VIDEOBLOG - Praha z Proseka 26.12.2017

Svěrák, aneb Příběh(y) vánoční

Na té zkratce kolem žatecké Švehlovky, co už tam dávno není, protože místo ní stojí nová škola, jsem už skoro brečel. Ten svěrák byl na desetiletého kluka fakt dost těžkej! A já ho vlekl až z železářství na tehdejším náměstí VŘSR. Od schodů na  nedlážděnou cestu mezi 1. ZDŠ a plotem školních pozemků jsem ho pokládal na zem už každých dvacet metrů. Co se svěrákem, nikam jej neodložíte, nikam neschováte. Věděl jsem, že jej prostě musím dotáhnout až k nám na Ostrov, vyjít do prvního patra a schovat pod svou válendu.

Ten svěrák byl vánoční dárek pro mého tátu, stál nehorázných 360 Kčs, což si i přes tu propast času dodnes pamatuji, protože to byly nejen pro mne obrovské peníze! Na svěrák padly v podstatě všechny moje peníze našetřené na vánoce.  Asi to byl jeden z mých nejdůležitějších dárků v životě, a jeho význam by na imaginárních vahách nejspíše o něco převážil i ty důležité dárky budoucí. 

V těch letech jsem celé víkendy trávil s tátou ve stodole naší chalupy v Krušných horách. Táta pracoval na starém ponku po Němcích a největší problémy mu působily už nepříliš funkční dřevěné svěráky. Vždy si nezapomněl ulevit, že se na takovou práci může vy... Bylo tedy logické, že v mé desetileté hlavě se záhy urodil plán, a od září jsem chodil do železářství okukovat ten nádherný červený svěrák.

Uložením svěráku pod válendu moje starosti neskončily. Vánoce jsme každý rok trávili právě na té chalupě, a jak tedy dostat neforemný nezabalitelný obrovský svěrák nenápadně do kufru rodinného moskviče, jak jej v halžovské garáži u Husů dostat nepozorovaně z auta? Jakmile byl venku, už to bylo v pohodě, protože jsem jej naložil a rychle svezl k chalupě na našem pivbobu (korba tátou upevněná na starých lyžích, na které jsem dokázal svézt k chalupě i dvěstělitrový sud s topnou naftou, hlavně se do něj ovšem vešly přesně dvě basy lahváčů!). Samozřejmě, že už tehdy jsem tušil, že svěrák nemůže ujít tátově pozornosti. Ale oba jsme tu nenápadnost hráli dokonale.

Otec musel mít hroznou radost. Kdo kdy řezal, piloval, vrtal...., ten ví, jak nepřítomnost svěráku dokáže otrávit život. Jenže táta neuměl tu radost dost jednoznačně dávat najevo. A tak si od svých deseti let pamatuji, že jásáním nic nezkazím! Až po letech, po hodně letech, při mé náhodné návštěvě coby sentimentálního dospělce, kdy jsem z nostalgie zabloudil do stodoly, mi táta řekl, že za ten svěrák mi celé ty roky je neskonale vděčen. Takže je čas na první vánoční ponaučení: chvalte!! Chvalte z plných plic! Aspoň svoje děti, dokud o to stojí.

Po několika desetiletích jsem dostal vánoční dárek já. Byl od mé dcery. V podstatě opačné váhové kategorie, vyrobený z krabičky od sirek. Lehounký, nepatrný. Ovšem emočně měl váhu několika svěráků. Level Srdcerváč. Celé roky jsem jej pečlivě opatroval. Při předposledním malování bytu pečlivě uschoval... Takže teď vím, že tu někde je, akorát nevím kde. Ono stejně nejde o tu lehounkou krabičku popsanou dětsky úhledným písmem... Ale to asi nemusím vysvětlovat.
Jaké vánoční ponaučení plyne z této vzpomínky? Tak pro mne nejedno zcela zásadní. Třeba že opakujeme i ty nejblbější chyby svých rodičů. A z těch ostatních? Ani jedno není dost dobře sdělitelné. V každém případě dnes už se zase na vánoce těším. A tak mám pro své přátele zvláštní přání - ať pod stromečkem neleží žádný Srdcerváč. I když - o čem by pak ten život vlastně byl...?  Tak bohatého ježíška! A každý den odvahu!


