sobota 14. března 2015

Doběhová vzdálenost aneb Ukliď si své hovno!


Jedna z mých nejčasnějších dětských vzpomínek je celkem intimní. No, intimní asi není to nejsprávnější slovo, ale v každém případě si nemyslím, že by byl táta nadšený, že si ji nenechám pro sebe.

V době letních prázdnin jsem přece jen trávil spoustu času doma. A tak mi nemohla ujít celkem častá událost, kdy z ničeho nic nervózně zarachotil klíč v zámku, do bytu vtrhl otec, a s vykulenýma očima pokračoval rovnou na toaletu. Taky když jsem blbnul se Zdeňkem a klukama Koudelkovic před barákem, a kolem se řítil táta s vlajícím sakem, už jsem věděl, že jej nemá smysl oslovovat. Nebyla to nějaká otcova úchylka, či fixace na domácí záchod!! Prostě jen odmítal používat toalety na ústředí žateckého komunálu. Musela to být děsivá zkušenost! Tak děsivá, že se tátovi vyplatilo obléknout svrchník a vyrazit kolem děkanského chrámu, proběhnout Kněžskou branou a nepřerazit se na nekonečných schodech v parku cestou do Podměstí. Ta poslední zatáčka u prádelny a výběh do prvního patra, to už muselo být napínavé dobrodružství…

Za posledních patnáct let jsem pracoval pro tři banky. Člověk by řekl, že čas toaletní oponou trhnul! Nemluvě o tom, že po bankách se přece jen, při vší úctě k dělnému lidu, neprohánějí omontérkovaní chlapi z komunálních služeb. Přesto je použití toalety v tomto „mramorovém“ prostředí začasté obdobným utrpením. Když kdysi kolega umístil na toaletu cedulku „Ukliď si své hovno!“, byla tato radikální žádost posléze řešena až na představenstvu. Aktuálně celkem těžce prožívám organizační změny na našem patře – mými komunálními dělníky jsou podivná stvoření z IT, která se řízením osudu dostala do oupnspejsu v sousedství naší kanceláře. Nejen, že jsem musel zvolit obchvat při cestě k zadní tiskárně, bych cestou nenačichl podivným nezaměnitelným pachem obnošených triček, ale poslední dobou se opravdu usilovně snažím vyhnout společným toaletám… A to je někdy fakt nemožné! Nejvyšší čas dle otcova vzoru přeměřit doběhovou vzdálenost z Karlína do Vysočan!

Plíživá i otevřena standardizace všeho v rámci Evropské unie celkem logicky zasáhla i systémy značení velikostí oděvů či bot. Úsměvným důkazem totální unijní neschopnosti standardizovat cokoliv je naše zkušenost s tím, že stejné číslo velikosti u různého zboží rozhodně nezaručuje, že vybrané sako oblečeme, či boty obujeme. I já, který se obchodům obloukem vyhýbám, už vím, že italské zboží jaksi do evropského standardu napasovat nelze. Nevím proč, napadá mě jen, že italští výrobci snad chtějí věnovat zakrslým Italům pocit, že si nekupují dětské velikosti, ale naopak jsou to stejní chlapáci, jako my ze severu! Jak to souvisí s toaletním tématem? No velice úzce – developeři a jejich architekti vybavují kancelářské budovy zásadně italským porcelánem (čímž teď nemyslím hrnky!). A tak stejně jako obleky, i záchodové mísy mají rozměry italských minizadků. Dovedete si představit, nebo tedy raději si to nepředstavujte, co udělá se společnou toaletou návštěva toho dvoumetrového, chipsy a cocacolou vykrmeného IT analytika odvedle…?

