Burmův aktuální podotek - Glosa uprchlická

Jako pravý Evropan přesvědčením i srdcem vím, že s týmem musím být v dobrém i zlém. Takže souhlasím s kvótováním uprchlíků, i když to rozhodně není nejšťastnější řešení. Ale je to aspoň něco. Tedy něco, na čem se může většina shodnout. V tomto případě dokonce nemusí být návrh schválen konsensem všech, takže nesouhlas bude Česku i bratrskému Slovensku na nic.  Jsem jen zvědav, jak se naši domácí řiťolezci, co mají svého „evropanství“ jen plnou hubu zkřivenou pohrdlivým šklebem nad našinci cpoucími se pomazánkovým máslem, budou teď kroutit. Přiznávám, že trochu to té naší socialistické vládě přeji – holt je něco jiného řešit konkrétní problém, než jen o solidaritě kecat na mítincích. A pak mi ještě vrtají hlavou drobnosti – jak to, že ne všichni musí makat pro tým? Protože si kdysi vyjednali nějaké výjimky? Hmmm, že by další oříšek pro evropské federalisty? Že by zrovna Češi nebyli tou největší brzdou evropské integrace? Jak se s tím federalističtí pitomci vyrovnají? A pak -  co ty příděly? Dejme tomu, že o těch pár set míst (přesně 525) trvalého pobytu v naší útulné české kotlince se bude losovat. Jak ale v bezhraničním schengenském prostoru souzi z Bruselu vysvětlí třeba Somálcům, že si vyfasovali „horší“ Česko, zatímco Libyjci si užívají bohatého Bavorska? To budou po Evropě jezdit antony a cik cak vracet osídlence do nových domovských zemí? Nebo dostanou takový ty elektrický obojky? Viděli jste film Lebkouni? Nebo Distrikt 9...? A nakonec otazník nad plánovanými návraty imigrantů umístěnými do sběrných táborů, kteří neprojdou azylovým řízením. Na ČR vychází devět tisíc míst. Dejme tomu, že - a to zcela reálně - z tohoto množství bude více než 7 tisíc uprchlíků vráceno zpět. Samozřejmě, že ne najednou. Ale taky ne po jednom. To budou nějaké ostře sledované vlaky? Transporty? Doprovázené vojskem s ostře nabitými zbraněmi?

Tak jo, kvótujme, ale teď rychle další návrhy a další řešení!

Praha, 14.5.2015

Prvomájové ohlédnutí, druhé, nadějeplné, se závěrečným zvoláním

Zcela odlišnou vzpomínku mám na První máj roku 1985. Tehdy jsme se s Vítkem nezalekli hrozby zanesení neúčasti v prvomájovém průvodu do studijního průkazu a již třicátého dubna vyrazili stopem do metropole (rok na to jsem byl svým kruhovým učitelem spiklenecky upozorněn, že bez zápisu účasti na mírové manifestaci v indexu budu mít velké problémy s připuštěním k závěrečným zkouškám…). Přes Malvaz, Glaubice a Krále Brabantského jsme v podvečer dorazili k Bonymu. Tak byl tehdy zkracován název velevyhlášené hospody U Bonaparta v Nerudovce. Hospoda byla plná mániček, nezbylo nám nic jiného, než přisednout – po slušné žádosti o svolení – ke stolu malostraňáků. Byli jsme v té době oba vylepaní kvůli povinné vojenské přípravě na vaňovské katedře války. Ovšem náš dreskód nás rozhodně neřadil mezi tzv. tesily. Kecky omotané kobercovkou, děravé džíny, první verze mého černého svetru tehdy záplatovaného černou jelenicí, na krku kapsy z džínoviny na nezbytnou občanku a na uchu stříbrnou klipsnu, co mi věnovala jedna příjemná spolužačka na Hnátě. Během krátké chvíle jsme s osazenstvem stolu přátelsky klábosili, a tak trochu zapomněli, že nemáme kde přespat.

U našeho stolu seděla dáma, taková trochu monotématická, protože už notnou chvíli vyprávěla o tom, že čtrnáct dní hledá ztraceného psa. Když se nad nás naklonil číšník s dalším věncem piv, rozesmál všechny svou poznámkou: „Blaženo, toho psa jsi ale neztratila tady. Těžko ho tu tedy najdeš, i když tu sedíš celý odpoledne!“  Snad lítost nad ztrátou psa vedla tuto ženu k tomu, že nám nabídla přespání u ní doma. Nečekali jsme, až si to rozmyslí, a ještě před tehdy časnou zavíračkou vyrazili na cestu. Ta ovšem nebyla dlouhá, vraceli jsme se jen kousek zpátky ke Králi Brabantskému, kde nad slavnou (dnes zničenou) hospodou dotyčná s rodinou obývala dvoupatrový byt. Doma se k nám přidala dcera (rád bych napsal, že hezká, ale tuto podstatnou informaci si opravdu nevybavuji). S Vítkem jsme se ujali skleněného džbánu, který jsme střídavě běhali naplnit do výčepu U Valdštejna. Po návratu manžela bylo trochu dusno, ale nakonec jsme v klidu přečkali noc pod peřinami v dětském pokoji.

Ranní cestu na vlak jsme přerušili zastávkou na Kampě. Zatímco z Letné k nám doléhaly ozvěny vojenských pochodů, rozjuchané dechovky a radostného volání, my jsme zapluli do hospody Na Kampě. Kolem dřevěných stolů u prastarého dřevěného obložení posedávali malostraňáci s prvními napěněnými sklenicemi. Pamatuji si, že to byla smíchovská desítka! V rohu vyhrával harmonikář, kterého s gustem doprovázel stařičký kapitán vltavské paroplavby ve sváteční uniformě bubnováním lokty do ostění. Připadali jsme si jako ve filmu z lepších časů. Taková oslava Prvního máje se nám hrozně líbila! Nebýt toho, že nám docházely peníze, seděli bychom tam dodnes.

