neděle 14. prosince 2014

Aussig


V roce 1981 už byla podstatná část starého ústeckého centra zbořená. Komunisté starej Aussig prostě vyhodili do povětří. Bum!! Z útulného náměstí vyrobili apelplatz s pověstnou největší betonovou vanou na světě, s nekonečnou mozaikou úspěchů rudého dělnictva, hornictva a chemictva. Úspěchů, jež byly všudypřítomné a rozeznatelné všemi smysly – pestrobarevnou říčkou Bílinou, mastnou hladinou Labe a mastnými sazemi na zimní bundě, dusotem nekonečných uhelných vlaků podél vaňovského zdymadla a hlavně čpícím pachem chemičky i Úžína, dýmu z hald od Chabařovic i smradu z ohřátých olejů ze Šichtovky na střekovské straně.
    A přesto ve zmrzačených ulicích osekaných střelmistry a bagry zůstávaly záchytné body. Pro chlapy po šichtě, studenty po zkoušce, máničky vonící startkama a nakyslým zlaťákem. Uzavřenost kdysi Páralova Ústí jako by kyvadlem šedivého bezčasí tlačila lidi do houfu. A tak na Hnátě nad klíšskou kolejí roznášel Zdeněk pivo studentům, co seděli vedle učňů z chemičky i chlapů po šichtě, co se jim nechtělo domů. Typické cinkání štuců, jímž na Chaloupce pan Pril vybízel k dopíjení drahého plzeňského, se neslo mezi stoly obsazenými přepestrou ústeckou společností studentů, šlapek, kontrášů v civilu ze šesté správy StB z nedaleké mezinárodní telefonní ústředny. Lepší společnost se scházela v Budvarce za divadlem nad plzeňským gulášem, z paneláků Kamenného vršku to bylo kousek ke Karlu IV., kde mne Markéta seznámila s Jarkem, do kytary se mlátilo v pajzlu Pod hradem. A holky se vodily do vinárny na Střekov! Protože odtamtud už později večer nejel žádný autobus, takže se muselo jít spát na vaňovskou klučičí kolej! Finančně nejhorší dopad do skromných studentských rozpočtů měly ranní dojezdy v baru hotelu Bohemia (gin-fizz za 15,- Kčs!!), v Mikulandské vinárně či v Berjozce, odkud se odcházelo v době, kdy se na hlavním apelplatzu u autobusových zastávek řadil dav nasraného dělnictva spěchajícího na ranní směnu do Spolchemie.
     A ty bufety! Ústeckým Automatem Svět byla Severka pod fakultou, kde bylo možné posedět s Čuňasem - vedoucím katedry geografie, oblíbenou to fakultní postavou. Do níže položeného Hraničáře zašli jen ti nejodvážnější, tam šlo při konzumaci staletých vlašáků o život! Do nóbl Bohemky se chodilo na kulajdu a vynikající limonádu jugooranž. Na bramborák jen do Jirchářů k nádraží, a na chlupatý knedlíky zase do Severu na náměstí… A když přivezl na vaňovskou kolej Vítek pstruhy, jezdilo se patnáctkou pro lahváče do stánku na starý autobusák.
     Nedávno jsem narazil na několik fotek tehdejších ústeckých odstřelů. Většina jich proběhla ještě před mým příchodem na studia, takže si už vybavuji jen obrovské volné plochy, na nichž ne zrovna zběsilým tempem vyrůstaly paneláky a stavby tzv. občanské vybavenosti tak typické pro bezpohlavní reálný socialismus. Například na těchto dvou fotkách je hromadný odstřel snad největšího bloku domů v republice – v dolní části tehdejší Fučíkovy ulice nad muzeem.

    Vlevo za parčíkem začíná Brněnská ulice (ne podle Brna, ale podle Brné!!), kde jsem se potkal s nedospělci mužského pohlaví z celé republiky. S Mártym z Bydžova, který po prvním semestru zmizel, abychom se po letech znovu potkali a konečně skamarádili.  S Uriášem z Pacova, naivní venkovskou máničkou s obrázkem Jimmyho Page nad postelí. S René Skalickým, synem prominenta krajského formátu, který vypadal tak, jak se jmenoval – v osmnácti lehce prošedivělé skráně, štíhlá, mírně prohnutá postava aristokrata, pečlivá a permanentně lehce ironická dikce. Pavel řečený Vojín Šimpach se svými falešnými omluvenkami – výměnnými lékařskými poukazy ukradenými otci, libereckému gynekologovi (doklady o návštěvě gynekologické ordinace procházely Šimpachovi až do děkanátu z anály, pak už jej bylo možno potkávat jen jako průvodčího nákladních vlaků).  Na posteli posedával Rosťa, nemluvná mánička věčně skloněná nad šachovnicí a další rozehranou partií s přeslušným Radkem, nejchytřejším a nejtalentovanějším matikářem z ročníku. Potkal jsem tu ale i Josefa z Aše, stále usměvavého fotbalistu, normálního kluka, za jehož normálnost jsem býval dost vděčnej.
    V pravém dolním rohu obou fotografií je jasně vidět prodejna Teplé uzeniny. Zde jsme se několikrát týdně vydatně zásobovali trampským cigárem, zdejší nejlevnější uzeninou. Těch pár korun se vždycky našlo (většinou se vrátili lahve od sodovek, protože voda z vodovodu se v dolním Ústí opravdu pít nedala!), popřípadě vysypal na stůl drobné ten z nás, kdo byl zrovna finančně saturován. Trampské cigáro mělo obrovskou výhodu – dalo se v jednom kuse nasoukat do konvice na čaj, ánžto jiné nádoby, ve které bychom uzeninu ohřály, k dispozici nebylo.
    V největším pokoji horního patra jsem naposledy v životě zažil radosti klukovské společnosti. Ne pánské, protože na rozdíl ode mne byli kluci čerstvě po maturitě, bylo jim osmnáct a poprvé byli od maminky. Takže se na horní cimře hrál nejenom fotbal, ale také tenis s plovákem ze splachovadla, celonoční turnaje v mariáši, odbíjená přes improvizovanou síť ze Šimpachova obinadla… Esenbáci na nás přišli jen jednou! Bylo zřejmé, že tato bezstarostná společnost nemůže projít přes první jednosemestrální zkoušku z matematické analýzy. A tak doktor Zdráhal, úspěšný orientační běžec, se velice rychle zorientoval a úspěšně vylil značnou část matematického osazenstva koleje Brněnská. Ve druháku se pár zbylých nastěhovalo na centrální klíšskou kolej. A to už byl úplně jiný příběh.
  Přidám ještě jednu fotku - tyto domy musely ustoupit krajskému výboru strany. Úplně vpravo vykukuje mocná báň tak zvané „zelené školy“. Zde někdy od třeťáku či čtvrťáku sídlila katedra matematiky, tudíž zde probíhaly nejdrsnější souboje o přežití… Jindřich prošel statistikou jen proto, že nechal v indexu fotografii své krásné a ne zcela oblečené dívky… Na chodbě katedry mají kořeny mé problémy s arytmií, srdečním tlakem, nízkým sebevědomím a schizofrenií (pocitem, který se periodiky vracel vždy před zkouškovým obdobím - že mě chce kdosi zničit!!).


    Původně jsem chtěl psát o tom, jak se komunisti rozhodli s pomocí semtexu přeměnit jedno staré město. Jejich představa přeměny ovšem konvenovala s jejich ostatními činnostmi a taky tak dopadla – město nenávratně zničili.  Nakonec mi z té obžaloby reálného socialismu zase vyšel sentimentální článek plný vzpomínek. S tím ovšem těžko co pořídím, jsa sentimentální jak stará černoška… tedy Afroameričanka.

Praha, 14.12.2014

pondělí 8. prosince 2014

Sportovní odpoledne


Podzimní mezidobí, v Krušných horách sakra dlouhé, bylo ve znamení mlh, námrazy, výpadků elektrického proudu, vlezlého vlhka, nekonečných cest od garáže a ke garáži, kouře z cigaret Clea mísícího se s vůní čerstvě namleté kávy v balíčcích „Balíren obchodu Kolín“ zakoupené při příjezdu v měděneckém konzumu, cinkání lahváčů v tátově batohu a… a taky černobílých sobotních Sportovních odpolední v Československé televizi.

    Těch deset, jedenáct víkendů od října do adventu se vyznačovalo vynuceným klidem. Dřevo na zimu bylo vyskládáno, uhlí složeno, nafta přečerpána ruční pumpou do sudů s hakenkrajcem, co tu ve stodole zbyly ještě po Němcích. Do vánoc bylo ještě daleko, sníh z prvních nadílek vydržel zatím jen nahoře u Bláhů pod lesem, pár čísel tajícího sněhu leželo taky při cestičce ke studánce, kam jsme chodili pro vodu někdy od půlky listopadu, když klesla hladina v hořejší studni u Dřeváku. Na procházky to v té nehostinné době opravdu nebylo. Celodenní šero, vlhké počasí a polštáře mokré černé nesekané trávy nás většinou spolehlivě udržely uvnitř vyhřáté chalupy.

