středa 28. května 2014

Přišli jsme tady, vysvlékli hrubý svetr a rozhodli se jít na bazén...


    Rozhodně se nepovažuji za jazykového fašistu. Ano, stejně jako Velký Kormidelník, i já používám diakritiku i při psaní esemesek. Obávám se, že v této věci jsem jeho opravdu jediným nohsledem… Ovšem netrápí mne, pokud se někdy netrefím. Netrápí mne ani, pokud na facebook přilípnu svůj příspěvek či komentář (nijak se mě nedotkne, pokud se budeme bavit o statusu či komentu), a dodatečně zjistím, že sem tam chybí nejenom diakritika, ale také čárka v souvětí, či jsem netrefil „e“ s háčkem, tvrdé - měkké i/y, „s“ nebo „z“ a podobně.
    Ovšem esemesku, mail či status na FCB považuji za informační hamburger určený k okamžité spotřebě – kus housky, karbanátek, kydnout kečup a někdy ozvláštnit nakládanou okurkou, abychom se neunudili k smrti. Už na pouhý novinový článek si dovolím mít větší nároky. I u svých textů na blogu tajně a nemístně optimisticky doufám, že si je jednou přečte třeba i můj malý syn. A tudíž si moc přeji, aby nenarazil na trapné gramatické chyby.
    Mám přátele, kamarády a známé ve všech koutech republiky. Rozdíly v mluvené češtině bývají zdrojem vzájemného pošťuchování. Už mě neděsí reklama na „hrubé“ párky, jako při návštěvě uzenářství v Hukvaldech (ta představa brusného polykání!), smířil jsem se i s pražským „abysem, abysme“, nesměji se Rakovnickým, že se chodí koupat „na“ bazén, popřípadě že si musí „vyprat“ vlasy, s dojetím vzpomínám na tátovy „rytýře“, při návštěvě Těšínského Slezska se snažím nevnímat přízvuk na předposlední slabice atd. atd.
     Tak, a teď přijde to obrovské ALE!! Kdy vymizeli a kam se ztratili editoři a jazykoví poradci z našich celoplošných médií? Kde se vzal v Minsku na mistrovství světa v hokeji televizní redaktor, který bez mrknutí oka několikrát po sobě použil obrat „hokejisté po návratu NA hotel“? Proč nesnesitelně sebejistá profesorka ostravské konzervatoře při natáčení televizního magazínu o divadle neupozornila své studenty, že význam slov „tady“ a „sem“ není totožný, a že se tedy nehodí, aby student umělecké školy „přišel tady“, nebo se dokonce „těšil tady“! A dnes jsem v perexu k reportáži z kladenského mrazícího skladu narazil na  milované spojení „hrubý svetr“ a „hrubý párek“… Tučně zde byla vytištěna věta: „Několik vrstev oblečení, teplé boty a HRUBÉ rukavice….“ Na co hrubé rukavice? Nejspíš aby si skladník mohl přes oteplovací kalhoty poškrábat řiť!
     Když už v celkem významném ekonomickém deníku zaměstnali redaktora z dálného východu, nestálo by za to mít pár týdnů jeho češtinu pod dozorem? No jo, nejspíše jsem za Prudilu Prudiloviče. Holt starého psa… a studenta profesorky Marty… atd.

Praha, 28.5.2014

úterý 20. května 2014

Žatecký zářez do Vysočan

    Díky synkovi Matějovi jsem před lety prochodil vysočanské údolí a dolní Libeň. Nesnáším objíždění parku s kočárkem, takže pro každou procházku jsem hledal nějakou novou cestu. Poznal jsem Flajšnerku, Kolčavku, Labuťku..., byl svědkem prvních demolic v industriální divočině na březích Rokytky, centrálního to veletoku dosahujícího velikosti Libočanského potoka z mého rodného žateckého kraje. Prolezl jsem také všemožné libeňské škvíry, jen když se tam vešel kočárek. Například tady jsem našel podivný průchod do Světovy ulice, pojmenované po prvním libeňském starostovi. Jeho potomek mezi válkami postavil známý Palác Svět (takže přestože palác zdobila obrovská zeměkoule, jeho jméno nevzniklo z touhy dostat "svět" do dolní Libně).
   
