Studoval jsem na četaře

Když do korun stromů nočního parku kolem Schichtovy vily svítila okna velitelské kanceláře katedry války*)  ústeckého pajďáku, bylo jasné, že vševojsková i jiná tělesa armád Varšavské smlouvy mají pohotovost. U červeného telefonu tak musel trávit noc i jeden z velitelů katedry vojenské přípravy, kde jsme my, budoucí učitelé vyhýbající se prezenční vojenské službě, byli katedrálně a vojensky připravováni pro případ soudného atomového dne.       

      Těmi veliteli byl soudruh major Janda a soudruh podplukovník Rypl. Dvě postavy, jež nemohly být odlišnější. Malý, obtloustlý, paťatý a proplešlý major vedle až aristokraticky propnutého vysokého důstojníka z podstaty a přesvědčení. Není zcela jasné, kde se na vaňovské chlapecké koleji umístěné do vily majitele mýdlárny, budoucí Setuzy, vzala tato nesourodá dvojice. Surreálná pochodová cvičení vysokoškolských zoufalců v nepadnoucích mantlech doplňoval vrtulník Mi-2 na vstupní terase, ale také bojové nástěnky "vkusně" zakomponované mezi historizující interiérové štuky (viz níže dokumentární foto).

       Noční pohotovost ve vaňovské kanceláři vojenské katedry bývala dlouhá, takže čas od času se stalo, že mjr. Janda čekal, až bouchnou mohutné vstupní dveře a v nich se objeví Jindřich nebo já navracející se z Hnáty či střekovské vinárny. Soudruzi lampasáci měli stále plnou lednici kvalitního chlastu a podplukovník kouřil tehdy mně cenově zcela nedostupné cigarety, jichž měl plný šuplík do zásoby. Takže jsem za pokuřování voňavých cigaret usrkával finskou vodku nebo kubánský rum, a posloužil jako ucho prodejné děvky plněné lampasáckými historkami. Spravedlivě je třeba dodat, že major Janda býval veselým a vtipným společníkem.  Na druhou stranu byl schopen mne druhý den ráno při nástupu poslat do města k holiči, když se mu nezdála být dost krátká délka mého vlasu. To byl vůbec bazální požadavek na studenta vojenské katedry - vypadat jako debil! Zameškaný čas se samozřejmě musel nahradit – a pamětníci vědí, že patnáctka jela do centra nekonečně dlouho.

       Katedra vojenské přípravy byl neskutečný opruz. Paralyzujícím strachem z dvouleté vojny jen čas od času probleskly zlidšťující okamžiky – například když kluci z národky přišly ostříhaní dohola. Byl z toho hrozný malér. Ani ne tak u našich lampasáků, jako na fakultě. Nakonec vše vyšumělo, protože ten paradox byl příliš do nebe volající – fakultní bolševici se vyčerpávali bojem proti studentským máničkám, a tak nemohli náhle přešaltovat na holohlavce. Těžko dnešním studentům vysvětlovat, proč mého kamaráda nepustil soudruh děkan ke státním zkouškám, když k nim přišel s mařenou (mařena = dlouhé vlasy až na záda). Ale lidská tvář zvítězila, nechali jej opakovat pátý ročník!