Praha, Štědrý den 2017

Národovci se sjeli v Brně, aneb Divadlem za lepší příští

"Vy nejste nacisté, vy jste od nacistů hovno"

Ivan Diviš

Divadelní fanoušek zmlsaný pražskou scénou musí putovat až do dálněvýchodního Brna, aby zažil překvapivá setkání. V brněnské Redutě, moderně zrekonstruovaném čistém prostoru, trapně postávaje v džínách a svetru mezi místní nastrojenou honorací, se starobrnem v ruce, jsem zpracovával premiérové dojmy z představení "kabaretu české státnosti" Hoří v sadě rodném květ. U jednohubek jsem se potkal nejen s Honzou Grundmanem, jehož ochotnické začátky v rakovnickém Tyláku máme s Klárou v dobré paměti, stejně jako skvělý výkon v Pitínského inscenaci Ibsenovy Nory brněnského Divadla v 7 a půl. Honza sice trochu zestárl, ale je zvláštní, že jeho typ se ještě neprosadil na některé pražské scéně (třeba o to nestojí!).  V popremiérovém davu jsem zahlédl i jednu z hereček, kterou zase známe z dnes již slavné zuškové inscenace Ušubraná. Tehdejší hříčka přístupná od patnácti let si pohrávala s kombinováním staré i moderní české, řekněme milostné, poezie plné šukání a kund. V divadelním baru jsem se nakonec potkal i s Marií Durnovou, jejíž herecký výkon prostě převyšoval ve své profesionální civilnosti o ten pověstný stupínek ostatní mladší kolegy (mé generaci se vybaví řetěz jejích vedlejší rolí nejrůznějších maminek a televizních babiček). Ve skupince známých tváří z hronovského festivalu jsem také zahlédl jednoho z autorů pětidílného představení, tedy té části průserové. No jo, tak teď tedy pár slov k tomu divadlu, když už jsem s tím začal!

Výročí té naší, Masarykovské, Havlovské, prostě správňácké republiky, se do Brna sjela oslavit současná divadelní elita. Vlastně taky národovci, ale bacha, ti hodní! Takže fakt hrozilo, že vznikne didaktická agitka chlapců, co spolu mluví. A ještě budou v partě, sjetí svou  dokonalou pravdou. No hrůza!! 

Naštěstí vím (a dokonce ze stendapu v Paměti jsem znal kousek textu), co asi tak mohu čekat od Levínského spřaženého s Fričem! Autor, který se upřímně lekl toho, že z generálky diváci neutekli,  a režisér, který se ve hře Velvet Havel vypořádal s Havlovskou tatíčkovskou aurou i s Klausovským intelektuálním onanismem s elegantním nadhledem. Tedy záruka úrovně umělecké i intelektuální! A těšil jsem se i na ostatní - Pitínský, Nebeský, Františák, Jelínek. A ti všichni na jednom místě!

.

