Nechtělo se mi, moc se mi nechtělo! Leč věděl jsem, že by
tahle plánovaná cesta přede mnou zůstala viset jako nesplněná výzva! Takže minulou
neděli jsem se až před jedenáctou dokopal k natažení kompresních
podkolenek a dalšího sportovního prádla, abych vyrazil na sedmnáctikilometrovou
(podle googlu, muselo to být mnohem víc!! Určitě!) průzkumnou cestu do
nekonečných plání České tabule vystupující severovýchodně od metropole.
Naplánovaná cesta měla dvě části, a v této skutečnosti
se skrývalo čertovo kopýtko nedělního putování! Prvních pár kilometrů jsem
vyhradil poznání starých rozlehlých sadů, které přežily na utajených plochách
rozhraní Vysočan a Hloubětína. Cesta napříč zapomenutými sady i následný
průzkum přírodní památky staré cihelny nad Hloubětínem slibovaly značně bahnitý
zážitek. Kvůli němu jsem neobul své drahé sportovní boty, dříve běžecké, a
velice pohodlné, ale sáhl jsem po starých pracovních traktorech. Ty velice dobře
plní svou funkci na několikakilometrových túrách po březích Berounky – které ovšem
v drtivé většině vedou po měkoučkých kobercích poddajného borovicového
jehličí. Tentokrát jsem v těch traktorech musel ujít zbylou většinu cesty
po vyasfaltovaných okreskách za hranicemi velkoměsta. To nebylo dobrý, nebylo!
Cesta začala na vysočanských brownfieldech, kde se měla začít budovat
nová moderní čtvrť již v roce 2008. Počátkem tisíciletí se dokonce
spekulovalo, že by zde vyrostl moderní vysokoškolský kampus (studentky, koleje,
hospody, kluby…). No jo, ve stejné době bylo na mixážním pultu nenažraných vlků
z Wólstrýtu namícháno tolik balíčků toxických aktiv, že následný průser
provětral údolí Rokytky i moje investiční účty (což mě mrzí o pisl více!). Aktuální stav
kousku bývalého průmyslového srdce republiky (ne, že by se mi po něm nějak
zásadně stýskalo!!) je zde:
Při pohledu na druhou stranu se můžeme pomalu loučit známou
písní „Já jsem holka od Odkolka…“ s areálem Odkolkových pekáren. Jak psali
ve věstníku naší čtvrti – bourací územní rozhodnutí je již vydáno a záhy by se
mělo začít se stavbou komplexu bytových domů. Spolu se smíšenou zástavbou kolem
Kolbenovy ulice a v údolí Rokytky v Hloubětíně tak postupně vyroste
nové město pro 35 000 obyvatel. Tak uvidíme, jak pokrizové plány vyjdou. Ale
až nové město plně ožije, nechci vidět ten provoz na Sokolovské a
Českomoravské… Odkolkova pekárna zatím čeká na svůj soudný den:
Dnešní Sokolovská ulice je po řadu století tepnou vsakující
dopravu ze severovýchodních Čech do jednoho proudu. Po dřívější Královské třídě
drkotaly formanské vozy směřující k Poříčské bráně poté, co zvládly sjezd
prudkým svahem klíčovského kopce a zastavily se k poslednímu občerstvení
před vjezdem do Prahy v zájezdním hostinci U České lípy nebo v Ruském
dvoře. Ani jeden hostinec už naproti vysočanské radnici nestojí, jen několik prastarých
lip připomíná restaurační zahradu v Krátkého ulici. Z bývalé
frekventované dálnice stoupající vlevo je klidné stromořadí kaštanů:
Jižní svah Klíčova je odpradávna pokryt ovocnými sady. Teprve
v posledních letech se z divočiny a džungle neprostupného porostu
opět vylupují řady ovocných stromů, především jabloní. A protože jsou
v obecním vlastnictví, jsou sady úřadem zpřístupněny k volnému
česání. Obnova sadů probíhá sympatickým způsobem. Úřad městské části
v pruhu od Flajšnerky až nad Hloubětínský hřbitov poskytuje skromné
ubytování bezdomovcům, kteří na oplátku klestí ovocným stromům cestu ke slunci,
či čistí staré louky od náletu a starají se o nová stromořadí. Paradoxně se tak
děje na území radnice, jejíž ódeesácký radní, tuším, že se jmenuje Holeček, byl
v předvolební kampani tolik napadán za hloupý výrok o bezdomovcích na
předvolebním billboardu. Nu, výroky v předvolební kampani je věc jedna, reálná pomoc konkrétním lidem věc druhá. A za tu ódeesáckou vysočanskou klobouk dolů! Cestou přes jeden ze sadů jsem pokecal s párem ve
středních letech. Před obytnou buňkou se na otevřeném ohni v kotlíku
připravoval oběd, paní se chystala s kolečkem a plastovými nádobami pro
vodu, na šňůře vlálo vyprané prádlo. Jejich kocour ze mne nespustil pátravé
oči. V tom poledním slunci úplná idyla. Byla by to nádherná fotka. Jenže to
bych si připadal jako idiot fotící indiány v rezervaci.
