Dostihy - sázka na jistotu

Jaroslav Wagner - Dostihy, v autorově režii, Divadelní soubor Opera Žatec, premiéra hry uvedená dne 20.4. 2018 v Městském divadle v Žatci.

Dostihy, to je název poslední inscenované, ale již před více lety sepsané divadelní hry dramatika Jaroslava Wagnera. Ač se to na první pohled nezdá, je název Dostihy stejně mnohovýznamový, jako předešlí Požírači leknínů (viz zde na Burmově blogu příspěvek z 5. května 2014). Zatímco nevyřčená druhá půlka „a sázky“ nese řadu významů, které hra divákům předkládá, mně celý vydařený popremiérový večer hlavou zněla asociace jiná – Dostihy a hendikepy. Zůstaneme-li zatím u autora, ten si těch kovových destiček dostihového hendikepu pod sedlo nakládá až snad neuběžitelně! Dobrovolná klauzura na hranici katastru pozemkového i kulturního, smutně ležérní postoj na těsném okraji ochotnického hnutí namíchaný z lehce pohrdlivého pohledu na festivalové pinožení spolu s všemi těmi fotbálky s pány porotci a touhou jim to "ukázat". Či umíněné lpění na svém okruhu herců, které v roli principála, autora, režiséra i dramaturga po desetiletí znovu a znovu přesvědčuje o hodnotě svého divadelního názoru – a já stále nedokáži rozpoznat, jestli je to fascinující odvaha nebo fascinující neodvaha (a vždy znovu a znovu se mi vybavuje ten tvrdý pohled Joži Krasuly, se kterým se na Jaroslava před lety podíval: "Všechno, co tě zdržuje, musíš odkopnout!"). A tak tou přidanou váhou pod sedlem zatížený Pegas sice máchá křídly, ale do elegantních lopingů nad žateckým letištěm se raději moc nepouští…
Dostihy přinesly další bitvu o ovládnutí klasického jeviště žateckého mešťanského divadla. A je třeba konstatovat, že se jednalo o bitvu vítěznou – jednoduchá scéna se stolem, židlemi a dveřmi je pořád plná. Režisér i herci se s hrobkovitým prostorem naučili pracovat a na velkém jevišti obstojí lépe, než mnohé profesionální produkce. Jenže pak je tu i premiérově plné hlediště, které je samo o sobě velkým hendikepem, protože inscenaci, která by jinde měla s menší návštěvností větší a opakovaný úspěch, domácí žatecké publikum více méně odzívá jako další místní atrakci. A tak ukápne slza lítosti nad neexistujícím intimnějším prostorem, který by se opakovaně zaplňoval věrným okruhem diváků. A odkud by Opera vyrážela na útulná podia do Kladna, Turnova, Strašecí, na Štvanici, do Venuše, o Paměti nemluvě. A že by klubová scéna vyzrálému herectví operních opor sakra slušela! ... Tak snad raději pár slov ke hře.
Jenže jak nezačít nejspíše tím největším hendikepem inscenace. Autor napsal pozoruhodný text. A sám si jej zinscenoval a zrežíroval. V inscenačním procesu se trochu vytratily ty spodní proudy, které mne tehdy nad textem v patře hronovské vily zaujaly nejvíce. Hra o přátelství a ztrátách nevratných a bolavých je inscenována jako kriminální komedie, jako by režisér neuvěřil autorovu hlubinnému vzkazu. Upřímně řečeno, divák reaguje velice vstřícně a hercům tato poloha neskutečně sluší. Vlastně mě už při třetím, čtvrtém obrazu napadlo, že zvýraznění jednodušší, thrillerové, linie hry bylo dobrým nápadem, protože žatecké divadlo s tím vysokým "vinohradským" portálem by důraz na intimnější valéry textu nejspíše neuneslo. 