    A tak po sobotním obědě přicházela matčina obligátní otázka na otce – vezmeš si kafe nahoru? To „nahoru“ znamenalo do prvního patra do tzv. „televizáku“ – pokoje, kam se chodívalo sledovat vysílání Zelenkovy televize. Protože však televizní Sportovní odpoledne začínalo až ve tři hodiny, stačil si táta kafe vypít v kuchyni a ještě si zdřímnul na gauči pod bakelitovým rádiem Philips. Zatím už nahoře hořelo v nafťácích, které mimo tepla vydávaly i lehkou vůni texaských petrolejových polí.

    Jakmile se otec vydal do sklepa pro lahváče, byl to pro mne jednoznačný signál pro přesun k televizi. Nejčastěji byl samozřejmě hokej - takové strhující zápasy Dukly Trenčín s Motorem České Budějovice, nebo Tesly Pardubice s Duklou Jihlava přímo pasovaly k mlžným depresivním odpoledním. Ale taky se vysílaly závody motorek do strmého vrchu, nohejbal, motocross, ragby ze škvárového hřiště v Říčanech či na Tatranu, badminton, kolová s bratry Pospíšilovými s krasojízdou o přestávkách či mistrovství republiky v pinčesu. Jo, vysoké podání Milana Orlowského či mátožný pohyb vysokého Kunze jsou nezapomenutelné. Tehdy jsem znal i naše reprezentantky v moderní gymnastice!! Strašně se mi líbila Zuzana Záveská, i když častěji vyhrávala Daniela Bošanská (nebo to bylo naopak?). A jaký půvab měl na černobílé obrazovce takový zimní cyklocross, nebo plochá dráha, o bugginách kroužících po poli nemluvě. Znal jsem sestavy prvoligových basketbalových týmů, pamatuji si brněnského pivotmana Bobrovského či Petláka ze Slovanu Bratislava. Čuměli jsme prostě na všechno. Bylo to rozhodně napínavější než večerní estrády s Goťákem či Bohdalkou.

    A tak jsme s tátou seděli u našeho kulatého stolu, jak zapomenutí rytíři, co nemají potřebu cokoliv komentovat. Zpočátku jsem si listoval Čtyřlístkem nebo Pionýrskou stezkou, posléze jsem přešel na Reportéry, co naši pietně uchovávali ve skříni pokoje zvaného Růžák (podle šílených tapet, co táta někde dostal a bylo mu líto je vyhodit). Po čase jsem chodil do sklepa pro pivo otci i sobě. A tak ubíhalo bezčasí, které jsem tehdy, celkem pochopitelně, moc nevnímal. Jen když mám dnes výčitky, že jsem zase nevymyslel pro synka dostatečně bohatý program, bleskne mi hlavou – třeba jednou bude vzpomínat právě na ty chvíle, kdy jsem po něm nic nechtěl, kdy jsme spolu prostě jen byli.


Praha, 8.12.2014

čtvrtek 4. prosince 2014

Jak jsem se stal šmejdem


     Označení „šmejd“ se díky známému filmu vžilo pro lidské hyeny parazitující nekalými obchodními praktikami na starých lidech. Takovým šmejdem jsem se rozhodnutím české socialistické vlády stal i já. No, taková krásná výmluva ze mne vypadla! Nechci se dělat hezčím šmejdem, než jakým šmejdem jsem! Takže přiznávám, že stát, tedy soudruzi ministři, mi tak trochu dali na vybranou…
     S postupujícím se věkem se ze mne stal odporný asociální individualista v kolektivu značně neoblíbený. Toužím po tom, aby mi stát (a společnost) dal pokoj, ale také po tom, abych toho po státu (a společnosti) chtěl co nejméně. Přitom ale chápu a pokorně přijímám svou míru odpovědnosti a solidarity vůči zbytku světa. Tedy například jsem smířen s tím, že v penzi se mi zdaleka nevrátí z průběžného důchodového systému tolik, kolik jsem do systému vložil. Jsem vděčný za standard a spokojený život, který doposud vedu, a za tu vděčnost rád platím. Nerad sice tolik, kolik si z mého paklíku bankovek stát bere, ale co s tím nadělám?!

     Zároveň bych ale rád byl na důchodovém systému co nejméně závislým! Abych nebyl do smrti smrťoucí přilepen jen na cecek státu. Tedy alespoň, abych sál co nejméně a státu tak pomohl rozdělit více peněz potřebným. Moji akciovou investici do budoucnosti jsem už oplakal, je to prostě pech zainvestovat do papírů pár týdnů před vypuknutím globální finanční krize, ale je to můj pech (a moje znehodnocené akcie)! Vedle toho jsem záhy využil penzijního spoření (což není žádná hitparáda, jak by řekl ten sprostej kuchař, ale aspoň něco). Ale teprve vznik druhého pilíře důchodového pojištění, to byl konečně nástroj, který se měl stát nosníkem šťastného stáří v relativním dostatku.
    Socialistická vláda ovšem rozhodla, že nejvíce voličů získá metodou spálené země (k čemuž jí pomáhá Bureš, který to prostě zařídí!), takže plošně ruší vše, co by jen trochu zavánělo osobní odpovědností (osobně odpovědný volič volí socialisty jen pod vlivem drog).  Druhý pilíř bude ukončen někdy v roce 2016. Stát mi dal na vybranou – naspořené peníze vrátím do průběžného systému, nebo převedu do penzijního spoření, nebo si je nechám i s částí vyvedenou ze státního průběžného systému vyplatit. CÉ je správně!! V mém případě, odhaduji, se bude jednat o sumu pokrývající rodinnou dovolenou u moře. 60% té dovolené mi zaplatí stát. Jako ten poslední šmejd tak prožeru část své budoucnosti, aniž bych byť korunu vrátil na důchodový účet, tedy fakticky dnešním důchodcům.

       Kdysi mi jeden kolega řekl – Tvá naivita ohledně investic či hypotéky je ve středoevropském prostoru do nebe volající! Dvacetileté cykly otřásající státy, bankami, zlatými rezervami, majetkem uloženým do pozemků či umění…., to vše vezme dvakrát, někdy i třikrát za život za své. Oponoval jsem mu, že to se děje jen tehdy, ujme-li se vlády nad českou kotlinou nějaká bahenní ideologie. Jen se mi smál… České socialistické vlády nám dokazují, že dvacet let je zbytečně dlouhá perioda, že cokoliv přesahuje jejich funkční období, je drek určený k znehodnocení a zprznění. Vše je dovoleno, všeho lze zneužít!
     Od státu tohoto ražení nečekám nic pozitivního.  Jak slepé morče chmatám po cecku, abych se také přisál! Můj důchod je na dohled, takže je tu jistá pravděpodobnost, že něco ze státního za těch pár let ještě poteče. A pak? Inu - děj se vůle tvá, blbý Sobotko!  S neúctou, tvůj Šmejd.


Praha, 3.12.2014

Několik čísel do přílohy:
1) Paní ministryně Marksová-Feminová odůvodnila ukončení druhého pilíře sumou 850 milionů korun. To jsou peníze, které stát přisypal k již uspořeným dvěma procentům 80 tisícům odpovědně spořících klientů. Tedy peníze, které byly uloženy na soukromé penzijní účty (a které by byly vyplaceny posléze na důchodech), a tedy nepřitekly na účty státní. I můj malý syn by pochopil, že úspora na průběžném důchodovém účtu by v tomto případě nastala už za deset až patnáct let, kdy by titíž klienti začali z průběžného systému čerpat své ponížené důchody.
2) V letošním roce bylo na státním příspěvku na stavební spoření vyplaceno přes 5 miliard korun (jedná se o příspěvek za rok 2013). Tedy na jedné straně na soukromé penzijko 850 milionů, které se navíc státu v jistém smyslu vrátí na nižších penzích z průběžného systému. Na druhé misce vah spořící produkt, z něhož velká část se „prožere“ v šestiletých periodách v rodinné spotřebě, a na nějž nám stát velkoryse přisype bůra. V miliardách.
3)  Deficit důchodového účtu České republiky činil již před dvěma lety 50 miliard korun!
4)  V letech 2000 až 2012 bylo na státní podpoře stavebního spoření vyplaceno státem 159 miliard korun…. deficit 50, vyplaceno 159…hmm? Celkem přes dvě stě miliard proti 850 milionům…

úterý 18. listopadu 2014

FOTO a VIDEOBLOG - 17.11.2014 Národní třída





 
V podloubí Kaňkova paláce 25 let poté:

Národní třída v místě masakru o 25 let později:

A na závěr nezbytná pizza!!
 