Když jsem kdysi v La Rochell, v hezké restauraci u starého přístavu, hledal toaletu, narazil jsem na smíšenou frontu mužů a žen. Až po chvíli jsem pochopil, že na celou restauraci o více než sto místech je k dispozici jeden miniaturní společný záchodek. Využil jsem tréninku z domova a vydržel až do odpolední pauzy, kdy se restaurace vylidnila. Nedovedl jsem si prostě představit, že konám svou neodkladnou potřebu na pidizáchůdku zapřen koleny o tenké, zcela nezvukotěsné (!) dveře s nedůvěryhodným zámečkem, za nimiž narůstá fronta elegantních (a voňavých!), ale také netrpělivých Francouzek. Na druhou stranu jsem pochopil, že při naší cestě ke společné prosperitě ve sjednocené Evropě bude nutné včas se porozhlédnout po čisté toaletě bez fronty. A že i když půjdeme ruku v ruce, ne všichni v tom průvodu měli šanci si ty ruce umýt…

Praha - Karlín, 13.3.2015

neděle 8. března 2015

Jarňáky


Čas od času mě vyděsí, kolik dospělců se za dětstvím ohlíží s odporem a nehraným děsem. Ti šťastnější mne naopak znovu a znovu překvapují tím, jak se čas bez odporu přizpůsobuje našim vzpomínkám, a četnost událostí bobtná přímo úměrně našemu stárnutí. Jak je možné, že dnes čas prázdnin frnkne během chvíle, zatímco v deseti letech vypadaly ty dva měsíce jako nepřekonatelné moře času. A co Vánoce? Proč mám pocit, že tehdy to byl několikatýdenní svátek? Ne jen těch pár hektických dní…

Poslouchal jsem vzpomínání na čtrnáct dní s rodiči pod stanem, které byly nadšeně prezentovány jako dětství strávené dobrodružným spaním pod širákem. Jiný má dětství spojené s vůní sena, přestože jej rodiče odložili k babičce na venkov jen jednou na čtrnáct dní po dobu vysněné dovolené v Bulharsku. Dva vydařené pobyty na dětském táboře způsobí, že vzpomínající otec u svých dětí vzbudí dojem, že on prožil celé dětství dobrodružnými nočními hrami a zpěvem u táboráku. Přitom ta noční hra byla jedna a u táboráku vypravěč seděl všehovšudy dvakrát. Aniž by měl odvahu svým mutujícím hlasem zanotovat aspoň Dajánu.

A tak i já mám celoživotní pocit, že každoročních bláznivých jarních prázdnin u nás na chalupě bylo alespoň deset, což pochopitelně není možné! Když se zamyslím, reálně se mohlo jednat o dvoje troje vydařené jarňáky v první polovině sedmdesátých let. V té době soudruzi usoudili, že jarní prázdniny jsou určeny dětem, ale rozhodně ne učitelům. A tak i moje máma učitelka musela navštěvovat opuštěnou školu, aby v tomto čase vylepšovala nástěnky, rovnala sešity, či prováděla další z mnoha zcela zbytných činností. S touto aktivitou ovšem vyvstala i otázka, co se mnou.

Nevím, koho napadlo to nepříliš rozumné řešení, aby mě a mé sestřenice měli na naší chalupě celý týden na starosti táta s povedeným strejdou Vojtou. A když se, jistě nadšeně, přidal Vojtův kamarád Erich se svými syny, měl to někdo včas zarazit! Už příjezd děčínské části skupiny byl napínavý. Cinkání všech těch lahví kořalky a bas děčínského Kapitána 11* bylo slyšet už od Petler. Nemám rád film S tebou mě baví svět, možná právě proto, že je tak neuvěřitelný. Tři chlapi se prostě vždycky domluví. A první lahváče zasyčí už k snídani, což film nějak opominul! Představa režisérky Poledňákové, že by některý z trojice otců tajně odjížděl nejen za svou, ale za jakoukoliv ženou, ta je opravdu z jiného, chlapům nepředstavitelného světa (pánové, sáhněte si do svědomí, že jste taky marně přemýšleli nad tím, proč by nějaký chlap vymýšlel tak složitou myšlenkovou konstrukci a v noci na běžkách tajně sjížděl do údolí vyspat se s manželkou, aby před rozedněním byl zpátky, čerstvý a plný síly dále se starat o děti, vařit, lyžovat, soutěžit… To vše místo toho, aby když konečně jsou děti uloženy k spánku, otevřel lahváče, zapálil spartu a rozdal karty?). Jsem si zcela jist, že hlavním intelektuálním úkolem by i na Apaluše bylo vymyslet, jak tam dopravit co nejvíce lahváčů. Na naší chalupě byl za tímto účelem přistaven tzv. pivbob. Neboli otcem vyrobené sáně na čtyřech starých lyžích s bednou na přesně dvě pivní basy. Jako kluk jsem v řízení pivbobu dosáhl takové zručnosti, že mi byl dokonce svěřen úkol dopravit na něm od garáže nad kostelem dvěstělitrový sud nafty. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázal!

