úterý 29. srpna 2017

Když ještě Karlín nebyl Hipsterlín, a hlavně o tom, jak se to někdy zamotá


Stál jsem na rohu ulice Prvního pluku, tam co Negrelliho viadukt překračuje Sokolovskou, a očima desetiletého kluka pozoroval cvrkot na tehdy hlavní spojnici centra metropole s jejími dělnickými předměstími. Od Florence i od Libně to hnaly rozkývané tramvaje s vlečňáky, a i když se celá scéna odehrávala za srpnového slunce, tedy o prázdninách, zdály se být vozy plné. Malý kluk v pruhovaných kalhotách a vestě, co máma ušila na dovolenou do Prahy, zíral na ten cvrkot, jako by stál na rohu Bowery a Čtvrté Východní. Místo houpavých amerik a žlutých taxíků se sice po Sokolovské v oblacích naftového kouře sunuly hlavně pragovky a trambusy, ale ten dotek velkého světa je nezapomenutelný. O kus dál, u oblouku viaduktu zatlučeného prkny, táta nakládal tehdy moderní koženkový kufr na zip do našeho moskviče modelové řady 412 (sedan s dvěma integrovanými lavicemi, bez ukotvení bezpečnostních pásů, s benzínovým motorem objemu téměř 1500 ccm, šaltpákou na podlaze a plechy třídy donbas 3 mm). A tak ten můj údiv se navíc držel za ruku s pocitem dokonalého dobrodružství! Vždyť jsem na tom rohu uprostřed obrovského velkoměsta stál zcela sám a bez dozoru!
Byl jsem tehdy z Prahy dokonale nadšen. A to tak, že si dodnes pamatuji detaily z našeho toulání městem. Tedy i šedou zašlost drolícího se města. Také si ale pamatuji ty výbuchy smíchu v kuchyni u Šlahounků, kde se, už tedy beze mne, vysedávalo po večerech nejspíše nad litrovkou Pražského výběru z vyhlášeného vinařství Pražské vinařské sklepy. Tedy vyhlášeného spíše dodatkovým řepným cukrem, než lehkým buketem kvetoucích akátů a vápencovým podložím viničních tratí. Pamatuji si také Vlastino prosecké kung-pao, ve kterém jsem poprvé v této formě ochutnal burské oříšky. Moc jsem si toho nedal, protože se se mnou coby strávníkem moc nepočítalo a kung-pao bylo notně vytuněno pálivou paprikou. Což, jak jsem dětským citem rozpoznal, docela rozmrzelo mou mámu. Ale zároveň v sousední ložnici už leželo mimino, které mi po mnoha letech zachrání život.

Pamatuji si také rozbitý chodník pod Zámeckými schody, tedy na místě, které mám dodnes hodně rád, a to i přesto, že dnešnímu majiteli se podařilo dokonale zmršit kdysi nádhernou hospodu U krále brabantského. Tehdy jsem netušil, co všechno jednou zažiji na tom nevelkém plácku, že v domě nad hospodou po letech přespím po flámu u Bonyho s partou místních mániček, že o kus dál, ve vinárně U palcátu jednou skončí naše gymplácká partička vylepaných studentíků vytlačená drsnými pohledy jiných brabantských mániček. Že tu pod oknem jednou budu sedět s tátou a z prvního mobilu shánět jeho parťáka Zdendu. Že tahle pivnice se stane na několik let útočištěm mým i Klárčiným. Že se tu potkám s Dashou, a bude to nafurt, ať se děje co se děje.
Je zvláštní, jak se věci někdy zacyklí či zapletou. Pod tím viaduktem dnes procházím několikrát týdně, ale vždycky si na ten zaparkovaný moskvič vzpomenu. Vedle proseckého paneláku projíždím, když vyložím své děti před školou. A ty vinařské závody měly sklepy v místech, kam se dívám z okna naší ložnice. Zacyklí se a zapletou… Fotky, zážitky, vzpomínky.
A taky jsou nesdělitelné. Matěj je Vltavou křtěný Pražák, a nějaké Zámecké schody jsou mu zcela u prdele.
Praha - Karlín, 28.8.2017
Pod Zámeckými schody

