Pěna dní v podivné zimě 2020

Nálepky

První nálepku, takovou opravdickou, jak razítko otočenou sekerou, jsem dostal už před třiceti lety. Radnici Městečka na dlani tehdy opanovali neúspěšní komunisté, tedy ti vyškrtnutí z rodné strany, spolu s mladými soudruhy normalizačními pragmatiky. Za můj aktivistický odpor k způsobu převzetí porevoluční moci jsem byl počastován nálepkou fašista. Poprvé mě tak ocejchoval vzdělaný a chytrý muž, jehož jsem si mimochodem dost vážil. Ten se se svými přáteli po čase stal "přítelem" v rodící se sociální demokracii. Když pak ale byla příležitost kooperovat na společných cílech v rámci komunální politiky, tahle nálepka jim paradoxně nedovolila se mnou, tehdy vítězícím konkurenčním politikem provinčního dosahu, sednout k jednomu stolu. Kdopak to kdy viděl diskutovat s fašistou?! Vlastně jsem se tak nechtě podílel na totálním rozesrání obce, protože posléze si radnici zprivatizovali ti, co jim byli nějaké nálepky u zadele. Dnešek nálepkám opět přeje, protože jimi lze lehce a rádoby vtipně a zdánlivě korektně obejít nekorektnost. Ono prostě "Ty starej dědku, drž tlamu" zní přece jen jinak, než "OK, Boomer!". A já si na to odmítám zvykat.

Železniční vlečka, porazila Křečka, skutálel se z náspu do polí.

Nešel jsem demonstrovat proti Benešové, a demonstrovat proti Křečkovi, nově jmenovanému nevýznamnému státnímu úředníkovi, to mi připadá mimo mísu. Už jsem tu před časem vysvětloval, proč nejsem davovým demonstrantem. Tak jen zběžně k tomuhle Křečkovi... Naše země trpí řadou neduhů. Ptejte se, začnu je vyjmenovávat. Rozhodně si ale nemyslím, že jsme orientální despocií, ve které jeden člověk zmákne celé ministerstvo či úřad o 160 inspektorech s rozpočtem 150 milionů. Nepůjdu si stoupnout vedle lidí, kteří se o Křečkovi dozvěděli včera. Tak jako Benešovou, i Křečka znám léta, a léta čtu jeho socanské blábolení. Nebýt té volby, mohl by se se značnou částí demonstrantů chytit kolem ramen a skandovat hesla proti prohnilému kapitalismu. Ke Křečkově velké smůle ovšem žijeme v čase triviálních znaků, nálepek (!) a symbolů, a jeho zásadoví odpůrci ví prd, jen naposledy četli v Alarmu o tom, že je starej a nemá ho ráda Šabatová. A nakonec - dovedete si někdo představit, jak se držím za ruku s Jakubem Patočkou (ano, občanskou neposlušnost v Brně organizuje tento pomatenec podivně namočený do kuřimské kauzy) a bráním demokraticky jmenovanému úředníkovi ve vstupu do úřadu?? To fakt ne.

(Jen drobný dodatek - to Foldynovo sněmovní nařčení Šimona Pánka z ovlivňování volby ombudsmana, to je bohapustý hnus... Ubohý Foldyna...)

Mára

Zástupné problémy typu "Křeček" jen odvádí pozornost od premiéra, známého pod indiánským jménem "Ten, který zatočí s tradičními stranami, korupcí a Bémem, o Kalouskovi nemluvě". Je to dlouhé jméno, pro potřeby tohoto blogu zvolme kratší, třeba Vožďa. Než se zmíním o posledním Márově superkousku, neodpustím si ve stylu boomera (a je to tady!) Marca Porcia Cato svou tradiční zmínku na téma přímodemokratické taškařice. Vožďa rozvážně a otcovsky dávkuje svůj zájem, před chvílí jsem například zaslechl ve zprávách, jak utřel tu naději tradiční sociálně demokratické strany v podobě ministryně Maláčové, co umí počítat jen do příštího roku. Protože o důchody se postará Vožďa, a nějakou blbku, co nikdy neřídila ani prodejnu Jednoty, smázne jak Sobotku. A až se naštve, tak protáhne sněmovnou ten zatrachtilý zákon o všelidovém soudružském referendu, samozřejmě za hlasitého jásotu komunistů, pitomiů a pirátů, a nechá se moudrým lidem ustavit doživotním zemským správcem. A budeme-li mít trochu štěstí, tak nedědičným, protože ten jeho synek ve Švýcarsku je taky pěknej lumen... Navíc neřídil ani tu Jednotu, že ano...no, pak ten Čapák.... 

