První část včerejší cesty na severozápad nezačala nejlépe. To, že jsem došel až do starých Ďáblic, má jediné plus - mohu si ze seznamu odškrtnout další z periférií metropole. Leč od začátku - z iracionální náklonosti k outsiderům jsem započal cestu v horním Střížkově. Je to donedávna zcela zapomenutá pražská obec. Lid fotbalistický se o Střížkovu dozvěděl až v důsledku prodeje marky Bohemians neznámému diviznímu týmu ze Střížkova. Lid obecný až s pojmenováním místní stanice metra. A to na katastru Střížkova stojí polovina proseckého sídliště a kus sídliště Ďáblice. Přičemž ze sídliště Ďáblice nestojí na katastru Ďáblic ani paneláček - téměř celé je na katastru Kobylis. Ale nešť, to je stará vesta, že se okresní tajemníci nějakým místopisem moc nezabývali...
Zdánlivě v Ďáblicích, fakticky stále na Střížkově!
V Ďáblicích toho zas až tolik k vidění není. Kdybych se nebavil přestavbami rodinných domků a vilek naproti nekonečné zdi Ďáblického hřbitova, byla by štreka do starých Ďáblic dost dlouhá nuda. Pak přišel ten pravý, původní vesnický hřbitůvek, a už tu byla docela velká obec. Prvorepublikové vily doplněné na volných parcelách skromnými vilkami ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. A na parcelách, které zbyly, vyrostly ne nijak hnusné stavby poslední éry. Ovšem pak jsem dorazil na křížení hlavních ulic a octl se v Harrachově:
Nejzajímavější stavbou Ďáblic je místní zámeček s kaplí. Patřil k němu rozsáhlý statek. Bohužel, dodnes jsou na statku i zámečku zřetelné dopady téměř čtyřicetiletého bolševického hospodaření:
Téměř stejnou cestou jsem zamířil k nejvyššímu návrší této části Prahy. Kopec Ládví, jehož jméno si přivlastnilo centrum nových Kobylis, docela výrazně vystupuje nad okolní plošinu. Od hvězdárny, která tedy nestojí na nejvyšší kótě, je úžasný výhled do severních Čech. Mrzelo mne, že jsem na cestu nevyrazil v původně plánovaném dopoledním čase. I tak byl výhled v téměř horizontálním zimním slunci nádherný. Vidět byla Milešovka, Lovoš i Bořeň. Samozřejmě hřeben Krušných hor. Ale jednoznačně identifikovatelný byl dokonce i Děčínský Sněžník! Jen Ještědem jsem si nebyl jistý.
Výhled do České tabule.
Výstup na Ládví mi otevřel pohled směrem k Letňanům, kde dikensovský kapitalismus hrábl svým pařátem extra hluboko, aby rozšířil prostor pro nové a nové chrámy konzumu. Navíc tu maj levnej benzín, syčáci!!
Hvězdárna Ládví.
Zatímco Ďáblice byly celkem zklamáním, na kopci Ládví mne čekalo obrovské překvapení. Ládví je totiž buližníkovým sukem, který v dobách druhohorního moře, které utvářelo ráz celé České tabule na geologické éry dopředu, vystupoval nad hladinu mělkého moře jako osamocený ostrov. Buližník je jedním z nejstarších nerostů, původem ze Starohor. Aby tedy přežil až do dnešních dnů, musí být sakra tvrdé nátury! Vrchol Ládví je rozbrázdněn mnoha povrchovými lomy a lůmky (tohle slovo opravdu existuje!) - viz další fotografie. Přímo pod vrcholem je největší specialita tohoto geologického zázraku - ve stěnách lomu jsou zachovány dvě kapsy, které po statisíce let vytvářelo ono druhohorní moře. A následně do těchto kapes o průměru mnoha metrů nahrnulo tuny buližníkových valounků od nejmenšího průměru několika centimetrů až po několik metrů. Buližník se tu těžil ve dvacátých letech minulého století, a odkrytí takové kapsy bylo nejspíše vítaným počinem - stavební kámen stačilo nabírat. Tvrdý kámen byl ovšem využíván už na pěstní klíny, a donedávna byl vyhledáván zlatníky jako prubířský kámen. Na Ládví se určitě vrátím, nejen kvůli podrobnější prohlídce největšího lomu. Je tu opravdu hezky.
