Heilige Geschichte

O banánech, vánočním bobování, vyhánění a mrtvém chlapci, kouzlu Štědrého podvečera a co se nás týká a netýká...

      

       V první polovině devadesátých let jsem si už na Vánoce nemusel plánovat, jak a kdy sním svůj příděl dvou banánů. No, vlastně se jednalo o tři banány, protože máma se svého jednoho banánu vždy vzdala v můj prospěch. V první polovině sedmdesátých let mi bylo kolem deseti a na naši rodinu v zelenině v žateckém Podměstí připadlo zpravidla tak pět banánů. Ne kilo, pět kusů banánů. Není divu, že donedávna jsem považoval za vrchol luxusu, když jsem si mohl koupit trs banánů a sníst třeba tři za sebou.  I proto byly porevoluční Vánoce u nás na chalupě v Krušných horách prostě ve znamení dostatku. A tak abychom si vlastní děti nevykrmili a sami se neutopili v plzeňském a whisce, a taky trochu uvolnili prostor tátovi, který připravoval svou pověstnou štědrovečerní tabuli, vyráželi jsme o Štědrý den odpoledne s dětmi ven do stále ještě ne úplně zdravého krušnohorského povětří.

       To kouzlo se událo o Štědrý den roku 1992 nebo 1993.  Brácha vyhnal svoje syny, moje dcery se přidaly, posbírali jsme za léta nastřádané plastové boby typu "pekáč" a vyrazili šusem do údolí Malodolského potoka, který odvodňuje rašeliniště a slatě (což je nejspíše totéž) mezi Halží a Kovářskou. V době Třicetileté války se zde údajně ztratila celá jednotka švédské armády, možná tu po nocích kyrysníci pořád straší - já to ovšem ověřovat nebudu!

       I přes vánoční oblevu bylo tehdy sněhu dost na to, abychom s dětmi sjeli až do údolí na nepoužívanou silničku do Údolíčka. Z lesa jsme vyjeli někde v místech, kde se ještě daly najít sklepy po domech Dolní Halže, tedy přesněji řečeno Unterhals. Protože to frčelo, pokračovali jsme v jízdě po silnici, coby přirozené bobové dráze. Bylo veselo, náš křik rušil jen jelení stáda, která vydatně okusovala mladé smrky vysázené v osmdesátých letech ve snaze soudruhů zachránit v lesích nad Tušimicemi a Prunéřovem co se dá. Níže do údolí sněhu ubývalo, a tak se náš sešup začal zadrhávat. Přesně v tom čase, kdy v zimě ještě nezačne stmívání, ale denního světla není dost ani na přečtení novinových titulků, jsme už spíše došli, než vjeli, do míst, kde před lety stávaly kamenné a hrázděné domy sedláků z Rose Garden či dvory postavené kolem Dolního hamru (Unter Hammer). Kvůli dětem jsem šel poslední, trochu naštvanej na bratra, který měl už dávno zatočit zpátky do kopce. Trochu jsem se zpozdil, protože mě zaujalo, proč jsou zbourány domy německých starousedlíků, ale ohradní zdi zůstaly stát. Docela rychle mi došlo, že se nejedná o kamenné ploty, ale původní opěrné zdi, které chránily úrodnou půdu kolem statků a chalup. Jenže po těch letech neregulovaný potok a poničené náhony dávno ty metry hlíny odnesly, jen opěrné zdi zůstaly trčet do prostoru.
       Dříve jistě udržovaná a opečovávaná místa, nyní zarostlá čtyřicetiletým náletovým lesem, působila velice tísnivě. Podvědomě jsem přidal do kroku, abych došel naši malou skupinku. Vzápětí mne zarazilo to ticho. Nevšiml jsem si, kdy utichlo vtipkování a výskání dětí. Najednou byly ztichlé a zaražené, bez odmlouvání zahájily zpáteční výstup roklí pod Měděncem. Zastavil jsem se. Ta tíseň byla hmatatelná, jako by všichni ti horalé zmizeli teprve před týdnem. Děti už se ztrácely v šeru lesa a já se stále nemohl odhodlat ke kroku. Nejprve jsem z dálky uslyšel rolničky. To nejspíše bohatý vlastník hamru vyjížděl s koňmi na mši do kostelíka v Oberhals. Sáně trochu skřípaly na dávno ještě nevyasfaltované silnici, ale kočí věděl, že po pár metrech čeká zasněžená cesta a saně už budou tiše klouzat bez odporu až na kopec. Někde bouchly dveře a ven z chalupy na chvíli pronikl dětský nedočkavý smích a několik německých slov. Ve vzduchu byla cítit čistá vůně páleného dřeva. Pravidelné zaskřípění vodního kola vždy na chvilku přehlušilo zvonivý zvuk studené vody v placáky vyloženém náhonu. Osamocené kroky prozradily kohosi, kdo spěchal ke štědrovečernímu stolu.
       Přeběhl mi mráz po zádech, rychlou chůzí a s jistou úlevou jsem došel naši skupinku vytrvale stoupající do svahu. S výškovými metry přibývalo sněhu, a tím, možná jen zdánlivě, i světla, které vytěsňovalo podivný zážitek. Ještě než jsme odbočili k chalupě, synovci zase škádlili moje holky a rozsvícená okna už z dálky slibovala vůni smažených ryb mísící se s purpurou rozsypanou na opravdové plotně.
       Když jsem si po dlouhém Štědrém večeru konečně lehl do postele, zaposlouchal jsem se do zvuku větru ve větvích "naší" obrovské lípy před okny chalupy. Kdosi ji před sto, stodvaceti lety sázel s vírou, že ještě jeho prapotomci se na ní budou dívat. Ten kdosi zmizel z okolního časoprostoru a všechny významy a smysl jeho konání zmizel s ním. Byl jsem rád za to štědrovečerní tajemno, kterého jsem byl očitým svědkem, a které se, jak naši předci věděli s neochvějnou jistotou, stává o Veliké noci, na svatého Jána či právě v noci před Božím hodem vánočním. Byl jsem rád, přestože jsem věděl, že moje soudy již nikdy nebudou tak jednoznačné a že odvrácená strana síly zvaná Pochybnost si zase ukrojila víc, než jí přísluší.

