V roce 1981 už
byla podstatná část starého ústeckého centra zbořená. Komunisté starej Aussig
prostě vyhodili do povětří. Bum!! Z útulného náměstí vyrobili apelplatz
s pověstnou největší betonovou vanou na světě, s nekonečnou mozaikou
úspěchů rudého dělnictva, hornictva a chemictva. Úspěchů, jež byly
všudypřítomné a rozeznatelné všemi smysly – pestrobarevnou říčkou Bílinou,
mastnou hladinou Labe a mastnými sazemi na zimní bundě, dusotem nekonečných
uhelných vlaků podél vaňovského zdymadla a hlavně čpícím pachem chemičky i
Úžína, dýmu z hald od Chabařovic i smradu z ohřátých olejů ze Šichtovky na
střekovské straně.
A přesto ve zmrzačených ulicích osekaných
střelmistry a bagry zůstávaly záchytné body. Pro chlapy po šichtě, studenty po zkoušce,
máničky vonící startkama a nakyslým zlaťákem. Uzavřenost kdysi Páralova Ústí
jako by kyvadlem šedivého bezčasí tlačila lidi do houfu. A tak na Hnátě nad
klíšskou kolejí roznášel Zdeněk pivo studentům, co seděli vedle učňů
z chemičky i chlapů po šichtě, co se jim nechtělo domů. Typické cinkání
štuců, jímž na Chaloupce pan Pril vybízel k dopíjení drahého plzeňského,
se neslo mezi stoly obsazenými přepestrou ústeckou společností studentů,
šlapek, kontrášů v civilu ze šesté správy StB z nedaleké mezinárodní
telefonní ústředny. Lepší společnost se scházela v Budvarce za divadlem nad
plzeňským gulášem, z paneláků Kamenného vršku to bylo kousek ke Karlu IV.,
kde mne Markéta seznámila s Jarkem, do kytary se mlátilo v pajzlu Pod
hradem. A holky se vodily do vinárny na Střekov! Protože odtamtud už později
večer nejel žádný autobus, takže se muselo jít spát na vaňovskou klučičí kolej!
Finančně nejhorší dopad do skromných studentských rozpočtů měly ranní dojezdy
v baru hotelu Bohemia (gin-fizz za 15,- Kčs!!), v Mikulandské vinárně
či v Berjozce, odkud se odcházelo v době, kdy se na hlavním apelplatzu
u autobusových zastávek řadil dav nasraného dělnictva spěchajícího na ranní
směnu do Spolchemie.
A ty bufety! Ústeckým Automatem Svět byla
Severka pod fakultou, kde bylo možné posedět s Čuňasem - vedoucím katedry
geografie, oblíbenou to fakultní postavou. Do níže položeného Hraničáře zašli
jen ti nejodvážnější, tam šlo při konzumaci staletých vlašáků o život! Do nóbl
Bohemky se chodilo na kulajdu a vynikající limonádu jugooranž. Na bramborák jen
do Jirchářů k nádraží, a na chlupatý knedlíky zase do Severu na náměstí… A
když přivezl na vaňovskou kolej Vítek pstruhy, jezdilo se patnáctkou pro
lahváče do stánku na starý autobusák.
Nedávno jsem narazil na několik fotek
tehdejších ústeckých odstřelů. Většina jich proběhla ještě před mým příchodem
na studia, takže si už vybavuji jen obrovské volné plochy, na nichž ne zrovna
zběsilým tempem vyrůstaly paneláky a stavby tzv. občanské vybavenosti tak
typické pro bezpohlavní reálný socialismus. Například na těchto dvou fotkách je
hromadný odstřel snad největšího bloku domů v republice – v dolní
části tehdejší Fučíkovy ulice nad muzeem.