    S narozením posledního sklíčka do mozaiky tří sester, princezny Adélky, jsem tudíž pro putování s kočárkem musel hledat nové cíle, nové trasy. Takže vedle starého a nového Proseku, Klíčova a klíčovského parku, Střížkova, proseckých skal..., jsem také objevil Krocínku ve stráni nad Vysočany. Procházka alejí po prastaré zemské stezce přes klíčovský park vždy končila v uličkách Pod Krocínkou, Na Krocínce či Nad Krocínkou (ono to ani jinak nejde). Přiznávám, že tedy nejčastěji jsem to i s kočárkem zapíchl v Klíčovské ulici na zahrádce hospody Školička... Název Krocínka jsem přiřadil k jménům dalších viničních usedlostí v tomto dříve úrodném údolí vzdáleném na dojezd drožkou od Poříčské brány - Palmovka, Balabenka, již zmíněná Flajšnerka, Kolčavka či Labuťka, Jetelka, Máchalka, Kelerka, Kotlaska...
    Až nedávno jsem se ve vysočanském vlastivědném měsíčníku dočetl, že Krocínka nese jméno po majiteli zdejších rozsáhlých vinic a letohrádku, rytíři Václavu Krocínovi z Drahobejle, jemuž rytířský titul udělil sám císař Rudolf II... Ano, i Drahobejlova ulice na pomezí Libně a Vysočan je pojmenována po tomto významném muži.
    Pak ještě ty již zmíněné tři: Na - Pod - Nad Krocínkou, dále Krocínova na Starém Městě a Krocínovská v Dejvicích. Je zřejmé, že Krocín nebyl nějakou zanedbatelnou postavou v historii Prahy. Po vystudování práv se stal městským úředníkem, císař Rudolf II. jej jmenoval primátorem a dozorčím městských důchodů. Krocín byl nejenom velmi pracovitý, ale invenčně zasáhl do života města. Vnesl pořádek do výběru poplatků, zavedl řády trhové, poplatkové, pohřební, požární... Vnesl pořádek do městských financí, za jeho působení městský majetek vzkvétal, a to včetně opravy Karlova mostu, vodárny, oprav domů a kostelů, rozmnožení obecního majetku. Zásadním počinem jeho primátorování bylo zřízení nákladné kašny na Velkém, dnes Staroměstském náměstí. Dodnes známá Krocínova kašna vybudovaná v roce 1591 zde vydržela až do roku 1862, kdy byla zcela zbytečně a nepochopitelně rozbořena a zničena.
    Krocín založil slávu rodu a zajistil bohatství svým potomkům. Zakoupil v Praze několik domů, mimo jiné také dům s pivovarem U Halánků. Vlastnil nejen vinice na Krocínce, ale i na dnešní Hanspaulce. Krocínka byla rozparcelována až v roce 1935 na stavbu rodinných domů pro zaměstnance ČKD. To už zde letohrádek Krocínka nestál, vyhořel pár let před tím. Pro lepší zobrazení dnešního pohledu na Krocínku doporučuji rozkliknout letecký snímek:
    Letohrádek Krocínka stával na tomto, i dnes tajemně romantickém místě:
    Z rozsáhlých zemědělských majetků a viničních usedlostí do dnešních dnů zůstalo místní názvosloví, několik původních cest kopírujících historické spojnice, a pak taky názvy ulic pojmenovaných po významných osobnostech, jakou byl i Václav Krocín z Drahobejle.
    A jak to celé souvisí s jakousi žateckou stopou?? Zářezem do historie Prahy a Vysočan? No velice úzce!! Václav Krocín z Drahobejle se narodil do měšťanské rodiny jako Vašek Šafránek, a to roku 1535 v Žatci!
(šafrán = lat. Crocus)
Praha - Vysočany, 19.5.2014, s významným využitím článku "Krocínové a Praha 9" z vlastivědné přílohy Rokytka, magazín Prahy 9 Devítka, květen 2014.

neděle 18. května 2014

NA ZÁBRADLÍ - Pravda a láska, hlavně, že se chlastá - a taky ejakulující Klaus na jevišti


