FOTOBLOG - Podruhé západní periférií až na dno Peruniky

Ve dvou zářijových dvacetikilometrových pochodech se mi podařilo obejít celou západní část metropole. Vlastně od Vltavy k Vltavě. Na předchozí cestu ze Suchdola jsem navázal v Motole, odkud jsem přes motolský přírodní park, Vidouli, Stodůlky, Řeporyje došel Dalejským údolím k Holyni. Zde jsem nechal odjet Dalejský Pacifik a pokračoval přes slivenecký hřeben, abych divočinou pražské periférie sešel do Velké Chuchle.

Bohužel musím konstatovat, že obě dvacetikilometrové výpravy byly spíše výkonem sportovním, než poznávacím. Protože se snažím putování věnovat rozumnou časovou délku, abych si zbytek dne užil s dětmi, odpovídá tomu pak i nasazené tempo. A hlavně – nezdržuji se moc prohlídkami zajímavostí v okolí trasy. Což popírá prvotní smysl mých cest pražskou periférií – tedy účel poznávací.

 

Prvním zastavením v Motole byl prvohorní (spodní silur) břidlicový skalní výstup Motolské kalvárie s kamenným křížem z počátku osmnáctého století umístěný zde maltézskými rytíři. Těm v této době patřily rozlehlé pozemky i usedlosti v okolí. Původní motolský zářez byl výrazně upraven při rozšiřování plzeňské silnice na čtyřproudou komunikaci. Divoké řídce osídlené končiny jsou ovšem dávnou minulostí a od kamenného kříže lze dohlédnout řepského sídliště:

 

Přímo pod skalou po staletí stával pivovar (a pozdně barokní budova stojí dodnes). Mezi svahem a čtyřpruhem přežil i Pivovarský rybníček:

 

Na motolské Kalvárii jsem se potkal s posledním letošním hvozdíkem, erbovním to burmovským kvítkem:

 

V této části přírodního parku Motol – Košíře vede tolik různě křižujících cest, že jsem omylem zabloudil i k přírodní památce tvořené zářezem železniční tratě. Ten odkrývá umělým zásahem do terénu profil motolského ordoviku. Bohužel, moc z něj vidět není:

 

Již při předchozích putováních po periférii Prahy jsem překročil několik zemských stezek. Na snímku je plzeňská dálnice, dědic nejspíše stezky nejvýznamnější. Dnes se jí vrátil název Via Carolina a je spojována se snahou císaře Karla propojit Prahu s Norimberkem. Skoro vůbec se ale nehovoří o tom, že tato zemská stezka na více než padesát let ve druhé polovině 14. století umožnila císaři připojit rozsáhlá panství tvořící Horní Falc k Českému království. V té době se používal název Česká Falc, později Nové Čechy. Právě proto věnoval císař takovou pozornost právě této zemské cestě:

 

Snaha moc se na svém putování nezdržet vedla k již zmíněnému důsledku – ves Stodůlky jsem vlastně jen proběhl, aniž bych se prošel jejím jádrem tvořeným v okolí zmizelé tvrze Branka stále ještě z části zachovalými statky. Staré Stodůlky, které již v roce 1920 žádaly o připojení k Velké Praze, tehdy ale ještě byly opravdu daleko za Prahou, se staly součástí Prahy 5 až v roce 1974. Dnes stojí na katastrálním území Stodůlek několik rozsáhlých sídlištních komplexů.

Stráň prastaré Panské zahrady je celkem hezky upravena na veřejný park, jímž protéká o kus výše pramenící Prokopský potok:

 

Kostel sv. Jakuba Staršího je nepříliš zajímavá pseudogotická stavba z počátku minulého století. Mnozí ovšem znají její štíhlou věž, která při míjení Stodůlek po okolních frekventovaných dálnicích a silnicích vykukuje nad hradbou paneláků:

 

Přes okružní Jeremiášovu čtyřproudou ulici se před časem přelil stavební ruch, aby zaplnil rozsáhlá pole směrem ke zličínskému nákupnímu centru sklem a betonem nového Západního města, které leží na nejvyšším místě Prahy v nadmořské výšce okolo 390 metrů:

 

Za Stodůlkami kudrnaté nebe konečně splnilo to, čím hrozilo od rána – začalo pršet. Natáhl jsem kapuci a vydal se podél nové spojky k dálničnímu expresnímu okruhu do nedalekých Řeporyjí. Cestu jsem si mohl zkrátit. To bych ovšem minul skanzen středověkého městečka Řepora, jehož počátečního rozvoje jsme kdysi byli svědky, když jsme se sem vydali s malou Terezkou. Mnoho vody od té doby uteklo v Dalejském potoce zásobujícím vláhou močály, mokřiny a rybníčky pod Řeporou. Těšil jsem se, že se zde vyřádím při focení replik středověkých stavení, kostela, krytého trhu, společné pece či šibeničního vrchu. Leč celý areál byl uzamčen. Jistě bych našel kus poničeného plotu a dostal se dovnitř. Ale jsou věci, které by stará konzerva nikdy neudělala. Takže jen jedna fotka přes plot:

 

Prošel jsem Řeporyje, dal jeden kopeček vanilkový, a konečně vstoupil do Dalejského údolí. Pohyboval jsem se v přibližně stejné nadmořské výšce, jako týden před tím v údolí Divoké Šárky. Geologicky jsem se ovšem octl v naprosto odlišném prostředí. Zatímco v Šárce se procházíte úzkým údolím milimetr po milimetru vyrytým vodou a mrazem v tvrdých starohorních horninách buližníků, svorů a přeměněných břidlic, Dalejské údolí je nepatrným pozůstatkem relativně úzkého zlomového údolí, které se táhlo od pobřeží prastarého mikrokontinentu Perunika, budoucích Čech a Moravy, až téměř k jejímu středu v místech dnešní Prahy. Pradávný kontinentík putoval  jako plovoucí litosférická deska od jižního pólu do dnešních míst. Toto údolí bylo po většinu doby v podobě úzkého zálivu pod hladinou moře. Proto tudy dnes neprocházíme mezi tvrdými skalami hornin vytvořených za nepředstavitelných teplot a tlaků, ale mezi usazeninami pískovců, jílovitých břidlic a různobarevných vápenců plných zkamenělých tvorů z hlubin věků. Je úžasné sledovat vlny různobarevných usazenin, těch tmavých z dob putování studenými jižními moři, či bílých vápenců z časů putování horkými tropy. Jakmile se desky na hladině Mohorovičičovy plochy diskontinuity střetly, vzájemně se nadzvedávaly či potápěly do bezedného moře žhavého magmatu. Perunika byla natlačena dnešní Afrikou na Nordiku, tedy Skandinávii, přičemž byla vyzdvižena, v důsledku čehož došlo k ústupu moře. Mnoho stop těchto ohromujících geologických dějin by dnes vidět nebylo, nebýt touhy našich předků dostat se ke zdroji kvalitního vápence. Památkou nám tak jsou odkryvy způsobené starými lomy a doly.
 

Placatá skála, dno pradávného moře, s patrnými stopami mořských živočichů. Ještě před vyhlášením přírodní památkou ovšem zasáhl lidský faktor a zničena byla unikátní zkamenělá zčeření mořského dna…:

 

Stěny zvlněných různobarevných usazenin v lomu Mušlovka či Černém lomu plné zkamenělin, zde se prý pan Barrande vyřádil:

 

 

Dalejským údolím vede dráha Dalejského Pacifiku. Jindy bych se radoval, že mám takové štěstí a dorazím na holyňskou zastávku pár minut před příjezdem motoráčku. Je odtud za sedm minut na Smíchově. Tentokrát jsem ovšem radost neměl. Promočený a utahaný jsem musel svést zápas sám se sebou, abych nakonec nenastoupil a vydal se do kopce na posledních pět šest kilometrů:

 

Přes Holyni a Slivenec jsem začal sestupovat podél hlubokých údolí vyrytých nenápadnými potůčky do hrany náhorní tabule nad Vltavou. Staré statky střídaly přízemní domky bývalých chalupníků, novostavby předimenzované a přeplácané sem tam doplnily moderní vily. Zajímavý byl sestup chatařskou oblastí, jak někde pod Branovem.

Poslední zajímavostí na mé cestě byla technická památka Pacoldova vápenka. Nemám rád to slovo, a nedobrý pocit mám i z pohledu na toto inženýrské dílo. Je to dáno dávným zážitkem – jako malý kluk jsem kdysi cestoval s rodiči po Slovensku. Prielom Hornádu, Vysoké Tatry či Dobšinou doplnila také zastávka u památníku v Nemeckém. Na dětskou představivost bylo vyprávění průvodce o hrůzách, které se ve zdejší vápence odehrávaly, možná příliš silné kafe.

Pacoldova vápenka, kterou čeká obnova do původního stavu:

 

Z protějších vápencových skal byla lámána základní vápencová surovina:

 

Mé putování skončilo na zastávce autobusu, kterým jsem se vrátil zpět do centrálních částí metropole. Bylo mi najednou líto, že mou oblíbenou západní část velkoměsta jsem zvládl obejít na dva zátahy. Zatímco severu jsem věnoval pět či šest výprav. Nu což, možná se sem ještě vrátím. Při pohledu na mapu mne už teď napadají dvě či tři možné trasy. Teď ale vzhůru na pravý Vltavský břeh. Čeká Modřanská rokle, Břežanské údolí, Točná, Nový Hrádek a spousta dalších míst čekajících na objevení.

 

Praha, 2.9.2016