pondělí 10. listopadu 2014

Rezignace bulharského cara


       Zítra, 11. listopadu, to bude 25 let, co jsem se v Rudém právu dočetl o rezignaci Todora Živkova (mladší si vygůglují) z předchozího dne. Čím to, že se mi vybavuje zrovna tato, v kontextu tehdejších změn a z dnešního pohledu celkem nepodstatná událost? Proč zrovna tento fakt mi utkvěl v paměti? Proč si pamatuji detaily té chvíle, vůni, možná i rychlost větru, teplotu, tlak a rosný bod?
       Tu Rudou krávu jsem tehdy četl na břehu Lipenské nádrže. Bylo těsně před polednem, a já se musel do oběda postarat o děti, se kterými jsem na Lipně trávil coby mladý (venkovský) učitel třítýdenní školu v přírodě (mladší si opět vygůglují!). Byla totiž sobota, a tudíž neprobíhala dopolední výuka.
       Rok osmdesát devět se chýlil ke konci, čistý šumavský příjem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy (google!!) se mi sice snažil vnutit něco málo naděje, ale mé časně pubertální prohlédnutí po přečtení Sekyry, Jednoho dne Ivana Děnysoviče, 1984, Ako chutí moc či sebraných Reportérů objevených na dně skříně na chalupě rodičů už bylo notně přenošené a k nepřečkání a beznadějně dlouhé. Sígři ze šestky pobíhali po břehu jezera, zatímco já pečlivě louskal každé písmenko, abych za ním zahlédl signál, znamení, že už, UŽ!! Přece když už to ruplo i v Bulharsku?! Chápete, i V BULHARSKU!!
       Dětem to bylo zcela ukradené, byly rády, že je učitel pustil „na volno“, ale zároveň mě třídní výlupci neustále obtěžovali nesmyslnými dotazy a poznámkami. Takže když jsem přes rozevřené noviny zaslechl další blbou otázku: „Soudruhu, můžeme se jít koupat?“, odsekl jsem, ať se hlavně neutopí! Dál jsem se zabýval úvahami nad tím, proč se zrovna v Československu komunisti drží tak neotřesitelně. Že by zkušenost z osmašedesátého? Vítr se lehce opíral do stránek ústředního tiskového orgánu komunistické strany. Rozměrné stránky dnes nepoužívaného, tzv. světového formátu, mne pravidelně pleskaly do tváře, cítil jsem, jak se tiskařská čerň mísí s podzimní vůní rybiny a tlejících řas. Ticho opuštěného břehu rušilo pokřikování dětí…
       Z nasraného zamyšlení mě vyrušil zvláštní pocit. Něco nebylo v pořádku. Znáte tu situaci, kdy se čas zpomalí, v matrixu cosi zaskřípe a podvědomí zavětří jak vyplašený kolouch… Vzápětí jsem si uvědomil, že je ticho! Sakra podezřelé ticho! Sklonil jsem noviny… Vzpomínka na ten pohled mě studí dodnes – půlka šesté Á se 11. listopadu 1989 koupala v lipenském jezeře!!
       Dobrá, nikdo se nesnažil kraulem přeplavat na druhý břeh, pár metrů od břehu postávali kluci, kteří mi to „dali sežrat“ a opravdu sundali kalhoty. Někteří si je jen vyhrnuli, a potichoučku nakráčeli do vln šumavské přehrady. Holky, mrchy, stály na břehu a tiše se mi chechtaly. Pozorně sledovaly, jak tahle akce dopadne. Tehdy poprvé mě napadlo, že moje dědičná dispozice kardiaka by se mohla projevit už v tak mladém věku! Nepřirozeně klidný jsem je vypakoval z vody a hnal na ubytovnu. Všichni, včetně mne, nakonec tu podzimní koupačku přežili ve zdraví.
       Čekalo mne ještě deset dní na Lipně, a jen šest dní čekání na drcnutí, kterým se nesmyslný systém svalil. Doba se pohnula a přišly měsíce, kdy se události valily takovým kalupem, že se mi téměř slily do jedné pestré šmouhy. Z té řady důležitých dat té doby si díky svým koupajícím se žákům zcela neomylně a jistě pamatuji to nejblbější – den rezignace bulharského komunistického cara. No a co. Stejně i zítra ráno, až se probudím, si jako většinu dní po předchozích 25 let šťastně řeknu: „JSOU V PRDELI!!“
Praha, 10.11.2014, Lipno 11.10.1989

úterý 4. listopadu 2014

Pěna dní


Motto:
„Teď už máme, co jsme chtěli…“ - úryvek z hymny občanského sdružení Přátelé přímé volby prezidenta České republiky

      Můj přemilý sociálně síťový komunikátor uvnitř virtuálního světa pravd, polopravd a čtvrtpravd, mne spolu s oblíbenými zpravodajskými stránkami v posledních dnech doslova bombarduje zcela zásadními informacemi o prezidentově slovníku, mentální nedostatečnosti exprezidentově, politické neschopnosti exexprezidentově… Důrazně jsem vyzýván, bych se připojil k různým bojovým fejsbukovým skupinám, abych bezodkladně demonstroval, jinak jsem odepsanej srab, odvezl svou kupku hnoje k sídlu českých králů, nebo alespoň cosi podepsal, když už jsem takový posera neplánující vyjít do ulic… Na první dobrou jsem se snažil – jak jinak, než bláhově – reagovat. Nu což, stařecká nesoudnost.
       Než dojde k úřednímu zrušení mého blogu a odstřihnutí mé zoufale dezorientované osobnosti od FB, musím rychle učiniti zásadního prohlášení!! Ano, jsem volič knížete Karla! Ano, prezidenta Zemana vnímám jako zvláště odpudivý blob, jako kombinaci té nejhorší české tradice hloupých honzů s věčnou cigaretou v hubě a přesvědčení o vlastní neomylnosti a hlavně nepostižitelnosti. Ano, souhlasím s tvrzením, že prezident Klaus se v posledních letech stal sám sobě etalonem dokonalosti, svoji vlastní karikaturou! A abych si to pojistil na všech stranách, ano, souhlasím i s tím, že prezident Havel to vypořádání s komunistickou pakáží bezmezně zvoral!
       Jen mi hodně, ale opravdu dost vrtá hlavou, co že to dokáže rozpohybovat tu apolitickou hroudu běžného lidu, jindy politicky apatického, ba ostentativně se politiky štítícího. Kde se bere to dojetí či nenávist, která žene slzy do očí přátel zcela apolitických, slzy nad úspěchem či neúspěchem aktuální hvězdy či nehvězdy politické scény? Kde se bere ta iracionalita sparťanů a slávistů, sic nedoprovázená výbuchy petard, i když brizance komentáře mne milého Jana Rejžka o odpornosti čtyřprocentní kikiny si s dělobuchem skoro nezadá.
       Jak to, že pár sprostých slov vyvolá takovou petiční a stížnostní aktivitu, zatímco nevydání rodinného statku paní Mašínové, dceři obelisku protinacistického odboje pplk. Mašína, a sestře obelisku protikomunistického odboje, bratrů Mašínových, jen tak prošumí, aniž by si toho jakýkoliv bojovník všiml? Všichni to ví, že statek je její, všichni to ví, že byl ukraden komunisty, všichni to ví, že je totálně zdevastovaný a bezcenný! Všichni ví, že takové právo, či jeho výklad je na hovno! Nebo ne? (důvodem nevydání byla nepřítomnost žijícího bratra, jemuž v Česku stále fakticky hrozí tzv. zbytkový trest!) Jak to, že prezidentova kunda či kurva nám stojí za organizaci hromadných stížností a peticí, ale to, že jsou stále odročovány, přerušovány, odkládány případy sprostého konání estébáků nám nestojí ani za zmínku či přečtení komentáře v novinách. Jak to, že rozhlasoví radní s ušima na stopkách sledující každý plk obdrželi už stovku stížností na dvě sprostá slova, ale nikdo si nestěžuje, že se v médiích denně prezentují zástupci zločinecké organizace či spolupracovníci zločinné tajné policie? Jak to, že vadí exprezidentův blábol o exexprezidentově reformním komunardnictví, ale legitimizující účast šéfky Nadace Charty 77 na narozeninové oslavě komunistického premiéra se odbude mávnutím ruky? To jsem sám, kdo ví, že tentýž komunistický premiér byl také mimo jiné ministrem vnitra v době, kdy se na hranicích instalovaly zábrany s vysokým napětím? Na těch hranicích, kde bylo beztrestně povražděno bezmála 250 našich spoluobčanů?
       Myslím, že nešlo si nevšimnout toho vzbouření na vsi kolem jmenování exprezidenta do čela jakési přezbytečné vzdělávací rady. Joj, to bylo pozdvižení, joj, to si naši furianti mentálně zacifrovali! To bylo krafů vypuštěných z nezávislých a nevládních a občanských úst. Takže tuto nablblou radu Starý Ješita nepovede, to je přece vítězství! Bohužel, nevím o tom, že by se jeden z téhle party kluků (a holek, paní Marksová, abych nenarazil) ozval proti debilitě ministerstva školství a výmyslech jeho šéfa o jednotných přijímačkách, zrušení svobodné volby střední školy, umělém navyšování učňovských míst, regionalizaci škol, a dalších nesmyslech, které z tohoto stroje na socialismus vypadávají.
       Jak rychle zapomínají mí milí rodáci na dávné diskuse, kdy jsem uraženě odcházel od stolu, protože jsem už neměl sílu poslouchat ty kecy o „Veškrnovi“, o národní děvce Dáše, kdy byla vysmívána moje naivní úcta k hlavě státu a jeho nepopiratelným zásluhám. Na to se nehraje, blbečku! A hleďme! Najednou tolik ochránců mrtvého exexprezidenta, tolik urážek adresovaných zlobru Velkému Kokotovi, tolik uplivnutí nad konstatováními, která se tak snadno dají doložit (a řada jiných samozřejmě ne!).
       A tak naše kulturní fronta zapomněla na Veškrnu, aby oslintávala Kikinu, tedy kikina ano, ale kunda už ne, renomované servery diskutují o jemných nuancích překladu slova „pussy“, ale bohorovně přehlížejí ovara, už snad všichni se vyjádřili k flísové bundě, ale na zběsilou personální politiku duceho Andreje jsme si tak ňák zvykli, tolik fórů na krtečka v Číně, ale v bedně běží stá repríza soudruha majora Lidského Zemana, v televizním dokumentu se mimoidní student Famu ptá premiéra Pitharta na hnědouhelné limity a rozšafně jej nechá hovořit o dělnosti tehdejší vlády a čistých nezkorumpovaných politicích – klucích co spolu mluvíme „Cojsmesitojsmesi!“, a nikdo se blbého Pitharta (bacha – citace z Vaculíkova Českého snáře!) nezeptá, zda neslyší trávu růst a čeho se vlastně tak bál, že ty svině nechal nadechnout, zelenáč Bursík s tragickým výrazem přednáší ve státní televizi o kupčení státního ČEZu s Putinem, a zatím zelení agenti dělají vše proto, aby co nejvíce rozvrátili energetický systém země a navázali ji na ruský plyn…. Nechce se mi pokračovat. Vynechat ovšem nemohu konstatování z první stránky nejčtenějšího deníku – soudy opět začaly řešit komunistické zločiny! A proč? No protože ze státních zastupitelství, od policie i od soudů v důsledku věku odcházejí dědici pokrokových tradic a hlavně KSČ! A jejich nástupce holt neváže tiché soudružské pobratimství! Ta jedna věta v MF Dnes měla přece způsobit zemětřesení!! Měly by se otevírat již uzavřené případy, předsedové soudů by měli sedět před vyšetřovací komisí a klopit!, prokurátoři by měli být nad ránem odváděni v klepetech, ministr spravedlnosti měl téhož dne nabídnout demisi…. Prd, budeme vozit hnůj na Hrad!
       Veletrapný rozhovor exprezidenta byl poslední ranou z milosti polistopadovému étosu, na kterém mně, blbečkovi, tolik záleželo. Bude teď trvat padesát a více let, než se nezaujatý, nejspíš dnes ještě nenarozený historik pokusí sloupnout nánosy sraček, které překryly zlatou éru let 1990 až 1997, mimochodem ukončenou bláboly o spálené zemi, a možná ještě horšími bláboly o blbé náladě či intošským mudrováním za pultíkem v Rudolfinu. Poslední pšouky dříve Velikého Kormidelníka jsou jen završením tragické cesty vedoucí ke konci jedné velké éry. Paradoxem je, že toho VéKá docílil v podstatě obdobnými, tolik kritizovanými kroky, které používal jeho předchůdce. A tak bude příští historik především zkoumat, čím to, že se standardní demokracie odevzdala do rukou estébáka, který si postupně zprivatizoval celý stát.
Praha, 4.11.2014
P.S. 
Kamarád Klausobijec mi na FB napsal, že Ovar je tak hroznej, že se mu už skoro stýská po Kikině. No, já se tedy nejvíce bojím toho, aby mi za tři čtyři roky nepsal, jak se mu stýská po Ovarovi…. Inu, přímé volby se vám zachtělo, holoubkové…

