středa 27. listopadu 2013

Do Těšína jídelním vozem


       Před lety byla naše kamarádka Pavlína násilím, a zcela prokazatelně proti své vůli, odvlečena ze Zlaté Prahy do neprobádaných slezských končin, kde si i chlapi malují oční linky a pičo není sprosté slovo, na baleném jídle je návod v polštině a v nádražních podchodech zpívají bláznivé Markéty. Nebylo divu, že se záhy v hlavách návštěvníků obskurního podniku na pražském Senovážném náměstí s názvem XXX zrodil plán na záchrannou výpravu! Po pár dnech tak stáli čtyři nejodvážnější na nástupišti Wilsonova nádraží, vyzbrojeni platebními kartami, korálky a zrcátky, levným alkoholem a barevnými pentlemi.
       Expres Hutník, který na cestu do kouta republiky potřeboval čtyři a půl hodiny, což je doba, za kterou bych byl v Andalusii i s cestou na letiště, měl jednu zásadní výhodu, která při výběru dopravního prostředku rozhodla - jedním z vagonů byl totiž klasický jídelní vůz. Obávám se, že představa jídelního vozu se z našeho povědomí zcela vytrácí. Když jsme byli mladí, nebylo pro nás nic tak nedostupného, jako jídelní vůz s jeho cenami. Pak jsme z vlaků rovnou přesedli do rodinných vozů, a když už musíme, cestujeme rychlejšími autobusy. No a teď, po návratu do Pendolín a Leo expresů a oranžových rychlíků si jídlo i pití objednáme smartphonem přes wifinu a necháme donést až na místo, pokud nám nestačí voda a něco malého zadarmo k novinám, které jsou též zadarmo. Jídelní vůz nakonec už stejně zdaleka jídelním vozem není. Moderní studený design, nikde žádná zapraná záclonka, žádný ubrus, o místě k sezení nemluvě. Blbé je, že staré dobré jídelní vozy mizí i ze starých dobrých, špinavých a páchnoucích rychlíků Českých drah.
      Naše výprava ve složení Kačka, Jitka, Martin a já, se nacpala do příslušného kupé i s tunami zásob, které svým množstvím opravdu neodpovídaly cíli cesty – založit první postupový tábor, obhlédnout situaci a do několika hodin unést Pavlínu zpátky do civilizace. Atmosféra v kupé nebyla zrovna přívětivá, proto jsme ještě před příjezdem na Horní libeňské nádraží rozhodli o přesunu do jídelního vozu. Zbývajícím dvěma cestujícím se očividně ulevilo, takže vedle mne sedící paní ochotně odkývala, že nám ohlídá batožinu. Ach, bláhová, netušila, co svým slibem způsobí…
       Cesta v jídelním voze probíhala ve všeobecném veselí. Ony ty třetinky, ač silně předražené, a třebaže obsahující budvar, nějak rychleji ubývají, než standardní půllitry piva. Ještě před Kolínem jsme se skamarádili s obsluhující korpulentní dívkou, takže vzájemné škádlení a hlasité vtipkování záhy přerostlo únosnou mez. Tedy únosnou pro naše okolí. My jsme se královsky bavili. Bylo to vlastně takové vydařené posezení v restauraci. Jak se to někdy stává – jdete na jedno, a užijete srandy mnohem více, než při plánované akci.
       A tak jsme dorazili do ocelového srdce republiky. První zastávka se jmenovala Ostrava – Svinov. Vesele jsme mávali domorodcům a s výkřiky Banik, pičo a Třinec jede, se snažili získat jejich přízeň. Vlak se po chvíli dal opět do pohybu. Rozesmátá servírka se nad nás naklonila a jen tak mimochodem utrousila: „Původně jsem myslela, že nepokračujete do Polska“. „Co bychom taky dělali v Polsku“, odvětil jsem. „To nevím, ale právě tam jedete!“ Zasmál jsem se tomu jako dalšímu povedenému vtipu. Mladší a střízlivější Martin ovšem již zbystřil…: „My ale jedeme do Těšína!“ Servírka překvapila: „Do Těšína jedou poslední dva vagony, a ty jsme právě odpojili!“
       Martin na nic nečekal a rozběhl se uličkou proti směru jízdy. Mně to chvíli trvalo, ale ztrácel jsem na Martina jenom tak pět kroků, než mi došlo, že naše všechny věci jsou v těch odpojených vagonech. Co dodnes nepochopím, byla naše zcela iracionální reakce, která zhola nic neřešila – běžel jsem za Martinem, který rozrážel skupinky postávající na chodbičkách vně kupé, přeskakoval kufry a jen tak tak se vyhýbal těhotným ženám, nekompromisně směřujíc za svou batožinou. Martina jsem dobíhal na konci vlaku, a přes jeho rameno spatřil to, co jsem spatřit musel – za okénkem spojovacích dveří na konci vagonu ubíhala železniční trať kamsi do dáli… V tu chvíli jsem si opravdu myslel, že je to nejhorší zjištění v mém životě.
       Zničeně jsme se vrátili do jídelního vozu, kde zatím ta racionální, ženská část naší výpravy domlouvala telefonem záchranu našich věcí. Náš polský vlak naštěstí zastavoval ještě na jednom z mnoha ostravských nádraží, čímž nám umožnil vyhnout se nezamýšlené emigraci do bratrského Polska. Po chvíli jsme přesedli do couráku a uprostřed domorodců již směřovali přímo k cíli cesty.
       Tam zatím probíhala dramatická blesková akce. Marcel, Pavlínčin partner, za kvílení pneumatik a skřípění brzd přispěchal na nádraží. Jeho pokus přesvědčit výpravčího, aby na pár (blbých pár!!) minut zdržel vlak, než vyloží naše věci, neměl úspěch. Totiž na železnici, dějou se věci, na dráze jsou zaměstnáni švarní mládenci!!! Takže po zastavení vlaku naběhl do vagonu a příslušného kupé, jejichž čísla nadiktovaly racionálně uvažující účastnice zájezdu, zatímco my s Martinem stíhali odpojené vagony. Tam nastala první potíž – hlídačka seděla stále na svém místě. Po krátké rvačce ji silnější Marcel přesvědčil, že bagáž je prostě jeho, a k údivu celého těšínského nádraží ji začal vyhazovat z okna ven. Tam stála Pavlína, informovaná o skleněném obsahu tašek a batohů, takže se snažila, seč mohla, zachránit, co se dá. Upozorňuji, že mnohé kusy bagáže byly těžší, než Pavlína, možná i s postelí!!
       Naše vystoupení z couráku poté, co vliv budvaru odezníval, na perón těšínského nádraží, z něhož vyjíždějí vlaky co čtvrthodinu, rozhodně nepřipomínal výpravu sebevědomých a nekompromisních únosců. Pokorně jsme se nechali převést do místní osvěžovny, nechali si nalít radegast a tiše splynuli s hospodskou společností…
       A tak blbý jídelní vůz byl příčinou krachu poslední z velkých osvobozovacích výprav naší doby, jako odlesku dávných obdobných akcí – únosu Sabinek, krádeže zlatého rouna, únosu pana krále do Rybárny, či akce tuctu špinavců. Pavlína se tak do Zlaté Prahy už nikdy nevrátila.
Praha/Český Těšín, 27.11.2013


A tohle je ten jídelní vůz - zleva: Martin, Katka, Jitka a rozesmátá servírka.

středa 20. listopadu 2013

Na návštěvě u Andreje Kroba

aneb Levínského Skif na scéně Divadla Na tahu.