Dostihy jsou o vztahu tří, tedy vlastně čtyř lidí. Čtvrtá, Hana, kdysi zemřela, a zbylí se z té ztráty už nikdy nevzpamatovali. Reagují každý po svém. Lída otravuje okolí výkladem svých snů, ve kterých se právě Hanka často objevuje. Bohouš se nesměle snaží navázat vztah s Lídou, ale ani toho základního přiblížení nejsou bez Hany schopni. Mário smutek skrývá za hrubou neomaleností, permanentním urážení Bohouše a nemístné vůdcovství. A tak všichni kdysi po smrti Hany přijali své zbytkové role, ve kterých se ani jeden necítí dobře, navíc všichni trpně přijímají rozklad svých vztahů, aniž by byli schopni se mu jakkoli postavit.
Podnět ke změně přichází zvnějšku a je postaven na záměně „kešky“ s batohem plným milionů. Do hry vstupuje nelítostný gangster, který chce své peníze zpátky. Díky prožitému násilí a strachu si opuštěná trojice uvědomuje… No, však víte.
Režisér zkušeně taktuje představení, bavila mne lehčí poloha úvodních rozhovorů s nevysloveným, ale přítomným smutkem, který se nad trojicí přátel vznášel. Jen ten smích měl být důsledněji střídán dojetím. Je zřejmé, že jak režisér, tak herci si lehčích poloh vysloveně užívají. Wagnerovská záliba v grotesce vyhřezne v povedené scéně s „opakovaným“ castingem. Rozpačitější jsou snové scény (přes očekávaně skvělý výkon Romany Valešové v roli mrtvé Hany) a chvíle, kdy by se přece jen měly v divákových očích objevit slzy. No, řekněme si to rovnou – emoce tohoto druhu nejsou zrovna režisérova parketa. Ale horor, to je jiná!! Ve scéně Máriova mučení jsem proto očekával, že se milovník úchylných filmů severské provenience vyřádí. Jenže jako by režisér počítal s tím, že divák se vykašle na varování, že představení není pro děti. Jistou mrazivost gangsterských scén tak zachraňuje herecky zkušený Jan Rampas, který se k Opeře přidal jako host. Největším problémem inscenace tak zůstává pouze temporytmus některých scén, především těch zádumčivě tesklivých. Ona je to sakra výzva pro ty staré pardály, aby zahráli, že se jim steskem tmí před očima… Neodpustím si povzdech – škoda každého roku, o který se inscenování Dostihů odkládalo.
Tím jsem se dostal k hvězdným chvílím představení Dostihy divadelního souboru Opera Žatec. Těmi jsou výkony ústřední trojice – Vladimíra Valeše, Václava Rampase a Majky Pekárkové. Je to opravdová radost sledovat, v jaké herce opory Opery vyrostly. Nebudu vychvalovat herectví na amatérské poměry opravdu nadstandardní. Zmíním jen jedno – málokdy u ochotníků narazím na to mystérium, za kterým chodím na představení svých oblíbených divadel. Tím zázrakem je těžko uchopitelné jiskření na jevišti, ke kterému dochází mezi dramatickými postavami, mezi herci, kdy zafunguje nějaké pobratimství, mentální spiklenectví… Ještě jednou vzpomenu Požíračů leknínů, ve kterých se Valeš osamoceně pohyboval v podivně nesedícím kabátu spisovatele Hynka, Rampas předváděl parodii na Muže na radnici a hru vlastně zachraňovaly výkony hereček. V Dostizích to od počátku funguje, herci nestojí na jevišti za sebe, ale spolu. A tak mě najednou strašně zamrzela ta hromada ztraceného času, ve kterém mohli nejenom tito tři, ale i další silné Operácké osobnosti (nebudu jmenovat, ony ví) odehrát řadu rolí, které už neodehrají. Vždyť předchozí premiéra byla v roce 2011 – a nechoďte na mne s pohádkami, touto ztrátou času a přehlídkou vyplýtvané energie.