pondělí 3. listopadu 2014

Dojez tu šunku, nebo tatínka zavřou!!

      V onen pátek koncem sedmdesátých let naše auto, jako vždy, nedočkavě směřovalo ke krušnohorské chalupě. Ovšem už po projetí Chban nás zastavili soudruzi příslušníci Veřejné bezpečnosti (tehdejší složka Sboru národní bezpečnosti, což je vlastně dnešní Policie ČR, no vlastně úplně není, ale to by bylo na dlouhé vysvětlování). Zkrátka obecně známé gesto soudruha v zelené uniformě navedlo  našeho moskviče na krajnici. Otec stáhl okénko a očekával standardní buzeraci. Tentokrát byl ovšem vyzván, aby vystoupil a otevřel kufr tohoto výkonného sovětského sedanu. V kufru ležel pytel cementu. Znáte tu scénu z mnoha filmů - podezřelý otevírá kufr, policista se nahne, a tu? Mrtvola!! Detail vyděšeného obličeje! Ruka šátrá po pistoli... Téměř stejně zareagoval onen mladičký uniformovaný soudruh. Zhoupl se na podpatcích a vzápětí vyslovil tu krutou větu: "Paragon!?" "Nemám, je to můj cement, v mém autě, nemusím mít od všeho paragon!" "Tak to tedy musíte mít, soudruhu, jinak máte velký problém!" Na ta slova se jindy cholerický otec klidně otočil, otevřeným okýnkem se naklonil nad přístrojovou desku, vytáhl ze zapalování klíčky a  podal je esenbákovi se slovy: "Vracíme se pěšky, až vyřešíte ten VÁŠ problém s tím cementem, auto mi přivezte"....
       Na tuto historku jsem si vzpomněl při sobotním odbočování z rychlostní karlovarské silnice směrem na Lány. Na krajnici zde stál soukromý fiátek obklopený celníky. Jejich úkol je zřejmý - v situaci, kdy přejedete hranici, aniž byste ubrali plyn, se stát brání tak, že celníci působí na celém území státu. Kontrolují tak nejenom dovážené zboží, ale mimo jiné také transfer drog a narkotik. Odhlédněme nyní od blbé státní politiky týkající se konopí, ten vlastní záměr je jistě bohulibý. Ovšem mluvím o původním záměru!! Protože vypustíte-li Krakena, už jej nikdy do klece nevrátíte! A tak k původním bohulibým záměrům plíživě a bez povšimnutí ohřívané žáby přibývají další a další... no, prostě cementové buzerace! Před několika týdny bez většího povšimnutí dostali na prdel drobní distributoři vína. Každý, kdo převáží více než sto litrů vína, musí mít průvodní doklad na všechno zboží. Chápete? Představte si, že ve Vysočanech provozujete malou vinotéku, stolek pro pět lidí, stáčené víno a pak jen vitríny plné jednotlivých i unikátních lahví. Dvě lahve špičkového šampaňského, tři lahve unikátního burgundského, dvacet lahví pozdního sběru z Dunajovic... Na vše musíte mít doklad, tedy i na archivní vína, která jste pradávno poctivě proclili při dovozu. A teď bacha - chybí-li vám jen jeden doklad, celníci vám zabaví nejen všechno zboží, zestátní vám i auto!! Doufám, že to někdo vysvětlil bráchovi, který si takto vozí víno z Moravy do sklepa právě té krušnohorské chalupy, vlakem se tam cestuje sakra blbě!
       Ale cementová buzerace nekončí u vína! S otevřenou pusou zírám na zprávy, abych zaregistroval další přidání polen pod žabí kotel! Řezníci nově musí dva dny předem hlásit jakýkoliv dovoz masa. Jakýkoliv! Nenahlásíš, zaplatíš! A teď ta špica: nahlásíš, ale nedovezeš, zaplatíš taky!! Dojez tu šunku...!!! Zlatej Orbán! Jenže kdo by kvůli řezníkům šel svítit tabletem před ministerstvo zemědělství, že?!
       Pamatuje si ještě někdo bazální výcuc rámcových parametrů byvšího Evropského společenství? Když vynechám dnes zcela zapomenuté ideály humanitní (sdílení myšlenek, ovlivnění kultur, volný trh  názorů.... cha chá!!!), byla to svatá trojice Volného Pohybu - zboží, služeb a lidí! Naše současná Nejvíce Proevropská A Prounijní Vláda Co Jsme Kdy Měli prostě zaplula do myšlenkového mainstreamu EU. Jedinou sdílenou ideou současné nové Evropy je tvářit se strašně proevropsky, ale na týmovou souhru kašlat a hrát jen na sebe. A tak tu máme zase cla, ovšem v pokřivené podobě - dovozce neočešeme o clo, ale rovnou zlikvidujeme administrativně kafkovským požadavkem. V televizi se dívám na náměstka ministra zemědělství, jak s úšklebkem ve tváři (nekecám, on se fakt škodolibě šklebí jak tajemník KV KSČ!!) sděluje lidu přiblblému, že když budou řezníci nakupovat u domácích producentů, nemusí hlásit nic!! A čeká potlesk!! Jo, rozumím, jsem všema deseti pro prosperitu prasečkářů! Stejně jako pro prosperitu chmelařů, obilnářů či cukrovarníků zdeptanou a zdusanou evropskou zemědělskou politikou (zkuste si jen tak pro srandu najít, jaká část rozpočtu EU je určena na dotování zemědělství... francouzského, třeba...). Jenže šklebící se náměstek už neprozradí dolním deseti milionům, že spotřebu vepřového pokrývá domácí produkce jen ze čtyřiceti procent... Jo, a ještě perlička - na přímý dotaz redaktora pan ministr bez mrknutí oka sdělí národu, že toto opatření bylo vyvoláno a skončí s účinností protiruských sankcí. Tak tomu říkám společná zahraniční politika... sráčů a pitomců. Nemluvě o tom, že doufat, že Rusové své roční embargo na dovoz potravin zruší, je zcela iluzorní. Takže si zvykejme - opět se budeme mít dobře! Ať chceme nebo nechceme!
      To jsou paradoxy, pane Vaňku!! Stará antibruselská Burma se stane bojovníkem za evropské ideály...
       A jak to dopadlo tedy s tím cementem? No, jak by? Soudruh příslušník štítivě vrátil otci klíče od ruského buicku a jen opakoval - jeďte, jeďte...!! Kdy nám, třeba štítivě, vrátí klíče od naší svobody tihleti Sobotkové? Nejspíš jindy, na svatýho Dyndy...!!
Praha, 2.11.2014