       Mezi třeťáky a čtvrťáky, tedy aspoň těmi normálními, se po dlouhá léta předávala nezpochybnitelná tradice – večer před vojnou se chodilo chlastat. Ne jen tak do hospody, ale opravdu chlastat, pokud možno nadoraz. Jen v tomto okamžiku se projevila prozřetelnost těch několika blbů, mezi něž jsem patřil, a kteří se dobrovolně přihlásili na vaňovskou kolej (a tak se na dva roky a mnoho kilometrů vzdálili od centrální koleje na Klíši, kde bylo deset pater budoucích učitelek!! - nejenom fyzikářek a podsaditých učitelek základů techniky, ale i naivních a vstřícných národkářek, pružných tělocvikářek, češtinářek se sloupkem knih na nočním stolku či alternativních vlasatic z výtvarky ve svetru na nahém těle). V kalném předválečném ránu jsme ale ušetřili minimálně hodinu spánku. Což pár kluků z Klíše využívalo, takže přes přísný zákaz se vždy večer před vojnou vnutili na nějakou vaňovskou volnou postel. Přesto se čas od času stávalo, že některý z kolegů usnul již při nástupu a v polospánku hodil tzv. tlamu na škvárové cvičiště. Největším trestem za noční bujarost pak byla nutnost přežít nekonečné hodiny vojenské teorie a její zapisování do přísně utajených vojenských sešitů. Ty jsme měli, čemuž taky nikdo neuvěří, protažené šňůrkou a zapečetěné tak, aby z nich nešly vytrhnout a posléze odprodat západní diverzní centrále stránky s poznámkami o motoru a draku přepravního vrtulníku Mi-8, či výpisky ze základního vojenského řádu Zákl-Ř-1.

       Měl jsem štěstí, že při zkouškách v rámci závěrečného měsíčního soustředění na prostějovském letišti jsem prospěl na jedna. Jedničku jsem měl určitě z pochodové přípravy (jsem totiž rozený přehlídkový voják nejen postavou, ale hlavně mi na rozdíl od autistů z národky nedělalo problém rozpoznat rozkazy vlevo či vpravo bok). S obrovskou dávkou štěstí jsem prošel i z technické přípravy, protože den před zkouškou mi při mariáši fyzikáři vysvětlili, jak ve vrtulníku funguje protipožární systém, a já si tuto otázku opravdu vytáhl. No a jakousi vojenskou teorii, což byla znalost základních řádů a podobně, jsem prostě okecal. Tato jednička (buďme k sobě upřímní, pomohly mi k ní i ty předchozí noční sedánky u červeného telefonu Varšavské smlouvy) způsobila, že se žoldem 180 korun československých jsem po studiích nastoupil ke stíhacímu pluku (takže znalost protipožárního systému vrtulníku mi byla na nic) s hodností četař absolvent. To už je ale jiný příběh a úplně jiná sranda.

Praha, 31.3.2014

*) Vysvětlivka pro mladší ročníky: za komunismu studující mladí mužové nemuseli před studiem absolvovat dvouletou prezenční vojenskou službu, ovšem toto zásadní ohrožení bezpečnosti socialistické vlasti bylo vyváženo tím, že v průběhu studia museli chlapci po dva roky navštěvovat tzv. katedru vojenské přípravy, tj. navštěvovat jednou týdně výcvik ve vojenských mundůrech a s vojenským sestřihem. Kdo katedru války absolvoval, odkroutil si po studiích jeden rok jako tzv. absík, špagát, špagi… v nějaké poddůstojnické funkci. Kdo neabsolvoval, nastoupil jako vojín na klasickou dvouletou vojnu.

Na vaňovské koleji v kuřáckém salonku - za zády zásadní nástěnka o militarismu v Evropě.

Další startka v ležérně upraveném mundúru.

Úderná pěst lidové armády.

Zleva: Jindřich, Burma, Míša Telerovský, Míra Vávra, Martin Škvára



NA ZÁBRADLÍ - Otloukání sádry z pomníku V+W

    Konečně jsem se dočkal - znal jsem takovou situaci jen z doslechu či četby: představení skončí, diváci sedí a nejsou schopni pohybu. Herci stojí na hraně forbíny a rozpačitě pozorují rozsvěcující se hlediště... A pak přijde výbuch potlesku.

    Třetím představením v "novém" divadle Na Zábradlí byla Viceníkové dramatizace dopisů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Divadelní hře Korespondence V+W opět v Mikuláškově režii jsem se chtěl vyhnout. Nechápal jsem proč dramatizovat korespondenci, jak vůbec přenést dopisový dialog na jeviště, proč zrovna Werich, jehož jsem považoval za uzavřenou kapitolu (pro mne). Ale po shlédnutí Zlatých šedesátých (dramatizace deníků Pavla Juráčka) a Šedých sedmdesátých (krutě jednoznačná smutná groteska doplněná monologem vražedkyně Hepnarové) bylo celkem logické, že jsem už neodporoval, když K. přišla s objednávkou lístků na Korespondenci V+W.