V oblečku na míru s mámou na Slavíně

S tátou v zahradě Valdštejnského paláce

Náš Moskvič u Negrelliho viaduktu

pondělí 21. srpna 2017

Tři otázky


V šedesátých letech prý byla v Americe populární otázka – kdes byl, když zastřelili JFK? Přemýšlel jsem, samozřejmě v souvislosti s dnešním datem, zda i moje generace má takovou otázku, či dokonce otázky. Tak tady jsou ty moje:

1)      Kde jsi byl jednadvacátého srpna, když sem vlítli rusáci?
Bohužel jsem natolik starý, že si pamatuji i tento jasný srpnový den. Dodnes k přistání na Ruzyni nalétávají nejen letní chartery přes naše údolí na Berounce. Tehdy to hučení turbovrtulových letadel zburcovalo celou osadu. V mé dětské paměti jasně nahmatávám ten stísněný pocit, který okolo vládl. Mezi nohama dospělých jsem se vmáčkl i do hospody, kde byl toho dne už po ránu nebývalý dav sedících i stojících zamlklých chatařů a čundráků. Do absolutního ticha chrastilo rádio a zněl ten známý naléhavý hlas. Poslouchal jsem cosi o hořící Vinohradské třídě. Neuměl jsem si představit, jak může hořet ulice, dumal jsem nad tím, zda může hořet dlažba…

Přiznám se, že mě celkem obtěžuje záplava připomínek tohoto hnusného výročí invaze spřátelených armád. Čím jsem starší, tím více mi na mysl přichází jedna z našich rodinných populárních otázek – „Cos čekal?“ Tedy v tomto případě – co čekali? Jasně, jsem chytrej, s dnešním odstupem. No, tak jsem!  To máte za to, že jsem i po Listopadu musel přetrpět ufňukaného a zoufalého Sašu Dubčeka! A debilní volání Císař na Hrad! A vyšeptalou partu vyhozených komunistů na radnici mého Hometownu!...
To výročí je mi obzvláště odporné od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mým rodičů v té době bylo pětatřicet let. Řekněte si to nahlas! A zkuste si to představit. Maturujete po Únoru (pokud jste k maturitě připuštěni), pár let u pétépáků, popelářů, na umístěnce v Sudetech… a když se to začne lámat a chce se tak hodně žít, přijedou tanky s bílým pruhem. A na zbytek života je to zase v prdeli. Myslím, že nejkrutější byla ta totální ztráta jakékoliv naděje...

2)      Kde jsi byl 17. listopadu?
Na Lipně se svou třídou rozjívených fotbalistů. Někde jsem tu už psal o historce s listopadovou koupelí v lipenské nádrži. Četl jsem si zrovna o konci Todora Živkova, a kňučel, že u nás to snad je na věky… Přes tu plachtu tzv. světového formátu Rudého práva jsem neviděl na ty moje lumpy, kteří mezitím nalezli do vody. Na sobotu 18. listopadu jsem si domluvil volno a zamířil do Budějic za kamarádem z vojny. Živil se jako kuchař po všemožných českobudějovických hospodách. A tak mne protáhl od Masných krámů až po ten výškový hotel, jehož jméno jsem zapomněl. Ale nejspíš to bylo jméno nějakého družebního ruského města. No, ostuda hrozná. V neděli ráno jsem se probudil kdesi na Čtyřech dvorech. Nejspíš jako v každé druhé budějovické domácnosti, také u kamaráda Romana byla na televizním přijímači naladěna Vídeň. V té hrozné opici jsem mžoural na obrazovku, abych po chvíli zaostřil a rozpoznal bílé přilby na Národní třídě. Otočil jsem se na Romana a strašná bolest hlavy mi dovolila vypustit jen tři slova – je to tady!

Jasně, že i já jsem měl nějaké představy a touhy a přání! A jasně, že zdaleka ne vše se mi splnilo, zdaleka ne vše vyšlo dle původního vysněného matrixu. Přesto se každého dne probouzím, a někde vzadu, nebo dole, nebo kde…, zkrátka někde tam je ta prostá jistota, že jsou v prdeli. A pořád je tu naděje, že to bude jenom lepší!