I po třech nádherných představeních úvodní sezóny nového Zábradlí bych nejspíše váhal jít na představení s názvem Velvet Havel. Naštěstí jsem stihnul ukázku v Divadlo žije, a pak si také dobře pamatoval, jakou peckou byla dramatizace korespondence V + W. Takže, když hned po skončení TV magazínu o divadle zakoupila K. znalá finančních pohybů na internetu vstupenky na druhou premiéru nové inscenace DNZ „Velvet Havel“, schylovalo se k dalšímu divadelnímu zážitku.
Autor Miloš Orson Štědroň s režisérem Janem Fričem připravili divadelní smršť, férii, musical i drama v jednom. Představení má spád, herci hrají s chutí a jako o život – Marie Spurná je prostě hvězda, Petr Jeništa postavu Miloše Havla, Václavova strýce, nehraje, on prostě Havlem je. Už tradičně jsme se neshodli na hodnocení výkonu Anežky Kubátové – podle mne byla výborná.

Tisk, divadelní blogy i společenské magacíny jsou plné recenzí a úvah nad bořením či nebořením Havlova pomníku či mýtu (když už se v masmédiích klasické kritiky nedočkáme… nebo čtu blbý noviny). Kritik nejsem, a do úvah se pragmaticky nebudu pouštět – kdo představení neviděl, nemusel by pochopit, kam se moje myšlenky rozbíhají. V každém případě představení doporučuji z několika důvodů! Zaprvé lze inscenaci Orsonova textu vnímat neředěně, jako divadlo bez politických konotací či úvah nad úlohou osobnosti v dějinách. Nebo stačí naskočit na lehkou notu a férii si prostě užít – s povedenými písničkami a velmi slušnými pěveckými výkony, kostýmy, fóry, vtipnou scénou… Třetí možností je ponořit se do monologů a dialogů, zkoumat historický odlesk, porovnávat s vlastní zkušeností či s tím, co kdy kde jsme o Havlovi přečetli. Naštěstí představení je namícháno tak šikovně, že mne ani na chvíli nenapadlo preparovat nějaké dílčí prvky, ze kterých je složeno. A už dost, svádí mě to k mudrování…
Letošní sezona tedy byla jednoznačně ve znamení „brněnského“ Zábradlí. Naposledy jsme něco takového zažili v roce 1999, v posledním roce Léblovské jízdy s Čechovem. Letos jsme ale dostali, a také využili šanci, být přímo u zrodu legendy. A těším se, že si tu pověstnou sedmiletou periodu nového Zábradlí jaksepatří užijeme! Nesmím zapomenout ještě na jednu výjimečnost sezóny. Tou byl můj soukromě pozdní objev Nejhodnějších medvídků. Osud to tak holt namíchal, že s mnohaletým zpožděním jsem se potkal s divadlem, které se tak líbilo Pumpídovi. Jemu by se moc líbilo i v Krobově Studiu Paměť! Byla to letos bohatá divadelní tabule s vrcholem v Ucpaném systému. Jen kdyby vyšel ještě dezert a digestiv na závěr. Tím dezertem by pro mne byla zpráva, že divadelní spolek Opera začal zkoušet poslední Jardovu hru, a digestiv bych si rád vychutnal v Hronově. Neověřené zprávy říkají, že letos by se mohl výběr z amatérské úrody opět vydařit…

A jak to tedy bylo s tím ejakulujícím Klausem? Jsem jeden z posledních věrných Velkého Kormidelníka. Samozřejmě jsem čekal, že představení se nemůže obejít… že představení se nemůže neotřít o Václava Druhého. Trochu mi trnulo, protože všechny ty pokusy pražské kavárny „ftipně“ glosovat bývalá konání, dikci či sebestřednost žijícího obelisku byly či jsou navýsost trapné. A tady najednou zahraje Klause žena v roli Univerzála (Natália Drabiščáková), v masce stromu a celá krátká scéna je opravdu vtipná i s tím podtržením masově vděčného jájínkovství. Prostě jsem řval smíchy, když herečka při každém zopakování slůvka JÁ zároveň vystříkla z dětské stříkačky! Ale aby mi bylo věřeno, že se nejednalo o blbý prvoplánový vtip, je třeba vidět na vlastní oči...
Praha, 14.5.2014