       Sváteční neděli 17.11.2013 jsem mimo zastávky se synem a svíčkami na Národní třídě oslavil také první návštěvou Divadla Na tahu, jež sídlí v bývalém alternativním prostoru na Petrském náměstí. Prostory divadélka jsou opravdu alternativní, do hlediště se sestupuje po kovových točitých schodech, v hledišti bylo kolem dvaceti míst (odhaduji, že maximální kapacita je takových 40 diváků) a na představení jednoaktovky René Levínského Skif dorazilo diváků dvanáct. Rozhodně je to ke škodě těch, co nedorazili. Protože tato hra se přesně hodila k nedělnímu večeru a vlastně svým tématem i k listopadovému výročí (nedělní termín je nejspíše smrtící pro každou netelevizní produkci, navíc v konkurenci s vynikajícím Českým stoletím). V Divadle Na tahu je navíc velice příjemně, a to přestože sklepní prostor určitě nepůsobí jako to nejlepší místo pro divadelní produkci. Ze všech koutů bylo prostě cítit divadlo. Nevím, jak jinak či přesněji to vysvětlit….
       Do Divadla Na tahu jsem se těšil a chystal minimálně rok – vedle divadla vedeného Andrejem Krobem zde totiž párkrát do roka hrají také Nejhodnější medvídci, soubor, který letmo znám z Jiráskova Hronova, a který nikdy tímto divadelním festivalem neprošuměl bez povšimnutí. Když mne René Levínský zval na nejbližší představení Nejhodnějších medvídků (jak lze tušit, jsem na toto pozvání tuze pyšný!), vyjádřil jsem svou obavu, že K. ještě nevstřebala hronovskou zkušenost. Pobavenou dramatikovou reakcí byla vzpomínka na legendární hronovské představení Harily – Levínský vzpomněl reakcí diváků ve festivalovém Zpravodaji, přičemž – cituji: „nejdojemnější byla tato – TOMU AUTOROVI BY MĚLI USEKNOUT OBĚ RUCE!! Takovým způsobem může dramatik zasáhnout diváka jednou, maximálně dvakrát za život…“
        V neděli dorazil Jarda s Jitkou, před bývalým klubem Bunkr proběhlo symbolické brčko, a už jsme si objednávali víno v divadelním baru. Byl jsem nervózní, přestože všichni tři jsme více méně poučení diváci, ale přátelé navíc i praktikující, a tedy kritičtí divadelníci. Vytáhl jsem je do Stolice, hned na Levínského, jakpak se asi divadelní večer vyvine? Moje obavy byly zbytečné, opravdu jsme si jej užili!
       Jednoaktovka Skif je příspěvkem či reakcí dramatika Levínského na dnes již českou tradici tzv. vaňkovek. Podle mne se jedná o přetěžký žánr. Téma musí být natolik nosné, aby se kolem něj mohl rozvinout dialog, při tom ovšem zpravidla nestojí na výrazné akci, dějové zlomy jsou spíše naznačeny, než výrazně scénovány. Drama se tedy odehrává pod povrchem dialogů a na základě tušení souvislostí. Nebo někde za pomyslnými dveřmi či za zdí.
       Stejně tak restaurace Skif, ve které se před nedlouhým časem odehrálo krátké setkání dvou blízkých lidí, je takovým zdánlivě klidným místem uprostřed Minsku, hlavního města poslední evropské diktatury. Název restaurace se stane jedním z témat hovoru (Skif odkazuje na skytský zásah do historie východní Evropy) českého intelektuála Mirka a Aleny, manželky významného běloruského emigranta, v jejíž postavě se vrací osudy žen českých disidentů ze sedmdesátých a osmdesátých let. Někde za zdí řádí kágébáci diktátora Luky (dost jednoznačný odkaz na Alexandra Lukašenka). Úsporná Krobova režie dovoluje představiteli Mirka hrát stav mysli pouhým přehazováním nohou přes sebe. Prvních pár minut jsem se klepal, zda text utáhne záměrně statické pojetí. Celá dramatická situace stojí a padá s textem, jakmile by představení začalo šustit papírem, nebylo by cesty zpátky.  Nezachránili by jej ani velice dobří herci (Ilona Semrádová a Karel Beseda). Jarda měl sice několik výhrad, ale co byste také chtěli od režijní konkurence… J. Já byl záhy vtažen do děje, bavily mne jemné změny v chování obou postav vztahující se k zrovna řešenému tématu. Perfektně se podařilo vykreslit oblouk od veselého či dojemného vzpomínání na nedávná setkání a společné známé až k narůstajícímu Aleninu podezření, že sovy nejsou tím, čím se zdají být…
       Atmosféra ve Skifu se nepozorovatelně mění. Od přátelského klábosení přes Mirkovy opakované a upřímné obavy o Alenin život, až po narůstající nedorozumění. Ale je to opravdu jen nedorozumění? Mirkova starost o Alenu a jejího syna je bezesporu upřímná, jeho argumenty jsou dosti výmluvné. Jako na potvoru ale zrovna Aleně zazvoní telefon a její právník jí seznamuje s návrhem nevyžádané nabídky tajné policie k několikatýdennímu výjezdu za manželem žijícím v emigraci v Londýně. Mirek je nadšen a vykresluje v lákavých barvách mezipřistání v Praze, návštěvu společného přítele Andreje Kroba na Hrádečku… Alena zpozorní!
       Dramatik ještě před tím nahodil divákovi několik udiček – například záhy zjišťujeme, že Mirek se pohybuje v kruzích bývalých disidentů, takže je jistě informován o tom, jak a proč se chová tajná policie v totalitních kulisách. Jak tedy může předpokládat, že by policie nestihla včas administrativně zbavit Alenu občanství? Jak může mít český intelektuál pochybnosti o tom, že by disident nebyl vpuštěn zpět do rodné země? Alena s přecitlivými receptory poměrně rychle pochopí, a tak rychle opouští restauraci. S přesvědčením, že Mirek je prostě koupen kágébáky k tomu, aby Alenu pomohl dostat ze země.
       Jenže pak je tu ještě druhé vysvětlení… Nestačí pár let života v náručí standardní demokracie, pod křídly nablblé Evropské unie a nepříliš akčního Severoatlantického vojenského paktu, aby vymizely podmíněné reflexy zvířátka vyrostlého za Husáka a Jakeše? Není Mirek jen lidsky pochopitelně nadšen z toho, že by protáhl Alenu Prahou, v jasných barvách vidí ten mejdan, ten zájem pražské kavárny a špatně tajenou touhu všech přátel přihřát se vedle autentické disidentky ve vřelém zájmu českých zhýčkaných elit…?
       A tak se díky dramatikovi René Levínskému a jeho jednoaktovce „Skif“ stáváme očitým svědkem přímého průniku zla, které se jen zdánlivě drží někde mimo dva přátele, někde venku, někde za zdmi restaurace. Svědkem rozpadu dlouholetého, zdánlivě neotřesitelného přátelského vztahu. A to aniž bychom třeba jen zahlédli policejní uniformu, náznak násilí, bílou přilbu či zaslechli jinou než pohrdlivou zmínku o diktátoru Lukovi. A na jevišti se zatím v přízračném páru za tiché hudby otáčí nešťastný Mirek v elegantním tanečním držení s pinglem…

Praha, 17.11.2013,
Divadlo Na tahu, René Levínský – „Skif“, režie Andrej Krob

Vy jste ale hlava, pane vachmajstr!


