do města okresního, ale to je řeč o jiném časoprostoru!).

       Avšak přišla bída na sjezdaře estakádní – protože před zmíněnou křižovatkou poklesl kanál a ten je tedy třeba opravit. Jasně, chápu, a určitě nejen já! A tak se, představuji si v živých barvách formátu 16:9, kdesi sešly hlavy odpovědné, by naplánovaly opravu. Člověk neznalý by očekával, že v tomto neuralgickém bodu východní poloviny Čech to půjde ráz na ráz. Večer se postaví značky, vymezí objízdné pruhy, ráno nastoupí pár dělných chlapů s prackama jak vesla k pramici, do odpoledne odstraní vytlučený asfalt, vyspraví kanál, pak nějaká technologická lhůta na zatvrdnutí betonu, nakonec zalití asfaltem…. To vše proběhne v době víkendové, přinejhorším dva víkendy po sobě. Tedy s cílem co nejméně rýpat rezavým drátem do otevřené rány v chlopni dopravního systému této části Prahy.

       Houby – značky a naváděcí tabule jsou rozestaveny již týden. Celý týden je tedy propustnost křižovatky snížena minimálně na šedesát procent. V pondělí ráno, v době vrcholící dopravní špičky, už projede jen 30% aut, protože prastará multikára stojí v druhém pruhu, nad rozbitým kanálem mudrují dva pánové, z korby multikáry čouhají dvě lopaty. To bych tedy čekal sakra jinou techniku!!! Ve stejnou dobu chrlí Radiožurnál jedno upozornění za druhým na totální ucpání hlavní prosecké křižovatky (Prosecká x Vysočanská), protože automobilový had svým koncem dávno přerostl až mezi paneláky, takže znemožnil pohyb kolon jakýmkoliv směrem.

       Předpokládám, že na naší radnici sedí uvolněný radní pro dopravu. Možná z oken své kanceláře dohlédne až na tu křižovatku. Vím, že tak neučiním, ale chtěl bych se k němu objednat s jedinou větou: „Vy jste ale hlava, pane vachmajstr“…….

Praha, 19.11.2013

Videoblog - 17.11.2013 Národní třída

Evropě prostě chybí predátor

       Přestože jsem v přírodopisu nepříliš vzdělán, domnívám se, že každý živočišný druh potřebuje svého predátora. Proto se nasazují štiky do rybníka, proto člověk zastupuje predátory při plánovaném odstřelu vysoké zvěře atd. Pokud není živočišný druh vystaven nebezpečí života, dochází na nemoci, degeneraci a nakonec k vymírání. Jsem přesvědčen, že příroda by si poradila i s takovými extrémy, jako jsou třeba australští králíci, jen kdyby k tomu dostala dostatek času.

       Namontovat tento úvod na stav evropské civilizace, to už bude chtít pořádné zjednodušení, takže se přiznávám předem, že pokus o analogické srovnání bude kulhat na obě nohy. Ale nepíši diplomku z historie či sociologie!

       Římská říše si podřezala vlastní větev v okamžiku, kdy krutě podcenila okolní barbarské národy a nahlížela na ně jako na nižší rasu. Dokud bojovala o přežití s Kartágem, rozšiřovala své území s cílem zajistit si pravidelný přísun potravin a dostatek otroků, vzkvétala a bohatla. Úpadek přišel s touhou uchránit pohodlný život ve spojení s neochotou za něj bojovat. Pro středověkou Evropu bylo velkým tématem osvobození Božího hrobu. Náklady spojené s vypravením křižáckých výprav musely být obrovské, možná bych to na dnešní poměry přirovnal k projektu hvězdných válek. Tyto náklady musely být pokryty nějakým hospodářským výkonem, který ale posouval Evropu kupředu v jejím vývoji, a možná byl i jednou z příčin eskalace námořních objevů na úsvitu novověku. To ale Evropa žila další predátorskou hrozbou – Turkem za humny. Hlavně střední Evropa, která po staletí držela turecké vojsko za Dunajem, se musela hodně otáčet, aby ji musulman neovládl. A skok – čím jiným byl pro Evropu Sovětský svaz? Jednoznačnou hrozbou téměř po celé století. Svobodná část Evropy měla jasné měřítko a srovnání efektivity a účelnosti své politiky. Neřešila problém s baleným či nebaleným pečivem, ale spíše útoky páté kolony sovětského tyranského režimu v podobě protiraketových zoufalců či eurokomunistů mimo jiné souhlasících s okupací Československa zeměmi Varšavské smlouvy.