3)      Kde jsi byl, když zemřel Václav Havel?
Seděl jsem v autě a projížděl vysočanskou ulicí Na břehu. Bylo před vánočními svátky a Klára mě vyslala se seznamem na nákup. Bylo docela brzo ráno, chtěl jsem to mít za sebou, vůbec mě ty předvánoční přípravy a hromadění potravin nebaví. Tu zprávu hlásili, když jsem se obloukem blížil ke křižovatce u bývalé sokolovny. Jde tam zastavit. Což jsem učinil. Zavolal jsem mámě a před očima měl tu Havlovu první předprezidentskou rozčepýřenou fotku, která možná dodnes visí připíchnutá jednoduchým napínáčkem na dveřích v chodbě chalupy dole pod krušnohorskou Horní Halží. A věděl jsem, že skončilo něco, co se hned tak v naší útulné kotlince nebude opakovat.

Praha, 21.8.2017

pátek 18. srpna 2017

Syrečky


Jediná kravka paní Kučerové vyprodukovala mléka nejspíš tak akorát. Usuzuji tak z toho, že nabídka syrečků zabalených v seprané utěrce byla velice nepravidelná a velice vzácná. Ve své dětské paměti mám návštěvy paní Kučerové zapsané v takové té filmově rozostřené podobě. Drobná, přihrbená postava stařenky v šátku stojí v záplavě slunce mezi starým plotem a babiččinou chatou. Paní Kučerová opatrně rozbaluje utěrku, babička Jarmila se naklání a vybírá dva nebo tři sněhově bílé syrečky, a z takové té totálně nepraktické peněženky prstem vyšťourá tři koruny, které vsype do připravené dlaně.

Věděl jsem, že tento tak prostý a tak samozřejmý obřad bude završen nějakou dobrotou! Když jsem nasbíral borové šišky, babička usmažila vdolky a sypala je právě tou nadrobenou sraženou mléčnou bílkovinou. Dodnes mě ta kombinace sladkého vdolku a kysele vláčného tvarohu dokáže vystřelit nad naše přerostlé olše, co obsadily břehy Skřivánčího potoka. Ovšem nic se už nikdy nevyrovná jiné lahůdce – uvařeným bramborům zasypaným horou tohoto božského tvarohu a bohatě zalitým máslem. Úplně vidím, jak máma nese v každé ruce talíř, který pokládá na ten kulatý stůl pod vyšisovaný slunečník! Jeden talíř před otce, jeden přede mne. Brácha obědy standardně nestíhal, takže i v této scéně chybí. Brambory s tvarohem se tak staly celoživotním spikleneckým svorníkem mezi námi dvěma chlapy. Hele, nejsem žádná sentimentální černoška, ale připravím-li si brambory s tvarohem nebo vejce s rajčaty na špeku, je u toho táta vlastně dodnes. Co si budeme povídat, nepředpokládám, že můj syn bude jednou vzpomínat na naše vesmírné rozhovory cestou po Kozí stezce, nebude dojat při vzpomínce, jak jej nutím jezdit na kole, nebo tahám k rozdělanému ohni… Dovolím si ovšem jistojistě tvrdit, že jednou prohlásí, že nejlepší volská oka dělal táta o prázdninách k snídani, a vejce s rajčaty se musí dělat na špeku, určitě ne na slanině…

Kravka paní Kučerové spásala trávu Skřivánčího údolí na louce za třetím brodem, vzadu za křižovatkou cest, které se od nepaměti říká V potocích. Při výletech proti proudu potoka jsme tomu stavení říkali Druhá hájovna. Paní Kučerová zde, kousek za Gypsárnou (o původu tohoto názvu více v pohádkovém příspěvku „Čertova skála a pekelné příhody“ na tomto blogu), žila na ztracené samotě v celkem mohutném domě, aspoň tak se mi vždycky jevil, Zatímco Gypsárna je zrekonstruována a pokryta fotovoltaickými články (ne že by to zrovna podtrhovalo genius loci místa, ale holt časy se mění), stateček paní Kučerové se pomalu pod tlakem času jakoby hroutí do sebe. A do časového mallströmu za chvíli zmizí i sama tato rozmazaná vzpomínka na stařenku v šátku a její syrečky.

 Skřivánčí údolí, léto 2017

P.S. Při všech těch opatřeních, regulacích, registracích, hlášeních a jiných sračkách mě v souvislosti s touto vzpomínkou nemohlo nenapadnout: myslíte, že všichni ti přikazovatelé, regulovčíci, inženýři našich životů a aranžéři davů měli nějaké ošklivé dětství?, že byli a jsou ochuzeni o podobné vzpomínky?, že jsou nějací z podstaty nešťastní a politováníhodní?... Možná jim, chudákům o vlastní osobnost okradeným, křivdím, možná mě nechtějí zničit v rámci obrovského protilidového spolčení, …možná jsou jen jednoduše prostomyslní.
Naše chata v těch letech.