sobota 18. října 2014

Šakalky aneb Jak se nestát herečkou

       Rakovnický Tylák poměrně pravidelně vygeneruje několik slušných divadelníků – samozřejmě nejvíce jsou vidět herci či herečky! Například pro Verunku Kubařovou mám prostě slabost ještě od dob PaCha (velmi vydařené rakovnické inscenace Prince a chuďase)! Ale spolu s herci rakovnický soubor vygeneroval a jistě vygeneruje režiséry, pedagogy, organizátory amatérské scény i schopné novináře. Proč je nutné tento fenomén zmiňovat? Inu, i proto na sebe rakovničtí nabalují jak vanilkový rohlíček cukr nové a nové pokušitele slávy ochotnické! A to je obrovská výhoda i nevýhoda mého tak oblíbeného divadelního souboru.
       Principálka Alča nejspíše čas od času musí řešit problém s přetlakem poptávky. Aspoň si to tak představuji… Mám partu šikovných holek, uděláme Modroočka… Tentokrát padla volba na tak známá Šakalí léta – klasický muzikál se zpěvy a tanci. Rozumím té sebedůvěře, protože Rakovník je až po okraj naplněn talentovanými lidmi. Bohužel, poslední inscenace ukázala, jaký je rozdíl mezi pohádkou, kdy je jisté neumětelství potěru roztomilé a vlastně vítané (jako ve zmíněném  Modroočkovi), a mezi „dospělým“ muzikálem, který vyžaduje přesnost, ale i drajv, talent, ale i správnou intonaci.
       Rakovnické Šakalky táhnou dvě skupiny herců. Zaprvé jsou to přesvědčivě zahrané postavy dospělců – otec Kšandy, tetička, vrchní Kaláb, panoptikální skupinka sousedů… Odpouštím prvních pár minut, než se herci chytili. Ale pak to byla radost. I z této skupiny ovšem k mému příjemnému překvapení vyčnívala jako hvězda souboru Alenka v roli nešťastné barové zpěvačky Milady. Nelehká role, zdánlivě lehce zazpívané party. To trdlo, které pamatuji z divadelního baru coby neřízenou střelu, vyrostlo ve velkou herečku!
       Druhá skupinka, která to krásně hrnula, to byla Kšandova parta suchdoláků, zahraná mladými kluky. Byla radost se dívat, jak je to baví, jak si to na jevišti užívají. Jejich herectví určitě nebylo dokonalé, při souhře se starými pardály to trochu skřípalo, ale přítomnost těch kluků na jevišti, to byla ta chvíle, kdy se odněkud objeví energie, která mě na divadle tak baví.
       Muzikálová produkce stojí a padá se zpěvy a tancem. Ani poučené ochotnictví ovšem neomlouvá okamžiky, kdy se divák bojí dalšího pěveckého partu. Pokud jsem dobře informován, zkoušení Šakalích let trvalo dost dlouho na to, aby stihli sólisté „doškolit“ své hlasy.  Spravedlivě musím uznat, že pěvecká sóla, to nebyl žádný velký průser. Přece jen bych ale čekal o level, levlíček lepší výkony. Jasně, jakmile se do sborového zpěvu opřel celý soubor, mělo to ty správný grády. Jo, abych nezapomněl – velkým a zásadním plusem celého představení byl výkon živé kapely přítomné na jevišti, a také sem tam zapojené do děje.
       Jenže vedle zpěvu a herectví je další nedílnou součástí muzikálové produkce tanec. Obávám se, že v tomto směru rakovnické Šakalky zoufale propadly. Je smutné, když z celé taneční company složené z mladých a hezkých holek umí tancovat jen jedna, a to je zase o generaci starší Lucka, decentně řečeno – dlouholetá členka souboru. Co naplat, že holky blbnou v zákulisí, ale na jeviště svou energii a půvab přenést nedovedou. Tak ve smyslu pedagogickém představení účel splnilo – dívky si včas uvědomí, že k herectví jejich cesta nesměřuje. Vrátím se k Verunce Kubařové – ta, když už jako pubertální holka vylezla na jeviště, bylo to „něco“ navíc vidět na sto honů! Nemyslím, že představitel Kšandy, nebo další kluci ze suchdolské party, jsou hotoví či polohotoví herci. Ale v jejich případě režisérka využila přirozené komediálnosti a klučičího blbnutí. Bohužel, u holčičí části ansámblu se to nepodařilo.
       Abych byl ale genderově vyvážený – nemohu si odpustit výhrady k postavě Bejbyho. Jedním z nesporných kladů představení je upozadění této postavy. Nevím, jestli to byl výsledek inscenační úvahy, nebo záměr související s dispozicemi jejího představitele. Myslím, že vyznění inscenace by jen prospělo, kdyby se Bejby stal ještě více „neviditelnou“, ale o to mystičtější postavou. Kdyby místo Bejbyho hrál více sám rokenrol. A když už bylo představení uvozeno postavou vypravěče, proč jej naopak více nevyužít. Samozřejmě, že mě hned napadnou cíle didaktické – můj devítiletý syn sledoval celé představení bez dechu! Moc se mu líbilo. Možná by mu pár přímočarých slov o marasmu let padesátých pomohlo některé situace rozklíčovat. A nejen jemu.
       Již jsem se přiznal ke své slabosti pro rakovnický divadelní soubor. Souvislá řada pro mne stěžejních inscenací od Tvrdohlavé ženy, mou oblíbenou Krvavou suitu, přes Prince a chuďase po strhujícího Modroočka, to je prostě záruka vysoké divadelní kvality. Obávám se, že Šakalím letům se nepodařilo dosáhnout toho, co bylo, a zase bude, tak typické pro rakovnický soubor – prolnutí generací, talentů, kumštýřů z oblastí mimodivadelních či propojení výrazných individualit.
   

Praha, Rakovník 4.10. a 16.10.2014

pondělí 13. října 2014

Několik těsně povolebních poznámek


ANO, prostě to zařídíme
Tak letos vyhrál tento debilní slogan. Nu, již předci věděli, že „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“! Nejspíše budeme mít na pražské radnici nesympatickou dámu ze světa lobbingu, pro niž se politický i volební program zdrcnul do věty „budu se radit s panem Babišem“. Tak jupíí. Měli jsme na magistrátu už různé exoty, nejen tedy tam! Například Špidlovi stačila k vítězství ve volbách věta „zdroje jsou“. Jenže kdo si dnes vzpomene, co všechno ten neobdivuhodný skřítek z Jindřichova Hradce rozmrdal! A tak i budoucí paní primátorka jednou z magistrátu odejde do zapomnění. A my, Pražáci, rodilí, naplavení, z přesvědčení i lítosti, si můžeme jen přát, abych se v jejím hodnocení mýlil! A držet palce sobě i paní Krnáčové. A ještě drobnost – pověstné kluky ze Zlína už v karlínských kancelářích dávno početně předhonily krásné, ale trochu namyšlené dívky ze Slovenska. Jsou příjemným zpestřením naší lopotné úřednické práce. Většinou přesilné nacionalistky, pro které je vše slovenské lepší, a vše české stojí za vyliž kotel. Dívky neukotvené, protože doma se na ně dívají přes prsty (jsem velice slušný, kamarád s přímou zkušeností by byl pregnantnější, ale tudíž vulgárnější), a v Praze se přes jejich krásné, leč zvednuté nosíky dostane jen opravdu sebevědomý či finančně vytuněný samec (nejspíš ze mne mluví těžká závist!). Rád bych věřil, že paní Krnáčová je už jen s ohledem na věk rozumnější.  Jen mi je divné, že tato dáma, která chce naše dobro a v Praze žije od roku 2000, neměla ještě v březnu letošního roku ani české občanství…

ODS? ODS!
ODS dostává na prdel, kde to jen jde. Ovšem u nás, v Praze 9, se ukazuje, že slušnost se v politice může vyplatit. Vysočany ani Prosek nerozbouřily žádné ódeesácké aféry. Městská část očividně vzkvétá a voliči práci radnice ocenili tím, že přisoudili ODS jednoznačné vítězství. Straně neublížilo ani trapně diletantské heslo o odsunutí lidí bez domova mimo obydlené zóny. Radnice Prahy 9 totiž s bezdomovci opravdu pracuje, nejen hubou. Úsilí radních slavilo úspěchy, ovšem paradoxně jen do doby, než se díky tomuto úspěchu na území Prahy 9 začali stahovat bezdomovci z jiných částí metropole. A magistrát k tomu celkem bezskrupulózně přispěl.
Radikálně jiná situace je ovšem v mém Hometownu. Zde jsem ódeesku kdysi zakládal. Pár let po mém odchodu ji zprivatizoval místní zbohatlý ješita, přivedl ji k přímé spolupráci s komunisty a posléze jeho přebujelé ego dovedlo dřívějšího hegemona místní politiky k zapomnění. ODS, která dokázala kdysi porazit na rudém severu i komunisty, získala nějaká 3% hlasů, a tak bude v zastupitelstvu chybět. Obyvatelům města chybět ovšem nebude. RIP!
TOP 09, od devíti k pěti
Co dodat? Očekávat, že stokrát přežvýkaný Karel může zachránit ty zoufalce z pražského magistrátu, je nebetyčná naivita. Vyplýtvat poslední zbytky charismatu na podporu zběsilého…. no, spíše zoufale neschopného primátora, tomu prostě nerozumím. Jistě, striktní odmítnutí spolupráce s Anonisty jednoho muže (něco jako Církev Ježíše Krista posledních dnů) je velice sympatické! Obávám se ovšem, že toto rozhodnutí není z Hudečkovy hlavy! Nakonec se ale chytám naděje, že topka bude tou stranou, která kde to jen půjde, zastaví bezuzdné rozhazování veřejných prostředků na kraviny! Čeho se bojím? Aby se neopakovala situace na většině krajských úřadů, kde rezervy vytvořené předchozími krajskými vládami ODS byly rozfofrovány (až na dvě výjimky – tuším, že na Vysočině a v Jihočeském kraji) během prvního roku vlády socanů. Jo, a ještě modlitbička na závěr: „Velký Magistráte, dej, aby došlo k naplnění rozhodnutí Nouzou Náměstkem dojednané o zprovoznění tunelu Blanka 2. prosince, a aby nikoho z té nové party Anonistů, nebo věčně zeleného Štěpánka ze Čtyřkoalice…. pardon – Trojkoalice, nenapadlo tento termín zpochybnit nějakou další arbitráží či zneplatněním smluv! Amen!“