       Evropě dneška žádný jednoznačný, viditelný, hmatatelný predátor zdánlivě nehrozí. Barbaři jsou až za Malou Asií (kdo by bral vážně hořící pařížská předměstí) a ještě se na ně díváme s notným despektem. Armády jsou přežitkem (a za veškeré zlo může armáda Spojených států, která za Evropu podvakráte tahala kaštany z ohně). Bombardování nazveme humanitárním, protože v mírové Evropě se války štítíme. Relativismus, sociální jistoty, sebestřednost a do nebe volající úroveň sebezahleděnosti nastavují ti, kteří by první měli varovat – politici, novináři, intelektuálské elity, socialisté všemožného ražení. V čele Evropské unie stojí "bývalí" maoisté a zastydlí revolucionáři, kritiku izraelského boje o život vybubnovává na plechový bubínek ikona levého světa s minulostí člena Waffen SS.

       Bazální úrovní, nad kterou se odehrává veškerý ostatní politický život,  je hyperkorektnost, záchrana francouzského státního filmu, podpora polskému rolníkovi, dotace na cokoliv, hlavně na aquaparky a Bolkovu farmu, zvýšení cla na jihoamerické víno, stěhování mezi Bruselem a Štrasburgem, mamutí výdaje na ideologické oteplovací nesmysly, právo na první zaměstnání a základní bankovní účet… Jo, a nesmím zapomenout na zavilý antiamerikanismus (na okraj - kolik keců o blbých Američanech jsem už musel vyslechnout, dříve si pletli Czechoslovakii s Yugoslavii, dnes Czechii s Chechnyou…; zatím jsem v životě narazil jen na dva lidi, kteří byli schopni vyjmenovat více než deset severoamerických států s jejich hlavními městy). Největším nepřítelem Evropy je mrtvá Maggie a živý Klaus, o Orbánovi raději nemluvě, aby na mne zítra nebyl vystaven eurozatykač. Co mi to, sakra, připomíná? Že by hledání vnitřního nepřítele? Když jiné nebezpečí nemůžeme pojmenovat, protože bychom byli nekorektní a nevolitelní…

       Nedávno jsem v jednom článku narazil na tezi, že konec Evropy bude prvním případem, kdy civilizace na nižším stupni vývoje nahradí civilizaci na stupni vyšším. Je tomu opravdu tak? Ohlédneme-li se přes propasti času, uvidíme i horší civilizační konce. Věřil by kterýkoliv Říman tomu, že ti smradlaví, nevzdělaní a hrubí barbaři jednou založí říše, které dobydou ostatní svět? Ano, trvalo jim to bezmála tisíc let, ale až potom, v období rozmachu a relativního dostatku, došlo i na skvělou renesanci a návrat k odkazu antických dob. A co takové říše Aztéků a Inků? Nebyly to kvetoucí říše (no, odhlédněme od lidských živých obětí J), které vyvrátily bandy nemytých a nevzdělaných žoldnéřů? Takže si dovolím tvrdit, že až si Evropa projde svým obdobím zákazu zobrazování lidských bytostí, euroatlantické chápání spravedlnosti založené na římském právu bude zapomenuto a nahrazeno právem šáríja, až se feministické hnutí vrátí do bodu nula nebo spíše do bodu minus burkoidních sto, až bude pracující muž nezvyklým úkazem a bílou vránou, až si šejkové navozí do Evropy dostatek otroků z jižní a jihovýchodní Asie, až mizející ropa donutí oprášit kreativní myšlení z okrajových částí chalífátů, jež někdy v počátku novověku nepochopitelně vymizelo (všimli jste si, že největší vědecký a kulturní přínos arabských národů pochází z dob před 15. stoletím?), až… až… Tak potom, po řádce století temna a lidské bídy, přijde nová renesance, založeny budou nová muzea, aby uchovala to, co zbylo z dávných evropských civilizací, vzniknou humanistická hnutí, žena dojde svého uznání, založena bude nová NASA, ale i nová KGB i CIA…. J

       A pak nějaký badatel najde zapomenutý cloud, a na něm tento canc, a prohlásí mne velkým Burmonádem Vizionářem!! Howgh!