Babička Jarmila. V těch letech.

Hronov 2017 - Olžiny horrory z Hrádečku

Když jsem prosil Jardu, ať se letos ujme objednávky vstupenek, prosil jsem především o jedno - ať nám neutečou vstupenky na představení Divadla LETÍ "Olga (Horrory z Hrádečku)". Jarda zvládnul nejenom superkomplikovaný proces elektronické objednávky, ale opravdu jsme měli i ty vytoužené lístky na LETÍ!
Proč vytoužené? Tak pro neinformované: zaprvé se jedná o představení oceněné Cenou kritiky, což se zas tak často nezávislým scénám (a produkcím) nestává. A pak - zkuste na toto představení sehnat vstupenky do Vily Štvanice. Když ani protekčně to nejde (nebo to aspoň Renďa tvrdil!). Takže když jsem ty lístky držel v ruce, měl jsem opravdu radost.
Nebudu se moc rozepisovat o kvalitě předlohy od Anny Saavedry, ani o režijním pojetí dlouholeté účastnice Problémových klubů Martiny Schlegelové, a chválit naši oblíbenou Pavlínu Štorkovou je prostě zbytečné. I když bych nerad zamlčel, že i její tři spoluhráči byli opravdu dokonalí!! Prostě je to divadlo, které nám s Klárou.... místo "konvenuje" použiji slovo "sedí"! Bylo to fajn, a jak jsem napsal v předchozí hronovské glose, na ty dvě a půl hodiny mi spadla horečka a ani jednou mě ledviny z hlediště nevyhnaly!! Představení mělo navíc to, co mě na divadle baví nejvíc. Skoro celou ranní cestu za mým lékařem jsme si o něm s K. povídali. Žádná chladná dokonalost, ani opačný extrém - odzívaná předváděčka. Ani stavění pomníku, ani bourání model - i když samozřejmě se to neobešlo bez Klausovského šišlání; s tímhle nepominutelným patníkem si tedy Frič ve Velvet Havel poradil vtipněji a elegantněji. Ano,  nemohl jsem se vyhnout srovnání s tímto též kritikou oceněným představením. Velvet Havel má lehčí výchozí pozici, je přiznaným kabaretem, vystupuje tu třeba strom. To Olga je vlastně celkem realistickým vyprávěním. A to je jádro pudla - měl jsem pocit, že by hře prospěl ještě o pisl větší odstup.
Jenže problém je už v samotném textu. Těšíš se na hru o "naší paní" Olze, a pic kozu do vazu, zase je to hlavně o Václavovi... Nejde o to jen vyškrtat Havlův text. Uměle jej obcházet - což je samo o sobě nereálné. Ale opravdu je nutné vykreslovat Olžinu povahu na pozadí Václavových pokynů z vězení? Chápu proč ty seznamy byly součástí hry, ale jsem přesvědčen, že publikum v té chvíli nepřemýšlelo o Olze! Proč se sáhodlouze rozebírají Václavovy milenky, jeho odchod k Anně před nástupem do vězení?? Ale Olžin dlouholetý partner (chcete-li milenec) se hrou jen mihne. A zase se řeší jen Václavova poděšená reakce... Upřímně - ta mě nezajímá, přečetl jsem tři Havlovy životopisy. Ale jak Saavedra a Schlegelová vidí Olžinu motivaci k "nevěře", navíc v době Václavova věznění? Je to pro ně neuchopitelné, nebo se tomu z rozpaků vyhýbají? Proboha proč? Prostě se nepodařilo obejít ten hrdinský monolit tak, aby hra splnila svůj mnohoslibný název. Olga je i tady ve stínu státníkovy sochy, a hra se měla jmenovat "Olga (a zase hlavně Václav)"...
A pak ještě pár slov k jisté doslovnosti předlohy, která místy působila kontraproduktivně. Například moc se mi líbila scéna s matkou, tedy Olžinou tchyní. Pavlína Štorková vyhrála ten odstup a nadhled beze slov zcela přesně! Jenže se obávám, že publikum tuto scénu pochopilo vlastně jako Olžinu prohru. No, je třeba přiznat, že vůbec jsem měl s reakcí publika veelký problém (a následně se ukázalo, že podobně to vnímala i K.). Diváctvo očividně tápalo v souvislostech, k mému překvapení jako by mu chyběl základní historický background. Velký smích se ozýval v reakci na narážky na DAMU, na Jiráskově Hronově jistě pochopitelně. Ale fakt už si nikdo nevzpomíná na spisovatelku Obermanovou? Nebo rozpačitě přijatá scéna předvečera 21. srpna... Chápu, je to sto let, ale Tříska i Kohout jsou ještě živí! Hele, tohle je tenký led, ale předloha je podle mne psaná pro intoše ze Štvanice, nebo jinak - pro poučené publikum, pražské publikum. Autorku předlohy a inscenátory jakoby ani nenapadlo, že by s Olgou vyjeli do Senochrup. Ale tomu Klausovu šišlání se tedy zasmáli všichni, to zas jo...
Raději na závěr zopakuji, že se mi představení moc líbilo!! Musím si ohlídat ta jména i celé Divadlo LETÍ. Jo, Kláro, jmenuje se Jiří Böhm (dole uprostřed!). A mihl se i Vostopětkou!
Praha, Hronov, 18.8.2017