     O přestávce jsem pozoroval spoustu mladých, kteří se na Zábradlí opět vrací. Už z toho jsem měl velkou radost, ale hlavně mě napadlo, že shlédnutí výše uvedených představení je tak strašně důležité, protože díky tomu mladí pochopí tu hnusnou dobu... Jenže pak jsem si uvědomil, že slova, věty, řazení vjemů a dojmů valících se z jeviště jsou především o osobních tragédiích. Ano, je tu nějaká objektivní skutečnost, historická souvislost, ale ty osobní osudy odřené dopisovým zestručněním a ještě přesáté autorkou dramatizace jsou najednou silné samy o sobě.

     Věk Viceníkové a Mikuláška je totiž zárukou, že jejich přístup ke korespondenci V+W je zcela oproštěn od všech těch nánosů obdivu, povinné úcty, znechucení z moudrých klaunů, nekritické adorace Osvobozeného divadla, poslouchání desek s hudbou Orchestru Jaroslava Ježka, poslechu nahrávek rozhovorů či vzpomínek "Tati, vyprávěj" (nezbytné součásti intelektuálně a antikomunisticky zaměřených rodin v letech po sovětské okupaci), vzpomínek na antichartu a pověstných záběrů Československé televize z hlediště ND, od povinného vánočního sledování "Uspořené libry" v letech polistopadových, panelákových plakátků "Když už člověk jednou je..." a tisíců výroků o lidské blbosti, četby "Tak jsem tu s tím vápnem, pane Werichu" na nečitelném samizdatovém průklepáku... Jsem vděčný té partě Brňáků dnes už z pražského Anenského náměstí za to, že jsem byl přitom, když se jim úspěšně podařilo otlouct, ne všechnu, ale aspoň velkou část té sádry natřené falešným bronzem. A udělali to tak, že v onen večer došlo ke kolektivnímu vyražení dechu celého hlediště.

     Přestože jsem si jist, že Zlatá šedesátá jsou oprávněně ceněným vrcholem letošní sezóny, holt je třeba uznat, že čtvrteční představení Korespondence V+W patřilo k těm životně výjimečným, kdy se sešlo více než obvyklé množství faktorů nutných pro výjimečný sukces. Tentokrát to prostě sedlo zcela nadvýjimečně.

    A tak po mnoha letech, které uplynuly od tragického konce Léblovské éry, kdy jsme bez dechu sedávali s K. po představení v divadelním baru a rozdýchávali Ivanovovu sebevraždu či závěrečný monolog Magdalény Sidonové ze Strýčka Váni, znovu jsme tento čtvrtek vylezli na letité "naše" barové sedačky odstrčené v rohu u zeleného pultu, objednali víno a chlebíčky a nechávali odeznít rozbouřené emoce. A užívali si toho pocitu - jsme zase zpátky!

Praha, 15.3.2014

Klínovec - hora vzpomínek do výšky 1244 metrů

       Typický vrcholový klínovecký smrk je sporý jako mongolský koník, přikrčený, navíc mu velice často chybí špička. Na tom se za posledních čtyřicet padesát let nic nezměnilo. Vrchol Klínovce a návětrná, západní strana této hory už opravdu vypadá horsky ošlehaně! Kdysi, bude to za chvíli padesát let, mne na ulámané vršky zakrslých klínoveckých smrků upozornil táta.