Praha 12.11.2013

Chechtající se bestie II.

Sedí dva Saúdové před televizí:
"Nepřipadal ti ten americký film Thelma a Luise nějak krátký? Jenom dvanáct minut?"
"Jestli to nebude tím, že vystříhali všechny scény, kde sedí žena za volantem...."

Babišová posílá ráno Babiše do města a říká:
"A prosím tě, kup Mladou frontu!"
On po návratu:
"Tak jsem vzal i Lidovky.."

Sedí lord ve svém pokoji, hledí zamyšleně do plápolajícího krbu, popíjí svojí obvyklou sklenku whisky. Venku sněží a on čeká, až přijede jeho manželka s tchyní.
Po chvíli vstoupí do pokoje Jean:
"Pane, zaslechl jsem rolničky. Přijely saně."
"Obě, Jean?"

Vyčítá otec synovi:
"Kluku jeden, čtyřka z přírodopisu?! Ty, kterej celej den mluvíš jenom o trávě!"

Musí se udělat dřevo

    Není to tak dávno, co jsem každý podzim musel jeden dva víkendy strávit na chalupě mých rodičů "děláním dřeva". To byl terminus technicus pro zpracování neskutečných hromad dřeva na celou zimu. Někdy se otci podařilo sehnat dřevo již nařezané. Sice si tím ušetřil řezání kmenů na špalky, ale dovezené špalky se musely ještě nasekat, a to v takovém případě byla opravdu dřina. Ten kdo krájel kmeny na zakázku samozřejmě kašlal na nějaký systém, který by sekání usnadnil. Takže většinou to byly sukovité, nesmyslně dlouhé kulány s nahrubo osekanými větvemi uprostřed.

    Většinou si ale táta domluvil na polesí, že za mírný peníz si suché stromy pokácíme sami. Tak pokácíme - jednalo se o popadané soušky, většinou stromů pocházejících ze záchranné výsadby konce sedmdesátých let. Tehdy už byl stav krušnohorských lesů tak tristní, že se soudruzi snažili zachránit nezachranitelné a do kyselé půdy nechali vysazovat všemožné smrky svezené nejen z celé republiky. Stromy se dožily nějakých patnácti až dvaceti let a opět začaly usychat. Na podmáčených houpajících se náhorních pláních Krušných hor tak vznikla depresivní divočina - pokud si pamatujete  strašidelné záběry z pohádky Panna a netvor (netvor na koni divoce štvoucí nešťastnou srnku, tak to je scéna, která se prý dokonce v Krušných horách natáčela; nemám důvod tomu nevěřit!), tak si umíte představit atmosféru podzimních výprav za dřevem.

    Mlha a všudypřítomné vlhko nebylo tím, co by mě naplňovalo hrůzou už při představě každoročního dobývání paliva. Ta hrůza byla spojena s neodvratně se dostavivším řevem mého otce a bratra. Před jejich hysterickými scénami prostě nebylo úniku. Zpočátku vše šlo jako na drátkách podle připraveného scénáře. Táta připravil svou stihlku, v pátek večer zajeli s bráchou do místní hospody pro lahváče. Zde udělali pár točených piv a nějakou kořalku (což se máma nesměla dozvědět!), přičemž vyřešili několik hluboce intelektuálních témat s místními honáky krav a lesními dělníky. Zde je třeba zdůraznit, že opravdu netrpím nemístným povýšenectvím nad krušnohorským dělným obyvatelstvem, ale při řídkých návštěvách místní hospody jsem získal neodbytný dojem, že nad úrovní pivních diskusí trpěla i naše jezevčice Patty. Návrat z hospody proběhl standardně - otec si šel rovnou lehnout a bratr usnul u televize na gauči. Klid a mír... Který ovšem trval jen do okamžiku vstupu do pochmurného lesa následujícího rána.