čtvrtek 17. srpna 2017

Hronov 2017 - Burmovy horrory z Hronova

Prostě se nejsme schopni shodnout, jestli ta naše výroční dvacátá účast byla ta letošní, nebo kulatého výročí dosáhneme napřesrok. Až na 88. ročníku Jiráskova Hronova. Pro úvodní hororový zážitek je toto investigativní pátrání ovšem nepodstatné. Prostě dejme tomu, že letos jsem si vybral to nejhorší za dvacet let.
Tak zažil jsem na Hronově už leccos. Pumpídův pád ze schodů pod opožděný vánoční stromeček, operaci jeho zanícené ruky, ranní pokus o znásilnění na veřejnosti, svítání nad Tritonem, demolici nočního baru divadla VOSTO5, otcem poblité nemluvně, prokousnuté obočí, sprostá slova z Madoniných úst, kojení v zakouřeném divadelním baru, srpnové mrazy, srpnová vedra... Leč letos poprvé jsem zbaběle ustoupil a nechal se v horečkách rychlým přesunem převést k svému praktickému lékaři.
Nechme detaily stranou, podstatné je zjištění, že zánět ledvin nelze vyléčit urologickým čajem. Úporné horečnaté stavy mne opustily jen na dvě a půl hodiny v průběhu krásného představení "Olga, aneb Horrory z Hrádečku" Divadla Letí (viz příští hronovská glosa) - jasný důkaz, že umění léčí! Takže z celého letošního programu jsem viděl jen čtyři představení, z toho dvě hned první večer, kdy jsem se ještě cítil být jinochem v rozpuku sil. Po dvou dnech a nocích vysokých horeček se vedle mne v šest ráno probudila K., a dál už to znáte, první dávku antibiotik jsem polykal už v půl jedenácté.
Úporná snaha organizátorů probudit národní divadelní žatvu k novému nadechnutí byla všudypřítomná. Ranní superlevné snídaně v divadle, stánek s pitím u Sokolovny, chvála jídelny pro seminaristy, stanové městečko a další detaily, z nichž elektronické objednávání vstupenek nebylo sice nejzdařilejší (přesněji řečeno stálo za hovno), ale alespoň měl člověk poprvé jistotu, že všechny objednané vstupenky bude mít k dispozici. A ten nepochopitelný systém se nejspíše do příštího roku podaří vyladit.
Bohužel - to, co na první pohled vypadalo jako výhra největší, tedy zahuštění programu o dalších snad čtrnáct představení a bohatý doprovodný program (kdo si dnes vzpomene na Hulcovo dávné volání po Hron-offu a nudně pustý Jiráskův park??), se pro naši malou konzervativní skupinu ukázalo být změnou nevděčnou. Už jsme chodili na divadla dopoledne, zažili jsme posun začátků velkých produkcí na půl druhou odpolední... Letos vzala organizace opačný švunk a divadla začínala i v půl jedenácté večer. Inu, proč ne? Nám, neseminaristům, by to mohlo být jedno. Bohužel, hned první večer, kdy jsme po představení v Sokolovně zamířili do tradičního útočiště v Čapkárně, došlo k tvrdému probuzení - Čapkárna byla už v půl jedenácté zavřena. Zavřeno bylo ovšem i Céčko alias Stella, ryby se nepekly ani na Baště. Židle na ježka byly i u Pilouse. Tam, kde v minulých letech kypěl večerní život diskusemi, hádkami, kde lítaly špunty z bohemek, trousily se mladé spoře oděné seminaristky a vysedávali letití porotci, tak tam byla tma a mrtvo! Všichni totiž byly buď v divadlech, nebo na podivných doprovodných programech v parku a obsluha marně vyhlížela utrácející hosty. I tahle "novinka" se pro nás stala horrorem. Ono stát hned první večer v propoceném tričku před Tritonem, to holt zánětu ledvin moc nepomůže. A do toho ještě ten portugal...
A tak jsem měl letošní Hronov tak trochu cezený přes závěsy našeho privátu - halas výpravy vracející se ve tři ráno z Tritonu, výskot matek volících skandální noční koupel v sousedovic bazénu, letmá horečnatá setkání s Portugalem Sukem, oblíbenou herečkou z divadla Ad Hoc, letmé mávnutí na Zuzku Vojtíškovou.... a pak vychlazené bruty v lednici Čapkárny, čekající marně a marně.
Hronov, Praha, 17.8.2017

