Lístek z Mallorky

Na imaginární lístek neviditelnou tužkou jsem si v průběhu několika dní na břehu největšího z Baleárských ostrovů čmárnul několik poznámek:

• Jídelna hotelu byla takovým modelovým průřezem našeho evropského svazu. Zájezd Irů, Dánové, samozřejmě Němci, Angličané, Poláci, Češi, Slováci... Naši reality šou naředili navýsost sebejistí Rusové. Ani dvě krásné Polky, adolescentní Češky maskované za call girls, či jedna mladá ruská matka nezvrátily mé jednoznačné přesvědčení, že objektivně jsme my, Evropané, dost oškliví lidé. Mastodonti mého typu to rozhodně nezachraňují! A tak mě coby kvótistu napadla zcela kacířská myšlenka - jestli není nejvyšší čas nějak ten náš genotyp naředit...
• Čeština se alespoň na pláži Sa Coma dostává mezi světové jazyky - příjemná usměvavá servírka mne u baru požádala, abych ji naučil počítat česky do deseti... Jestli to ovšem nebyl jen zastírací manévr!
• Omlouvám se českým otcům, které mám obecně spíše za debily. Ale když jsem potřetí viděl, jak další německý otec vylil svému malému potomku kyblík se zakalenou mořskou vodou do očí a hrozně se bavil nešťastným a  vyděšeným leknutím, napadlo mne, zda se nejedná o nějakou plošnou úchylku...
• I na pláži českého turistu doprovází Blesk!
• Při pohledu na irský zájezd moje K. prohlásila - až teď jsem zcela pochopila Ucpaný systém...
• Je opravdu nutné, aby každé bílé a otylé tělo bylo zdobeno tetováním?
• Filmy režiséra Trošky mne nijak nepohoršují. Co mám ale Troškovi za zlé, to je poměrně účinná "kultivace" českého figurkaření. Proč se, proboha, každá druhá tělnatá česká žena stylizuje do té postavy paní Růžičkové? Proč si myslí, že "bodrá" hlasitost a neurvalé chování k ostatním členům rodiny je nějak roztomilé a vtipné? Není, není, není!!!
• Proč spolu tráví dovolenou mladé páry, které za celý večer spolu neprohodí ani slovo?
• Všimli jste si, že z Čech vymizeli sympatičtí vrabci? No bodejť, všichni jsou na Mallorce!! Ostatně nechápu, proč pražští rackové dávno neemigrovali na jih? Co je na břehu nehostinné Vltavy drží, když turistické resorty jsou jim zemí zaslíbenou... Nějaké kvóty?
• Už i u moře mne provází syndrom Dámské sjezdovky na Klínovci! Kdysi jsem tu měl oblíbenou červenou sjezdovku jménem Přemostěná. Bývalo tu kvůli prastarému kotvovému vleku lyžování bez front, a s přehledem jsem zvládal i prudší úseky. Letos jsem už nenašel odvahu a spokojil se s modrou Dámskou sjezdovkou, která opravdu dělá čest svému jménu. Také moje osamělé plavací výpravy za bójky se letos nekonaly. To vytrácení se odvahy je dalším voláním - já jsem tvé stáří?!
• Pánové, triko Jednota Kolín se opravdu k večeři nehodí! Už vůbec ne každý večer!
• Při pohledu na západoevropské synky obskakované služkami..., tedy chci říct matkami, mne důvěra ve schopnost nové generace pokračovat v rozvoji euroatlantické civilizace opravdu rychle opouští.
• Proč si naši evropští spoluobčané z Německa, Belgie či Holandska věší na hotelové balkony své národní vlajky? Představte si, že ani na jednom balkonu nevisela ta modrá hvězdnatá evropská!! Že by to s tím evropanstvím, kterému jsme my, Češi, prý ještě nedorostli, nebylo zas tak žhavé?
• A klasika na závěr: ženy a dívky, někdo vám to prostě musí říct!! Ve tříčtvrtečních kalhotech značky Saigon, sportovních sandálech Vietkong a vytahané mikině na zip, co s ní honíte vodu na sobotní diskotéce U chcípáka, vypadáte opravdu nejen na letišti jako venkovské pipiny!