       Po těch letech popojíždění autem po Praze dávno nepatřím k těm, které rozčílí každá pětiminutová zácpa, anóbrž stau, čiliže traffic jam. Beru je jako živelnou pohromu, kterou je třeba s co největším klidem přežít. Naštěstí doby, kdy jsem denně dojížděl z Vysočan až na Dědinu, jsou dávno pryč. Autem po Praze prostě nejezdím, neb to považuji za zbytečné, poslední dobou téměř vyloučené. Těším se na otevření tunelu Blanka, který by pro nás, východňáry z Prahy 9 a okolí, měl být požehnáním. Je opravdu žalostné, když nejrychlejší páteční cesta z Vysočan západním směrem na D5 vede přes Malostranské náměstí…
       A tak do auta sice denně usedám, ale jen proto, abych syna vyvezl do školy, jedinou možnou cestou z našeho dolíku, a to divokými serpentýnami vysočanské estakády na náhorní rovinu proseckou osídlenou divým lidem sídlištního typu. Za normálního provozu otázka necelých deseti minut. Poslední dobou jsou čím dál složitější sjezdy zpět – stovky aut se hrnou teplickou dálnicí a ve snaze vyhnout se špuntu v Holešovičkách zaplavují sídlištní komunikace jak mravenci cukrárnu. Po přidání třetího řadicího pruhu před křižovatkou na náměstí OSN (a jestli někdo řekne náměstí Lidových milicí, nakopu mu prdel!) se nekonečný automobilový had klouzající z Proseku jedním ze dvou sjezdů k centru rozpouští docela rychle – většinou tu netvrdnu déle, než deset patnáct minut (za tu dobu byste sice dojeli z mého rodného města do města okresního, ale to je řeč o jiném časoprostoru!).
       Avšak přišla bída na sjezdaře estakádní – protože před zmíněnou křižovatkou poklesl kanál a ten je tedy třeba opravit. Jasně, chápu, a určitě nejen já! A tak se, představuji si v živých barvách formátu 16:9, kdesi sešly hlavy odpovědné, by naplánovaly opravu. Člověk neznalý by očekával, že v tomto neuralgickém bodu východní poloviny Čech to půjde ráz na ráz. Večer se postaví značky, vymezí objízdné pruhy, ráno nastoupí pár dělných chlapů s prackama jak vesla k pramici, do odpoledne odstraní vytlučený asfalt, vyspraví kanál, pak nějaká technologická lhůta na zatvrdnutí betonu, nakonec zalití asfaltem…. To vše proběhne v době víkendové, přinejhorším dva víkendy po sobě. Tedy s cílem co nejméně rýpat rezavým drátem do otevřené rány v chlopni dopravního systému této části Prahy.
       Houby – značky a naváděcí tabule jsou rozestaveny již týden. Celý týden je tedy propustnost křižovatky snížena minimálně na šedesát procent. V pondělí ráno, v době vrcholící dopravní špičky, už projede jen 30% aut, protože prastará multikára stojí v druhém pruhu, nad rozbitým kanálem mudrují dva pánové, z korby multikáry čouhají dvě lopaty. To bych tedy čekal sakra jinou techniku!!! Ve stejnou dobu chrlí Radiožurnál jedno upozornění za druhým na totální ucpání hlavní prosecké křižovatky (Prosecká x Vysočanská), protože automobilový had svým koncem dávno přerostl až mezi paneláky, takže znemožnil pohyb kolon jakýmkoliv směrem.
       Předpokládám, že na naší radnici sedí uvolněný radní pro dopravu. Možná z oken své kanceláře dohlédne až na tu křižovatku. Vím, že tak neučiním, ale chtěl bych se k němu objednat s jedinou větou: „Vy jste ale hlava, pane vachmajstr“…….

Praha, 19.11.2013

úterý 12. listopadu 2013

Evropě prostě chybí predátor


       Přestože jsem v přírodopisu nepříliš vzdělán, domnívám se, že každý živočišný druh potřebuje svého predátora. Proto se nasazují štiky do rybníka, proto člověk zastupuje predátory při plánovaném odstřelu vysoké zvěře atd. Pokud není živočišný druh vystaven nebezpečí života, dochází na nemoci, degeneraci a nakonec k vymírání. Jsem přesvědčen, že příroda by si poradila i s takovými extrémy, jako jsou třeba australští králíci, jen kdyby k tomu dostala dostatek času.
       Namontovat tento úvod na stav evropské civilizace, to už bude chtít pořádné zjednodušení, takže se přiznávám předem, že pokus o analogické srovnání bude kulhat na obě nohy. Ale nepíši diplomku z historie či sociologie!
       Římská říše si podřezala vlastní větev v okamžiku, kdy krutě podcenila okolní barbarské národy a nahlížela na ně jako na nižší rasu. Dokud bojovala o přežití s Kartágem, rozšiřovala své území s cílem zajistit si pravidelný přísun potravin a dostatek otroků, vzkvétala a bohatla. Úpadek přišel s touhou uchránit pohodlný život ve spojení s neochotou za něj bojovat. Pro středověkou Evropu bylo velkým tématem osvobození Božího hrobu. Náklady spojené s vypravením křižáckých výprav musely být obrovské, možná bych to na dnešní poměry přirovnal k projektu hvězdných válek. Tyto náklady musely být pokryty nějakým hospodářským výkonem, který ale posouval Evropu kupředu v jejím vývoji, a možná byl i jednou z příčin eskalace námořních objevů na úsvitu novověku. To ale Evropa žila další predátorskou hrozbou – Turkem za humny. Hlavně střední Evropa, která po staletí držela turecké vojsko za Dunajem, se musela hodně otáčet, aby ji musulman neovládl. A skok – čím jiným byl pro Evropu Sovětský svaz? Jednoznačnou hrozbou téměř po celé století. Svobodná část Evropy měla jasné měřítko a srovnání efektivity a účelnosti své politiky. Neřešila problém s baleným či nebaleným pečivem, ale spíše útoky páté kolony sovětského tyranského režimu v podobě protiraketových zoufalců či eurokomunistů mimo jiné souhlasících s okupací Československa zeměmi Varšavské smlouvy.
       Evropě dneška žádný jednoznačný, viditelný, hmatatelný predátor zdánlivě nehrozí. Barbaři jsou až za Malou Asií (kdo by bral vážně hořící pařížská předměstí) a ještě se na ně díváme s notným despektem. Armády jsou přežitkem (a za veškeré zlo může armáda Spojených států, která za Evropu podvakráte tahala kaštany z ohně). Bombardování nazveme humanitárním, protože v mírové Evropě se války štítíme. Relativismus, sociální jistoty, sebestřednost a do nebe volající úroveň sebezahleděnosti nastavují ti, kteří by první měli varovat – politici, novináři, intelektuálské elity, socialisté všemožného ražení. V čele Evropské unie stojí "bývalí" maoisté a zastydlí revolucionáři, kritiku izraelského boje o život vybubnovává na plechový bubínek ikona levého světa s minulostí člena Waffen SS.
       Bazální úrovní, nad kterou se odehrává veškerý ostatní politický život,  je hyperkorektnost, záchrana francouzského státního filmu, podpora polskému rolníkovi, dotace na cokoliv, hlavně na aquaparky a Bolkovu farmu, zvýšení cla na jihoamerické víno, stěhování mezi Bruselem a Štrasburgem, mamutí výdaje na ideologické oteplovací nesmysly, právo na první zaměstnání a základní bankovní účet… Jo, a nesmím zapomenout na zavilý antiamerikanismus (na okraj - kolik keců o blbých Američanech jsem už musel vyslechnout, dříve si pletli Czechoslovakii s Yugoslavii, dnes Czechii s Chechnyou…; zatím jsem v životě narazil jen na dva lidi, kteří byli schopni vyjmenovat více než deset severoamerických států s jejich hlavními městy). Největším nepřítelem Evropy je mrtvá Maggie a živý Klaus, o Orbánovi raději nemluvě, aby na mne zítra nebyl vystaven eurozatykač. Co mi to, sakra, připomíná? Že by hledání vnitřního nepřítele? Když jiné nebezpečí nemůžeme pojmenovat, protože bychom byli nekorektní a nevolitelní…