středa 16. srpna 2017

FOTOBLOG: Colours of Ostrava 2017 - ohlédnutí

Ty lístky mi byl čert dlužen, šeptal jsem si pod hladce oholený horní ret v průběhu mejdanu BUKL 100. Navenek jsem se samozřejmě usmíval a nadšeně děkoval mé letité hypošácké partě. Právě mně a Kláře předávali svůj narozeninový dárek - drahé vstupenky na celý festival Colours of Ostrava. Už v tom okamžiku mi ovšem naskakovaly vícenáklady - cesta, ubytování, jídlo, chlast... Naštěstí se Klára vykašlala na zajištění ubytování (jak mne původně ujistila způsobem nepřipouštějícím pochybností!!), takže super privát na Dubině patnáct minut od Dolních Vítkovic během několika hodin a na poslední chvíli zařídil všeuměl Marcel (díky!!). Těsně po Coloursech jsem všem rád napsal, že jejich nápad byl super! Protože jsem si ty čtyři dny fakt užil. A přemýšlím, kdo nám zaplatí vstupenky příští rok...
 
Díl první - Cesta
 
Burmova příprava na akci zpravidla spočívá ve vytištění spousty papírů...

Pár dní před zahájením dorazilo hlášení o vyprodání vstupenek. Měl jsem strach z davů a neprostupné "dočesné". Ovšem areál Dolních Vítkovic je prostě pro takovou monstrakci perfektní!

Jedeme levným Leo Expressem! Odjezd z wilsoňáku po poledni.

Radost z cesty na sebe bere různé podoby...

Decentní občerstvení. Jamesona nevedou.

Vzali jsme to přes Těšín, zastávka u Pavlínky a Marcela, mejdan v nové Partyce. Marcel strašil cukrárnou, mně se ta změna staré čtyřky bez větráku celkem líbila!
 
 
Díl druhý - hvězdy
 
Při koncertech fotím výjimečně. Musím k tomu mít dobrý důvod. Jinak mě to focení ruší, a když Klára v kotli pod hlavní stejdží vytáhla tu tyč na mobil, málem jsem se otočil a odešel... Naštěstí dostala rozum!!
 

Ano, Colours!

Začátky hlavního programu vždy obstarala nějaká juchací kapela na druhé stejdži. V tomto případě zábavná kapela Poletíme? (třeba Mně se líbí holky pitomý...!)

"Naše" Norah, kterou pro nás kdysi objevil Jiří Černý, který v roce 2004 vychválil její elpíčko Feels Like Home. Je dodnes moje nejoblíbenější. Bohužel, koncert na hlavní stejdži neměl šťávu, snad i Norah byla jakási rozpačitá z toho tisícihlavého davu, ne zrovna soustředěného. Její koncert patřil do Gongu, ovšem chápu Holušovou, proč se odehrál na "jedničce"...