Mallorca, 27.6.2015

Burmův aktuální podotek - Glosa uprchlická

Jako pravý Evropan přesvědčením i srdcem vím, že s týmem musím být v dobrém i zlém. Takže souhlasím s kvótováním uprchlíků, i když to rozhodně není nejšťastnější řešení. Ale je to aspoň něco. Tedy něco, na čem se může většina shodnout. V tomto případě dokonce nemusí být návrh schválen konsensem všech, takže nesouhlas bude Česku i bratrskému Slovensku na nic.  Jsem jen zvědav, jak se naši domácí řiťolezci, co mají svého „evropanství“ jen plnou hubu zkřivenou pohrdlivým šklebem nad našinci cpoucími se pomazánkovým máslem, budou teď kroutit. Přiznávám, že trochu to té naší socialistické vládě přeji – holt je něco jiného řešit konkrétní problém, než jen o solidaritě kecat na mítincích. A pak mi ještě vrtají hlavou drobnosti – jak to, že ne všichni musí makat pro tým? Protože si kdysi vyjednali nějaké výjimky? Hmmm, že by další oříšek pro evropské federalisty? Že by zrovna Češi nebyli tou největší brzdou evropské integrace? Jak se s tím federalističtí pitomci vyrovnají? A pak -  co ty příděly? Dejme tomu, že o těch pár set míst (přesně 525) trvalého pobytu v naší útulné české kotlince se bude losovat. Jak ale v bezhraničním schengenském prostoru souzi z Bruselu vysvětlí třeba Somálcům, že si vyfasovali „horší“ Česko, zatímco Libyjci si užívají bohatého Bavorska? To budou po Evropě jezdit antony a cik cak vracet osídlence do nových domovských zemí? Nebo dostanou takový ty elektrický obojky? Viděli jste film Lebkouni? Nebo Distrikt 9...? A nakonec otazník nad plánovanými návraty imigrantů umístěnými do sběrných táborů, kteří neprojdou azylovým řízením. Na ČR vychází devět tisíc míst. Dejme tomu, že - a to zcela reálně - z tohoto množství bude více než 7 tisíc uprchlíků vráceno zpět. Samozřejmě, že ne najednou. Ale taky ne po jednom. To budou nějaké ostře sledované vlaky? Transporty? Doprovázené vojskem s ostře nabitými zbraněmi?

Tak jo, kvótujme, ale teď rychle další návrhy a další řešení!

Praha, 14.5.2015

Prvomájové ohlédnutí, druhé, nadějeplné, se závěrečným zvoláním

Zcela odlišnou vzpomínku mám na První máj roku 1985. Tehdy jsme se s Vítkem nezalekli hrozby zanesení neúčasti v prvomájovém průvodu do studijního průkazu a již třicátého dubna vyrazili stopem do metropole (rok na to jsem byl svým kruhovým učitelem spiklenecky upozorněn, že bez zápisu účasti na mírové manifestaci v indexu budu mít velké problémy s připuštěním k závěrečným zkouškám…). Přes Malvaz, Glaubice a Krále Brabantského jsme v podvečer dorazili k Bonymu. Tak byl tehdy zkracován název velevyhlášené hospody U Bonaparta v Nerudovce. Hospoda byla plná mániček, nezbylo nám nic jiného, než přisednout – po slušné žádosti o svolení – ke stolu malostraňáků. Byli jsme v té době oba vylepaní kvůli povinné vojenské přípravě na vaňovské katedře války. Ovšem náš dreskód nás rozhodně neřadil mezi tzv. tesily. Kecky omotané kobercovkou, děravé džíny, první verze mého černého svetru tehdy záplatovaného černou jelenicí, na krku kapsy z džínoviny na nezbytnou občanku a na uchu stříbrnou klipsnu, co mi věnovala jedna příjemná spolužačka na Hnátě. Během krátké chvíle jsme s osazenstvem stolu přátelsky klábosili, a tak trochu zapomněli, že nemáme kde přespat.