    Netvrdím, že kácení polopopadaných stromů a jejich odvětvování v té divočině byla nějaká brnkačka. Ale největší dřina byla samozřejmě spojena s jejich dopravou k vozíku připojeném za autem někde u silnice. Kulány by se nemilosrdně zarývaly do ramene i ve schůdnějším terénu. V těchto podmínkách však bylo složité projít tou džunglí i bez zátěže. Přesto jsem se hned po ránu nabídl, že se této soumarské dřiny ujmu. Na kácení stromů totiž bylo potřeba dvou pracovních sil. Bylo to aspoň minimální opatření z oblasti bezpečnosti práce. Ne, že bych z naší trojice byl nejsilnější. Spíše naopak. Táta i v pozdním věku, dokud byl zdráv, disponoval rozhodně větší silou než já, ouřada vysedávající dlouhé hodiny u počítače. Jenže představa, že bych v tom pustém lese měl zůstat déle, než je bezprostředně nutné, s otcem či bratrem, byla děsivější, než topící se Švorcová v  Králi Šumavy. Protože neuběhlo ani třicet či čtyřicet minut, a z lesa až k silnici se ozýval řev, kterým především otec častoval bratra. Brácha si řvát nedovolil, ale zase byl podjebávačsky zákeřný, a jeho demagogické argumenty byly k nevydýchání. Spouštěčem hádek byl většinou jakýsi pracovní spor - jak se ke stromu postavit, či kterým směrem jej skácet. Od pracovního tématu se přešlo k nějakým starým nedořešeným historiím, popřípadě na politiku... vlastně vhodné k zahájení hádky bylo jakékoliv téma. Takže moje odřená a otlačená ramena byla proti případné psychické újmě vlastně zanedbatelným problémem.

    S postupujícím odpolednem se oba unavili kombinací vyčerpávající práce a vyčerpávajících sporů. Sobotní večer tak opět vplul do tradičních vod. Táta usínal v křesle a bratr na kanapi. Většinou nedopili ani druhé pivo. Já sice vydržel déle, zato jsem se z té rasoviny léčil celý týden. A to mě příští víkend čekalo sekání.

    Od těch dob se mi fyzička rozhodně nezlepšila, a nedovedu si představit, jak podmáčeným lesem vleču těch svých dnešních x kilo navíc. Jenže už to stejně po mně nikdo nechce.

Praha, 10.11.2013

Márty

       Martina jsem poprvé potkal před nástupem do prvního ročníku pajďáku na povinné „studentské letní aktivitě“, či jak se tyhlety nepovinně povinné akce nazývaly.  Martin z davu budoucích spolužáků dost vyčníval. A to doslova, jeho dlouhé černé vlasy díky vysoké postavě vždy plandaly někde nad ostatními. Možná nebyl až tak vysoký, ale jeho flegmatický šouravý pohyb z něj dělal nepřehlédnutelnou postavu. S nikým se nijak moc nekamarádil, jeho odstup a nezúčastněný výraz s věčnou startkou mezi prsty ostatní dost iritoval. V šílené betonárce v Přestanově, která vypadala tak trochu jako chemička z  filmu Kouř, byl Márty od nás ještě navíc oddělen, protože mu bylo svěřeno řízení multikáry. Dost mě to naštvalo, protože nejstarší jsem byl já, a tudíž tato fajnová práce měla být svěřena bezesporu mně! Leč i na pana mistra působil Martin nejdůstojněji. No, tato charakteristika ve spojení s řízením multikáry by tehdy způsobila výbuch smíchu. Prdící multikára s flegmatickým, v kabině zkrouceným Martinem působila všelijak, určitě ale ne důstojně!

       S Mártym nás nejdříve lehce sblížila nechutně brzká rána v tovární kantýně – černá káva, suchý rohlík a první ranní startka, to byla naše gastronomicky vyvážená první ranní strava. V té skupině zpovykaných maturantů nás to tlačilo k sobě. Ale opravdu jsme se skamarádili až o pár týdnů později na chmelové brigádě v Brozanech. Spali jsme v chatkách místního kempu. Márty mne zaujal hned po příjezdu, když do chatky vstoupil roztlemený spolužák Pavel a chrlil jeden nevtipný vtip za druhým. Martin nechápavě kroutil hlavou a spíše pro sebe si ulevil: „Úplnej vojín Šimpach“. Překvapivě jsem se po něm ohlédl, protože by mne opravdu nenapadlo, že v tomto prostředí narazím na někoho, kdo by četl stejnou literaturu (vojín Šimpach je jednou z postav románu Jana Procházky „Přestřelka“; Procházka byl tou dobou už přes deset let vyřazen z veřejných knihoven a komunisty určen k zapomnění).