Sepsáno po premiéře sehrané dne 20.4.2018

Co skrýváš za víčky, Noro?? Laskonku!

Ibsenova NORA v režii Jana Nebeského,  Divadlo Pod Palmovkou 11.4.2018, v roli Nory Tereza Dočkalová oceněná Cenou Thalie za rok 2017.

(Před závorku je třeba vytknout obecné konstatování: nezávisle na sobě jsme si s Klárou v prvních minutách libeňské inscenace uvědomili, že nám už ta divadelní alternativa, všichni ti Fričové, Lantové, Puchmajerové, divadla X10, performance v Drive House, Mikulášci, loutkárny pro dospělé, Relikty hmyzu, Ojebadi, laureáti všech těch Prostějovů a Písků… prostě že nám tahle postmoderní parta úplně ohnula vnímání divadelnosti, a jak hned na začátku nelítá někdo nahatej, nebo na jevišti nestojí nikdo v popelnici, začínáme zívat…. A to jsme šli na Nebeského! Ale ten je mazanej, pověstný řemen záhy naskočil.)

      Moje třetí Nora… Ta první mně notně otrávila, a tehdy nás to představení v Rokoku názorově rozdělilo: Klára soustředěná na Lenku Vlasákovou prožívala Nořiny osudy v kleci domečku pro panenky, mě rozčiloval Štěpničkův Helmer a hlavně Štěpánkův doktor Rank. Pamatuji se, že jsem tehdy mámě, která Ibsena miluje, do telefonu říkal, že nechápu, proč se tohle vyšeptalé téma ještě inscenuje. Dnes bych to řekl jinak – proč se TAKTO inscenuje…

       Podruhé? To byla pecka brněnského Divadla v 7 a půl a Pitínského Nora odehraná jako jeden velkej fofr v hranatém dřevotřískovém tunelu. Samozřejmě jsme prožívali hlavně Honzu Grundmana, skvělého doktora Ranka (jméno Václava Neužila jako Helmera nám tehdy vůbec nic neřeklo!). Inscenaci jsem vnímal spíše v kontrastu Rankovy osobní tragédie a pragmatického Helmerova konzumování světa. Dva přátelé po svém zamilovaní do stejné ženy. Věčný průšvih nenaplněné lásky kontra „blbě se zamilovat“. A nakonec nejde vlastně ani o ten dlužní úpis…

       Pod Palmovkou šel Nebeský až na dřeň. Nemaže se s tím a pere to do diváka napřímo – Nořina naivita hraničící s blbostí, vztah jejího muže s doktorem hraničící s homosexualitou, předvedené násilí hraničící s masakrem… Na začátku na strohou scénu přicupitá panenka v růžovém barbínkovském kabátku, ke které se s despektem chová i komorná, aby se postupně měnila „v sebe“, nenalíčenou, poničenou ženu. Přerod z hračky, jejímž jediným hříchem jsou tajně chroustané laskonky. Taková kravina, ale i ty laskonky musí s vypětím veškeré jednoduché konspirace tajit před „milujícím“ Helmerem. Bože, kolik v hledišti přítomných žen se v té jednoduché metafoře muselo poznat!... Samozřejmě nelze předpokládat, že by se naopak poznalo některé mačistické hovado.

       Nebeský se nepáře ani s nějakým metaforickým vyjádřením toho „láskyplného“ trojúhelníku – na jevišti se málem odehraje erotická scéna, v níž se všichni tři vzájemně propletou. A zatímco v pozadí si Helmer užívá masáž prováděnou Rankem, Nora vpředu propadá zoufalství. Na dřeň jde Nebeský i v řešení nesnadno uvěřitelného přerodu z barbíny v ženu. Volí odporné fyzické násilí, o skvělou Terezu Dočkalovou má divák chvílemi upřímné obavy, zda dožije konce představení ve zdraví.

       Mám s tím přerodem z blbky v ženu problém. Snad kdyby Rank byl ve své lásce důslednější, kdyby kontrast těch dvou mužů obhájil Nořino prozření, rád bych na ten špek skočil. Nepředpokládám, že Nebeský by si tuto obtíž dnešního genderově uvědomělého diváka nepřipouštěl. A tak nejspíše proto se v závěru hry vyhnul demonstrativním odchodům. Všichni přece vědí, že Nora odejde od Helmera i od dětí… Co s tím? A tak zazní píseň! Opravdu! Na dva mikrofony, dojemný cajdák!! A – světe zboř se – ono to funguje! Jestli je to zneužití popkultury, nebo naopak alternativa jak prase? Najednou jsem to neřešil, sedělo to, jak pověstná zadel na hrnec.