       Přečetl jsem několik decimetrů knih a pojednání o česko - německé otázce. Mám v této věci docela jasno. Z hlediska historického, politického... prostě mám nějaký dle mého relevantní rámcový názor. Ale pak je tu ještě nehistorické a nepolitické hledisko. Je to hledisko semletého jedince, hledisko nezvratitelných tragédií konkrétních osob, hledisko nevinných lidí. Hledisko sazeče lip i kočího směřujícího na Půlnoční...
       A tak mi vrtá hlavou, co se nás ještě týká, a co už je pro nás neemoční historie. Proč mě příliš nevzrušuje zmizení švédské jednotky v době Třicetileté války, ale na Habermanův mlýn se dívat nemohu.  Proč nás neoslovují pomníky padlým ve Světové válce (myšlena ta První), což jsou vesměs pomníky rakouských vojáků s českými jmény. Ale nově opravované třeba krušnohorské pomníčky s německými jmény většinu z nás tak nějak zarazí. Kde je ta hranice? Obávám se, že musí přijít echtovní malér, aby byl ten předešlý zapomenut... Obávám se.

Horní Halže 1992 / Praha 27.12.2013

P.S. Koncem devadesátých let se u našich na chalupě zastavil starší pán. Protektorátní němčina mého otce nejspíše stačila na to, aby pochopil, že pán se v "naší" chalupě narodil. Táta jej provedl a vyslechl jeho příběh. Mimo jiné vyprávění o tragédii, která potkala příbuzného chlapce,  který při nějakém neštěstí zahynul dole v lese. Táta se zvedl a z půdy přinesl vybledlé fotografie ve vyřezávaných rámečcích. Kdysi je tam našel a s ostychem nechal na svém místě, jen je čas od času otřel. Dojatý pán přerovnával rámečky a pojmenovával vybledlé postavy, našel i fotografii nebohého chlapce. Po chvíli se rozloučil... Jedna kapitola malých individuálních historií se uzavřela.

Ani nejtenčí vlásek, co v kartáči mám...

Oskar, Zuzana a Petr. Plakáty, co nám visely na zdech a tak trochu tam visí dodnes. Dům z obilí mne naučil na kytaru Márty a prvních osm akordů Zmrzlináře a božský Zuzanin vokál je vypálené znamení mé šedivé generace.

       První etapu mé nezodpovědné fáze dospělosti doprovázely dva obaly z dlouhohrajících vinylů a tři plakáty. Ty obaly visely nad gramofonem Tesla, který jsme k velkému údivu rodičů pořídili z novomanželské půjčky. Prvním obalem bylo elpíčko Billy Cobhama s Georgem Dukem, pravděpodobně se jednalo o licenční Crosswind, ale v Supraphonu jsme se ptali po "Zálivu", podle fotografie na obalu. Vedle Cobhama visel obal z desky Bosse Bruce Springsteena "Born in the U.S.A." - určitě znáte tu fotografii, mužská postava v džínách stojí před obrovskou americkou vlajkou. Tak ta vlajka a název desky byl hlavním důvodem, proč jsem se jal vrtat do nenavrtatelného panelu!