       Já zase zaujal Martina svou kytarou, kterou jsem vláčel s sebou, vědom si toho, že je to jediná věc, kterou mohu své spolužáky, a hlavně spolužačky zaujmout. Hned první večer se ale mé kytary ujal Márty a před mýma vytřeštěnýma očima (a ušima) spustil písničky Oskara Petra z prvního alba Marsyasu, ale i Like a Rolling Stone a další milované dylanovky a podobné fláky. Nezbylo mi nic jiného, než kontrovat sázkou na jistotu – tedy písněmi dvojice Šlitr – Suchý či Jiřím Grossmanem. A tak jsme se začali nejen u kytary doplňovat.

       Po prvních týdnech na koleji Brněnská (ne podle Brna, ale ústecké Brné) ale došlo k docela zásadním sporům. Márty pokračoval ve svém máničkovském životě, já, v očekávání narození první dcery, jsem se snažil „sekat dobrotu“ a přistupovat k studentskému životu zodpovědně. Martin to nechápal. Ne s nějakým despektem vůči mně, ale on takový opravdu byl – když měl žízeň pil, když se chtěl smát, smál se. Když nechtěl, celý večer nepromluvil. Dnes vím, že měl pravdu, ale já se k ní musel teprve prožít.

       Ještě perlička - nebýt Martina, přišel bych nejspíše o nejdůležitější článek české hudební nové vlny počátku osmdesátých let. Já v té době poslouchal mišmaš moderního a tradičního jazzu, a vedle toho folkaře a folkové „židlové“ kapely. Když mě Martin vytáhl do sálu ústecké knihovny na koncert Pražského výběru, šel jsem docela nerad. Lístek byl na mých 400 korun měsíčně dost drahý (odhaduji tak 40 – 60 korun!!), navíc z Melodie jsem věděl, že Kocáb se Soukupem už nehrají jazz – tak jsem Pražský výběr znal z televizního Hudebního studia M, ale nějakou šílenou novou vlnu. Nebudu to rozmazávat – ten koncert z roku 1981 je jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků! Díky Mártymu!

       Martina vyhodili ze školy ještě před koncem prvního semestru. Neudělal zcela nepodstatnou a blbou jednosemestrální zkoušku z Biologie dítěte. Kašlal na to, ale podle mne byl hlavní problém v tom, že paní docentku prostě neskutečně, slušně řečeno, iritoval. Kdyby se uměl přetvařovat, myslím, že by udělal zkoušku napoprvé. Ale bohužel, z něj ten flegmatismus a cynický odstup přímo crčel.

       Martina jsem, až na jeden večer u nás na chalupě ještě za studií, viděl až po letech, na ustavujícím shromáždění polistopadového Učitelského fóra v pražské Libni. Prohodili jsme spolu pár vět, a zase se ztratili na dalších více než deset let. Náhodné setkání na Můstku, oba v doprovodu svých partnerek, odstartovalo krátké přátelství. Márty dodělal školu v Brandejse, ale tou dobou již pracoval jako produkční ve Vachler Art Company a byl výkonným tajemníkem České filmové a televizní akademie. Pořád byl tím flegmatickým cynikem, ale přece jen již životem omletým a polidštěným. Bezesporu na tom měla velkou zásluhu jeho Martina. Rozhodně mu zůstala jeho neskutečná empatie a schopnost získat si lidi na svou stranu. Vídali jsme se zřídka, ale vždy to stálo za to. Po narození dětí jsme se navštěvovaly i s celými rodinami.

       Když Martin těžce onemocněl, totálně jsem zazmatkoval. Párkrát jsem mu zavolal, ale vlastně mi přišla vhod dohoda s Martinou, že se sejdeme, až bude Mártymu líp. Což je to nejblbější řešení ze všech blbých. A lepší už teď nemá smysl vymýšlet.

Praha, 9.11.2013

Kartáč pro Klause

       Jen jednou v životě jsem se nadchnul pro veřejně činnou osobu tak, abych sebe či své okolí ověšoval jejími podobiznami či symboly souvisejícího hnutí. Bylo to v posledních týdnech roku 1989, a tou osobou byl Václav Havel. Přes všechny následné výhrady vůči jeho blbým náladám a rudolfinským projevům nemusím ani přes propast více než dvaceti let na své konání nazírat shovívavě či s despektem. Devadesát procent lidí kolem mne ještě začátkem listopadu nemělo tušení, že nějaký Havel existuje. A předsilvestrovské dojetí mé a mých přátel při sledování prezidentské volby a otevírání lahví šampusu nebylo žádné hraní na velké dějiny, protože jsme BYLI součástí velkých dějin.