Jo, málem bych zapomněl na Máru - hele, taky jste zírali na drát, jak Vožďa ustál tu komédii s programováním systému dálničních známek?? Že to vypadalo, jako by to naprogramoval sám!? A ušetřil národu půl miliardy skoro! No, kdyby nenastal ten malér se zabezpečením osobních údajů, mohl se ten systém jmenovat třeba Moničina marka, nebo tak něco...

V lidové (ne)jednotě

Tak dobrá, ještě jednou k té jednotné protiřepkové frontě. Vmísil jsem se v naší vysočanské fejsbukové skupině do diskuse s předkladateli jedné z mnohých petic proti čemukoliv. Tentokrát byli petenty čerství obyvatelé čerstvě dostavěného sídliště Nový Prosek. Žádní lůzři, ono koupit byt v Praze, i na Proseku, to už je ve hře minimálně střední třída slušně situovaných a profesně ukotvených měšťanů v nejproduktivnějším věku. Prolétl jsem jejich profily. Je to samý bojovník, se známým logem protibabišovských přesýpacích hodin na profilových fotografiích. Tedy člověk by řekl - spřízněné duše... Jenže necítím se spřízněn s někým, kdo pár dní po nastěhování do nového bytu věnuje veškerou energii tomu, aby další výstavbě zabránil. Navíc je-li to volič těch všemožných Prah sobě, co se rozhodly (konečně) vyřešit bytový problém. Zcela upřímně jsem se zeptal, co petenty vede k takové nefér aktivitě - nefér především proto, že o pokračující výstavbě museli vědět předem, dávno před nastěhováním. Zběžný výběr odpovědí: zhorší se dopravní dostupnost, nebude se dostávat obvodních doktorů, málo škol, školek, bezohledný developer si mastí kapsu... a samozřejmě zeleň!! A pak se vrchní sběrač podpisů nakonec vyfotí před developerem založeným parkem s popiskem - sice se stavět bude, ale zachránili jsme alespoň park!! Kolik lidí asi tak napadne podívat se na úřední desku, kde již před rokem zakreslená výstavba se zcela očividně parku vyhýbala (proč by taky developer investoval do parku, aby jej po pár měsících vyrubal, to nikoho fakt nenapadne?! jak dlouho by trvalo překreslení veškeré projektové dokumentace, když vedle se už budují základy, co?!). Prostě sobecká manipulace jak vyšitá... S těmito třídními druhy se fakt spřízněn necítím. I kdyby se polepili bůhví jakými samolepkami a vyrobili sebevětší transparent. A tak budu raději dál kamarádit se svými levičáky a anarchisty, přímočarými, radikálními, a hlavně autentickými!! A budu jim naslouchat! Má to smysl! (Kouř, 80. minuta filmu)

A zase ti piráti

V Teplicích se chystají doplňující volby do Senátu. Podle pirátského kandidáta je jeho kandidatura důkazem odvahy Pirátů. Podle mne má pravdu. Ovšem jen částečnou. Kandidatura je opravdu důkazem, ovšem ne odvahy, ale intelektuální indolence této partaje. Tak abych byl objektivní, v tomto případě hlavně ústecké krajské organizace Pirátů. Ono holt v kraji, kde náměstka komunistickému hejtmanovi dělá bolševický normalizační nok z Loun, se lze dočkat mnohého. Třeba taky výroku kandidáta do Senátu o tom, že vrcholem demokracie byl rok 1968. Tak snad nebude program Pirátů vedle prosazování přímodemokratické diktatury většiny obohacen o ústavní zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany. I když... ono se u kluků a holek nikdy neví.