Jo, je to fajn, Praha je plná skvělého divadla! Fajn není to, že i když dáváme několik představení týdně, mraky krásných inscenací nám utíkají! A to se ještě tváříme, že za hranicemi Velké Prahy jsou jen kina…

V Praze, 11.4.2018

Tereza Dočkalová

Děda Franta

Zima se ještě zdaleka nepřeklopila do posledního válečného jara, když si Františka gestapo sundalo přímo z hradla kolínského nádraží. Odtud již válečného sabotéra odvezli rovnou na kolínskou služebnu. Nevím, jestli ho bili už po cestě. Jisté je, že o zatčení svého muže se babička Růžena dozvěděla až po šichtě, kdy jí to do velimského nádražáckého domu přišel říct jeden ze svědků kolínského zátahu. Nejspíše jen stáhla z kamen připravenou večeři a navyklými pohyby nandala jídlo dvěma malým dcerám. Třetí,  nejmladší, bylo pár měsíců. A ta nejstarší byla moje máma.

Když se děda nevracel druhého ani třetího dne, vydala se babička ty dvě stanice do Kolína na služebnu gestapa. Lze celkem zřejmě předpokládat, že od mužů v černých uniformách se nic nedozvěděla. Stejně dobře si lze představit, co se Růženě honilo hlavou. V šestém roce války a německé protektorské správy si těžko kdokoliv dělal iluze a zbytečné naděje. Několikaměsíční Jitku proto svěřila sousedce a s pětiletou Libuškou a dvanáctiletou Jiřinou odjela do Prahy. Petschkův palác. I dnes mi stačí kolem něj jen projít, a je mi až fyzicky zle. Babička se i s dětmi propracovala do jedné z mnoha služeben. Těžko si můžeme představit tu hrůzu, která jí svírala. Ani zde se, celkem dle očekávání, nic nedozvěděla. Ovšem při odchodu se otevřely vedlejší dveře, vyšel Němec v civilu, a když míjel tu sklíčenou trojici, zašeptal: "Je živý. Terezín."

Podrobnostmi z těch několika měsíců strávených v Malé pevnosti Terezín se děda nikdy nechlubil. A že to byl vypravěč od pánaboha! Několik zmínek o tyfu či o mrtvých a živých na společné pryčně jsem jako malý kluk vnímal snad jako cosi dobrodružného. Děda Malou pevnost přežil a když vyhladovělý vtrhl do velimského přízemního bytu se vchodem metr od frekventované kolínské trati, v trestaneckých hadrech a s vyholeným pruhem uprostřed hlavy, dostala Libuška hysterický záchvat.

Před časem náš Matěj, Františkův pravnuk, dostal ve škole úkol vytvořit rodokmen a k němu odvyprávět něco z rodinné historie. Rozhodli jsme se společně pro koncentráčnický příběh pradědečka Františka. Věděl jsem, že šesťáky zaujme, přesto jsem přemýšlel nad výraznější pointou, něčím, co by trochu smázlo ten dobrodružný trestanecký nádech. Máma mi tehdy nadčasovou pointu neplánovaně dodala. Příběh mi dopověděla po telefonu cestou na metro. Pár týdnů po návratu z pekla a nedávném konci války přišli za dědou jeho soudruzi s tím, že chytli toho udavače. A že si to s ním má jít Franta vyřídit. Děda vyrůstal v Sudetech, a jeho historky z dětství, kdy se na cestu z Čeradic do Žatce vyzbrojoval provazem s navázanými maticemi, aby měl šanci se ubránit sudetoněmecké přesile, mi dodnes bourají barvotiskové představy o klidu a míru v pohraničních oblastech První republiky. Hlavně ale dokazují, že Franta se ubránit dovedl, a příběhy o tom, kolikrát vymlátil hospodu s jeho oblíbeným rčením: "tak jsem ho chytil pod krkem a jednu jsem mu cvak, že se mu hlava otočila tím kousavým dozadu", zase svědčí o tom, že žádná holubičí povaha rozhodně nebyl. Přesto když došel na místo a měl příležitost si  to s udavačem vyřídit, otočil se na podpatku s tím, že je po válce a on už nikoho tlouct nebude. Nevím, jestli tato pointa dolehla až k duším třináctiletých dětí, ale doufat můžu.