Je trochu trapné chválit autora, se kterým jsem do Brna přicestoval, ale prostě Levínského Spílání prdelí k publiku (celý podtitul pokračuje: na motivy Viktora Orbána, Petra Hampla a mnohých bezejmenných básníků internetové sítě) nazvané "Pod okny TGM" podle mne nejlépe splnilo zadání nahlédnout na českou státnost kritickým okem. A také nás bavilo nejvíc. Není to hra s dramatickým obloukem či promyšlenou zápletkou, ale k dokonalosti dovedený nápad spočívající v propojení kanalizačních stok internetových diskusí a fejsbukových komentů s reálnou historickou událostí z roku 1899, kdy se za hilsneriády vydalo studentstvo vytlouct okna Masarykova bytu v Thunovské ulici. Nápad umožnil autorovi provázat osoby a situace, které se v reálném světe nemohly udát, ale ten zapletenec je vtipný, zároveň mrazivý. Divák se směje, ale přitom se mu ze všech těch řinoucích se brutálních sprostot a extrémně primitivního antisemitismu, aktuálního, dnešního!!, chce blít. Režisér Frič se nepouští do schválností a inscenuje text v jakémsi rytmizovaném podání, hrne jej dopředu. Jen jednou jsem se lekl, a to když se zdálo, že přichází pointa spočívající v prvoplánovém hození odpovědnosti na "imigranta" Čerwuiše (viz wikipedie! - ale už jste nejspíše slyšeli o indiánovi, jehož do Prahy na počátku minulého století přivezl cestovatel A.V. Frič), kterého na popud "počestných" Čechů zatýká strážník. Zatýkací akce je naštěstí jen záminkou k další hře s významem českých defenestrací (Čerwuiš spolu se strážníkem zachraňuje z okna vyhozeného syna Jana...). Přesto by této mrazivé anekdotě slušelo ještě několikaminutové krácení konce. No, tak já jsem tedy zastáncem krácení takřka vždy. V případě následující části brněnského kabaretu spíchnuté Petrem KláriN Klárem bych krátil totálně a celý neumělý pokus vyhodil.

Autor se sympatickým pseudonymem KláriN Klár sesmolil dokonale nesympatickou agitku, která byla, bohužel!, nejdelší částí večera. Pod názvem "Co Čech, to architekt?" se skrýval pokus ukázat na osudu tří architektů, Zítka - Plečnika - Kaplického, nám, blbému plebsu, jak je blbý. Nechápu, jak taková sračka mohla projít dramaturgií brněnského Národního divadla (ovšem pokud si to autor v roli dramaturga ND sám nepochválil), nechápu, proč to po přečtení můj miláček režisér Františák štítivě nezahodil do koše... Naopak, zrežíroval tento magazínový článek naprosto důrazně polopaticky bez jakéhokoliv odstupu či nadhledu. Vše vyřčené je myšleno víc než vážně, na pódiu Kaplický opakovaně umírá, jednou dokonce za patetického recitování Havlova dopisu Kaplického právě narozené dceři. Na pódiu si zahraje Klausova tenisová raketa, v závěru z portálu přilétne k znovu zemřelému Kaplickému pohřební kytice, po divadle létá modrý pták (jako ódeeska, chápeš!)... Jediným plusem této části bylo to, že se Klára unavená nočním vstáváním mohla trochu prospat.

O přestávce jsme shlédli třetí část kabaretu, pimprlové "Pidluke padluke", při kterém nám v několika minutách Kašpárek vysvětlil, jak to bylo s úlohou osobnosti v našich nejstarších, vybájených dějinách. Vtipné, příjemné, nápad s výběrem Přemysla Oráče překvapivý.

Pitínský!! A jeho adaptace pamětí - tedy pod názvem "Paměti" - Alžběty Babrajové. Pitínský s dramaturgem Sládečkem chtěli původně připravit pro kabaret hru o bytovém divadle naší paní Vlasty Chramostové. Ta je ovšem přivedla k pamětem své tchyně. Krutá výpověď o kruté době nahlížené očima dítěte, dívky od dvanácti let tvrdě pracující. Suchá konstatování o soužití Čechů, Poláků, Židů a Němců, o šutrákových bitvách dětských armád po školním zvonění, o umírání dětí na záškrt... Pitínský uměřený, citlivý, text zdvojuje i ztrojuje, ironizuje, a zároveň poskytuje diváku čas, aby to sdělení k němu došlo. Moc se mi líbila již zmíněná Marie Durnová v jedné z hereckých poloh, kterou čas od času potřebuji k nadechnutí, vedle toho alternativního třeštění. A ještě - jestli se mi René Levínský v jiné souvislosti zeptal, jestli jsem si z představení něco vzal, tak v tomto případě určitě - Babrajové úhel pohledu na socialismus prostě zasluhuje respekt.