       Ale podstatnější byly ty plakáty. V každém druhém "nekonformním" bytě té doby visel superznámý plakát, tuším, že vydaný Sekcí mladé hudby - velký dvojportrét Johna a Yoko, černobílý, tajemný, působivý...! Kdybych uměl kreslit, určitě bych jej ještě dnes načrtl popaměti. Trochu schovaný byl jednoduchý plakát tehdejšího Yo-Yo bandu. Ale pozor - do Karviné a Afriky tehdy scházelo ještě  deset patnáct let a trnitá cesta českým blátivým showbizem. Na bílém nijak zvlášť graficky upraveném plakátě byly jen čtyři postavy - bratři Tesaříci, Jindřich Malík a Ondřej Hejma. Ten plakát jsem dostal na koncertu této druhé sestavy Yo-Yo bandu v žatecké Jitřence. Pořádal jej tehdejší žatecký Jazz klub. Kluky kolem Jazz klubu jsem obdivoval, ale trvalo ještě deset let, než jsem se s nimi potkal. Ještě k té Jitřence - tu atmosféru si mohou vybavit opravdu jen žatečtí pamětníci. Malé hlediště s několika desítkami diváků, a ještě menší podium, na kterém se do soulového rytmu vlnili čtyři chlapi v docela směšných úborech (patřilo k tehdejšímu dobrému tónu, aby kapely vystupovaly v jednotném odění - reakcí zesměšňující tuto píár taktiku byly až námořnické oblečky Mňágy a Žďorp). Tito čtyři hřmotní zpěváci působili trochu jako marťani i tím, že nízké pódium opticky zvyšovalo jejich postavy.

       Třetí, nejdůležitějším plakátem byl také docela známý, "přelepený" plakát Marsyasu (nepodařilo se mi jej najít na netu, takže jej nepřikládám...bohužel). Plakát byl z druhého období kapely, po emigraci Oskara Petra. K Zuzaně Michnové a Petru Kalandrovi se přidává mladičký Pavel Skála a popový matador Jiří Vondráček (bratr Helenky a otec Lucky). Ten plakát měl pro mne zvláštní cenu a opravdu jsem jej měl hrozně rád. V této sestavě jsem slyšel Marsyas poprvé, a na dlouhou dobu naposledy, v lounském kulturáku. Tento koncert organizoval pro změnu lounský Jazzový klub. I jako osmnáctiletý kluk jsem byl trochu rozpačitý při pohledu na Vondráčkovu androšskou stylizaci, protože v sálku klasického bolševického kulturáku nebyla žádná šatna pro muzikanty, takže celá čtveřice vyčkávala začátku koncertu na jakési pohovce vedle improvizovaného pódia. Pravdou je, že Vondráčkova muzikálnost rozhodně Marsyasu neubližovala, o čemž se lze přesvědčit na elpíčku V přítmí. Koncert byl pro mne vyvrcholením několikaletého čekání na příležitost slyšet Marsyas živě. Znal jsem jen útržky z jejich repertoáru, a ještě zdaleka jsem ani netušil, že ty největší fláky z první desky natočené ještě s Oskarem Petrem budu jednou hrnout do hlavy holčičkám po hospodách, při táborových ohních či na kolejních pokojích. Nejšťastnější jsem stejně ale byl, když si na studentských akcích vzal do ruky kytaru Márty, či mnohem později v hospodě U rozvědčíka Faty.

       Jsou jenom dvě kapely, jejichž diskografii mám celou a úplnou. O Nerezu jsem psal nedávno, tou druhou skupinou je právě Marsyas. Mezi oběma skupinami je mraky rozdílů - ty hlavní dle mého zcela osobního soudu spočívají v tom, že Marsyas mi zůstal jenom na vinylech. I když desky Marsyasu posléze začaly v reedicích vycházet na cédéčkách, nijak silně mě nelákalo si je pořizovat znovu. Možná to bylo dáno i tím, že po deskách Marsyasu přišla také sólová deska Zuzany Michnové a samozřejmě elpíčka ASPM, poslední Kalandrovy kapely, ve které se sešel s muzikanty od pánaboha, Janem Spáleným (za jeho, a samozřejmě Nezvalova, Edisona a Signál času budiž na věky blahořečen!) a Františkem Havlíčkem (nevím, jestli ještě za Kalandrova života si s ASPM nezahrál také Michal Gera).

       Zcela zásadním rozdílem je samozřejmě skutečnost, že bez Zuzany Navarové by Nerez byl něco jako Beatles bez Johna Lennona. Kdežto v případě Marsyasu bylo zřejmé, že v nějaké podobě se s ním ještě setkáme. Nejdříve začal jen s kytarou koncertovat Oskar Petr. Pak se vynořil Petr Kalandra Memory Band, který dal dohromady chomutovský kotlíkář Míra Kuželka. No a konečně se objevil plakát na památný koncert v Akropoli, kde s Kuželkovou kapelou vystoupil nejen Oskar Petr, ale poprvé i Zuzana Michnová. Akropole byla tehdy vyprodaná možná dvakrát, do sálu jsem se nedostal, koncert jsem sledoval od dolního baru, a celkem slabý pěvecký výkon Zuzany přičítal zmršené akustice cezené bočním vchodem do sálu. Ano, nadšení podivně namíchaného publika (kolem mne procházely celé rodiny dorazivší z blízkého venkova) bylo nelíčené a spontánní. Ale nějak to nebylo ono.

       A tak i včerejší koncert stejné sestavy mi už jen potvrdil, že spíše než hudební zážitek hrozí jen sentimentální nostalgické rozpoložení o to silnější, čím více irských whiskey objedná Martínek. Takže nakonec i úsměv vyvolávající vystupování lehce opilé Zuzany bylo vlastně vítaným ozvláštněním večera. Bylo to takové lehce panoptikální, takže na nostalgii nezbyl čas! Celý večer by se dal charakterizovat krátkou konverzací mezi mnou a Martinem, který se mne při pohledu do davu ne zrovna mladých návštěvníků koncertu zeptal: "Burmo, a dorazí nějaké tvoje spolužačky?" Já: "Proboha, doufám, že ne!!"