Na periférii je možné narazit na různé kuriozity – třeba na
zahradní kolonku uskřinutou mezi jílovcovým svahem a dálkovým teplovodem:
Uprostřed běsnícího udržitelného rozvoje je ukryta přírodní
památka. V bývalé cihelně, pokud k ní najdete cestu, lze studovat
odkryv hrany České tabule na dohled od jediného odkryvu mnohem staršího Pražského
zlomu v Hloubětíně. Mladé měkké pískovce chrání níže uložené slíny, které
zase uchránily mocné vrstvy navátých spraší dnes ladně
smývaných přívaly deště. Cesta
k přírodní památce byla trochu komplikovanější (odkryv cihelny vykukuje na horizontu):
Podél cihelny jsem konečně opustil Pražskou kotlinu. Hrana
České tabule je rozbrázděna erozními zářezy. Proplést se mezi nimi mi pomohly
stopy okovaných koní. Poctivé podkovy vyloučily přítomnost zrádných Kiowů. Takže
nejspíše tudy před pár dny projela malá skupinka jezdců doprovázejících
zarputilého arcibiskupa Jana prchajícího před naštvaným králem Václavem na
blízký hrádek Jenštejn. Copak by asi páni rytíři řekli na provoz na bývalé
zemské stezce:
Nekonečné prérie polabských plání jsou pro mé oko uvyklé na exogenní
údolí Staré řeky až příliš nekonečné. Obec zdánlivě nedaleko položená se ani
usilovnou chůzí vůbec nepřibližuje. Ty přesuny byly opravdu k nepřečkání. Satalice
jsou ještě součástí Velké Prahy a byly první obcí na mé cestě. Už na jejich
okraji jsem ovšem vážně pochyboval o správné volbě bot. Ještě jsem měl ovšem
dost sil na to, abych si prohlédl a nafotil místní kapličku obklopenou
věkovitými lípami. Kapli svaté Anny zde přislíbila vystavět hraběnka Šporková
na paměť radostné události – při cestě do Prahy zde povila dceru. A jak uvádí
nedávno umístěná cedule, svůj slib splnila, „protože tak je tomu u šlechticů
zvykem“. Čtyři 250 let staré lípy před pár lety na původní pětici doplnila
jedna mladice. Tak jestlipak jí bude dáno a přáno dožít se tolika let:
Za Satalicemi jsem poprvé při svých putováních opustil
metropoli. Jsem statečný, takže jsem se zarazil jen na chvíli. Abych vzápětí
vyrazil do necivilizované divočiny dobrodružství vstříc:
Přes Radonice a Dehtáry jsem dopajdal do Svémyslic. Ne, že by
v Radonicích a Dehtárech nebylo co k vidění, a tedy i k focení.
Ale památeční topoly či zoopark mi tou dobou už byly celkem u prdele. Když mi
před Radonicemi volala kamarádka z Těšína, jen jsem zoufale vyhrkl, ať pro
mne okamžitě přijede! Chvíli jsem taky přemýšlel, že když „náhodou“ padnu pod
jeden z mnoha projíždějících bicyklů, musela by pro mne přijet sanitka! Ve
Svémyslicích jsem se přiblížil takřka na dohled k Brandýsu nad Labem, ale
můj zájem zcela patřil místnímu kostelu se zvonicí. Farní kostel sv. Prokopa
zde stál již ve dvanáctém století. Koncem 18. století však již natolik
zchátral, že gotická stavba byla zbořena a nahrazena celkem nevýrazným barokem.
Upravena byla i zajímavá zvonice, jejíž baňatá cibule byla naopak v polovině
19. století nepříliš šťastně nahrazena stanovou střechou.
A vedle brány, ve chvílích, kdy mi před očima probíhal můj
celý život, mě k poslednímu vzepětí sil ponoukla tato anonce:
Pak už mě čekal jen poslední úsek k zelenečskému nádraží
s mezipřistáním v hospodě Zéland, kde jsem zanechal veškerou hotovost
za doplnění energie v podobě plzeňského Prazdroje a několika hlavních
jídel. Ano, i smažák byl, přiznávám se! Naštěstí mi zbylo něco drobných na
zpáteční jízdenku do civilizace a bezpečí hlavního města. Hrobka dál čeká na
svého nového majitele…
Praha, 7.2.2016