       Nedávno jsem v jednom článku narazil na tezi, že konec Evropy bude prvním případem, kdy civilizace na nižším stupni vývoje nahradí civilizaci na stupni vyšším. Je tomu opravdu tak? Ohlédneme-li se přes propasti času, uvidíme i horší civilizační konce. Věřil by kterýkoliv Říman tomu, že ti smradlaví, nevzdělaní a hrubí barbaři jednou založí říše, které dobydou ostatní svět? Ano, trvalo jim to bezmála tisíc let, ale až potom, v období rozmachu a relativního dostatku, došlo i na skvělou renesanci a návrat k odkazu antických dob. A co takové říše Aztéků a Inků? Nebyly to kvetoucí říše (no, odhlédněme od lidských živých obětí J), které vyvrátily bandy nemytých a nevzdělaných žoldnéřů? Takže si dovolím tvrdit, že až si Evropa projde svým obdobím zákazu zobrazování lidských bytostí, euroatlantické chápání spravedlnosti založené na římském právu bude zapomenuto a nahrazeno právem šáríja, až se feministické hnutí vrátí do bodu nula nebo spíše do bodu minus burkoidních sto, až bude pracující muž nezvyklým úkazem a bílou vránou, až si šejkové navozí do Evropy dostatek otroků z jižní a jihovýchodní Asie, až mizející ropa donutí oprášit kreativní myšlení z okrajových částí chalífátů, jež někdy v počátku novověku nepochopitelně vymizelo (všimli jste si, že největší vědecký a kulturní přínos arabských národů pochází z dob před 15. stoletím?), až… až… Tak potom, po řádce století temna a lidské bídy, přijde nová renesance, založeny budou nová muzea, aby uchovala to, co zbylo z dávných evropských civilizací, vzniknou humanistická hnutí, žena dojde svého uznání, založena bude nová NASA, ale i nová KGB i CIA…. J
       A pak nějaký badatel najde zapomenutý cloud, a na něm tento canc, a prohlásí mne velkým Burmonádem Vizionářem!! Howgh!

Praha 12.11.2013

neděle 10. listopadu 2013

Chechtající se bestie II.


Sedí dva Saúdové před televizí:
"Nepřipadal ti ten americký film Thelma a Luise nějak krátký? Jenom dvanáct minut?"
"Jestli to nebude tím, že vystříhali všechny scény, kde sedí žena za volantem...."

Babišová posílá ráno Babiše do města a říká:
"A prosím tě, kup Mladou frontu!"
On po návratu:
"Tak jsem vzal i Lidovky.."

Sedí lord ve svém pokoji, hledí zamyšleně do plápolajícího krbu, popíjí svojí obvyklou sklenku whisky. Venku sněží a on čeká, až přijede jeho manželka s tchyní.
Po chvíli vstoupí do pokoje Jean:
"Pane, zaslechl jsem rolničky. Přijely saně."
"Obě, Jean?"

Vyčítá otec synovi:
"Kluku jeden, čtyřka z přírodopisu?! Ty, kterej celej den mluvíš jenom o trávě!"

Musí se udělat dřevo

    Není to tak dávno, co jsem každý podzim musel jeden dva víkendy strávit na chalupě mých rodičů "děláním dřeva". To byl terminus technicus pro zpracování neskutečných hromad dřeva na celou zimu. Někdy se otci podařilo sehnat dřevo již nařezané. Sice si tím ušetřil řezání kmenů na špalky, ale dovezené špalky se musely ještě nasekat, a to v takovém případě byla opravdu dřina. Ten kdo krájel kmeny na zakázku samozřejmě kašlal na nějaký systém, který by sekání usnadnil. Takže většinou to byly sukovité, nesmyslně dlouhé kulány s nahrubo osekanými větvemi uprostřed.
    Většinou si ale táta domluvil na polesí, že za mírný peníz si suché stromy pokácíme sami. Tak pokácíme - jednalo se o popadané soušky, většinou stromů pocházejících ze záchranné výsadby konce sedmdesátých let. Tehdy už byl stav krušnohorských lesů tak tristní, že se soudruzi snažili zachránit nezachranitelné a do kyselé půdy nechali vysazovat všemožné smrky svezené nejen z celé republiky. Stromy se dožily nějakých patnácti až dvaceti let a opět začaly usychat. Na podmáčených houpajících se náhorních pláních Krušných hor tak vznikla depresivní divočina - pokud si pamatujete  strašidelné záběry z pohádky Panna a netvor (netvor na koni divoce štvoucí nešťastnou srnku, tak to je scéna, která se prý dokonce v Krušných horách natáčela; nemám důvod tomu nevěřit!), tak si umíte představit atmosféru podzimních výprav za dřevem.
    Mlha a všudypřítomné vlhko nebylo tím, co by mě naplňovalo hrůzou už při představě každoročního dobývání paliva. Ta hrůza byla spojena s neodvratně se dostavivším řevem mého otce a bratra. Před jejich hysterickými scénami prostě nebylo úniku. Zpočátku vše šlo jako na drátkách podle připraveného scénáře. Táta připravil svou stihlku, v pátek večer zajeli s bráchou do místní hospody pro lahváče. Zde udělali pár točených piv a nějakou kořalku (což se máma nesměla dozvědět!), přičemž vyřešili několik hluboce intelektuálních témat s místními honáky krav a lesními dělníky. Zde je třeba zdůraznit, že opravdu netrpím nemístným povýšenectvím nad krušnohorským dělným obyvatelstvem, ale při řídkých návštěvách místní hospody jsem získal neodbytný dojem, že nad úrovní pivních diskusí trpěla i naše jezevčice Patty. Návrat z hospody proběhl standardně - otec si šel rovnou lehnout a bratr usnul u televize na gauči. Klid a mír... Který ovšem trval jen do okamžiku vstupu do pochmurného lesa následujícího rána.
    Netvrdím, že kácení polopopadaných stromů a jejich odvětvování v té divočině byla nějaká brnkačka. Ale největší dřina byla samozřejmě spojena s jejich dopravou k vozíku připojeném za autem někde u silnice. Kulány by se nemilosrdně zarývaly do ramene i ve schůdnějším terénu. V těchto podmínkách však bylo složité projít tou džunglí i bez zátěže. Přesto jsem se hned po ránu nabídl, že se této soumarské dřiny ujmu. Na kácení stromů totiž bylo potřeba dvou pracovních sil. Bylo to aspoň minimální opatření z oblasti bezpečnosti práce. Ne, že bych z naší trojice byl nejsilnější. Spíše naopak. Táta i v pozdním věku, dokud byl zdráv, disponoval rozhodně větší silou než já, ouřada vysedávající dlouhé hodiny u počítače. Jenže představa, že bych v tom pustém lese měl zůstat déle, než je bezprostředně nutné, s otcem či bratrem, byla děsivější, než topící se Švorcová v  Králi Šumavy. Protože neuběhlo ani třicet či čtyřicet minut, a z lesa až k silnici se ozýval řev, kterým především otec častoval bratra. Brácha si řvát nedovolil, ale zase byl podjebávačsky zákeřný, a jeho demagogické argumenty byly k nevydýchání. Spouštěčem hádek byl většinou jakýsi pracovní spor - jak se ke stromu postavit, či kterým směrem jej skácet. Od pracovního tématu se přešlo k nějakým starým nedořešeným historiím, popřípadě na politiku... vlastně vhodné k zahájení hádky bylo jakékoliv téma. Takže moje odřená a otlačená ramena byla proti případné psychické újmě vlastně zanedbatelným problémem.
    S postupujícím odpolednem se oba unavili kombinací vyčerpávající práce a vyčerpávajících sporů. Sobotní večer tak opět vplul do tradičních vod. Táta usínal v křesle a bratr na kanapi. Většinou nedopili ani druhé pivo. Já sice vydržel déle, zato jsem se z té rasoviny léčil celý týden. A to mě příští víkend čekalo sekání.
    Od těch dob se mi fyzička rozhodně nezlepšila, a nedovedu si představit, jak podmáčeným lesem vleču těch svých dnešních x kilo navíc. Jenže už to stejně po mně nikdo nechce.
Praha, 10.11.2013