Vlevo za parčíkem začíná Brněnská ulice (ne
podle Brna, ale podle Brné!!), kde jsem se potkal s nedospělci mužského
pohlaví z celé republiky. S Mártym z Bydžova, který po prvním
semestru zmizel, abychom se po letech znovu potkali a konečně skamarádili. S Uriášem z Pacova, naivní venkovskou
máničkou s obrázkem Jimmyho Page nad postelí. S René Skalickým, synem
prominenta krajského formátu, který vypadal tak, jak se jmenoval –
v osmnácti lehce prošedivělé skráně, štíhlá, mírně prohnutá postava
aristokrata, pečlivá a permanentně lehce ironická dikce. Pavel řečený Vojín
Šimpach se svými falešnými omluvenkami – výměnnými lékařskými poukazy ukradenými
otci, libereckému gynekologovi (doklady o návštěvě gynekologické ordinace
procházely Šimpachovi až do děkanátu z anály, pak už jej bylo možno
potkávat jen jako průvodčího nákladních vlaků). Na posteli posedával Rosťa, nemluvná mánička
věčně skloněná nad šachovnicí a další rozehranou partií s přeslušným Radkem,
nejchytřejším a nejtalentovanějším matikářem z ročníku. Potkal jsem tu ale
i Josefa z Aše, stále usměvavého fotbalistu, normálního kluka, za jehož
normálnost jsem býval dost vděčnej.
V pravém dolním rohu obou fotografií
je jasně vidět prodejna Teplé uzeniny. Zde jsme se několikrát týdně vydatně
zásobovali trampským cigárem, zdejší nejlevnější uzeninou. Těch pár korun se
vždycky našlo (většinou se vrátili lahve od sodovek, protože voda z vodovodu
se v dolním Ústí opravdu pít nedala!), popřípadě vysypal na stůl drobné
ten z nás, kdo byl zrovna finančně saturován. Trampské cigáro mělo
obrovskou výhodu – dalo se v jednom kuse nasoukat do konvice na čaj, ánžto
jiné nádoby, ve které bychom uzeninu ohřály, k dispozici nebylo.
V největším pokoji horního patra jsem naposledy v životě zažil
radosti klukovské společnosti. Ne pánské, protože na rozdíl ode mne byli kluci
čerstvě po maturitě, bylo jim osmnáct a poprvé byli od maminky. Takže se na
horní cimře hrál nejenom fotbal, ale také tenis s plovákem ze
splachovadla, celonoční turnaje v mariáši, odbíjená přes improvizovanou
síť ze Šimpachova obinadla… Esenbáci na nás přišli jen jednou! Bylo zřejmé, že
tato bezstarostná společnost nemůže projít přes první jednosemestrální zkoušku
z matematické analýzy. A tak doktor Zdráhal, úspěšný orientační běžec, se
velice rychle zorientoval a úspěšně vylil značnou část matematického osazenstva
koleje Brněnská. Ve druháku se pár zbylých nastěhovalo na centrální klíšskou
kolej. A to už byl úplně jiný příběh.
Přidám ještě jednu fotku - tyto domy musely
ustoupit krajskému výboru strany. Úplně vpravo vykukuje mocná báň tak zvané
„zelené školy“. Zde někdy od třeťáku či čtvrťáku sídlila katedra matematiky, tudíž zde
probíhaly nejdrsnější souboje o přežití… Jindřich prošel statistikou jen proto,
že nechal v indexu fotografii své krásné a ne zcela oblečené dívky… Na
chodbě katedry mají kořeny mé problémy s arytmií, srdečním tlakem, nízkým
sebevědomím a schizofrenií (pocitem, který se periodiky vracel vždy před
zkouškovým obdobím - že mě chce kdosi zničit!!).
Původně jsem chtěl
psát o tom, jak se komunisti rozhodli s pomocí semtexu přeměnit jedno staré
město. Jejich představa přeměny ovšem konvenovala s jejich ostatními
činnostmi a taky tak dopadla – město nenávratně zničili. Nakonec mi z té obžaloby reálného
socialismu zase vyšel sentimentální článek plný vzpomínek. S tím ovšem těžko
co pořídím, jsa sentimentální jak stará černoška… tedy Afroameričanka.
Praha, 14.12.2014