Praha, Malostranská beseda, 16.12.2013



VIDEOBLOG - Libeňské židovské ghetto v prosinci 2013

Zuzana Andělská

       Listopadový koncert skupiny Koa v Malostranské besedě byl tehdy, v roce 2004, zrušen. Netušili jsme, že je Zuzana Navarová tak těžce nemocná. O to větším šokem proto byla zpráva, že počátkem prosince Zuzana zemřela.

       Nerez jsem poprvé viděl a slyšel počátkem osmdesátých let na plzeňské Portě. Myslím, že to bylo až v roce 1983, protože to už se finálové večery pořádaly na Lochotíně, kde třicet tisíc lidí v naprostém tichu vyslechlo i Mertovu Prahu magickou. Nevím, staré Portýry z té doby jsou dávno vyhozené a celta se na půdě prachem stydí (promiň, Kiďáku, to je jen takový džouk od kavárenského povaleče!). V každém případě jsem poprvé slyšel písně, které se dodnes neomrzely - Za poledne, Samba v dešti či Tisíc dnů mezi námi (vybavuje se vám ten nesmrtelný verš? - "tisíc dnů mezi námi, jako nekonečno nevypadá, našel jsem tě ve stohu slámy, ještě dnes mi za košili padáš..."). Obě mají pro nás, zastydlé folkaře, stejnou cenu, jako Full on the Hill, Stairway to Heaven nebo Another brick on the Wall pro zastydlé rockery... V každém případě druhý den po vystoupení Nerezu seděla Zuzana v hledišti několik řad pode mnou. A byla to láska na celej život!
       Nejlepší léta Nerezu jsem prožil pouze zprostředkovaně. Elpíčka, ípíčka, Větrník na Vltavě, pár vystoupení v televizním svazáckém klubu mladých... Slavné koncerty v pražské Městské knihovně mě totálně minuly. Po mém přestěhování do Prahy už Nerez nevystupoval. Vřešťál měl své sólové a produkční aktivity, a Zuzana se vrátila ke karibské hudbě v Trés. Slavné tři dlouhohrající desky ještě na vinylu zůstaly v Žatci. Stejně bych je neměl na čem přehrávat. A K. poslouchala opravdu jinou hudbu. Takže když jsem někdy v roce 1996 či 1997 narazil v bývalé deskárně v Železné (dnes nějaké sračky pro turisty) na souhrnné vydání Masopustu, Na vařený nudli a Ke zdi, napsal jsem si Ježíškovi. O deset let mladší K. nechápala, pro ni to bylo, jako bych si přál Rudolfa Cortése, nebo Chladiče se Sifónovou! Ale kazetu s třemi cédéčky jsem pod stromečkem opravdu našel.
       Měl jsem tehdy ve služebním autě CD-changer, takže jsem do něj ta tři cédéčka nacpal a několik měsíců je točil dokola. Po nějakém čase jsem zjistil, že Nerez hrají i ve služebním voze mé K. Ovšem v nějakém divném pořadí. Znáte to, když máte oblíbenou desku, vyjmenujete i pořadí písniček. Hlavně máte ale vycvičené ucho tak, že když skončí jedna, jste nastaveni na začátek další. Jenže tady po Sambě v dešti začal Masopust, po Kočičích hlavách následovala Černá voda!!! No, bylo to k nevydržení. Nebylo třeba velkého pátrání - K. si prostě vyráběla vlastní soundtracky! A aby toho nebylo dost, začala jimi "krmit" své vrstevnice a kamarádky. A tak tyhle posluchačky U2 a Lucie, Ledeckého a Jesus Christ Superstar, si po telefonu sdělovaly zážitky z poslechu MÉHO Nerezu, MÝCH písniček!!!  Chápete, že té poetice osmdesátých let pod psa nemohly vůbec rozumět?! Bylo to pro mne utrpení, ze kterého jsem se vypsal v mailu odeslaném Zdeňku Vřešťálovi. Fakt! A ještě jsem to s ním probral na jeho koncertě v Salmovské kavárně. No, měl krátce po rozvodu a podle počtu vypitých sklenic jej to dost sebralo. Takže vlastně jsem udělal dobrý skutek - měl očividnou radost, když jsem mu vykládal, kde všude písničky Nerezu kolují :-) !
      Naštěstí ve stejné době se lámal chleba i v nové Zuzanině kapele. Ještě jsme s K. stihli koncert s Ivanem Gutiérrezem, první desku Koa, Skleněnou vrbu, jsme poslechem vydřely dohladka, dorazil ji písek španělského pobřeží a v Turecku ještě rok nato mi pomohla vymazat starosti s  výpovědí z práce. Následovalo koncertní Zelené album, ale hlavně Barvy všecky a Jako Šántidévi. Na poslední desce jaksi nepochopitelně dala Zuzana velký prostor svému harmonikáři Bihárimu. Zlobilo nás to, protože to byl opravdu jiný hudební svět. Kdo mohl tušit, že tím už Zuzana dává své kapele šanci přežít do budoucna.
       Někdy koncem roku 2003 jsme v Malostranské besedě zažili jeden z nejhezčích koncertů vůbec. Hostovala na něm i Zuzčina velká přítelkyně Bára Hrzánová, které jsem měl tehdy plnou hlavu kvůli její Nině Zárečné! Byl to nádherný koncert, netušili jsme, že pro nás poslední. Stejně tak jsme až dodatečně pochopili některé texty z poslední desky...