sobota 9. listopadu 2013

Márty

       Martina jsem poprvé potkal před nástupem do prvního ročníku pajďáku na povinné „studentské letní aktivitě“, či jak se tyhlety nepovinně povinné akce nazývaly.  Martin z davu budoucích spolužáků dost vyčníval. A to doslova, jeho dlouhé černé vlasy díky vysoké postavě vždy plandaly někde nad ostatními. Možná nebyl až tak vysoký, ale jeho flegmatický šouravý pohyb z něj dělal nepřehlédnutelnou postavu. S nikým se nijak moc nekamarádil, jeho odstup a nezúčastněný výraz s věčnou startkou mezi prsty ostatní dost iritoval. V šílené betonárce v Přestanově, která vypadala tak trochu jako chemička z  filmu Kouř, byl Márty od nás ještě navíc oddělen, protože mu bylo svěřeno řízení multikáry. Dost mě to naštvalo, protože nejstarší jsem byl já, a tudíž tato fajnová práce měla být svěřena bezesporu mně! Leč i na pana mistra působil Martin nejdůstojněji. No, tato charakteristika ve spojení s řízením multikáry by tehdy způsobila výbuch smíchu. Prdící multikára s flegmatickým, v kabině zkrouceným Martinem působila všelijak, určitě ale ne důstojně!
       S Mártym nás nejdříve lehce sblížila nechutně brzká rána v tovární kantýně – černá káva, suchý rohlík a první ranní startka, to byla naše gastronomicky vyvážená první ranní strava. V té skupině zpovykaných maturantů nás to tlačilo k sobě. Ale opravdu jsme se skamarádili až o pár týdnů později na chmelové brigádě v Brozanech. Spali jsme v chatkách místního kempu. Márty mne zaujal hned po příjezdu, když do chatky vstoupil roztlemený spolužák Pavel a chrlil jeden nevtipný vtip za druhým. Martin nechápavě kroutil hlavou a spíše pro sebe si ulevil: „Úplnej vojín Šimpach“. Překvapivě jsem se po něm ohlédl, protože by mne opravdu nenapadlo, že v tomto prostředí narazím na někoho, kdo by četl stejnou literaturu (vojín Šimpach je jednou z postav románu Jana Procházky „Přestřelka“; Procházka byl tou dobou už přes deset let vyřazen z veřejných knihoven a komunisty určen k zapomnění).
       Já zase zaujal Martina svou kytarou, kterou jsem vláčel s sebou, vědom si toho, že je to jediná věc, kterou mohu své spolužáky, a hlavně spolužačky zaujmout. Hned první večer se ale mé kytary ujal Márty a před mýma vytřeštěnýma očima (a ušima) spustil písničky Oskara Petra z prvního alba Marsyasu, ale i Like a Rolling Stone a další milované dylanovky a podobné fláky. Nezbylo mi nic jiného, než kontrovat sázkou na jistotu – tedy písněmi dvojice Šlitr – Suchý či Jiřím Grossmanem. A tak jsme se začali nejen u kytary doplňovat.
       Po prvních týdnech na koleji Brněnská (ne podle Brna, ale ústecké Brné) ale došlo k docela zásadním sporům. Márty pokračoval ve svém máničkovském životě, já, v očekávání narození první dcery, jsem se snažil „sekat dobrotu“ a přistupovat k studentskému životu zodpovědně. Martin to nechápal. Ne s nějakým despektem vůči mně, ale on takový opravdu byl – když měl žízeň pil, když se chtěl smát, smál se. Když nechtěl, celý večer nepromluvil. Dnes vím, že měl pravdu, ale já se k ní musel teprve prožít.
       Ještě perlička - nebýt Martina, přišel bych nejspíše o nejdůležitější článek české hudební nové vlny počátku osmdesátých let. Já v té době poslouchal mišmaš moderního a tradičního jazzu, a vedle toho folkaře a folkové „židlové“ kapely. Když mě Martin vytáhl do sálu ústecké knihovny na koncert Pražského výběru, šel jsem docela nerad. Lístek byl na mých 400 korun měsíčně dost drahý (odhaduji tak 40 – 60 korun!!), navíc z Melodie jsem věděl, že Kocáb se Soukupem už nehrají jazz – tak jsem Pražský výběr znal z televizního Hudebního studia M, ale nějakou šílenou novou vlnu. Nebudu to rozmazávat – ten koncert z roku 1981 je jeden z mých nejsilnějších hudebních zážitků! Díky Mártymu!
       Martina vyhodili ze školy ještě před koncem prvního semestru. Neudělal zcela nepodstatnou a blbou jednosemestrální zkoušku z Biologie dítěte. Kašlal na to, ale podle mne byl hlavní problém v tom, že paní docentku prostě neskutečně, slušně řečeno, iritoval. Kdyby se uměl přetvařovat, myslím, že by udělal zkoušku napoprvé. Ale bohužel, z něj ten flegmatismus a cynický odstup přímo crčel.

       Martina jsem, až na jeden večer u nás na chalupě ještě za studií, viděl až po letech, na ustavujícím shromáždění polistopadového Učitelského fóra v pražské Libni. Prohodili jsme spolu pár vět, a zase se ztratili na dalších více než deset let. Náhodné setkání na Můstku, oba v doprovodu svých partnerek, odstartovalo krátké přátelství. Márty dodělal školu v Brandejse, ale tou dobou již pracoval jako produkční ve Vachler Art Company a byl výkonným tajemníkem České filmové a televizní akademie. Pořád byl tím flegmatickým cynikem, ale přece jen již životem omletým a polidštěným. Bezesporu na tom měla velkou zásluhu jeho Martina. Rozhodně mu zůstala jeho neskutečná empatie a schopnost získat si lidi na svou stranu. Vídali jsme se zřídka, ale vždy to stálo za to. Po narození dětí jsme se navštěvovaly i s celými rodinami.
       Když Martin těžce onemocněl, totálně jsem zazmatkoval. Párkrát jsem mu zavolal, ale vlastně mi přišla vhod dohoda s Martinou, že se sejdeme, až bude Mártymu líp. Což je to nejblbější řešení ze všech blbých. A lepší už teď nemá smysl vymýšlet.
Praha, 9.11.2013

