Jako většinu jarních nedělí jsem i tentokrát před odjezdem z chaty, u nás, v osadě U Rozvědčíka, uklízel z verandy fotky a obrázky. Ne, že bych čekal, že se někomu budou líbit tak, že si je bude chtít vzít domů. Ale po poslední návštěvě ve fotoprodejně Škoda jsem po seznámení s novými cenami rámečků spočítal, že bych sice nazvětšoval nové fotografie a vytáhl kopie obrázků, ale za rámečky bych se nedoplatil.
Když jsem tak míchal ty předměty z koutku tradic, napadlo mne, jak se za ta léta seskládaly výseky naší rodinné historie nějak související s tím dřevěným útulkem. Kdyby ty stopy sledoval kdokoliv cizí, byly by to pro něj jen nijak nesouvisející snímky cizích lidí, bez jakékoliv vazby. A tak mne napadlo pár stop umístit sem. Ne že by se po prohlédnutí těch několika obrázků rozprostřely dějiny naší rodiny v přehledné systematičnosti. Ale udělám si tím radost.
Tohle je fotka mého dědy Jaroslava, s kterým jsem se minul snad o pět let. Tedy datem narození a úmrtí. Na zeď jej kdysi v ručně upleteném rámečku umístila babička Jarmila, a takhle tam tedy byl, je a bude. I když se jeho podoba pomalu ale jistě ztrácí.
Tady jsou tři sestry, které všechno způsobily. Tím, že se po druhé válce rozhodly zakoupit v zahradě hospody U Rozvědčíka chatičky dobré na přespání ze soboty na neděli. Tři chaty s palandami a malými lihovými vařiči na ranní kafe. Před verandami typické kulaté stoly se slunečníky a na prkně pověšené košíky na svačinu, aby u odpoledního koupání v řece bylo čím zahnat hlad. Zleva - Libka, Vlasta a Jarča.
Tenhle obrázek malovala vlastnoručně babička Jarmila. Visel na verandě pod loveckými trofejemi dědy Jaroslava. Trofeje už tam nejsou, ale obrázek si pamatují i Ti, kteří se zastaví po mnoha letech zavzpomínat. Pro mne další věc, kterou mám neoddělitelně spojenou se svým dětstvím. Tři loupežníci, tři petrovští:
V osmdesátých letech toho nešlo moc podnikat. A tak si můj neposedný otec vymyslel, že všichni poznáme okolní krajinu při organizovaných i neorganizovaných pochodech. Dost s tím především mladší generaci štval. Protože byl schopen svůj nápad dotáhnout do konce. A tak se chodilo a chodilo, a přitom vymetalo všechny hospody po cestě.
Naše Lucka trávila na chatě každé prázdniny. Myslím, že byla dědovou oblíbenkyní, i když to nedával moc najevo. Ale byla to první vnučka v té záplavě kluků, upovídaná a hodná. Tedy než objevila kouzlo blízké hospody. Ostatně jako všichni, co vyrostli U Rozvědčíka. Na fotce je Lucka s jezevčicí Nelinkou, matkou naší Patty, která nás, a především mého otce, věrně doprovázela po celkem přesně vyměřenou dobu...
Jedna z nejdůležitějších fotek, které jsem kdy udělal svým fotoaparátem Corina za 120,- Kčs. Na svitkový film Fomapan 6x9. Táta se svými dlouholetými přáteli - vlevo muzikant Zdeněk, uprostřed strejda Jindra. Takhle společně je mám zaryté v paměti. Už jako adolescentní trdlo jsem s nimi zažil neskutečný kopec srandy! Ty Matějovy bojovníky neuklízím, svěřuji jim hlídání chaty.
Někdy v roce 1973 jsem se tu poprvé potkal s Klárkou...
Nedávno jsem na okno přestěhoval i tohoto andělíčka - dárek mojí (naší) Kláře od našeho Pepy:
Tak to by byl výběr, více méně náhodný. Trochu mě mrzí, že neuvidím fotky a obrázky, co si sem jednou pověsí moje děti. Ne, že bych byl tak sentimentální, jen hrozně zvědavý!
U Rozvědčíka, 16.6.2014