Praha, 7.12.2013

Písnička z poslední desky + rozhovor s Tomášem Poláčkem:

Koa - Do nebes

Poslední rozhovor

      

Cestou přímé demokracie do neprospeřiti

Čtyřicet pět obyvatel Dobrovíze vystavilo stopku investici přinášející 10 tisíc pracovních míst. Moderní architektura bude mít po Blobu možná další, tentokrát polární oběť. Opravdu se lze v obdobných případech spolehnout na hlas lidu, začasté pomateného a zpitomělého? I když na Nikolajce je to trochu jiný problém – vyjádřitelný nejspíše zkratkou: my bydlíme, vy si trhněte…

       Jak to tak vypadá, investice Amazonu v České republice se konat nebude. Tím pádem se nekoná ani deset tisíc pracovních míst, z toho 4 tisíce stálých, šest tisíc sezónních (tato pracovní místa měla být rozložena půl na půl mezi Dobrovíz a Brno). Rozhodlo o tom v referendu, tedy přesněji řečeno v prosté lidové anketě, jejímiž výsledky se ale místní zastupitelstvo míní řídit, 45 lidí! Ještě doplním slovy: čtyřicet pět lidí!! Totiž 121 občanů Dobrovíze hlasovalo proti výstavbě skladu, 76 pro. Řekl bych, že je to příklad přímé demokracie v podobě, jež je tak zběsile prosazována nejen partou pana Okamury, ale třeba i jinak celkem sympatickými Piráty. A nechoďte na mne s argumenty, že nebydlím za plotem amazonského skladu! Jeho sklad se měl totiž stavět v průmyslové zóně, která je již vedle Dobrovíze zřízena. A když tam nebude Amazon, bude tam něco jiného. K čemu by jinak průmyslová zóna byla dobrá? Ono totiž nestačí informačně se spolehnout na naše čacké televizní žurnalisty – ti veřejnoprávní jsou již tradičně blbí, ti neveřejnoprávní zase musí editorovi dodat reportáž s nádechem skandálu. Takže nejlépe je na ulici Dobrovíze zastavit stařenku, do záběru přidat plot průmyslové zóny a dát prostor stařenčinu „upřímnému“ rozhořčení. Koho asi tak napadne podívat se na nějakou mapu, nebo dokonce na letecké záběry dostupné dnes v mnoha vyhledávačích. Troufám si tvrdit, že z mých fejsbukových přátel to neudělal nikdo. Ona ta průmyslová zóna se nachází mezi karlovarskou rychlostní silnicí R6, přistávací a vzletovou dráhou Letiště Václava Havla a vedle železniční trati. Dodám ještě, že k průmyslové zóně se buduje přímý sjezd ze silnice R6. Opakuji – PŘÍMÝ! Tedy ne žádná trasa přes památkovou zónu, jak se lze také dočíst. Ano, jistě lze nezávidět obyvatelům Dobrovíze, že jim za barákem sedají dopravní letadla, za humny hučí vlak a v noci musí být slyšet šumění dálnice. Mně pod okny jezdí rychlíky, za rohem tramvaje, a když se něco přihodí na kolínské trati, vzbudí mne v noci odkloněné nákladní vlaky. Jestli to nebude tím, že bydlím ve Vysočanech?! A tak čekám, kdy mne na ulici zastaví redaktor s mikrofonem a v pozadí s nádražním tunelem mne konečně vyzpovídá. Třeba bychom mohli získat 45 hlasů pro odříznutí východních Čech od železničního spojení.