Marko

Česká televize odvysílala v nesmyslném dopoledním čase krásný dokument o Marko Čermákovi. Od raného dětství jej obdivuji nadvakrát. Jako kreslíře tehdy zase na chvíli komunisty povolených rychlošípáckých příhod. A za druhé jako bendžistu Greenhornů. To když jsem poprvé uslyšel Tam blízko Little Big Hornu. Až za dlouho jsem si ty dva Čermáky spojil v jednoho. Mrazilo mě, když vyprávěl o nemoci, kvůli které už nikdy neuslyšíme nezaměnitelný zvuk Plíhalovy kytary. A taky už tedy neuslyšíme Markovo sólo ve Foggy Mountain Breakdown. Poslední tramp žijící střídavě v maringotce nad Jáchymovem (to v zimě), brdském srubu či v létě na břehu Staré řeky s dřevěnou kanoí, je fascinující osobností. Nezávidím! Opravdu si sám sebe nedovedu představit v maringotce nad Jáchymovem! Natož mou smečku!! V Krušných horách jsem prožil celé dětství, a dost se to na mně podepsalo. Ale naplňuje mě jistou radostí, že jsem na takového člověka, aspoň zprostředkovaně, narazil. Asi si v létě ve Skřivánčím údolí zase pověsím na zeď Markovu kreslenou mapu středního toku Berounky. Snít se má. Vše nejlepší k osmdesátinám, kamaráde!

V Praze 16.2.2020

Proč nejsem demonstrantem

Proč nejsem demonstrantem? Na rozdíl od řady přátel mám pár relevantních důvodů nemít rád ministryni Benešovou, ale neporovnatelně více mi vadí 137 novelizací daňového systému za posledních třicet let. Na rozdíl od řady přátel, co jim oprávněně vadí EET, mně vadí třeba také boj státu proti maxiodchovnám psů prostřednictvím povinného čipování každého vořecha, přestože psa nikdy mít nebudu. Vadí mi nejenom padesát milionů na rodinnou akcičku, ale hlavně mi vadí systém miliardových dotací kurvících celý hospodářský systém, ale i společenské povědomí čím dál víc věřící a spoléhající se na moudrost státu (ať je v jeho čele kdokoliv). Vadí mi hloupý Zeman na Hradě, ale mnohem více mi vadí dvoutřetinová podpora veřejnosti přímé volbě prezidenta. Jsem eurooptimistou, ale vadí mi hypertrofovaná institucionální ochrana každého hlupáka, co je mu moře po kotníky. Vadí mi, že premiérovi státu je nějaký registr vlastníků u prdele, ale mnohem více mi vadí právě všechny ty registry účtů, úvěrů, vlastníků, disponentů, majetků holedečského starosty atd. Vadí mi, že český premiér neumí česky, ale mnohem, mnohem více mi vadí pohrdlivé nadávání do Slováků od těch, co považují přátelské a takřka láskyplné rozdělení státu hodné Nobelovy ceny míru za zločinné spolčení. Vadí mi paní Válková, ale k tomu jsem nepotřeboval Urválka, zosobněné zlo, o jehož existenci doposud mnozí z mých náhle radikálních známých nevěděli, mně už před lety stačila normalizační komunistická zkušenost této dámy, jenže co na tom, vždyť přece "akademická půda, Burmo!", jakési stigma neomylnosti ... Český premiér mi vadil už v době, kdy si chtěl koupit ódéesku, už v době, kdy na tiskových konferencích měl za zády žlutý transparent Rekonstrukce státu, a s touto partičkou se jal stát rekonstruovat... Tehdy nikdo neprotestoval, protože referendum a kontrola a zavřít starostu až zčerná a odvolávání politiků moudrým lidem... Blééé. Víc, než Babišova populistická neschopnost pohnout byť o píď s kruciálními problémy, mi vadí sliby pitomců a pitomiů a pirátů o přímé demokracii, co napraví všechny průsery (postaví dálnice, vyřeší penze, zvedne platy - dosaď si dle libosti). Babiš vyhnije, dříve, nebo později, tak to, děti, v přírodě chodí. Ale neopodstatněné naděje nalité lidu obecnému do hlav nemohou nevést k výbuchu, jakých tu už bylo. Jak rád by se Burma pletla! ... A tak když se se mnou budete chtít potkat na demošce, najdete mne na Klárově s mými milovanými liberálními levičáky, jak v malé skupince křičíme hesla na podporu cigošů. Nebo na Kafkově náměstí, jak do kruhu tančím s několika milovanými konzervativními pravičáky pod Davidovou hvězdou na podporu nekončícího boje Izraele. ... Aha, takže opravuji úvodní větu: Proč nejsem davovým demonstrantem...? Hezké dny všem! (tedy všem ne, že, paní Ur-válková!).