čtvrtek 7. listopadu 2013

Kartáč pro Klause


       Jen jednou v životě jsem se nadchnul pro veřejně činnou osobu tak, abych sebe či své okolí ověšoval jejími podobiznami či symboly souvisejícího hnutí. Bylo to v posledních týdnech roku 1989, a tou osobou byl Václav Havel. Přes všechny následné výhrady vůči jeho blbým náladám a rudolfinským projevům nemusím ani přes propast více než dvaceti let na své konání nazírat shovívavě či s despektem. Devadesát procent lidí kolem mne ještě začátkem listopadu nemělo tušení, že nějaký Havel existuje. A předsilvestrovské dojetí mé a mých přátel při sledování prezidentské volby a otevírání lahví šampusu nebylo žádné hraní na velké dějiny, protože jsme BYLI součástí velkých dějin.
       Napříště jsem již byl takového nadšení naštěstí… nebo naneštěstí?... ušetřen. Minuly mě placky s pankáčem, mobilisace, čtení dopisů od syna, podepisování výzev k odchodu kohokoliv i petice Jolana na Hrad v době televizní krize. První pohavlovský plackařský atak mne potkal již na podzim roku 1990. Po příjezdu na sněm Občanského fóra v Hostivaři mne obklopily mladé aktivistky z koordinačního centra OF s plackami „Volím Klause“. V Hostivaři totiž vrcholil tlak venkovských OF, která měla již plné zuby podivných intelektuálů pithartovského či urbanovského typu s jejich zcela nesrozumitelným ptydepe, věčnou nerozhodností a pátráním po třetích, čtvrtých a nevímjakých cestách. Klaus byl jediným politikem, jenž nabídl jasnou vizi a plán. Bylo jasné, že i já budu hlasovat pro to, aby se Klaus stal prvním předsedou hnutí a vytvořil z něj klasickou partaj se vším všudy. Přesto jsem si žlutou placku s Klausovým jménem nepřipnul. Nejenže mi to přišlo docela nemístné, ale neladilo by to ani s mírou pragmatičnosti mého rozhodnutí. Klaus mi nebyl prostě lidsky příliš sympatický.
       Dokázal si mne ale získat v následujících letech. Dalších pět let jsem byl součástí turbulentních změn, takříkajíc s prstem v otevřené ráně. Proto dnes těžko mohu diskutovat s mnohými nepamětníky, ale vlastně často i pamětníky. Jako očividný svědek mnohého, Klausovy činy v to počítaje, prostě nejsem schopen mnohé nesmysly ani vyslechnout, natož proti nim argumentovat.
       Před Sarajevem jsem už nebyl členem ODS a po Sarajevu mne srdce táhlo za Janem Rumlem. Přesto mne Klaus po pár měsících opět přesvědčil a „přetáhl“ na svou stranu. I v prezidentské éře jsem byl, sice postupně stále slabším, ale přesto obhájcem Klausových názorů, což vyvrcholilo bitvou proti všem při obhajobě amnestie.

       V ODS devadesátých let byl pověstný a populární obrat „dostat od Klause kartáč“. Po Klausových před a povolebních  vyjádřeních bych jeden takový kartáč věnoval jemu. Snad je z předchozích řádek zřejmé, že se tomu nemohu, a vlastně ani nechci, vyhnout.
       Před časem jsem tu vyčinil Miloši Zemanovi za jeho mlžení a stupidní odpovědi ve věci předvolební kampaně pastrany jeho přátel s poštovní známkou a prezidentovým jménem. Bylo by tedy nečestné a nesportovní neokomentovat úlety prezidenta předchozího. Nepochopil jsem již jeho předvolební obecná vyjádření na adresu české pravice. Ale povolební rozhovor pro studentský časopis je prostě neskousnutelný. Klaus sice podpořil Bobošíkové mišmaš, ale – představte si - nepočítal s tím, že jeho portrét bude po celé republice na billboardech Bobostrany. A kdo že to pravici prohrál volby? No přece Svobodní!! Protože se nechtěli družit s tím Bobošíkové spolkem…!! Bože, kdo by se chtěl taky dávat do party s lidmi typu Liany Janáčkové, Tomáše Úlehly, Jany Socdem Volfové, Olgy Zelené Zubové…??? Proč by se měli ideologicky zcela vyhranění Svobodní rozpouštět v kadlubu obskurních jedinců a partiček, Demokratickou stranu zelených v to počítaje? Jak to, že Klausovi tato ideologická zásadovost najednou tak vadí?
       Obávám se, a je mi to upřímně líto, že zatímco předchozí Klausovy boje mi vždy byly tu více, tu méně sympatické, tohle plácání a žárlivé hledání nepřítele tam, kde není, je ubohé, a tak významné osoby (kterou bezesporu je) zcela nehodné. Bohužel se dívám na to, čeho jsem svědkem být nikdy nechtěl – drobení dávného obra, nástup stařecké ješitnosti vytěsňující racionální úvahu, mizející nadhled střídaný vzteklou zarputilostí. A tak mou jistotou v oblasti osobnostní integrity politika i nadále zůstávají jen vzory z největších – Winston Churchill, Margaret Thatcher a Ronald Reagan.

       A až se uvidím s mně milým Ladislavem Jaklem, voličem Svobodných a také jejich sranda kandidátem na presidenta, třeba u Růžiček, nad nějakým sezónním speciálem, určitě se jej zeptám, jestli na zahradě Institutu VK nepěstují nějaké kytky. A jestli ano, ať to moc nepřehánějí!!

Praha, 7.11.2013

Vůně chmele


Povinné chmelové brigády jsou dávnou minulostí. Já svou první a poslední zažil až na fakultě, protože jsa z centra světového chmelařství (zapsat za uši!!!), tedy ze Žatce, nemusel jsem se povinných brigád účastnit. Připadá vám to na hlavu postavené? Mně taky. Ale údajně to bylo proto, že studenti žateckých středních škol tvořili jakousi zálohu, která měla být nasazena do bitvy o zelené zlato v případě zásadních výpadků levné pracovní síly z jiných koutů republiky. Samozřejmě, že snad jako každý žatečák té doby, jsem si vyzkoušel ruční česání žateckého raného červeňáku.. Byly to těžce vydřené peníze – na robotické česáče, co dokázali narvat sedm a více věrtelů denně, jsem prostě neměl. Nebudu to svádět jen na mou nešikovnost – jsem prostě dost líný, takže můj výdělek odpovídal vynaloženému úsilí, byl tedy dost mizivý. Jo, jen jednou to bylo o trochu lepší – pár dní jsme chodili s Alanem česat na výzkumáckou chmelnici. A tam, jak je zřejmé, nešlo míchat dohromady šišky chmele z různých klonů chmelových lián. Takže se jako jeden věrtel počítalo očesání třeba jen pěti lián. Hlavně psychologicky to hrálo velkou roli – lístky za věrtele přibývaly mnohem rychleji a ještě měl člověk pocit, jak dobrou práci odvádí…

       Ale proč ten sáhodlouhý úvod? V těch dobách jsem se potkával s řadou lidí, kteří alespoň jednou strávili několik týdnů na brigádě v chmelařských vesnicích okolo Žatce. Takže když zjistili, odkud pocházím, hned byla záminka k výronu vzpomínek, protože chmelové brigády, co si budeme povídat, to byl velkej flám a jeden velkej hampejz! Skoro každý ovšem nezapomněl do vyprávění vsunout poznámku: „Ale ten chmelovej smrad, ten se nedal vydržet!“

       Vyrůstal jsem v Žatci naštěstí ještě v době, kdy desítky chmelových skladů rozesetých po městě, hlavně na Pražském předměstí, plnily svůj účel. Navíc tehdy se ještě sušený chmel převážel v obrovských chmelových žocích, ještě nenastala doba lisování a granulování. A tak městem projížděly náklaďáky a traktory s valníky, na nichž byly žoky naskládány až do nebe. Blížily se k městu po okreskách, pomalu se sunuly ke známkovně nebo mířily rovnou do chmelových skladů. A tak v ty týdny pozdního léta a začínajícího podzimu bylo město přikryto duchnou zelené vůně, pronikavé, neodbytné, ale tak typické a nezaměnitelné. Žádný smrad!! Vůně domova a dětství, jinošství a líného času, kdy nebylo kam pospíchat.