       Můj otec měl jednu nádhernou vlastnost. Dokázal z prosté procházky udělat dobrodružnou výpravu. Proto mi tak rozuměl, když jsem v pozdních klukovských letech plánoval a realizoval za jeho doprovodu výpravy do okolí naší krušnohorské chalupy. Tyto výpravy jsem dokumentoval, zaznamenával na svitkovém filmu 6x9 svou kamerou Corina východoněmecké výroby za 120,- Kčs. A na levný balicí papír tužkou črtal mapy objevovaných míst. A vůbec nejraději pro tato místa vymýšlel jména - Bílá voda pro celou zimu zamrzlý potok, jména První a Vysoký pro pusté kopce za Dolní Halží. Táta se tím bavil se mnou. Vyrobil mi pravý (!!) indiánský totem, katapult na sněhové koule (podle nefunkčního návodu z Pionýrské stezky), stožár na vlajku, i posed ve větvích staré lípy. No a zimními vichry zurážené vršky smrků na vrcholu Klínovce mi někdy v šesti letech ukazoval, jako bych byl svědkem sluncem osvícené stěny Matterhornu. To jsou holt chvíle, které se do pěti či šestileté mysli zaryjí jaksi nafurt.

       Není divu, že při každé jízdě stařičkou pomalou lanovkou podél Dámské modré sjezdovky a červené Pařezovky vidím snad všechny uražené špičky smrků v dosahu mých stařeckých očí! Takže táta na té trojsedačce sedí se mnou, za což mu zrovna dvakrát nejsem vděčný, jsa sentimentální jak stará černoška! Nemluvě o tom, že záhy se přede mnou na vrcholu objeví typická silueta televizního vysílače, který naší rodině po dlouhá léta sloužil pro předpovídání počasí (byl-li vidět, byl to příslib slunečného počasí, častěji ovšem vidět nebyl, což predikovalo další zamlžený víkend v nekonečné řadě zamlžených krušnohorských víkendů). Později se vynoří i rozhledna horského hotelu Klínovec, teď už opravená - no jasně, měl bych tam vzít Matěje, sám jsem tam vlastně nikdy nebyl!!

       Zato pod rozhlednou, v hotelové restauraci, jsem v raném dětství strávil času víc, než by se dnes sociálním pracovnicím zdálo být vhodné!! Býval to nejspíše poměrně luxusní podnik (nyní vyrabovaný a zabedněný). Nikdy nezapomenu na obrovského vycpaného medvěda v recepci! Až po letech, kdy jsem koncem devadesátých let ještě funkční restauraci navštívil s K., jsem uzřel, že se jednalo o vypelichanou potvoru sotva metr a půl vysokou. Také prostor restaurace se jaksi zdrcnul, a byvší rozlehlá hala, kterou vidím ve vzpomínkách celou v bílém (nejspíše díky bílým ubrusům, které mi byly tak do výše očí), se proměnila v přeplněný kumbál. Zde jsem s o rok starší Zuzkou naházel spoustu korun do jukeboxu, hrstičky korun od strejdy Oldy, Zuzčiného otce a také vyhlášeného žateckého zubaře. Oba i s krásnou Martou záhy před ruskými tanky utekli a zmizeli v Kanadě a už jsem je nikdy neviděl.

       Musely to být bohatýrské pitky. Zatímco starší bratr pokoušel osud na černé sjezdovce příznačně pojmenované U zabitýho, rodičové využívali mírného luxusu horské restaurace s pocitem, že teď, téměř dvacet let od tzv. vítězného února, už konečně mohou žít, že se nic (a nikomu nic) nemůže stát. Bylo jim pár let přes třicet a měli ty nejlepší.... a měli mít ty nejlepší roky před sebou.

       Nejspíš jsem magor. Tak jsem, to vím nejen já,  ale prozradím na sebe věc, která to jenom potvrzuje. Kdo zná klínoveckou Dámskou sjezdovku, vybaví si tu ostrou zatáčku kousek pod vrcholem. Když jsme tady naposledy před mnoha lety s tátou lyžovali, v údolí už bylo pokročilé jaro. Sníh tehdy nerozhrnovaly rolby, takže v dolních částech sjezdovek už chyběl, tudíž nejezdily vleky. Nevadilo nám to, sjížděli jsme po Dámské právě jen do první ostré zatáčky, tady sundali lyže a vydali se pěšky nahoru. Dodnes, když tudy jedu, zastavuji na stejném místě. Samozřejmě, že to je proto, že si tu musím poprvé odpočinout. Samozřejmě...

Klínovec, 11.3.2014