Poslední částí kabaretu české státnosti byla Nebeského montáž z poezie Ivana Diviše. Kdyby bylo po mém, zařadil bych tuto část hned na druhé místo po Levínského Spílání prdelí k publiku! Mám rád divadlo poezie, hru se symboly, hledání významů... Z Diviše ovšem znám letmo jen Čechy pod Huascaránem. Určitě by mě montáž z Divišových básní a textů zaujala mnohem více, pokud bych se v jeho tvorbě více orientoval. Bohužel, na závěr tříhodinové koláže lze docela s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že divák už nebude dost dobře schopen, či možná ani ochoten, proplétat se náznaky a nořit se do hlubin poetických.

Vypůjčil jsem si za motto tohoto popisu divadelního výletu do Brna Divišův citát uvedený v programové brožuře brněnského politického kabaretu. Těch pár slov mi připadá docela přesně vystihujících... co vlastně?.... Tak snad máte vlastní názor!

Hoří v sadě rodném květ, Kabaret české státnosti, premiéra Národního divadla Brno 15.12.2017 v brněnské Redutě

Marie Durnová ve veleznámé póze na titulu programu.

Vítek

Víťova nevysoká podsaditá postava, plnovous a dlouhé vlasy s ofinou ve stylu Hanky Zagorové, působila jako balvan překážející v cestě. Šutrák přívětivě zarostlý mechem, jenž se nedal jen tak minout. Přesto nám trvalo několik semestrů, než jsme se potkali. Tedy nemyslím tím, že bychom se v těch třech čtyřech zásadních ústeckých hospodách mohli minout. To šlo opravdu těžko. Jak minout dýmajícího trolla na zahrádce přeslavné hospody Hnáta? Lehký úsměv na tváři, ve žlutých prstech věčná startka, a v druhé ruce rozložené jednohlavé karty. Myslím, že tak jsme se i seznámili. Že chyběl jeden do čtyřky. Já sice nikdy nebyl ani zdaleka excelentní mariášník, ale ve čtyřce se dalo většinou s někým svézt, takže má prohra málokdy přesáhla pět korun československých.

Vítek byl naopak mariášník skvělý! Vlastně si mariášem přivydělával na útratu. Ono vyhrát osm kaček, to bylo na jedny startky a teplou sekanou s lutenicí! Víťa vůbec vynikal v důležitých oblastech života. Například byl výborným rybářem. I tím si dokázal přivydělat. Obrážel rybářské soutěže po celé republice a výhry okamžitě zpeněžoval. Někdy také přivezl hromadu pstruhů. To jsme se pak slezli ve druhém patře vaňovské koleje, Vítek smažil na elektrickém vařiči a za odměnu rozděloval upražené ocásky a ploutve. Samozřejmě se to neobešlo bez batohu lahváčů, pro které autobusem patnáctkou sjeli dva dobrovolníci ke stánku na starém autobusáku za obchoďákem Labe.

Nejvíce nás asi sblížila příprava na děkanát ze čtyřsemestrální matematické analýzy (děkanát = čtvrtý a poslední zkušební termín, který musel schválit děkan fakulty). Análu přednášel a zkoušel tehdy pouhý asistent dr. Zdráhal. Byl horší než španělští interbrigadisté – přes něj prošel opravdu málokdo. Pro studium jsme s Víťou zvolili skvělé místo – nastěhovali jsme se ke kamarádovi do Starých splavů. Vítek tam celé prázdniny půjčoval loďky patřící komunálnímu podniku Doksy. Účetnictví se vedlo ve školním sešitě, takže za nepřipsanou zápůjční hodinu byla čtyři piva. Kelímkáče jsme vozily ze stánku na hlavní pláži na skládačce, která měla vzadu drátěný košík, kam se jako na potvoru vešly právě ty čtyři kelímky. Netuším, jestli jsem v těch dnech vůbec otevřel učebnici od Gillmana a Mc Dowella. V každém případě jsem v čase, kdy jsem neseděl v pokladně půjčovny loděk, vybudoval na břehu jezera jednoduchou udírnu. Vítek nalovil ryby, i úhoře jsme měli!, a už se z udírny kouřilo. Tu zkoušku jsem nakonec udělal, i Víťa, ale nebylo to zásluhou mastných prstů a voskovaných kelímků. Spíše jednoho mejdanu, kde jsem se s dr. Zdráhalem slušně opil, takže ještě než mě vyhodil od zkoušky, což by znamenalo opakování celého ročníku, nechal mě vysvětlit možná řešení binomických rovnic, což jsem se večer před zkouškou naštěstí naučil.