Po pár dnech jsem zase mluvil s maminkou. A přišla ještě jedna pointa. Nevím, jestli silnější, ale pro mne vlastně důležitější. Díky nespavosti se mámě začaly vybavovat dávno zasuté podrobnosti. Detaily, které asi paměť milosrdně zastrčila do nejspodnějších zásuvek. 

Vzápětí po dědově zatčení dorazili gestapáci i do toho miniaturního bytu na velimském nádraží. Nastala situace, kterou jsme tolikrát viděli ve všech těch válečných filmech - babička s Jitkou v náručí a schoulenými dcerami vyděšeně stojí u chladnoucích kamen, zatímco pánové v kožených kabátech vyhazují věci z poliček i skříněk na jednu hromadu. Nikdo se nesmí ani pohnout, zatímco na zemi se v jednom chumlu vrší peřiny, nádobí, vysypané zásoby skromného jídla... A taky maminčiny knihy! Její celoživotní láska. Nemůže zůstat stát, odlepí se od sestry i své maminky Růženy a přes tvrdý zákaz se sklání, sbírá knížky, očistí je a pečlivě skládá na sebe. Je to tak jednoznačné gesto, že zaskočí i gestapáky. Když prohlídka skončí a skupinka mužů v kožených kabátech opouští byt, poslední prochází kolem malé Jiřiny, pohladí jí po vlasech a pochválí její knihovnu...

Myslím, že tahle druhá pointa vypovídá o mé mamince víc, než cokoliv jiného. A pak taky o všudypřítomném zlu, které jenom spí a stačí mu jen zafoukat do peříček... Ale to do maminčina příběhu už nepatří.

Praha, 4.4.2018

Týmbildink

V počátku nového tisíciletí nevelký kolektiv malé finanční instituce ještě mísil české i euroatlantické pojetí budování brigády kapitalistické práce. Naším neoficiálním kulturně-společenským sletištěm bývala útulná palírna na Senovážném náměstí s netypickým názvem XXX. Tehdy stačilo  poslat na několik pracovních monitorů vzkaz "Žíža", a za pár minut se brouci začali slejzat "v Ixkách", tam u toho zadního dlouhýho stolu u hajzlíků. Kravaťáci v nezbytných manažerských oblecích, šílení ajťáci, co čas od času přespali v servrovně, kam nikdo jiný nesměl. Teplý marketér v upnutých džínách, krásný holky z kólcentra i ty ukecaný z Odbytu, zakřiknutí inženýři z controllingu i firemní mačista Choroš, co měl gonády i místo mozku...

Náš německý akcionář v této době ještě žil v utkvělé představě, že v Praze přidáváme do chlebové mouky omítku, a cukr pašujeme z Polska přes Ladožské jezero. Ovšem mimo organizaci všech těch zběsilých projektů, jejichž powerpointové prezentace  v mnichovské centrále vypadaly tak skvěle, bylo třeba vykázat také nějaké personální náklady, to dá rozum! A tak jsem se konečně stal součástí všemožných her a soutěží, které měly zakrýt pravý smysl společných výjezdů za Prahu...