       Taky nad Bílým medvědem se smráká. O jakémže to medvědovi mluvím? O stavbě na Vítězném náměstí. Tento prostor je bezesporu zcela jednoznačně determinován původním částečně realizovaným záměrem vybudovat nové dejvické centrum. Bohužel, přestože se podařilo do začátku války vystavět v nových Dejvicích opravdové univerzitní městečko a zastavět téměř tři čtvrtiny prostoru Vítězného náměstí, dodnes je tento prostor nedokončen. O kus dál sice nedávno vyrostla budova Národní technické knihovny a nová budova fakulty architektury ČVUT (vřele doporučuji jako cíl výletu – obě stavby stojí za zhlédnutí i prohlídku zevnitř, dle mého názoru se oba baráky opravdu povedly!), ale Vítězné náměstí tvoří z jedné čtvrtiny otevřená pláň, v další části jej určitě nezdobí nezastavěná proluka. A právě zde má stát zajímavá budova, pojmenovaná Bílý medvěd. Jistý nejmenovaný architekt nedávno prohlásil, že Bílý medvěd zhyzdí celý prostor. Tak nevím – ten prostor je snad již nyní zhyzděn zcela dostatečně! A pak také nevím, kde by se podobné budovy asi tak měly stavět? Někde za Prahou na zelené louce? Kde by nic „nezhyzdily“? Ne všechny stavby vyrostlé v posledních dvaceti letech těší mé oko. Ale těžko ze sebe dělat arbitra vkusu obecného! Kdo si dnes vzpomene na skandál s novostavbou Obecního domu (abych nechodil až k obligátní Eiffelce)? Ale proč se vracet do secese. Co nedávné vášně spojené s Tančícím domem – v jehož případě byla porušena snad všechna regulační opatření pro zástavbu Rašínova nábřeží. Architektura je prostě také otázkou vkusu, odvahy, architektova ega a podobných neměřitelných parametrů. Obávám se, že pokud by se rozhodovalo v referendu, pak by na Vítězném náměstí stál domek se sedlovou střechou a kuželkovou balustrádou na oblých balkoncích…

       Praha prostě zažila, a přes několikaletý útlum stále zažívá, neuvěřitelný stavební boom. A nejedná se jen o administrativní budovy, ale také o soubory obytných budov či samostatně stojící obytné stavby. No a s tím souvisí obecný názor, který lze shrnout asi takto: je to fajn, že se v Praze staví, hlavně ale ať to není v sousedství! Ano, chápu, že na mnoha místech, která byla třeba již před válkou určena k zástavbě, mezitím vyrostly parky, vznikly zde zelené odpočinkové zóny a podobně. Ovšem dle mého názoru je třeba vždy pečlivě hodnotit každé území zvlášť, posuzovat uzavřenost uliční čáry, kompaktnost zástavby atd. Protože doba komunistické rozpínavosti panelákové zástavby na okolní pražské pláně je naštěstí pryč. A tak se stavební ruch vrací na místa k tomu dříve určená. Do intravilánu města. Některé stavby vyrostou nepozorovaně, jako třeba bytový dům Meandry Rokytky, který se před pár lety objevil na hraně parku za vysočanským pivovarem. Představte si, že nevznikla žádná iniciativa za záchranu parku a prostor bývalé Pragovky, které mezitím zarostly náletovým lesem. A to by se jistě našla řada chráněných druhů, které tento kout mezitím obydlely. Druhým extrémem je vilová čtvrť na Nikolajce, kde naopak záměr zastavět doposud volné stavební parcely vyvolal bouři nevole. V okolních ulicích stojí vily a vilové domy uprostřed zeleně. Plné spokojených majitelů či nájemníků. Je celkem zřejmé, že další se sem tlačí. Co je na tom divného, když jsou zde volné stavební parcely? Nakonec určitě dojde k jejich zastavění, ale kruh se neuzavře. Přijdou noví majitelé a noví nájemníci. A přijdou nové protesty a nové petice. Protože v oblasti ochrany našich domnělých rohožkových práv je naše občanská společnost více než vyspělá. No nic, jdu se přikurtovat k nádražní pokladně, ty rychlíky při brždění nesnesitelně pískají!!!...

Praha u Dobrovíze, 12.12.2013

Na tunelu Blána se ode dneška nefachá...