Samozřejmě, že týden prázdnin jsme nestrávily my, děti, zcela bezprizorně. Na to byl strýc Vojtěch příliš činorodý. Ještě nevypnul motor u auta, a už přes zavřené dveře bylo slyšet jeho Pepinovské halasení. V prvních pár minutách stihl vyjmenovat, co veze za pití, jaké koupil maso (Vojta umí všechno, proč by tedy nebyl také výborným kuchařem?!), kde cestou dostal smyk, že v kufru veze skládací stolní fotbal, že mu známý konečně dovezl ty krátkovlnné vysílačky, že veze východoněmecké marky, abychom mohli zajet nakoupit do Annabergu….. Tedy část z jeho projevu si člověk musel domyslet, protože ne všem hrnoucím se slovům bylo rozumět. Můj táta se smál, a radost z Vojtova příjezdu kamufloval záplavou sprostého nadávání, že Vojta blbě zaparkoval.

A tak jsme celý týden hráli turnaj ve fotbálku, zvládli jsme celodenní výpravu na protější hory První a Vysoký (Vojta nebyl líný přihodit do batohu pár lahváčů), my děti jsme byly každé odpoledne vysílány na výpravy s tím, že se budeme hlásit co deset minut dovezenou vysílačkou – k bezdrátovému spojení došlo ovšem jen jednou. Dodnes tu trojici otců podezírám, že prostě vysílačku vypnula, protože je rušila při kartách!

Příjezd matek na závěrečný víkend byl vždycky tak trochu zklamáním pro nás děti. Zaprvé to byl signál, že týdenní prázdniny končí, za druhé skončila doba volnosti, kdy hlavní večerní starostí bylo co nejméně lézt do kuchyně, kde probíhala nekonečná partie mariáše.  Nebudu moc pátrat po tom, jaké pocity nad prázdnými basami zažívaly naše mámy, protože i dítě pozná, že příchod rodičů od garáže se odehrával v lehkém dusnu. Otcům to zatím bylo jedno, výslechy a pálení železem nastoupilo až následující den, kdy byla trojice nekompromisně rozdělena a odjíždělo se domů.

Jenže než utekl rok, bylo částečně zapomenuto… A hlavně – už od Vánoc jsem kreslil tabulky pro nový turnaj ve fotbálku a dostatečně jasně dával najevo, jak se těším na jarňáky s Vojtou. Nejspíš jsem z té dětské party nebyl sám, takže přišel březen, u garáže zacinkaly děčínské jedenáctky, bouchly dveře od auta a nad západním Krušnohořím se rozlehl známý hlas…
Praha, 8.3.2015
Z mnoha prastarých nečitelných fotografií vybírám tento snímek (sejmuto bakelitovým fotoaparátem Corina za 120,- Kčs na svitkový film Fomapan 6x9, 21 DIN....). Zleva Erich, nad ním táta s vysílačkou, Borek s Radkem (kde je jim dnes konec?), tátou vyrobený totem se zavěšenou nezbytnou zbraní (inu, divoké pohraničí!), ve slušivé čepici strýc Vojtěch a sestřenice Alice s Ivetou. Je to neuvěřitelné, vyfoceno v roce 1975...