       Napříště jsem již byl takového nadšení naštěstí… nebo naneštěstí?... ušetřen. Minuly mě placky s pankáčem, mobilisace, čtení dopisů od syna, podepisování výzev k odchodu kohokoliv i petice Jolana na Hrad v době televizní krize. První pohavlovský plackařský atak mne potkal již na podzim roku 1990. Po příjezdu na sněm Občanského fóra v Hostivaři mne obklopily mladé aktivistky z koordinačního centra OF s plackami „Volím Klause“. V Hostivaři totiž vrcholil tlak venkovských OF, která měla již plné zuby podivných intelektuálů pithartovského či urbanovského typu s jejich zcela nesrozumitelným ptydepe, věčnou nerozhodností a pátráním po třetích, čtvrtých a nevímjakých cestách. Klaus byl jediným politikem, jenž nabídl jasnou vizi a plán. Bylo jasné, že i já budu hlasovat pro to, aby se Klaus stal prvním předsedou hnutí a vytvořil z něj klasickou partaj se vším všudy. Přesto jsem si žlutou placku s Klausovým jménem nepřipnul. Nejenže mi to přišlo docela nemístné, ale neladilo by to ani s mírou pragmatičnosti mého rozhodnutí. Klaus mi nebyl prostě lidsky příliš sympatický.

       Dokázal si mne ale získat v následujících letech. Dalších pět let jsem byl součástí turbulentních změn, takříkajíc s prstem v otevřené ráně. Proto dnes těžko mohu diskutovat s mnohými nepamětníky, ale vlastně často i pamětníky. Jako očividný svědek mnohého, Klausovy činy v to počítaje, prostě nejsem schopen mnohé nesmysly ani vyslechnout, natož proti nim argumentovat.

       Před Sarajevem jsem už nebyl členem ODS a po Sarajevu mne srdce táhlo za Janem Rumlem. Přesto mne Klaus po pár měsících opět přesvědčil a „přetáhl“ na svou stranu. I v prezidentské éře jsem byl, sice postupně stále slabším, ale přesto obhájcem Klausových názorů, což vyvrcholilo bitvou proti všem při obhajobě amnestie.

       V ODS devadesátých let byl pověstný a populární obrat „dostat od Klause kartáč“. Po Klausových před a povolebních  vyjádřeních bych jeden takový kartáč věnoval jemu. Snad je z předchozích řádek zřejmé, že se tomu nemohu, a vlastně ani nechci, vyhnout.

       Před časem jsem tu vyčinil Miloši Zemanovi za jeho mlžení a stupidní odpovědi ve věci předvolební kampaně pastrany jeho přátel s poštovní známkou a prezidentovým jménem. Bylo by tedy nečestné a nesportovní neokomentovat úlety prezidenta předchozího. Nepochopil jsem již jeho předvolební obecná vyjádření na adresu české pravice. Ale povolební rozhovor pro studentský časopis je prostě neskousnutelný. Klaus sice podpořil Bobošíkové mišmaš, ale – představte si - nepočítal s tím, že jeho portrét bude po celé republice na billboardech Bobostrany. A kdo že to pravici prohrál volby? No přece Svobodní!! Protože se nechtěli družit s tím Bobošíkové spolkem…!! Bože, kdo by se chtěl taky dávat do party s lidmi typu Liany Janáčkové, Tomáše Úlehly, Jany Socdem Volfové, Olgy Zelené Zubové…??? Proč by se měli ideologicky zcela vyhranění Svobodní rozpouštět v kadlubu obskurních jedinců a partiček, Demokratickou stranu zelených v to počítaje? Jak to, že Klausovi tato ideologická zásadovost najednou tak vadí?

