Když jsem se otočil, máma seděla na opěradle mohutné kožené pohovky a tiše plakala. Z černobílé Oravy s rozrastrovanými baletkami chrčel Prokofjev, do jehož hudby temně hučela tátova naftová kamna. Samozřejmě mě ty slzy zarazily, takže jsem se z koberce pod kulatým stolem zeptal, proč máma pláče? „Protože je to krásný“…
Vůbec jsem to tenkrát, celkem pochopitelně, nechápal. Pro malého kluka to bylo jen jedno ze sobotních či nedělních dopolední na krušnohorské chalupě. Otec zcela jistě někde posouval prostor polorozbořeného kamenného domu k lepší obyvatelnosti. Starší brácha mu buď pomáhal, nebo byl někde zalezlý s tehdy věčnou knihou v ruce. Nemyslím si, že máma vyhledala ten dopolední balet záměrně. Nejspíš jen byla uklidit v televizáku, jak jsme hornímu pokoji říkali celkem logicky kvůli přítomnosti televizního přijímače zoufale se snažícího vypořádat se s výkyvy napětí v nespolehlivé síti. A k úklidu si pustila tehdy jediný dostupný program.
Měl jsem tu místnost strašně rád. Trávili jsme zde totiž každý večer. Rozesazeni v kožených klubovkách po babičce Jarce kolem těžkého kulatého stolu. Byla to taková rodinná připomínka lepších časů buržoazní části naší rodiny. V době, kdy brácha už raději vysedával u Bórla s ostatními máničkami, jsem lehával pod stolem na starém ajznboňáckém kožichu po hradláři dědovi Frantovi. Opuštěn v jedné z ložnic jsem se totiž hrozně bál, takže mě naši nechávali usnout na prošlapaném peršanu (také po babičce) zabaleného v dekách a kožichu. Televizák se v pátek pomalu zahříval od naftových kamen, prostor byl provoněn naftou a kouřem z nezbytných klejek mých rodičů. Kouř se nezúčastněně válel na rozhraní studeného a teplého vzduchu. Zpod stolu to vypadalo, že se mi nad hlavou vznáší ještě jedno houpající se nebe.
To dopoledne s mámou, Romeem a Julií, se nade mnou nic nehoupalo. Máma plakala při ne-smrtelné závěrečné scéně a mně se hlavou honilo bůhví co. Ty bílé postavy na zašedlé obrazovce křepčící při nezáživné hudbě mi nic neříkaly. Nejspíš mi ten rozpor mezi Romeem podivně poskakujícím nad mrtvou Julií a plačící mámou zanesl do hlavy slušný zmatek.
Až po mnoha letech došlo na slzy i u mne. Zpočátku jsem se za ně styděl, teď už si jen dávám pozor, když na to přijde, abych v hledišti mých oblíbených scén hlasitě nevzlykal. Ne, že by na mne u vchodu už čekali s krabicí papírových kapesníků, jako na známou firmu. Ale s pokročilým věkem se má emoční vzedmutí spíše zhoršují, než že bych si zvykal. Znáte tu scénu z filmu Nestyda, jak Macháček pláče u Hubačových Nezralých malin? Jeho mladá partnerka jej pozoruje s hlubokým despektem. Tak to se mi ještě nestalo. K. mi naopak nenápadně podává kapesníky, ovšem pokud je nespotřebuje sama. A dovoluji si tvrdit, že se za mne ani nestydí. Jsem si jist, že by se za mne nestyděla ani moje zgruntu pragmatická máma. Zgrutnu? Asi ne, že ano, Julinko, Romeo, Sergeji Prokofjeve...?
A tak když se nakonec v sále či sálku divadla rozsvítí, abych zlehčil dojetí starce a zarudlé oči, použiji tu známou větu úplně jiné Julie: „Málem jsem se počůral!!“
Prah - Florenc, 15.4.2025