FCB status z 11.1.2020

Pivoňky

Krušnohorská chalupa zakoupená za pár tisícovek dvacet let po válce nemohla posloužit nějakým luxusem. Třebaže schoulená dole pod lesem, takže západní vichry se nahoře zvedly, aby dopadly s novou silou až na druhé straně potoka, byla tou dobou více méně neobyvatelná. Ale rodiče byli mladí, ve věku, kdy já už po mnoha letech politické skály lámal, a myslel si, že všichni se budete mít dobře, ať chcete nebo nechcete. Takže důležitá tehdy byla funkční kamna, darované gauče a dost pití na sobotní večer.

Za sobotní odpoledne a nedělní dopoledne se toho na žádné chalupě moc nestihne. Pomaloučké tempo prací pokračovalo především uvnitř. Krušnohorská zima dovolila maximálně pokácet steskem seschlé ovocné stromy po Němcích. Okolí chalupy se nijak moc neudržovalo, na jaře byla tráva ještě polehlá, a při podzimním návratu se k ulehnutí chystala.

Ovšem čas železnou oponou trhnul, a po tancích spřátelených armád přitáhla i doba husákovského bezčasí. Část kumpánů ze sobotních flámů zmizela v kapitalistické cizině, dalším se dolů k nám pod les nechtělo. Z řady důvodů – jeden se usadil, jiný zestárl, třetí si pořídil ruinu vlastní. A byli i tací, kterým se najednou moji rodiče nehodili do portfolia přátel a známých. Táta si zvykal, že je na údržbu sám. Ale protože byl neskutečně šikovný, naučil se devatero řemeslům. Chalupa se měnila, na rekonstruování a opravy bylo najednou více času. Pracovalo se i v neděli, protože netřeštila hlava z Kord vodky a Gold King Whisky a Egri Bikavéru…

První prací, při které bylo třeba opustit interiér, byla otcova snaha zaizolovat celý dům zvenku. Vymyslel sofistikovaný systém drenáží, vsakovacích jímek a odvětraných zásypů izolačních příkopů. Už jako klukovi mi bylo podezřelé, že by tolik úsilí přineslo kýžený efekt. Táta se s tím neskutečně nadřel. Hornina v Krušnohoří není zrovna písčitá, vykopat bylo třeba desítky metrů příkopů, ručně namíchat kubíky betonu, rozvozit štěrk, vyzdít šachty a uložit ostře pálené roury… Pravdou je, že jsme se pak při dešti spolu chodili dívat, jak opravdu z některých výpustí voda odtéká. Bůhví, zda tak odtéká dodnes. Myslím, že táta byl na výsledek pyšný. Já jsem dnes pyšný na něj, i když si s tím pocitem nějak nevím rady.

Podstatné je, že při obkopávání kamenného domu otec těsně u východní zdi narazil na skomírající trs rezavých pivoněk. Nevím, jestli kdy před tím si někdo té rostliny všiml. V drsných podmínkách Erzgebirge vykvétala až v červnu. Tedy v době, kdy už byla chalupa opuštěna, a zatímco jiné rekreační objekty se zazimovávají, u nás se koncem dubna „zaletňovalo“. Otci bylo toho chcípáčka líto, a i když nevěřil, že by mohl přežít, alibisticky jej přesunul o kus dál. Vůbec si nemyslím, že tátovi šlo o záchranu nějakých pivoněk, nikdy ke květinám, zelenině a zahradničení neměl sebemenší vztah. Ale když se mi to po letech rovná v hlavě, táta neskutečně pietně přistupoval ke všem věcem, na které narážel „po Němcích“ (jak také píši jinde). Bylo jasné, že i těch pár ubohých stonků vedle chalupy bylo vzpomínkou na někoho, kdy je tam vysadil, kdo to místo chtěl udělat hezčí, kdo chtěl nejspíše někomu udělat radost…

Pivoňky se tátovi neskutečně odvděčily, během dvou tří let se rozrostly, a každý rok, posléze už vedle chalupy opravené i zvenku, se na bělostném pozadí nově nahozených kamenných zdí odrážel obří trs rudých, jako pěst velkých květů.

Když se jednou za uherský rok zastavím u bráchy, vždy se na pivoňky zajdu podívat. Všechny tisy, jalovce, mahónie za ta léta postupně odcházejí. Ale pivoňka je stále na svém místě. Je. Věřím, že ten dávný zahradník by měl radost.

23.1.2020, Vysočany