       Bohužel, stará skladiště osiřela, místo chmele se do piva sypou granule, a za vůní je třeba cestovat ke zdroji, tedy na česačky a venkovské průmyslové sušičky. A kdo by takovou cestu vážil jen kvůli několikaminutovému sentimentálnímu dojetí. Jenže když u Růžiček nakloním půllitr dobře chmeleného piva k nosu a přivoním, znovu se táhnu do kopce Pod známkovnou, nebo stojím na křižovatce Komeňáku a Obránců míru, saju tu vůni a zapomínám, že ještě musím v gymplácký šatně od Bédi opsat úkol z matematiky…


Praha, 7.11.2013

pondělí 4. listopadu 2013

Jak Maurerovi zvětralo víno

    V žádném případě bych se neodvážil upřít Pavlu Maurerovi jeho zásluhy za posun obecného vnímání stravy, jídla, hotovek, minutek, vysoké gastronomie atd., a to včetně misionářské práce v oblasti vínoznalectví, pivopivnictví, kořalečnictví a koktejlůmíchanictví!! Nebýt jeho gastronomického průvodce, ani bych nevěděl, do kterých restaurací bych pozval K., kdybych na to měl. To už, samozřejmě, trochu... no, dost přeháním. Jenže..., jak přesně popsat můj pocit...., prostě se mi zdá, že od smažáku, plíčků na smetaně a katova šlehu, míchaných směsí koření "na všechno", kyselého piva, ostravského kahanu, říčanského kladiva a vybraného koktejlu pro znalce jménem cígošmartel (kofola s rumem), jsme se zhoupli do opačného extrému. Jídlo se stalo pro mnohé  středobodem společenského života - a to mluvím o celé škále jídloznalců, od vybraných rádoby distingovaných gurmetů, až po milovníky zeleninových šťáv z extravagantního bufáče pro bílé límečky, od pojídačů moderních zapečených baget po popíječe půllitrových káv ze značkových kelímků...
    Probůh, nebudu se z tohoto okruhu vyjímat, na stará kolena jsem objevil nenahraditelnou roli čerstvých bylinek, miluji jednoduchou chuť čerstvých potravin, jsem nadšen z toho, k jaké kuchařské dokonalosti se vypracovala má K. Její steaky, saláty, dušená masa, to je prostě zážitek. Jsem pravidelným návštěvníkem Dháby či Country Life, miluji karlínskou Polívkárnu, stavím se v Krystalu na ossobuco či v Platýzu na lososový tataráček a dvě sklenice šedé rulandy. Umím posoudit kvalitu za studena lisovaného panenského olivového oleje, protože mi prostě setsakra chutná! V Lokálu si dám nejenom drštkovou, líčka či hovězí tatarák, ale klidně i zeleninové lečo, protože tam je to prostě "na jistotu". A nastojte, i společné večeře s přáteli jsem připravoval (než rozumné aktivity vytěsnily z našeho světa mraky všudypřítomných malých dětí), dokonce i piknik v trávě se uskutečnil (přímo v Jelením příkopu, zdejší louka je pro piknik jak stvořená, a i ve vrcholící turistické sezoně tudy projde jen pár lidí). A když už zajdeme ke Karpíškovi na dobrý steak, nečekám, že mi bude nabídnuta frankovka za sto pade - naopak, rád si nechám od pana sklepmistra poradit, na cenu zase až tak nehledíc. No, ten výběr podniků není žádná velká hitparáda, jak by řekla další ikona českých lančmíteaters, chef Pohlreich, ale je to hodně daleko od Zvonu, Hnáty, Žumpy, Růžku či Zlatého chmele!!
    Což mi připomnělo, že jsem nějak utekl od pana Maurera... Inu, směřoval jsem se svými malými dětmi na návštěvu k fungl čerstvé neteři. A tak cestu na Harfu jsem využil k zastávce ve zdejším Lidlu. Byl jsem zde jen jednou, abych zakoupil v TV anoncovaný stojan na disky s pneumatikami, leč po jeho vybalení zjistil, že moje disky nemají středový otvor, takže stojan je mi na... no na nic. Tentokrát jsem koupil vajíčka, brambory - a také jsem sáhl po lahvi červeného bordeaux, za přijatelnou cenu 120 Kč.
    Neteř jsem pohoupal, rozesmál, odevzdal, a vydal se s dětmi domů. V autě mám puštěný Radiožurnál. Zrovna mluvil pan Maurer, pravděpodobně ve svém pravidelném rozhlasovém povídání na téma "jíme jako čuňata, pijeme ještě hůř". Rád si na toto téma poslechnu či přečtu názor člověka povolaného,  a to i toho, který si na své více méně samozvané roli gurmánského guru postavil velice slušně prosperující byznys gastronomických průvodců, festivalů miniporcí, výletů za jídlem a podobně. Ale nešť, jestli to někoho baví, proč ne? S oběma očima zavřenýma to lze považovat za jisté misionářství. Jenomže tentokrát jsem se v Maurerově pořadu dozvěděl, že jsem si koupil místo vína jakýsi šunt. Vzápětí přišla kritika hloupých celebrit, které doporučují pro prodejní řetězce místo vína jakési levné patoky. Protože jestliže propagují bordeaux za 65 korun, musí vědět, že to nemůže být kvalitní víno. Upřímně - Lidlu se vyhýbám, možná i v důsledku zkušenosti získané cestou po Francii, kdy snad jenom v ušmudlaném Lidlu jsem narazil na krabicové víno... Na druhou stranu mě prostě štve, když kdokoliv lže, navíc ještě v rádiu, dokonce veřejnoprávním. Ano, v Lidlu na Harfě jsem viděl fotografii všudypřítomného prostatického Vašuta nad policemi s vínem, ano, jednalo se o vína francouzská, ale ani nejlevnější nestálo pod dvě stovky. Pan Maurer si ale zakoupil pro zkušební účely bordeaux za 65 kaček. Je to možné, já tak levné víno v Lidlu neviděl, ale pravdou je, že jsem jej ani nehledal, a ani by mě nenapadlo si jej koupit. Za osm pětek mám odvedle z vinotéky slušného portugala. Kamarád vinař sice tvrdí, že ani v této ceně to nemůže být víno z Moravy, leda tak z Maďarska - ale tam jsem kdysi narazil na výborné cuveé Kecsfrankocs (nebo jak se to psalo :-), tak jako vin de table, proč ne? Pan Maurer přiznal, že po otevření vína jej sice překvapil krátký umělohmotný špunt, ovšem chuťově víno nebylo špatné. Představte si ale, že po dvou hodinách už se víno nedalo pít, a připomínalo spíše zkažený vinný mošt. Chtělo se mi zakřičet - pane Pavle, když si někdo koupí víno za 65 kaček, jaksi se nepředpokládá, že by mu po dvou hodinách ještě něco zbylo k pití! A tak jsem si vyslechl filipiku proti dovozu levných vín, které kazí náš vkus a křiví náš vinný charakter... Nevím, ale moje zkušenost z Francie je jaksi jiná. Ano, projeli jsme Francii křížem krážem už v roce 2001, a naše finanční možnosti nebyly zrovna velké. Takže víno jsem nakupoval (upozorňuji, že každý den, a často ne po jedné lahvi!) v supermarketech. Tehdy ještě za franky v kurzu cca 1 frank za něco přes 5 korun. Ano, v nabídce byla vína na naše možnosti extrémně drahá. Taková vína byla ale v absolutní menšině - cca 50 cm z dvacetimetrové police. Drtivá většina vín se ale pohybovala v rozpětí 8 až 18 franků.
    Po návratu jsem, tehdy ještě v Delvitě, kde se francouzský ředitel belgického řetězce snažil zavést biokoutky a prodej kvalitnějšího potravinářského zboží (předčasně a neúspěšně), procházel kolem vín stejných značek, ovšem v ceně několikanásobně vyšší. Ignoroval jsem je, domnívaje se, že po vstupu do Evropské unie si francouzských či italských vín užiji do sytosti. Ejhle!! Ani náhodou. Vína o něco zlevnila, ale v porovnání s francouzským trhem jsou stále násobně dražší. Tak ať si je nechají. A pan Maurer ať si nechá své mudrlanství nad cenou francouzských vín a rovnou řekne, že kampaň Lidlu jaksi nepasuje ke kampani Vína z Moravy a Čech. I na vinném trhu by se měla hrát rovina. Aspoň na vlnách veřejnoprávního rozhlasu.