       Tak máme novou, řekl bych pražsko - olomouckou atrakci. Prý budeme zasypávat tunel Blanka! Tuhle blbost jsem slyšel od svéprávného člověka zastávajícího docela dost odpovědnou funkci v jisté finanční instituci. Když jsem skrze svůj smích zaregistroval udivený pohled, pochopil jsem, že to s tím zasypáváním myslí vážně. Tak jsem se zeptal, jak konkrétně si to zasypávání představuje - jestli se někde u Suchdola vyhrabe povrchový důl na hlínu, a ta se bude několik let vozit tam, odkud byla před tím několik let odvážena? Nebo že by všichni ti zoufalci, co jsou proti všem tunelům a vůbec tak ňák proti všemu, co zavání změnou, že by udělali čínský řetěz a tu hlínu by si od Suchdola podávali v ošatkách. Pravdou je, že by to mohlo snížit míru nezaměstnanosti. I když spíše na Ukrajině, než v českých zemích. Pražáci jsou líní, a Moraváci spolu s bratry Slováky těžko opustí všechna ta teplá místa ve skleněných pankráckých a karlínských palácích, která v posledních letech s těžkým despektem k metropoli zaplnili (přičemž je třeba dychtivě konstatovat, že Slovenky jednoznačně zvyšují koeficient krásy nejen na Brumlovce či v Sokolovské!).
        Hanáci dobyli i pražský magistrát. Ten usměvavý chlapec v křesle primátora snad plní nějaké zadání Moravské národní strany, jinak to není možné. V každém případě s hanáckou přímočarostí (a ne že mne nařknete, že tím myslím jistou mentální jednoduchost) řeší mnohaletý problém s prostou selskou rázností. Nevyrostlo? Zasejeme znovu, vyroste příští rok! Ten punč platím já!! Jenže blbí betonáři z Metrostavu tento Stroupežnického model nechápou! No bodejť, viděli jste někdy nějakého stavaře v Národním? Možná holky z kanceláří, pokud to zaplatí odbory. A tak místo toho, aby se lodivodi firmy sídlící u nás za rohem v bývalém libeňském ghetu, chvíli přetahovali, aspoň tak dlouho, než synek z Holomóca nasbírá nějaké voličské bodíky, začnou organizovat zakonzervování stavby, vypovídají smlouvy se subdodavateli, a jak by řekl táta pracujícího lidu Falbr, stovky živitelů rodin se chystá na pracák.
        Je to pár dnů, co všechny celoplošné noviny otiskly na titulních stranách zcela dechberoucí informaci - představte si, že v evidenci faktur odboru investičního a odboru výstavby (netvrdím, že si ty názvy magistrátních odborů pamatuji přesně) je u části stavby za několik set milionů rozdíl přes osmdesát tisíc korun! No, netřeba se zlobit na novináře, jsou to mládenci začasté nevzdělaní (v řadě případů taktéž nevzdělatelní). Takže objasnit jim rozdíl mezi evidencí, kam zapisuje ty stohy faktur nějaká brigádnice z katedry genderových studií, a jednotnou účetní osnovou, je marná snaha. Přes osmdesátitisícový rozdíl udělal dodavatel i v naše bytovém domě při sanaci popraskaných podlah v podzemních garážích. A to byla stavba jen za necelé čtyři miliony!
        Od jiného kolegy jsem včera vyslechl další zajímavý názor - když on ten Metrostav si "říká" o další a další peníze! Takže je dobře, že jim někdo zatne tipec. Je to zvláštní - není to tak dávno, co se ten samý kolega rozčiloval kvůli žalobám na bankovní poplatky - "to si ti lidé myslí, že banky jsou nějakej člověk v tísni??". Já si myslím, že zaprvé někdo tomu Metrostavu ty peníze vyplácí - nejspíše na základě nějakého výkazu prací, objemu spotřebovaného betonu, subdodávek, hodnotě práce betonářů, tesařů... Za druhé nepředpokládám, že hodnocení oprávněnosti ceny dodávky dělá nějaký referent z náměstí primátora vacka soudruha! Na to bude mít magistrát jistě něco jako stavební dohled. Jestli existuje podezření, že se třeba dohled s dodavatelem šábnul, tak šup s udáním k čacké policii! A za třetí - Metrostav je akciovou společnosti, tedy obchodní společností zřízenou podle stále platného obchodního zákoníku, a ta je zřizována za účelem tvorby zisku. Takže představa našeho mladého primátora, že Metrostav se sám od sebe zřekne nějakých stamilionových úhrad, je velice blbá! Protože potom by kdokoliv mohl na manažery Metrostavu podat trestní oznámení pro pochybení při správě cizího majetku.
       Jo, no jasně, ještě je tu ta lapálie s od počátku neplatnou smlouvou! Čekal jsem nějaký zdrcující právní rozbor. Prostě BOMBU! Jenže ono jde o to, že (prý) smlouva nebyla schválena Radou hlavního města. To je vážná výhrada, a dokonce ji nevyvrací ani argument, že po celá ta léta zastupitelstvo schvalovalo rozpočet s přímo určenými investičními prostředky na Blánu. A to dokonce i na její dostavbu v příštím roce! Což je pikantní detail - že by si pan primátor tou neplatností nebyl zase až tak jistej? Jenže to údajné pochybení je jinde - ve výkladu ustanovení zákona o nutnosti schválení smlouvy Radou hlavního města. Jenže - čtyři právníci, sedm právních stanovisek. Musí rada schválit konečné znění jistě mnohastránkové odborné smlouvy (bude toho určitě slušnej štos papírů), nebo stačí schválit dodavatele, popřípadě rámcové podmínky - cenu, termíny... A od toho ostatního je určitě na magistrátu nějaký právní, stavební, rozvojový, investiční... odbor. A v těch odborech sedí lidé, kteří jsou za svou práci, tedy i za přípravu konkrétního znění smlouvy, placeni. Nebo se my, obyvatelé Stolice, máme spolehnout na právní a stavařské znalosti tu architekta, tu terénního psychologa, tu porodníka, tu sociálního geografa? Opravdu?
       Je zvláštní, že Hudeček se zkušeností s nesmyslným trestním oznámením za opencard, se pouští do tak vysoké hry patriotů, na kterou prostě nemá, a kterou nemůže vyhrát! Opravdu si synek z Holomóca myslí, že je reálné, aby Metrostav vrátil nějaké ty miliardy? Kdo že to zaplatí těch 200 mega měsíčně za zakonzervování tunelu? Metrostav těžko. Z našich daní to zatavíme! Jak je to s tou odpovědnou správou svěřených prostředků?
       A já další dva roky budu přejíždět Prahu z východu na západ přes Malostranské náměstí...