V těch letech jsem zdaleka netušil, že Vítek je také vynálezcem ekonomické teorie, která jednou ovládne Evropu. Víťovu teorii cyklického dluhu dnes využívají všechny socialistické vlády světa. Věčná žízeň a hluboká kapsa jej donutily lepit jeden dluh dluhem dalším. Ovšem bylo mu tak líto zbavit se najednou všech vypůjčených peněz, že vždy se snažil půjčit si o něco více. Jak tvrdil – aby z toho koloběhu taky něco měl. Měl svou teorii promyšlenou do detailu. Ovšem šedá je teorie, zelený strom života, jak se posléze ukázalo.

Vítka nakonec vyhodili odevšad. Nejdříve z koleje, takže jsme v jeho privátu na Hvězdě zorganizovali pár nádherných mejdanů, ale taky jsme dokázali celou noc prokecat nad lakovanou krabičkou, do které se vešla právě dvě balení startek. Ráno jsem se sice bál zakašlat, aby mě neopustily plíce, ale v hlavě jsem měl naštosováno mraky zásadních myšlenek. Vlasatý Víťa vylétl i od státnic. Prý mu vedoucí katedry řekl, že si to může za rok zopakovat, ale ať přijde ostříhaný… Tím se naše cesty rozešly. Vítek opakoval pátý ročník, zatímco já na consulu ťukal letové rozkazy pátého stíhacího leteckého pluku v Líních u Plzně.

Pár let po přelomu tisíciletí jsem kráčel Jindřišskou ulicí na zasloužený oběd. Vtom jsem zaslechl oslovení v té době a v tom místě zcela nepravděpodobné – slabé zavolání: „Fotr!“. Tak mi říkalo jen pár lidí v dobách mých studií již dávno prachem zavátých. Sice jsem se otočil, ale nic podezřele známého jsem nezaregistroval. Už jsem se chtěl znovu rozejít, když se oslovení ozvalo znovu, z úst pár metrů ode mne postávajícího cizince. Museli jsme se těsně minout, ale že je to Vítek, jsem poznal až podle jeho typického pohledu. Žádný plnovous, ani mařena do půli zad. Samozřejmě, že jsme skončili v hospodě, ale žádné bujaré shledání to nebylo. Víťa byl zamlklý a pomalu ze sebe soukal svůj příběh. Byl jedním z těch, kteří neustáli rozlet raných devadesátých. Od jiných jsem se posléze dozvěděl, že totálně selhala jeho metoda cyklického dluhu a třeba zakoupení služebního vozu pro vlastní potřebu z dotací na provoz soukromé školy nebyl ten nejlepší nápad. Vítek mě detailů ušetřil, skoro šeptem, zakřiknutě vyprávěl až o důsledku - několika letech strávených ve vězení. Poslouchal jsem ho se spadlou bradou, jak jsem se snažil představit si ten supící kámen za mřížemi.

S Vítkem jsem se už nikdy nepotkal, mariáš jsem nehrál ani nepamatuji, a jeho skorodětskou čtyřkovou verzi už vůbec ne. Obávám se, že žluté startky bez filtru se už léta nevyrábějí, říčanské kladivo panák za 1,90 Kčs bych asi nepolkl. Jen čas od času mi někde tam vzadu zašimrá vzpomínka na ty roky, na ty lidi, na ty příběhy… Jo, a taky si někdy koupím u nás lutenici ve skle, v tom krámě, co mají zboží na paletách dovezené z Němec těsně před expirací.

Ale i to je jen šestej odvar té pradávné síly, o jejichž rytířích se vypráví jen v málo pravděpodobných bájích…

Praha, 13.12.2017