Netušil jsem tehdy, že těch průvodů už mě tolik nečeká. Jeden před státnicemi, kdy jsem opilý upadl přes pana docenta, jenž si v průvodu neprozřetelně zavazoval tkaničku. Druhý propocený v Líních u Plzně, kdy jsem se svou četou stál na místním hřišti na pražícím slunci v uniformách se zimními doplňky, protože náčelník štábu lidové armády ještě nevydal centrální rozkaz k jejich odložení. Nevím, zda si dovedete představit, co udělá horké slunce s vojáky v silonových košilích a zimních pláštích s vložkou a kožešinovými límci… A pak ten závěrečný malér s docházkou. Vyjádření soudružky ředitelky, že účast na prvomájovém průvodu je dobrovolná, jsem jen vzal doslova. Takže z mé páté třídy, kde jsem třídnicoval 32 dětem, dorazili jen tři žáci! Soudruzi, to byl průůůser!! Tedy, vlastně jen takovej průsereček, takové pšouknutí. Prostě závěrečný prdík!

Ať žije První máj!!

Praha, 1. máj 2015

Kolem roku 1985 - první černý svetr, nezbytná startka, be-bop v hudebním salonku Schichtovy vily. Sestřih odpovídá požadavku soudruhů z katedry války:

Kolem roku 1985 - nezbytná kapsa na nezbytnou občanku:

Prvomájová ohlédnutí, část první o malém politickém coming-outu

Prvomájové průvody v mém rodném městečku na dlani bývaly přiměřeně okázalé. Místní vojenská posádka poskytla šiky záklaďáků ve vycházkových uniformách a bílých silonových košilích. Sem tam nějaké to bévépéčko pohybující se v oblacích černého naftového kouře.  Blízká letecká základna, docela významná v rámci (samozřejmě obranného) Varšavského paktu socialistického tábora míru, dodala dostatečně významné okupační důstojníky v kšiltovkách velikosti menšího létajícího talíře. Státní a družstevní chmelařské podniky přispěly hrkajícími traktory a modely chmelniček na typických jednonápravových valnících. Největším objemem ovšem manifestační průvod vyfutrovaly školy. Zástupy jásajících dětí s vlastnoručně vyrobenými mávátky, jejichž přípravě byla obětována řada hodin výtvarné výchovy, a nejen jí. Modrý proud dětí v pionýrských krojích jen místy narušoval zarputilec v civilu či vyčnívající souška učitelka úzkostlivě kontrolující povinnou účast.

V některých letech jsem v průvodu chyběl. Čas od času jsem byl totiž vybrán k plnění speciálních úkolů hlavním vedoucím 1. pionýrské skupiny, jemuž nikdo neřekl jinak, než Soudruhu. Málokdo věděl, že vedoucí se jmenuje Kadlec. Oslovení „Soudruhu“ byla vlastně dobová přezdívka, něco jako „Jestřáb“. No, tohle srovnání je hodně cynické, ale budiž… Toho roku jsem dokonce skončil na honosně vyzdobené tribuně v čele náměstí v první řadě s dalšími pionýry, se kterými jsme vytvořili radostnou pionýrskou předprseň pro již přiožralé okupanty. Pyšně jsem shlížel na své spolužáky sunoucí se v anonymním davu pod námi vyvolenci! Dnes jsem si jist, že Soudruh mne vysílal k plnění výběrových úkolů ze dvou důvodů – zaprvé jsem byl vycepované učitelské dítě, poslušně plnící všechny příkazy. Druhým důvodem, zřejmě zásadnějším, byla taková malá, maličká maloměstská touha soudruhů s malým „s“ dokázat mé matce, kdo je ve městě a v kraji pánem. Maminka se usilovně a zcela marně snažila nezadat si s tou bolševickou lůzou, kterou pohrdala možná ani ne tak pro její stupidní ideologii, jako kvůli všeobjímající a všudypřítomné tuposti a nevzdělané hlouposti. Paradoxně právě školství svým tradičním podučitelstvím a přizdisráčctvím bylo pro šíření nádoru komunistické idiocie přímo předurčeno. A tak jsem jí tím svým máváním a postáváním na tribuně před ruským majorem docela úspěšně házel do té snahy vidle. Nezachránil to ani starší brácha, který tou dobou znormalizované město provokoval vlnitou mařenou až na ramena. Provokoval by tak trochu i za mámu, nebýt toho, že taková provokace byla zcela přirozeně spojena s vysedáváním u Bórla nebo na Volyňačce či Baterce a s konzumací ohromného množství kyselého žateckého Lučanu.

Mou šedou generaci nepoznamenanou uvolněním šedesátých let čekala řada roků krystalizace vědomí souvislostí a pití bazénů piv a celonočních diskusí a názorových rozchodů a stohy přečtených samizdatů a putujících knih veřejně neodstupných a srážek s tupostí a ostříhaných vlasů a životních zklamání ze stovek přijímacích řízení a esenbáckých perlustrací a ztrát kamarádů, co nedokázali říct ďáblovi ne, a …. a ztráty nejlepších let života v tupé normalizační šedi. Řekni, co bys byl, kdybys byl zvíře? Jezevec. A rostlina? Plazivec. A věc? Balvanovec, drolící se pískovec… A slovo? Míjení… ztrácení… opouštění…

Praha, 1. máj 2015