       Obávám se, a je mi to upřímně líto, že zatímco předchozí Klausovy boje mi vždy byly tu více, tu méně sympatické, tohle plácání a žárlivé hledání nepřítele tam, kde není, je ubohé, a tak významné osoby (kterou bezesporu je) zcela nehodné. Bohužel se dívám na to, čeho jsem svědkem být nikdy nechtěl – drobení dávného obra, nástup stařecké ješitnosti vytěsňující racionální úvahu, mizející nadhled střídaný vzteklou zarputilostí. A tak mou jistotou v oblasti osobnostní integrity politika i nadále zůstávají jen vzory z největších – Winston Churchill, Margaret Thatcher a Ronald Reagan.

       A až se uvidím s mně milým Ladislavem Jaklem, voličem Svobodných a také jejich sranda kandidátem na presidenta, třeba u Růžiček, nad nějakým sezónním speciálem, určitě se jej zeptám, jestli na zahradě Institutu VK nepěstují nějaké kytky. A jestli ano, ať to moc nepřehánějí!!

Praha, 7.11.2013

Vůně chmele

Povinné chmelové brigády jsou dávnou minulostí. Já svou první a poslední zažil až na fakultě, protože jsa z centra světového chmelařství (zapsat za uši!!!), tedy ze Žatce, nemusel jsem se povinných brigád účastnit. Připadá vám to na hlavu postavené? Mně taky. Ale údajně to bylo proto, že studenti žateckých středních škol tvořili jakousi zálohu, která měla být nasazena do bitvy o zelené zlato v případě zásadních výpadků levné pracovní síly z jiných koutů republiky. Samozřejmě, že snad jako každý žatečák té doby, jsem si vyzkoušel ruční česání žateckého raného červeňáku.. Byly to těžce vydřené peníze – na robotické česáče, co dokázali narvat sedm a více věrtelů denně, jsem prostě neměl. Nebudu to svádět jen na mou nešikovnost – jsem prostě dost líný, takže můj výdělek odpovídal vynaloženému úsilí, byl tedy dost mizivý. Jo, jen jednou to bylo o trochu lepší – pár dní jsme chodili s Alanem česat na výzkumáckou chmelnici. A tam, jak je zřejmé, nešlo míchat dohromady šišky chmele z různých klonů chmelových lián. Takže se jako jeden věrtel počítalo očesání třeba jen pěti lián. Hlavně psychologicky to hrálo velkou roli – lístky za věrtele přibývaly mnohem rychleji a ještě měl člověk pocit, jak dobrou práci odvádí…

       Ale proč ten sáhodlouhý úvod? V těch dobách jsem se potkával s řadou lidí, kteří alespoň jednou strávili několik týdnů na brigádě v chmelařských vesnicích okolo Žatce. Takže když zjistili, odkud pocházím, hned byla záminka k výronu vzpomínek, protože chmelové brigády, co si budeme povídat, to byl velkej flám a jeden velkej hampejz! Skoro každý ovšem nezapomněl do vyprávění vsunout poznámku: „Ale ten chmelovej smrad, ten se nedal vydržet!“

       Vyrůstal jsem v Žatci naštěstí ještě v době, kdy desítky chmelových skladů rozesetých po městě, hlavně na Pražském předměstí, plnily svůj účel. Navíc tehdy se ještě sušený chmel převážel v obrovských chmelových žocích, ještě nenastala doba lisování a granulování. A tak městem projížděly náklaďáky a traktory s valníky, na nichž byly žoky naskládány až do nebe. Blížily se k městu po okreskách, pomalu se sunuly ke známkovně nebo mířily rovnou do chmelových skladů. A tak v ty týdny pozdního léta a začínajícího podzimu bylo město přikryto duchnou zelené vůně, pronikavé, neodbytné, ale tak typické a nezaměnitelné. Žádný smrad!! Vůně domova a dětství, jinošství a líného času, kdy nebylo kam pospíchat.

       Bohužel, stará skladiště osiřela, místo chmele se do piva sypou granule, a za vůní je třeba cestovat ke zdroji, tedy na česačky a venkovské průmyslové sušičky. A kdo by takovou cestu vážil jen kvůli několikaminutovému sentimentálnímu dojetí. Jenže když u Růžiček nakloním půllitr dobře chmeleného piva k nosu a přivoním, znovu se táhnu do kopce Pod známkovnou, nebo stojím na křižovatce Komeňáku a Obránců míru, saju tu vůni a zapomínám, že ještě musím v gymplácký šatně od Bédi opsat úkol z matematiky…

Praha, 7.11.2013