Svobodní a Piráti – jedéém, ať se prcka blejská!
Zoufalý Paynův pokus získat přízeň lidu svým návrhem poskytnout davu právo vetovat rozhodnutí zastupitelstev mne k smrti vyděsil! Mé naděje vkládané do vyhraněně pravicové strany i v komunálních volbách se tak záhy rozpustily v smutném zklamání. Ale nešť. Stále si myslím, že Svobodní a Piráti mohou být tím kadlubem, ze kterého vzejdou noví schopní vlčáci s názorem. Že názorový rozptyl Pirátů je tak obrovský? Že jsou namícháni z lidí s tak rozdílnou motivací? To se vytříbí – OF byla také míchaná všehochuť. I když tohle přirovnání kulhá na obě nohy!
Příští dny, měsíce a roky teprve ukáží, jak to kluci pirátský ustojí. Ta póza nezměrné nezávislosti nemůže vydržet dlouho. Programové setrvávání v opozici lidi namíchne. To, že čtyři piráti v zastupitelstvu Prahy odmítli jakoukoliv spolupráci s komunisty, socany a ódeesáky, ale jaksi jim vypadli anonisti, mluví za vše. Přece se nebudou babrat v nějakých ideologických žvástech. A když jim Duce slíbí zrušení autorského zákona, ještě mu pomůžou vyzbrojit Agrofertní milice pracujících. Škoda, že se na magistrát nedostal třeba takový G.W.Bush. Byl by klid, protože by kluci měli jednoznačného nepřítele. A oni prostě nepřítele potřebují. Ber kde ber. Ó, jak my jsme to měli snadný – naším nepřítelem byl komunista. V tehdejších letech celkem jednoduše identifikovatelný. Kdo se má dnes ve dvaceti letech vyznat v těch termínech z dob Rakouska Uherska - estébák, oligarcha, vůdcovský princip, zákon o veřejných zakázkách? A co teprve rozpočet, fiskální rok, mandatorní výdaje… Tak držím palce, hackeři veřejné správy!
Nezávislé střely
Myslím, že mám smysl pro humor. Ovšem uniká mi to přesvědčení lidu obecného, že to těm politikům natře, když zvolí jakési recesistické sdružení. Proč takovému voliči nikdo neřekne, že to natírá v první řadě sobě. Sice volí lidi, kterým by nesvěřil ani klíče od kůlny, ale nevadí mu, že jim svěřuje klíče od veřejných peněz. Co je mu ale do nich, to jsou nějaké imaginární prachy, které na radnici posílá kdosi z vlády, nejspíše rovnou z tiskárny.
A tak v Ostravě silně zaboduje jakési hnutí Ostravak, a třeba v Brně srandisti z „Žít Brno“… Na druhou stranu v Ústí nad Labem se zadařilo sympatické kandidátce „PRO! Ústí“, která vyplula na vlně znechucení nad konáním socanských radních v akci proti Činohernímu studiu. Doufám, že z jiného soudku je také rozhodné vítězství aktivistů v Holešovicích a okolí z hnutí „Pro Prahu 7“. Když si ale projdu jména zastupitelů z tohoto hnutí…., no nevím. Vlastně bych byl rád, kdyby se jim dařilo! Ale to bude chtít ustát všechna ta drobná zklamání, spory a rozčarování z vlastní nedostatečnosti a neschopnosti se domluvit nejen s jinými, ale často i mezi sebou. Protože zvolením do zastupitelstva teprve přichází na řadu ta uhlířina…

Praha, 13.10.2014

středa 8. října 2014

Čertova skála a pekelné příběhy


„Čertova skála se tam prý říkalo proto, že tam jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert vypadl, vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála. Druhá, střízlivější verze praví, že čert měl za noc postavit přes Berounku most, aby si odnesl dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel nos.“
Ota Pavel, Souboj o štiky

    Pohádku o Čertově skále mi poprvé vyprávěla babička Jarmila. Střídala jí s pověstí o Kněžské skále – s pohádkou o kněžně, jejíž zkamenělou podobu lze dodnes spatřit nad štičí tůní v záhybu Berounky. Příběh o zlé kněžně znám v několika zmatečných verzích. Problikávají mezi prvními rozvědčickými vzpomínkami spolu s mihotavým světlem lampy a vůní petroleje. To pověst o Čertovce se přece jen mnohem snáze udrží v rámcích daných klasickou českou pohádkou. Zlo = čert, dobro = krásná dcera, chytrost vítězí nad čáry a peklem… Samozřejmě vždy záleželo na vypravěči – které motivy vypíchnul, které potlačil! Babička kladla důraz na líného převozníka, který by zaprodal svou dceru i horoucímu peklu. Táta se více soustředil na pekelné detaily, plivání síry, pukání skály. Když stejný příběh dnes vyprávím svým dětem já, vychází mi převozník z Kouřimecké rybárny spíše jako hodný trouba, a u chytré dcery se soustředím především na její popis – sedmnáctiletá plavovláska s vlasy vyšisovanými sluníčkem, opálenými pihovatými tvářemi, vykasanou sukní… a tak vůbec!
    Jedná se o pověst pradávnou, písemně zaznamenanou již v polovině devatenáctého století.  I naši rodinu tenhle čertovský příběh spojuje napříč generacemi. Babička jej slyšela od svých rodičů a vyprávěla jej svým synům. Táta při vyprávění usínal uprostřed věty, už když na chatě uspával coby malého kluka mne, zatímco se v hospodě, vedle u Čoličů nebo u Šlahounků rozjížděl víkendový mejdan. A stejně usínal, když už dávno po období mejdanů vyprávěl stejnou pohádku vnoučatům. Já v současné době vyprávím nejmladší dceři zjednodušenou verzi. Ale už jsem také musel slíbit, že příští rok se na Čertovu skálu vypravíme. Matěj se těší, že Adélce ukáže obrovské balvany, o které se pod mohutnou, více než sto metrů vysokou skalní stěnou, rozbíjí jarní povodně. A to jsou právě ty zbytky čertova mostu, na kterém chtěl líný převozník vybírat mýtné výměnou za svou dceru. Opravdu, z jistého úhlu pohledu oba obří kameny vypadají jako zbytek mostních pilířů. Poučený pozorovatel ví, že zvláštní tvar balvanů je dán jedním z mnoha geologických jevů, které krásné údolí Berounky formovaly. Kdysi se v těchto místech po mořském dně rozlévaly mocné proudy žhavé lávy. Působením mořské vody láva netuhla rovnoměrně, a tak vznikaly odolnější polštářové útvary. A dva takové obří kamenné polštáře leží pod skálou v řece, přičemž svým tvarem a polohou odjakživa podněcují lidskou představivost a fantazii.
    Starodávná Kouřimecká rybárna stojí naproti Čertovce dodnes. Můžeme si o ní přečíst i v povídkách Oty Pavla, který sem několik let jezdil potkávat ryby. Zde se nejspíš dozvěděl o Fialovém poustevníkovi Matouškovi zpod Týřovických skal, které jsou odtud na dohled proti proudu. Bývalý přívoz, který pobral i celý povoz, na břehu pod rybárnou už nenajdeme. Jen prastarý dub tu stojí jako svědek časů dávno zmizelých, svědek řady lidských osudů a mnoha divokých povodní.
    K mohutné, více než sto metrů vysoké stěně Čertovy skály, se nejsnáze lze dostat ze strany severní, od Hracholusk, odkud vede k vrcholu skály pohodlná lesní cesta. Protože je skála sama i její okolí přísně chráněnou rezervací, nevedou sem žádné značené turistické trasy. Z úzké asfaltky, která vede z Hracholusk k hájovně na Křiništi, je třeba u hájovny odbočit k lesu, kde se cesta na jednom místě rozbíhá do čtyř směrů. K vrcholku skály vede ovšem jen jedna!  Skála je schovaná dole za lesem. Jak to, že „dole“? Inu, je to dáno tím, že veškeré vrchy, kopce, hluboká údolí a inverzní rokle vznikly endogenními silami, tedy především působením tekoucí vody. A tak až nevelká, ale trpělivá Berounka se postupně zařezávala do plochého terénu, aby odkryla důkazy dávného běsnění živlů – nejen Joachimem Barrandem proslavená naleziště dávných zkamenělin, z nichž trilobit se stal poznávacím znakem zdejší geologické suboblasti, ale také opravdu čertovsky pekelnými horotvornými procesy vzniklé Týřovické a Nezabudické skály, Čertovu a Kněžskou skálu, skály U Eremita a u ústí Klucné, a mnoho dalších červenohnědých skal, jejichž zabarvení naznačuje přítomnost síranů. Pyritonosné břidlice byly od středověku zdrojem kyseliny sírové. Na Křivoklátsko pronikla těžba v 17. století, kdy se i v údolí „našeho“ Skřivánčího potoka břidlice těžily, aby se zpracovaly v kyzovnách. Odtud z dlouhých hromad nalámaných břidlic odtékal vitriolový louh až dolů do údolí do gypsáren, kde přeměněn na kyselinu sírovou sloužil k výrobě sádry. Takže nakonec tomu není tak dávno, co dnešní biosférická rezervace UNESCO opravdu páchla peklem, sírou a čertovinou!
       Příběh čertovského mostu u Kouřimecké rybárny, pro jehož vystavění byl stanoven opravdu kritický termín – jedna noc, končí vzbuzením kohouta. Jehož zakokrhání, jak je obecně známo, plaší smrt a vítá ráno. Už jako malému klukovi mi připadalo docela nepatřičné, a k čertovi dost nespravedlivé, že tak úctyhodné dílo, jako je postavení mostu během jediné noci, je překaženo tak jednoduchou ochcávkou – vzbuzením blbého kohouta… Ale když to vezmeme kolem a kolem, není ten konec příběhu vlastně nejvíc ze života?