Praha, 7.12.2013
      

Tichá dohoda

       Kirk Douglas prostě není Eddie! Jeden z důvodů, proč jsem Kazanův film neměl nikdy rád, a vlastně jsem jej ani nikdy nedokoukal do konce. Faye Dunaway je sice krásná a charismatická žena, leč Gwen jsem ve své hlavě viděl úplně jinak - žádná femme fatale, žádná osudová kráska! Naopak - mladá nezávislá holka, drobná, ale sebevědomá, žádná krasavice, ovšem hezká! Hezká tak, že kdo se chytí a pochopí, nevymaže z hlavy...

       A pak - ty americké filmy z konce šedesátých let! Ty barvy, ta stylizace, ta gesta, to "velké" herectví - prostě typický holyvůd. Vše je velké, nakašírované, nedůvěryhodné! Tak moc, až se to formálně potkává se socialistickým realismem filmové produkce východoevropských studií té doby. Tehdejší pásovou produkci hollywoodských studií začátkem sedmdesátých let rozkotala jména, která jsou dnes pro mnohé, hlavně mladé filmové fanoušky, totálně passé - Scorsese, Coppola, Lucas či Spielberg. Tehdy nezávislí rozhněvaní mladí muži! A filmy jako můj milovaný Absolvent. Nebo samozřejmě Easy Rider, kasovní trhák natočený za pár set tisíc dolarů.

       Ani včera jsem nevydržel dokoukat celý film, a nejen kvůli pozdnímu nočnímu času. Zcela nedůvěryhodná scéna setkání Eddieho s nemocným otcem v nemocnici, přepjatý herecký výkon na obou stranách, to se nedá vydržet. Nejspíše se film Tichá dohoda zařadí do druhé, béčkové skupiny filmů, které si v důchodu budu pouštět v soukromém filmovém klubu letního kina Rozvědčík, před naší chatou. Na stolku lahev červeného, možná už zase s cigaretou v ruce :-).

       Pak mám ještě jednu Tichou dohodu. Vlastně dvě. K první jsem se dostal sice jedinou Jindřichovou zásluhou, zato dost zásadní - někdy v roce 1983 mi daroval tehdejší odeonské knižní vydání Kazanovy Tiché dohody. Stejné vydání bylo první knihou, kterou jsem koupil K. Když jsem po letech chtěl jednoho Kazana věnovat, prostě jsme se s K. nemohli dohodnout, která z nich to bude. Takže dodnes máme obě.

       V následujících patnácti dvaceti letech po roce 1983 jsem Tichou dohodu přečetl určitě skoro desetkrát. Tedy přibližně jednou za dva roky. Při prvním čtení mě fascinovala ta hrůza ze zmarněného života, a ještě větší hrůza, že si té zmarněnosti na rozdíl od Eddieho nevšimnu. Jak jsem stárnul, kniha mi odkrývala další a další vrstvy. Trvalo však patnáct let, než jsem uvěřil, že zamilovat se je možné tak, až se člověk nemůže nadechnout. A možná největší překvapení mi připravila "moje Gwen", se kterou jsme Tichou dohodu tehdy četli paralelně. Do té doby jsem byl přesvědčen, že je to ryze "mužský" román, že ten příběh, Eddieho motivace a jednání, nemůže čtenářku ničím oslovit. Možná spíše odradit. K. mne vyvedla z omylu, a to tvrzením, že se právě jedná o "ženský" román! Vůbec jsem nechápal. Tichá dohoda se tehdy na několik týdnů stala středobodem našich rozhovorů, rozborů, argumentačního šermu, kdy jsme byli schopni jeden druhého přesvědčit tak, že se naše názory v průběhu diskuse několikrát přepólovaly.

       Obě knížky jsou stále na tom lepším místě v naší knihovně. Ovšem nejsem si jist, zda Tichou dohodu ještě někdy otevřu. Tak trochu tuším, že jsem už "za" Eddiem, že moje zkušenosti a moje zjištění se někdy v uplynulých letech se zkušenostmi a zjištěními literárního hrdiny rozešly. Tak trochu jsme se navzájem opustili. Nejspíše logicky, Eddie se mnou jaksi nestihl zestárnout!

       A malé doplnění - dnes mi chybí, či se mi stýská po dvou zážitcích. Jedním je zážitek z beletrie, z intenzivního prožití příběhu, románu. Můj čtenářský zájem se kamsi vytratil a nasměroval úplně jinam. A samozřejmě se mi stýská po diskusi s K. o přečtených knihách, protože ona mi dávno utekla tam, kam už ji se čtenářským zážitkem prostě nedoženu.

Praha, 3.12.2013

P.S. A kdo si vybaví, jak Kazanův román končí? Modří už vědí, že vlastně zamilovaně:

"Ale někdy přec jen mívám starosti. To celé drama, ten velký převrat, skutečně se odehrál jenom pro tohle - pro to prosté žití, pro tu obyčejnou práci a pro ten každodenní koloběh?"