Pánové byli v náladě, jen Dvořák byl vožralej!
Svůj první pravý zápaďácký teambuilding jsem tak zažil na leteckém výletě manažerů banky do Košic. Poslední večer jsme byli odvezeni na degustaci vín do slovenské části tokajské vinařské oblasti. Krásný večer. Ano, vím, že degustovaná lipanka a furmint se mají poválet na jazyku a vyplivnout. Jenže ta vína byla tak skvělá... Když jsme tedy před odjezdem ve tmě za autobusem cestou za nutnou potřebou zahučeli společně s ředitelem controllingu a jedním členem představenstva do betonové stoky odvodňovacího kanálu, ti dva měli smůlu, leč Dvořák byl vožralej. Aspoň tak to hned zformulovala v jediný výklad šéfka kádrového... tedy oddělení lidských zdrojů. A tato verze následně žila vlastním životem živena mým pejrakovským pajdáním chodbami kafkovského sídla naší finanční instituce. Následujících osm let se tak mnoho kolegů těšilo na teambuildingy s tím, že Dvořák zase někam spadne.

Důkaz Boží existence
Při další cestě za budováním týmu jsem s kolegy strávil jeden den na břehu Balatonu. V odpoledním popříjezdovém volnu jsem se po boku doyena bankovního sboru, šéfa platebního styku, vracel z procházky po kopcích Tihanského poloostrova. Sešli jsme na pobřežní komunikaci a cestou po nepříliš frekventované asfaltce pozorovali zakalenou hladinu jezera a probírali maďarské vinařské oblasti. Tehdy jsem si se Stanislavem ještě vykal, vlastně jsme spolu nepracovně mluvili poprvé (však to byl teambuilding!). S nehranou úctou k jeho věku a bankovní praxi jsem naslouchal výkladu o rozdílu mezi suššími víny z pohoří Mátra a sladkým jižním Csongrádem, usmíval jsem se, když mi popisoval, jak se těší na odrůdu Šedý mnich a proč je tak známá Býčí krev, kterou jsem si pamatoval z bohatýrských dob flámování rodičů na krušnohorské chalupě. Byl to příjemný podvečer, hovor příjemně plynul, větřík od jezera už byl jarně vlahý a my nikam nepospíchali... Při pomalé chůzi jsme si oba všimli, že kousek před námi vystupuje z vody mladá milenecká dvojice. Ne, že by se v tom jarním dni koupala, ale nejspíše si smáčela nohy a chlapec teď své dívce pomáhal přes pobřežní kameny na silnici. Děvče v jedné ruce drželo nějaké oblečení a druhou křečovitě svíralo ruku svého partnera. Takže když opět zafoukal větřík od jezera a zvedl její jarní šatečky až nad hlavu, nebylo jak si je přidržet na správném místě. A tak jsme s panem ředitelem platebního styku zřeli nádherné dívčí tělo, jež bylo zcela nahé... Aniž by náš krok zrychlil, pokračovali jsme dál, ovšem příštích asi padesát metrů zcela mlčky. Pak Stanislav stejným tónem hlasu, jako by pokračoval v povídání o vínu, promluvil: "V takových chvílích, pane kolego, věřím, že Bůh existuje!" ... Ten večer jsem si potykali.