Praha 3.11.2013

pátek 1. listopadu 2013

Potkal jsem Lantu


    Jen jednou jsem za těch téměř dvacet hronovských let v Tritonu (jedno z center nočního života Jiráskova Hronova) vítal východ slunce. Atmosféra toho rána je nezapomenutelná. Tritonova zahrádka vylidněná, do ranního ticha nasvíceného ranním sluncem zaznívají útržky hovoru několika posledních vytrvalců, nad stoly se třepotá dívčí smích seminaristky, která už ví, že na seminář jevištní řeči nemá smysl pospíchat. Okénko, z něhož Davidovy krásné slečny, s postupem noci čím dál krásnější, podávají hektolitry vína, chleby se sádlem a tisíce kostiček tvrdého sýra, je již zakryté okenicí. Vedle mne sedící Martin přejícně nalévá okolním zoufalcům, kteří si předtím dolili i nedopité lahve rozlévaného portugalu od okolních stolů. My dva jsme totiž zkušení pijáci, takže víme, že mohou dojít síly, sýr, nebo může odpadnout dívčí společnost, ale nesmí dojít víno, a ač jsme oba nekuřáci, měla by zbýt jedna ranní cigareta.

    Ospalou, ale uvolněnou atmosféru divadelně pijácké sounáležitosti naruší příchod nevšedního páru. Už skutečnost, že do vinárny (dá-li se tak vydupaný dvorek roubenky nazvat) vchází někdo v pět hodin ráno, není zrovna obvyklá. Obvykle ovšem nepůsobí ani postava mužské poloviny páru – vysoká, donkichotsky hubená postava, lehce nachýlená kupředu a typický pážecí sestřih mne nenechávají na pochybách. Je to on, Petr Lanta, principál Společnosti dr. Krásy, režisér z nejšílenějších, zdroj dávných hádek s K. a Pumpídem o smyslu Hry o Dorotě, nebo další zběsilosti – Blíží se den, kdy vás budu milovat. Nemluvě o destrukci Jiráskova divadla při jediném hronovském uvedení hry Macbeth 2003. Naše spory byly nádherné, dlouhé, vyargumentované, plné krásných láskyplných nadávek – a k obecnému smíření věru docházelo právě v Tritonu!

    Přes mou vrozenou nechuť kohokoliv obtěžovat, přisedl jsem si v tom rodícím se ránu k Petru Lantovi, abych mu sdělil, že jsem jeho zbrojnošem, apologetem, vášnivým obhájcem (nezapomeňte, že jsem byl nasáklý modrým portugalem nad běžnou únosnou úroveň!!). Režisér Lanta mne pozoroval zprvu svým těkavě nesmělým pohledem notně nedůvěřivě. Ovšem vedle něj seděla jeho dívka, takže již po chvíli roztál a přijímal má slova s pochopitelným uspokojením. A to ještě nevěděl, s čím se vytasím vzápětí!! Nejdříve musím zdůraznit, že moje sympatie k Petru Lantovi jsou nehrané. Ne, že by jeho chápání divadla, divadelnosti, divadelní akce bylo mým šálkem kávy! Nakonec pověstná je odpověď profesora Císaře na dotaz seminaristy v hronovském sále Josefa Čapka: „Pane profesore, nevíte, jestli Petr Lanta navštěvuje seminář praktické režie?“ A teď prosím ty, kdo znají páně profesorovu dikci, aby si ji vybavili: „Obávám se, že Petr Lanta je praktickou režií zcela nedotčen!“.  Ovšem vždy mi byli sympatičtí všichni ti magoři, blázni a lůzři, které ten vnitřní přetlak prostě nenechá v klidu. A tak, když v nich bouchne, vždy, nebo většinou, vzniká něco pozoruhodného. Proto mne tak mrzí, že nikdy neuvidím první inscenace milovaného Lébla  v Doprapu či divadle JELO. Z tohoto obdivu vyrůstala má nechuť k jednoduchému odmítnutí inscenací dr. Krásy, a jednoduchému odmítnutí režie a herectví Petra Lanty. A tak naše celonoční diskuse s Pumpídem nezůstaly bez následku! Tuším, že o Vánocích v roce 2003 jsem od něj v rakovnickém divadle dostal dárek – zarámovanou Lantovu fotografii v jeho roli ve Hře o Dorotě. S popiskem „Hare Lanta!!“.  Dodnes tato fotografie visí na čestném místě v naší kuchyni! No a toto sdělení Lantovi tehdy na zahrádce Tritonu totálně vyrazilo dech. V tom okamžiku jsem se zvedl a rozloučil…

    Tohle všechno mi včera proběhlo v několika milisekundách hlavou, když se přede mnou na Florenci otevřely dveře vagonu metra a přímo přede mnou stál on, Petr Lanta. A tehdy jsem Petru Lantovi vyrazil dech podruhé. Naše pohledy se nevyhnutelně potkaly. Moje krátké zaváhání, krok dopředu…, načež jsem jej na celý vagon, tak, jak mne maminka správně vychovala, nahlas a zřetelně pozdravil: „Dobrý den!“… Následoval krok dozadu, dveře se zase zavřely, a za jejich sklem odjížděl zcepenělý Lanta, marně hledající vysvětlení, co to ten otylý kravaťák vyváděl...

    Nechci to nijak natahovat a rozmělňovat pointu. Ale nemůžu čtenáře ukrátit ještě o jednu vzpomínku, ve které hraje hlavní roli Martin Germanus Potter. Někdy v té době jsme s K. pozvali kluky, Pumpída a Martina, nebo-li PŠaMŠ, do divadla Na Zábradlí. Kluci výjimečně dorazili včas, takže jsme dokonce stíhali chlebíček a dvojku vína v divadelním baru. S dovolením jsme si přisedli k nenápadné, do knihy ponořené intelektuálce, šedivce nejspíše z filosofické fakulty. Hovor se vedl, víno pilo, když vtom přišel Martinův dramatický výkřik: „Hele, za oknem právě prošel ten vyhulenec od Lanty!!“. Tím vyhulencem myslel jednoho z výrazných členů Lantova souboru dr. Krásy. Všiml jsem si, že filosofka se nad knížkou lehce usmála, ale netušil jsem, co nastane – ten „vyhulenec“ byl její partner. Políbili se a on si k nám přisednul. Ten Martinův výraz je nezapomenutelný… V příštích deseti minutách se snažil být menší, a ještě menší, a ještě menší, a jeho největší přání bylo státi se trpaslíkem….

Praha, 25.9.2013