Klasici nezklamali, dobrý koncert starých pánů.

Peter Garrett, mnohaletý ministr životního prostředí, a "jeho" ekohymny... Nu což, nejspíš z oné Austrálie přijeli na voru Kon-Tiky... Trochu mne mrazilo, když při písních o umírající matce Zemi dav kolem mne křepčil a nad tím umíráním řičivě jásal. Ale Garrett je skvělý tanečník, to zas jo!!

Na zastrčenou Full Moon Stage jsem párkrát zdrhnul z Klárčiných megastejdží si odpočinout. Tady neskutečně talentovaná Dorota Nvotová s Ursínim juniorem a jejich koncertním provedením muzikálu Deža Ursíniho Peter a Lucia. Pro mne velký zážitek. I když místo jamesona jsem musel srkat tohodle Džeka Danijelse!

Při tomto koncertu mne mrzelo, že nemám foťák. Dorotě to neskutečně slušelo!! 

Tak samozřejmě, že jsem se nemohl vyhnout Agrofert Stage... Ono upřímně, mě tyhlety kecy o zaprodaném Kryštofovi a pošpiněných Colours celkem nechávají klidnými. Je zvláštní, že ten od Kryštofa... Krejčí... Krajčo!! všem tak strašně vadí, ale vrchní Burešův ideolog Macháček postávající vedle miláčka Ducháčka při koncertu Garáže, to je pohodovej panáček. Jsem moc starej, abych si tím zasíral hlavu. Až budu mít ty prachy, tak to vyřeším - prostě ten Agrofert přeplatím!! Tady jsem se zastavil na výsostném jazzmanovi Donnym McGaslinovi. Ta fúze elektronické hudby s naléhavým zvukem sága byla hrozně fajn! Jen si dovedu představit, že si to užívám úplně jinak - kolem půlnoci třeba v Akropoli. A stačily by jamesony, žádný hulení...
 
Nejen bigbítem živ je člověk! Aspoň jeden melting pot jsme stihli - s čejkspírologem Martinem Hilským.
 
Díl třetí - my!
 
Jsme tu!

Relax!

Radegast jsem hned po ránu u vstupu do areálu předkládal výborným ležákem z Havířova!

Ředitel.

V Radegast Pubu bylo hezky. Taková schovka.

Snídali jsme až po poledni ještě na Dubině.

Moje oblíbená zastávka na Full Moon Stage.

Vysoké pece!
 
Když se v sobotu přihnala divoká bouře, stihli jsme se vmáčknout do haly Radegast Pubu. Za námi se zabouchly dveře. Poté, co se po podlaze začala hrnout voda a elektrické rozvody, do kterých crčely proudy deště, začaly filmově chrlit snopy jisker, už mi to jako nejlepší nápad nepřišlo. A tak jsem ve strachu o matku mých dětí pro případ vzniklé paniky vymyslel dva nouzové plány. Naštěstí na ně nedošlo.
 
Vystoupení Jamiroquai v doznívající bouři jsem se chtěl vyhnout. Naštěstí jsem tak neučinil, a koncert této skupiny, která mi byla celkem volná, byl nakonec asi tím nejlepším z celých Colours. Kvůli doznívajícímu dešti jsem dlouho setrvával v masce primerosu.

Ještě pár piv na Kapitánu Demo, a pak už na tramvaj. Musím uznat, že jezdila jedna za druhou, klobouk dolu, Ostravaci!
 

 
Díl čtvrtý - drobničky
 

Kontrasty 1.

Vysoká pec číslo 1. Tak tam se nikdy nepodívám.

Nechte jen balóny vzlétnout vysoko k oblakům... zpívávala Blanka Táborská...

Kontrasty 2.

Super vychytaná relaxační zóna. V horních kupátcích se děly věci!!

Kluci polský přijeli s pojízdnou pizza pecí. Už to byl dobrý nápad. Navíc měli ale vychytané řešení - zaplatils a dostal elektronické pípátko. Jakmile byla pizza hotová, zavrnělo ti to v ruce a šel sis pro ni.


Colours meditativní.

Colours pestrobarevné.

Colours odvážné.

 
A pak zase zbyly jenom ty papíry. Naskle.
 


Praha, Těšín, Ostrava, 19. - 22.7.2017