Praha, 7.10.2014

Kouřimecká rybárna s přívozem

Čertova skála z levého břehu Berounky, pod skálou jsou vidět čertovy kameny

Zbytky čertova mostu zblízka

Čertova skála z pravého břehu řeky a dnešní pohled na Kouřimeckou rybárnu

pondělí 22. září 2014

Mozartovy koule na Zelňáku


    Cestou z žateckého kina Moskva, kde právě skončila projekce Formanova Amadea, jsem v kritickém období končící adolescence pochopil, že jsem odsouzen k průměrnosti. Chtěl-li bych toto vyjádření změkčit, napíšu – akceptoval jsem, že mým posláním je plavat v mainstreamu. Amadeovi tudíž vděčím za jedno ze zásadních životních prozření. Nezkoumám, jestli toto zjištění, které mi cestou domů na sídliště Jih došlo už na začátku Hájkovy ulice, bylo pozitivní či negativní. Jednoznačně pozitivním určitě bylo vědomí toho, že přesto nemám nikomu co vyčítat, nemusím se vůči nikomu vymezovat, a případná závist by mě vyžrala tak, že zbude jen dutá skořápka.
    Amadea na divadle jsem pak viděl až po mnoha letech v divadle Pod Palmovkou. Klasickou inscenaci Shafferovy hry s Langošem v hlavní roli. Utkvěla mi v hlavě jen šílenou nevyvážeností hereckých výkonů. Letos na jaře neprozřetelně vyslovené přání vidět Morávkovu inscenaci Amadea v Huse na provázku, s Donutilem seniorem v roli Salieriho, a Donutilem juniorem v roli Amadea, vybudilo K. k neskutečnému organizačnímu úsilí. Na zcela vyprodané představení sehnala lístky díky opakovanému ukecávání paní pokladní po telefonu. Když lístky konečně dorazily, dávno jsem na pochvalné recenze zapomněl, takže jsem na vstupenky nechápavě hleděl s otázkou, proč mám jít „na Donutila“, a ještě k tomu v Brně?! Když si stačí pustit televizi, koupit jakýkoliv časopis, nebo otevřít konzervu…! Čím mě asi tak tenhle sluha dvou pánů může překvapit?
     Byla to naše první Morávkova režie. A velký zážitek! Mladý (dodám obligátní – nejen věkem!) soubor Provázku to hrnul s neskutečnou energií. Morávek nenechal herce chvíli stát, na jevišti se stále něco dělo, hrála i lampa za oknem do Petrské ulice, zábradlí na balkoně, kumbál jevištních techniků…. Drobný detail s mísou (čokoládových) Mozartových koulí účelně smotal provázek propojení se současností. Až po surreálné kutálení obřích zlatých koulí kolem mrazivě stylizovaného hromadného hrobu s Mozartem zasypaným vápnem. Junior hrál na doraz, bez přehrávání, jeho nekašírované mládí zásadně přispělo k uvěřitelnosti všech poloh supertalentovaného adolescenta, lítostivého sebezahleděnce, opuštěného nešťastníka pronásledovaného vlastním hyperaktivním mozkem… A do Konstance Simony Zmrzlé jsem se prostě zamiloval! Jinak to nešlo!
    A Senior? Nakonec jsem se na něj docela těšil. Vždyť jsem viděl tak málo bardů českého divadla v akci na jevišti! Bohužel, už před začátkem bylo jasné, že představení bude mít mnoho, možná všechny aspekty představení pražského umělce pro autobusové zájezdy. Značná část publika očividně přijela na Donutila, takže smích v prvním obraze, v němž jediném byl Donutil namaskován na starce pronásledovaného výčitkami, byl ještě to nejmenší. Horší bylo neošklivit si mistrovu dikci, tak profláklou, a tak nemístnou. Či jeho neukázněnost ve chvílích odstoupení od role, to známé „pomrkávání“ do hlediště (až mě napadlo, že Morávek to tak chtěl, že mistr se podřídil režijnímu záměru vytvořit současný příměr génia průměrnosti přímo v civilní osobě hereckého představitele!).  Ale lid vrněl blahem - táto, teď se na mě podíval! Až mě mrzelo, že Morávek nenasázel víc lascivností, víc sprostých slov, víc souloží… Chcete mistra, tak bum, tady máte, teta, holý kozy; bum, dalším „čurákem“ strejci mezi parohy, my vám dáme Třikrát s… Ale to už je jen mé nespravedlivé volání po inscenačním teroru Haril, Svatých Dorot, o trnavském Solitudu nemluvě!
    Amadeus v Huse na provázku je velké, impozantní divadlo. Škoda, že cesta do Brna trvá tolik let. Jinak je nutné, aby Brno přišlo do Prahy. Třeba aby jako tým z brněnské Reduty úspěšně obsadilo pražské Zábradlí!

Praha, Brno, 21.9.2014
Krásná Simona Zmrzlá:

čtvrtek 4. září 2014

Zuzana

       Zuzana zemřela z vlastního rozhodnutí kdesi v Kanadě. Dozvěděl jsem se to tehdy s velkým časovým odstupem. V té době jsme o sobě už více než třicet let nevěděli a žili život cizích lidí z opačných koutů zeměkoule. Ze Zuzanina osudu toho vím pramálo. Několik výseků a kusých informací. Čas od času si na Zuzku vzpomenu, pochopitelně koncem srpna, a pak taky brečím na konci až k nevydejchání zlidovělých Pelíšků. Vybavujete si ten závěrečný text s věnováním všem těm, kterým přes noc zmizeli příbuzní a přátelé?
       Táhlo mi teprve na sedmý rok, takže z paměti lovím jen útržky. Jak jsme se Zuzkou z okna bytu pod žateckou hlavní poštou plivali pecky na dole projíždějící tanky s bílým pruhem, na rozhovor rodičů cestou na chalupu, že Zuzku před dlouhou cestou její rodiče uchlácholili povídáním o Indiánech, které bude potkávat na každém rohu, na mou první jednodolarovku, kterou strejda Olda poslal, a já měl najednou tak silný pocit důkazu, že ta Amerika opravdu existuje, že jsem s tou malou bankocetlí chtěl i spát. Taky si pamatuji ten pocit náhlého klidu – na chalupě ustaly každotýdenní flámy, v neděli ráno jsem neměl co dopíjet a nebyla tu ani Zuzka, aby posbírala vajgly, které jsme tajně v Růžáku dokuřovali.
       Ze Zuzany vyrostla určitě krásná holka. Matně si pamatuji, že už jako klukovi se mi její máma Marta líbila. A z té jedné či dvou fotek, které zbyly, je zřejmé, že Marta byla opravdu krásná – takový ten tmavý okatý typ, který známe z filmů a filmových dokumentů ze šedesátých let. Nedělám si iluze, že by kamarádství s o více než rok starší Zuzanou přežilo naši pubertu. Přišel jsem o pár opravdu blízkých přátel, stačilo se jen na pár let minout v čase a prostoru, natož o sebe genderově i věkově křísnout v čase dospívání! A tak jen někdy přemýšlím o tom, jak si s námi osud hraje. Jaký život by Zuzana prožila tady, kdyby sedmiletou holčičku nedohnala velmocenská politika. Jestli ztracených dvacet normalizačních let lze vyvážit životem ve svobodném světě vykoupeném rodinnou tragédií. No jo, nesmysl… Komparovat lidské osudy! Kdyby…. kdyby byla hovna sladká, srala by se do kafe!
       Mám velkou slabost pro jméno Zuzana! Zuzany to mají u mě prostě dobrý! V tý klukovský makovici něco zasutého muselo zůstat, a to něco se celý život dere na povrch. Jenže zatímco přesně, zcela přesně vím, proč mám dcery Lucii a Terezu, nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych použil jméno Zuzana. A že jsem měl trojnásobnou příležitost!