pondělí 5. května 2014

Strejda Vojta

        Při rozšiřování kuchyňky v roubence na Růžové na sebe strýc Vojtěch s mým otcem v jednu chvíli řvali tak strašně, že se přišel podívat starostlivý soused, aby zakročil při případné rvačce na nože. Našel oba výtečníky v družné zábavě u čerstvě natočeného piva z dovezené půlky (tehdy se v Děčíně vařil Kapitán, tuším jedenáctka). Ani Vojta, ani táta nechápal, co že to souseda tak strašně vyděsilo!
        Kam mi rozum sahá, tak si pamatuji, že vždycky jsem se na příjezd strejdy Vojty těšil. I když jsem všem jeho sprostým fórům (zpočátku) nerozuměl. Ale jeho věčný optimismus a neskutečná hlasitost ve stylu strýce Pepina, nevyčerpatelná zásoba historek strojníka a zároveň kuchaře na lodích čepsla (tedy ČSPLO – Československé plavby labsko-oderské) a nenapodobitelný slovní projev, kdy myšlenka pořád a neustále předbíhala příliš pomalou pusu, tím vším vždy vyplnil veškerý dosažitelný prostor. I moje máma, která by jindy nasadila strohý učitelský výraz s prvním otevřeným lahváčem, byla rozesmátá, leč ve střehu, čeho se od Vojtěcha naděje tentokrát. O tátovi netřeba mluvit, Vojta byl ideálním parťákem pro bohatýrské popíjení piva i k mariáši, ideálním protivníkem k furiantskému přebíjení se historkami s neuvěřitelnými pointami, a hlavně ideálním parťákem k práci. Oba byli, a Vojta stále je, neuvěřitelně šikovní a pracovití. Hlavně se optimálně doplňovali – táta miloval práci s dřevem, a na výsledku to bylo sakra znát. Vojta jako strojník měl na všechno ten správný grif, ke všemu se uměl postavit, vždy vyhrabal potřebnou součástku nebo speciální nástroj, o němž jsem byl často přesvědčen, že je jediným exemplářem v socialistickém táboře.
         Na rozdíl od ostatních dospělých návštěv, které mne jako kluka absolutně přehlížely, pro Vojtu jsem byl od raného dětství rovnocenným partnerem. Mámě se jen protáčely panenky, když mě zavilý sparťan Vojta posílal s „mou“ Duklou do hajzlu (nikdy jsem nebyl nějakým fanouškem, ale už jako předškoláka mne táta bral na žatecký stadion Flora, kde své mače sváděl vojenský, tehdy divizní oddíl VTJ Dukla Žatec – a já vždy vše dělal po tátovi, takže jsem začal vlastně omylem fandit Dukle, a až v pubertě jsem zjistil, že táta je neprojevující se utajený sparťan). Vojta měl trpělivost hrát se mnou stolní fotbal, který přivezl z Hamburku a pár let nechal u nás na chalupě. Vojta přivezl vysílačky, aby naše výpravy po Krušných horách byly ještě napínavější. Vojta se mnou místo vysedávání v horském hotelu Klínovec závodil na plastových bobech, pověstných pekáčích. A taky mi od něj přišel první balík v životě – Vojtěch si dal tu práci, aby jej zaplnil výstřižky o úspěších Sparty a neúspěších Dukly. Přidal oplatky Dukla s potrhaným obalem, a bonbony Sparta s mašlí. A samozřejmě navýsost urážlivý průvodní dopis – jak mne mrzí, že jako malého kluka mne nenapadlo si jej schovat!
        Kdysi mě na Berounce navštívili kluci ze Žatce. Přijeli na půjčených kolech od Jima. Vojtěch byl zrovna u nás na chatě na návštěvě, a když viděl máničky Blechu a Bodláka na kolech, během chvilky zorganizoval cyklistický výlet kolem Berounky (se záchytnými body v hostincích Višňová, Aljaška, hotelu Roztoky, U Jezzu, U Dvořáků, v rekreačním zařízení Ludmila, a nakonec v hospodě na Branově). Kluci moc nechápali, proč by měli trávit čas s mým otcem a strýcem. Ale pak nestačili valit oči. Začala standardní eskapáda slov, permanentní průběžné překřikování doprovázené těmi nejsprostšími nadávkami. Kluci nejdříve nechápali a pak už se jen chechtali.
        Tak to totiž bylo i s tím řvaním tehdy na Růžové – Vojta byl jeden z mála, který si nenechal líbit tátovu cholerickou povahu. A tak když otec začal řvát, Vojta řval o to více. Tím se jejich komunikace dostávala do šílené spirály. A Vojta opravdu někdy vyhrál, což tedy byla zcela unikátní situace. V okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, oba rázem zapomněli na předchozí spor a byli zase nejlepší kamarádi. Jo, a nesmím zapomenout na druhý, mnohem důležitější rys jejich komunikace, který se projevoval především při práci. Oba byli naladěni na společnou notu, a tak se nemuseli moc domlouvat. Jak sehraný chirurgický tým, kdy instrumentářka rozumem i citem přesně odhadne, který nástroj je třeba podat. Byla radost se na otcovu a Vojtěchovu spolupráci dívat. Pověstná je otcova žádost na Vojtovu adresu: „Dojdi tam a přines to“. Náhodou přítomný kibic se díval za odcházejícím Vojtěchem a volal – jak víš, kam máš jít a co máš přinést? Vojta se přes rameno otočil a houkl: „To je naše tajemství“!
        To tajemství spočívalo ve velkém klukovském kamarádství. V kamarádství, které jsem odhalil už jako malej kluk a rád jsem se v jeho dosahu vyhříval. Nedivil jsem se, že když se Vojta vrátil z delšího pracovního pobytu v Hamburku a přijel naposledy za tátou na chatu, objali se a měli slzy v očích. Oba už tušili, že je to všechno v prdeli.