Největší bývalý lom je přímo pod vrcholem.
Cesta zimním lesem na vrchol Ládví.
Zimní bučina na rozbrázděném vrcholu - přes blízkost sídliště tu byl příjemný klid.
Zimní slunce, bukový les pár desítek metrů od paneláků.
Vrchol Ládví s geodetickou věží, která se ve dvacátých letech minulého století stala součástí vyměřování nové triangulační sítě.
Dalším cílem mé průzkumné cesty bylo místo neradostné. Kobyliská střelnice. Mylně jsem se domníval, že rekonstrukce národního památníku už byla ukončena. Zamířím sem tedy ještě jednou zjara. Abych postál na místě, kde nacisté vystříleli také celé rodiny tří náčelníků proseckého Sokola, kteří v sokolovně nad kostelem sv. Václava pár dní ukrývali Kubiše a Gabčíka. Je to pro mne jedna z nejčernějších můr. Znáte tu scénu z Vyššího principu? Od prvního shlédnutí v dětství mne pronásleduje myšlenka na ty kluky, které jednou vyvedli z cely, posadili do náklaďáku a přivezli sem. V kterém okamžiku si uvědomili, že je to nezvratné?
Při mém pobíhání po Libni mě překvapilo, na kolika domech jsou ty nenápadné cedulky - zde bydlela rodina ta a ta, všichni byli popraveni za stanného práva. Jsem si jist, že něco takového bylo pro ty nádražáky, mechaniky, valcíře, lékaře... zcela nepředstavitelné. A to uběhlo fakticky jen pár měsíců od obsazení Němci. Uměli bychom si... umíme si něco takového představit my?
Rekonstrukce.
Cestou po kobyliském sídlišti jsem si znovu uvědomil, že se poslední dobou dívám na ty krabice paneláků jinýma očima. Ano, zaplaťpánbů v nich nemusím bydlet!! Na druhou stranu třeba zrovna kobyliské sídliště v tom pozdně odpoledním slunečním svitu působilo až... no, řekněme zajímavě. Ty jinde nevídané čtrnáctipodlažní žiletky poskládané v mírném svahu s velkými rozestupy... Pokud přežijí architektonické vylepšování kvůli zateplování a ustojí celkem pochopitelný tlak na zahuštění zástavby, nechal bych je žít :-)
Kobyliská žiletka.
Cestou k přírodní památce Okrouhlík jsem udělal chybu. Tím, že své průzkumné výpravy po perifériích plánuji opravdu jen rámcově, čas od času minu něco podstatného. Tentokrát jsem jen o fous minul jediný kostel, který byl za normalizace v Praze postaven. Jedná se o zastrčený evangelický kostel U Jákobova žebříku. Druhý důvod se do Kobylis vrátit.
Místo kostela jsem kousek od Okrouhlíku našel nejenom dvě hypermoderní vily, ale také zbyteček starých Kobylis kolem ulice Na Pěšinách:
Do horní Libně jsem scházel kolem Okrouhlíku, kde je minimalistická přírodní památka tvořená odkrytými pískovci usazenými ve svrchní křídě - zajímavé by mělo být viditelné diagonální křížení paleoproudů. Nemohu sloužit, už jsem se příliš těšil do pivovaru na Kolčavce.
Při minulé cestě z Libně na Střížkov jsem ovšem minul památník druhého odboje - atentátu na Heydricha. Chvíli jsem bloudil podchody a schodišti pod zdejším dopravním uzlem, ale nakonec našel cestu:
Zimní slunce sláblo a já už jen prošel kolem Ztracené varty směrem k Balabence. Nakonec jsem se rozhodl přejít Labuťku, abych se vyhnul cestě kolem další frekventované křižovatky. A pak už stačilo sejít na Kolčavku a chvíli počkat, až dorazí René s rodinou. Ty tři hořké speciály chutnaly fakt fantasticky!!
Praha, 26.12.2015