Jo, nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se Zuzka v té Kanadě s Indiány opravdu setkala.

Praha, Rozvědčík, 21.8.2014


Burmík a Zuzka v roce 1966:

středa 3. září 2014

Ukrajina, Gaza, hidžáb, jak se to rýmuje?


Nemine v tomto čase dne, abych nebyl konfrontován s novým, či spíše nově přežvýkaným názorem na jedno z hlavních zpravodajských témat z čpícího trojlístku Ukrajina – Gaza – hidžáb… Je tudíž nejvyšší čas, abych se přidal s vlastním kýblem…

Ano, také nemám rád Rusy, také se bojím ruské imperiální rozpínavosti, a také Putinovi nevěřím ani nos mezi očima!! Na druhou stranu jsem přesvědčen, že zcela diletantský pokus bruselských politiků přetáhnout jednou smlouvou Ukrajinu na ten „správný“ břeh jediného správného vývoje nebyl úsměvný, nýbrž nutil k hořkému a usedavému pláči. Kdo si ale dnes vzpomene na průběh jednání o asociační dohodě, kdo zaregistroval tehdejší ukrajinské zklamání z objemu směšné nabídky euro pomoci, přičemž teď bude EU lít do Ukrajiny násobně více, ovšem za diametrálně odlišné situace. Kdo si pamatuje, proč vlastně začaly protesty na Majdanu? Ano, jistě, mráz přichází z Kremlu! Proč to ale nikdo před lety panu Schröderovi, nebo před pár měsíci Rompuyovi, paní Merkelové či Ashtonové, neřekl? Z čeho jsou tak překvapení??

Nejvíce mi ale kmitá hlavou jeden, podle mne zásadní otazník! Jak se staví evropská zahraniční politika k základním principům mezinárodní politiky – podporujeme právo národů na sebeurčení nebo právo států na celistvost hranic? Jak posuzovat rozdíl mezi Kosovem a Krymem? Kosovem, které bylo po tisíciletí integrální součástí Srbska, zatímco Krym nikdy ukrajinský nebyl. A co třeba Podkarpatská Rus, která od 11. století patřila Uhersku, pak dvacet let, pořád jako Podkarpatská Rus, k Československu, a teď jako Zakarpatská oblast k Ukrajině. Co kdyby Rusíni, pardon – zakarpatští Ukrajinci, začali uplatňovat právo na sebeurčení? Mělo by toto právo přednost před principem celistvosti hranic? Například?

Nedávno jsem tu napsal, že Evropa potřebuje predátora. Nechtěl jsem jej přivolat. Ale je tu, či jsou tu, a je třeba naučit se bránit. Abych byl ovšem nakonec jednoznačný, raději si vypůjčím dvě věty od mého oblíbence Saši Vondry - první: životním zájmem České republiky je, aby Ukrajina zůstala celistvou a suverénní zemí. A věta druhá: Rusa bídou neporazíš, Rus rozumí jen síle!

A ještě poznámka k termínu „mnichovanství“. Jsem velkým odpůrcem Evropské unie v podobě, do jaké se překlopila po smlouvě z Nice. Ale jsem si jist, že v tak vážné věci, jako jsou sankce proti Rusku (a teď neřeším jejich rozsah, dopad, význam…), bychom měli jako Evropané držet basu. Přesto bych jednání dnešní vlády nenazval mnichovanstvím. K tomu se totiž Sobotkovi socialisté přihlásili již dávno, a to svým zavilým, vzteklým, nelogickým, iracionálním a všebolševickým bojem proti obrannému radaru!! Jaká by dnes panovala strategická situace, pokud by ve východní Evropě byl umístěn systém radarové ochrany s velením, obsluhou, jednotkami NATO a USA…? Jen tuším. Tuším, že ten kágébák by si tolik nevyskakoval.


Hidžáb?? Co dnes jakž takž drží euroatlantickou civilizaci po kupě? Odpor proti hidžábu? Ale prd, tím základním tmelem je společně zažitá (i „zažitá“) svoboda! Liberální tolerance k jinému názoru. Vlídná vstřícnost k odlišnostem. To je Evropa! Ne bruselská komise, ale jedna mince, na níž je z jedné strany nápis KAPITALISMUS, a z druhé SVOBODA. To je Evropa!! Křížek na krku, jarmulka, satanské symboly, vytetované japonské znaky, budhistická svatyně na rockovém festivalu, Jehovův svědek na rohu u metra, i hidžáb…. no a co? To vše je, či může být Evropa. V čem tedy je „moje“ téma? V diskusi o univerzální platnosti lidských práv!! V tomhle jsem pravdoláskař jak vyšitej, sorry, Jeho Vysoké Kormidelnictvo! Z tohoto přesvědčení nelze uhnout, protože pak už „to“ není Evropa. Takže na co se ptát? Například na respekt k jinému názoru. Ten odlišný názor ale může mít soused, bratr, syn, dcera, manželka… Evropanovi jakéhokoliv vyznání se to nemusí líbit, ale to je asi tak všechno, co s tím „může udělat“! Je třeba ptát se, zda je respektována každá individualita bez ohledu na to, jestli má na hlavě cedník, na krku křížek, či na rameni vytetované razítko z pošty! Je zajištěna základní svoboda každého bez ohledu na to, jestli jeho otec je bigotní katolík či muslim? A je to svoboda ve vzájemném respektu? Na to se ptám! To mne zajímá. Protože jestli čtu o kamenování v Saúdské Arábii, rozhodí mě to. Ale přitom vím, že se jedná o jiný svět, mnoho světlených let vzdálený. Jestli čistokrevný Rakušan znásilňuje svou dceru zamčenou ve sklepě, otřásá se tento náš svět!! Jestli muslim ze sousedství nepouští z dohledu svou dceru, zakazuje jí komunikovat, vzdělávat se, otřásá se náš svět! Když to ostatní pochopí, stane se tento svět i jejich světem, tato svoboda i jejich svobodou.


A Gaza? Co asi tak chcete slyšet od nenapravitelného sionisty!!?

Praha, 3.9.2014

pondělí 11. srpna 2014

84. Jiráskův Hronov - zpráva čtvrtá - o Tritonu!

     Davidův Triton! Nezbytná součást Jiráskových Hronovů, bájné místo, které s ostychem a podvědomou úctou navštěvují ti, kteří jej doposud znali jen z vyprávění. Několik set lidí ve více méně soustředných kruzích kolem starodávného okénka malebné roubenky. Tento dav zaplňuje nejenom vlastní tritonskou rustikální zahrádku, nejen zdupaný prostor před vchodem do tohoto doupěte všech myslitelných hříchů, ale rozlévá se po přilehlé asfaltce, aby posléze pokryl trávník Freiwaldova náměstí skupinkami mladých lidí soustředěných kolem světýlek svíček. Nezbytné kytary, ale i housle či klarinet, lahve průběžně doplňované vínem z okénka dřevěnice Davidovými rusalkami, které se s počtem vypitých dvoudecek modrého portugalu stávají krásnějšími a krásnějšími.
    Příchod Gerontův nezpůsobí žádný rozruch – příliš stár na to, aby si jej žádoucí seminaristky všimly, příliš mlád na to, aby mu uvolnily místo. Čas od času zabere osvědčená metoda: „To je dobře, že jste tady, Žaneto!“,  „Ale já nejsem Žaneta, já jsem Marcela!“, „To je jedno, hlavně, že jste tady!“… V lepším případě následuje úsměv. Ke Gerontovu zděšení letos dokonce jeden pokus o seznámení (Žaneta se představila jako Klárka – sic!!).
    Naštěstí se naše malá společnost dávných účastníků stěhuje do Tritonu až po půlnoci, v krvi dost bublinek z vypitých brutů, takže zas až tak moc nevadí, že se skupinka záhy rozpadne na hudbymilovnou Gerontovu ženu, jež se vmísí mezi zpěvavé koloušky, a na dvojici talentovaného Dramatika a Madony, shánějící se po papírkách.
    Díky dávné Dramatikově účasti v mnoha seminářích se čas od času spřede rozhovor s jeho známými. Příjemné intelektuální osvěžení v popůlnoční době. I tehdy se mladé seminaristky protahují davem polooděné, aby svým miláčkům donesly další láhev vína ze seznamu, na kterém s blížícím se koncem festivalu přibývají modré puntíky u došlých zásob.
    Také poslední večer přistupují k Dramatikovi známí a přátelé. Jedna z dívek konečně Gerontovi tyká! Jaká radost v zakaleném zraku! Dívka se zarazí, očekávajíc ironii. Ovšem Geront rychle vysvětluje, že má opravdu upřímnou radost. Gerontova žena dodává, že je to pravda, že jinak už musí Gerontovi mladá děvčata nadhánět. Dívka se zasměje a dí: „Tak to se máš super, Geronte, když se o tebe dcera takhle stará….“. Načež Geront upadá do těžké deprese…

Tak ještě sklínka peckovice s Davidem u okénka a nezbytné sliby o setkání příštího roku.
Třeba dorazí i Žaneta!

 Hronov – Praha 11.8.2014