    Říká se, že pes a dítě pozná dobrého člověka. Můj synek vykazuje až asociální rysy, vyhýbá se jakémukoliv kontaktu s neznámými lidmi. Když jsme přijeli na Růžovou, těžce nemocný Vojtěch si Matěje získal během několika minut. A na poslední návštěvě nám vyrazila dech naše malinká Adélka. Dodnes se s ní musí po probuzení zacházet jak se starým sejrem, nejlépe je pomalu se probouzet na mámině rameni. Tehdy se probudila vzápětí po příjezdu na Růžovou. V duchu jsem prosil, ať hlavně nezačne hned brečet. Jenže ona udělala pár kroků směrem k Vojtovi a zcela samozřejmě se jím nechala vzít na ruku… Sakra, proč bych se tomu u Vojty divil?!

Psáno v Praze 5.5.2014, ale hlavně zažito v Žatci, Děčíně, Horní Halži, na Růžové a Rozvědčíku v posledních více než čtyřiceti letech.

Požírači leknínů - 13.5. 2014 od 20:00 na kanále CS Film

Jak Jardova zarputilost by ovoce mohla přinést, kolik šéfů může mít divadelní spolek, proč mám raději Požírače na divadle, i když jsem je odstonal, a proč mám radost z hlavního vysílacího času.

Není nutné číst dál, tady všechno najdete:
* sestřih divadelního představení: https://www.youtube.com/watch?v=w9ZwXKImZvQ
* film: https://www.youtube.com/watch?v=RbIFbP_zi9Y
* FCB stránka divadelního spolku Opera Žatec
* http://www.operazatec.cz/