Čůrák z centrály
Demokratické prostředí, ale hlavně nízký počet zaměstnanců, vedl k tomu, že po nástupu do italské banky jsem poprvé zažil celofiremní teambuilding. Kolegové z centrály ke mně přistupovali obezřetně - zaprvé proto, že si mne přivedl jeden z členů představenstva, a tudíž jsem byl značně nedůvěryhodnou osobou, za druhé proto, že již pár dní po nástupu jsem málem uhořel při vánočním večírku... Jak to vysvětlit.... Dejme tomu, že se spokojíte s radou: pokud na švédském stole hoří svíčky, nikdy si nenakládejte jídlo s decentně uloženým ubrouskem pod dezertním talířkem. A když už hoříte, haste hned, nesnažte se to maskovat až do chvíle, kdy vám plápolá celá ruka a směšným poskakováním na sebe upozorníte celé okolí...
Jarního teambuildingu se naštěstí zúčastnili také kolegové z poboček, čehož jsem takticky využil a vmísil se do družstva Brňáků. Původně jsem si myslel na tým plzeňských, jejichž ředitelka se na mne při seznamovací hře několikrát usmála přes svůj nekonečný výstřih. Ale při vzpomínce na tokajský kanál či hořící ubrousek jsem hodil zpátečku, protože na ostudu je vždycky času dost, že?! Kdybych já věděl...
Večer ubíhal vyplněn zcela debilními hrami organizovanými objednanou agenturou. Člověk se bojí vzepřít, hlavně ať si nikdo nemyslí, že nehrajete jen proto, že intelektuálně nestačíte na jednu z dětských soutěží! Celý program vyvrcholil jakousi bojovou hrou v nočním lese Českomoravské vysočiny. Pche, říkal jsem si já, absolvent mnoha táborových nočních bojovek a stezek odvahy. Sebevědomí mi narostlo v okamžiku, kdy se ukázalo, že putování černým lesem proběhne podle mapky. Co více může potěšit absolventa katedry geografie!? Nevím, zda jsem v té chvíli měl totální zatmění mozku, že jsem zapomněl na své mnohé zkratky, které byly sice horší, ale za to o dost delší?! Či na úspěch ve fakultním orienťáku, kdy jsem hrdě odmítl pobíhat po širokých cestách jakéhosi lesoparku a zcela nesmyslně volil optimální... tedy "optimální" nejkratší cestu napříč stržemi a bodlákovými poli! A už vůbec mi nedošlo, že jsem šeroslepý, a za starých dob matných škodováckých světel jsem v noci po Křivoklátsku jezdil podle prosvítajícího nočního nebe v průseku  nad silnicí...!
Jak to mohlo dopadnout? Z naší skupiny se nejprve oddělili ti aktivní.... Po několika minutách zmizeli ve tmě nočního lesa a už jsme je nikdy neviděli. Zbyl jsem já a dvě mladičké bankéřky ze Zelňáku. Klidným kantorským hlasem jsem je uklidňoval a vysvětloval, že se mnou se nemají čeho bát, že jsem rodilý čundrák a zkušený tulák. Navíc mám tu státnici ze zeměpisu! Po čtyřech hodinách bloudění po nekonečném lese na mne ta odvážnější řvala v sadách opakujících se vět obsahujících opakující se sprostá slova. Ta štíhlejší naštěstí zoufalstvím oněměla, a poté, co několikrát upadla a o trčící smrkové větve si totálně rozervala úplně novou adidas teplákovou soupravu, se na mne zavěsila a úzkostlivě se na mne tiskla. Za jiných podmínek bych tomu přisuzoval zcela jiné významy, tehdy mne TO ani nenapadlo... Když jsme konečně vyšli z lesa, ta hlasitější zbaběle vytáhla telefon a zavolala o pomoc. I přesto, že jsem jí vysvětloval, že teď už přesně vím, kde jsme a za deset minut budeme před hotelem. Ano, částečně jsem měl pravdu. Věděl jsem, kde asi tak jsme..., jen jsem po cestě vyrazil na druhou stranu, jaksi směrem od hotelu. Tento nepodstatný omyl byl poslední kapkou mé rozpouštějící se pověsti.
Přesto si myslím, že nebylo nutné, aby moje brněnská parťačka po návratu do hotelu, plného převlečených, vysprchovaných, navečeřených a alkoholem naštěstí načatých kolegů, již od dveří jak na lesy řvala cosi o čurákovi z centrály, který je zavedl do Rakouska, a ještě se chlubil, že má státnici ze zeměpisu. Nikdy nezapomenu na ten pobavený úsměv na tváři italského generálního ředitele, kterému opakující se lamentaci nějaký dobrák hned překládal do šťavnaté italštiny. Italská banka nepřežila dost dlouho na to, aby nespravedlivá přezdívka "Čurák z centrály" upadla v zapomnění. Na druhou stranu ani v té krátké časové etapě naštěstí nevznikl firemní skautský oddíl, protože v něm bych se nejspíše Jestřábem nestal...

Psáno v Praze 3.4.2018, zažito v různých finančních institucích v dávných dobách, protože dnes už jsou teambuildingy samozřejmě úplně jinde!