    Generálku divadelní hry Jaroslava Wagnera "Požírači leknínů" v provedení souboru Opera Žatec jsem po celou dobu představení rušil nezadržitelným kašlem. Bylo to poslední adventní neděli roku 2011 a nezvladatelný kašel a horečka byly důsledkem již rozvinutého zápalu plic. Nechť je tento úvod důkazem mého zvláštního vztahu k žateckým ochotníkům, tedy amatérům z vnitřní potřeby, z velkého kamarádství, ochotníkům ochotným věnovat svůj čas múze divadelní, té nejneuchopitelnější.
    Moje povídání o Požíračích má více než tříleté zpoždění. I těchto pár řádků mám rozepsaných několik týdnů. Kdysi jsem psal vzkaz celému souboru, jehož herci se vlastně s první Jardovou hrou nikdy nesmířili. Ten dopis jsem nosil rozepsaný v hlavě několik měsíců, ale nikdy opravdu nenapsal a neodeslal. Vlastně by se dal shrnout do pár slov - že divadlo nemůže být demokratické a šéfem může být jen jeden, a že je dobře, pokud je principál zarputilý jako Vláďa nebo Jarda, a že není dobře, když je těch principálů víc,  že herec je "jen" nástrojem, a podle mne je povinen přistoupit "na hru", nebo jí nehrát. Že doba Jitřenky, obdivuhodná doba!!, je pryč, a že mezi sebou ti staří mistři a otcové zakladatelé mají drahokam talentu, jemuž je třeba bezmezně věřit, jinak jej samým pochybováním zadusí.
    Text Požíračů má dle mého laického názoru obrovský potenciál - dramatický, herecký, v prolínání rovin časových a hlavně v prolínání reality a ne-reality, jež udrží diváka v napětí, pokud je tedy divák alespoň trochu vnímavý. Ve hře je několik dílčích point, výrazných nápadů, jež se stávají divákovi záchytnými body, a její závěr (mimochodem podle mne jej film zničil) je opravdu divadelní. Obligátní "ale" je zde: text je na řadě míst nebezpečně nedivadelní. Chybou žatecké inscenace je fakt, že autor hru nejen sám režíroval, ale ujal se i role dramaturga, a to nedůsledného. A právě chybějící dramaturgické zásahy do předlohy představení moc nepomohly. Určitě za ně nelze považovat autorem/režisérem akceptované a zbytkem souboru tak tlačené výhrady týkající se srozumitelnosti hry. Tedy "srozumitelnosti" hry. Proč uvozovky? Protože pro diváka, který na hru přistoupil, byla všechna dovysvětlení nadbytečná, těm ostatním nijak nepomohla.
    Nejen kvůli filmem zjednoznačněnému konci mám divadelní inscenaci radši. Ale to je spíše můj osobní problém, divadlo je holt divadlo a já mám herce rád - na dohled, na dotek, na dočuch... Na druhou stranu uznávám, že především hudba příběhu převedenému na filmové plátno neskutečně pomohla. Film také usnadňuje filmovému (hloupějšímu :-) diváku orientaci ve střídajícím se reálném a ne-reálném prostředí (všimni si hvězdičky v rohu - na plátně a DVD vlevo, v TV bude vpravo, přítomnost hvězdičky upozorňuje na to, že děj se přesunul do ne-reality počítačové hry světa "pod hvězdou"). Přesto všechno mám hroznou radost, že se film dostal do prime time TV stanice CS Film. Myslím, že pro těch pár opravdových fanoušků divadelního, a teď i filmového scénáře Požíračů leknínů, je toto uvedení obrovskou satisfakcí (a diskusi o kvalitách filmu, jeho přednostech a chybách, si nechme na jindy).
    A tak stejně musím připojit pár slov na závěr, když už ten tři roky starý dopis nikdy nespatřil světlo malého, leč ne nevýznamného divadelního světa mého rodného městečka na dlani. Mým přátelům z Opery takřka jistě nedochází zcela zásadní věc. Tito talentovaní a zkušení herci jsou stále vědomě či podvědomě vázáni na Jitřenku, na heroické časy Krásnooček, Kartouzků, Fabrizia, Tařice, Lucietty, ale i Hamiltona Penworthyho či sourozenců Tombových. Sakra, klobouk dolů!! Ale po Požíračích už je rozcestník nastaven celkem jednoznačně - jedna cesta vede k sousedskému divadlu. A pak je tu druhá možnost - uvěřit talentu současného hybatele dění, dnešnímu principálovi, dramatikovi a režisérovi Jardovi Wagnerovi! Uvěřit a nechat se uhníst do moderního divadla hrajícího moderní texty. Rád bych dodal moderně - ano, chtělo by to zkušeného dramaturga s odstupem, probůh, nevolejte ale do Rakáče, nebo vám zase Joko vyžere lednici... Opera na to má, jen se přestat poměřovat wintrovkama a Klapým. Hrajte, a ono to přijde!
    To tvrdí jeden ze dvou členů prastarého a původního fan klubu Jitřenky a Opery!
Žatec 2.5.2014
Praha 4.5.2014