U našeho stolu seděla dáma, taková trochu monotématická, protože už notnou chvíli vyprávěla o tom, že čtrnáct dní hledá ztraceného psa. Když se nad nás naklonil číšník s dalším věncem piv, rozesmál všechny svou poznámkou: „Blaženo, toho psa jsi ale neztratila tady. Těžko ho tu tedy najdeš, i když tu sedíš celý odpoledne!“  Snad lítost nad ztrátou psa vedla tuto ženu k tomu, že nám nabídla přespání u ní doma. Nečekali jsme, až si to rozmyslí, a ještě před tehdy časnou zavíračkou vyrazili na cestu. Ta ovšem nebyla dlouhá, vraceli jsme se jen kousek zpátky ke Králi Brabantskému, kde nad slavnou (dnes zničenou) hospodou dotyčná s rodinou obývala dvoupatrový byt. Doma se k nám přidala dcera (rád bych napsal, že hezká, ale tuto podstatnou informaci si opravdu nevybavuji). S Vítkem jsme se ujali skleněného džbánu, který jsme střídavě běhali naplnit do výčepu U Valdštejna. Po návratu manžela bylo trochu dusno, ale nakonec jsme v klidu přečkali noc pod peřinami v dětském pokoji.

Ranní cestu na vlak jsme přerušili zastávkou na Kampě. Zatímco z Letné k nám doléhaly ozvěny vojenských pochodů, rozjuchané dechovky a radostného volání, my jsme zapluli do hospody Na Kampě. Kolem dřevěných stolů u prastarého dřevěného obložení posedávali malostraňáci s prvními napěněnými sklenicemi. Pamatuji si, že to byla smíchovská desítka! V rohu vyhrával harmonikář, kterého s gustem doprovázel stařičký kapitán vltavské paroplavby ve sváteční uniformě bubnováním lokty do ostění. Připadali jsme si jako ve filmu z lepších časů. Taková oslava Prvního máje se nám hrozně líbila! Nebýt toho, že nám docházely peníze, seděli bychom tam dodnes.

Netušil jsem tehdy, že těch průvodů už mě tolik nečeká. Jeden před státnicemi, kdy jsem opilý upadl přes pana docenta, jenž si v průvodu neprozřetelně zavazoval tkaničku. Druhý propocený v Líních u Plzně, kdy jsem se svou četou stál na místním hřišti na pražícím slunci v uniformách se zimními doplňky, protože náčelník štábu lidové armády ještě nevydal centrální rozkaz k jejich odložení. Nevím, zda si dovedete představit, co udělá horké slunce s vojáky v silonových košilích a zimních pláštích s vložkou a kožešinovými límci… A pak ten závěrečný malér s docházkou. Vyjádření soudružky ředitelky, že účast na prvomájovém průvodu je dobrovolná, jsem jen vzal doslova. Takže z mé páté třídy, kde jsem třídnicoval 32 dětem, dorazili jen tři žáci! Soudruzi, to byl průůůser!! Tedy, vlastně jen takovej průsereček, takové pšouknutí. Prostě závěrečný prdík!

Ať žije První máj!!

Praha, 1. máj 2015

Kolem roku 1985 - první černý svetr, nezbytná startka, be-bop v hudebním salonku Schichtovy vily. Sestřih odpovídá požadavku soudruhů z katedry války:

Kolem roku 1985 - nezbytná kapsa na nezbytnou občanku:

Prvomájová ohlédnutí, část první o malém politickém coming-outu

Prvomájové průvody v mém rodném městečku na dlani bývaly přiměřeně okázalé. Místní vojenská posádka poskytla šiky záklaďáků ve vycházkových uniformách a bílých silonových košilích. Sem tam nějaké to bévépéčko pohybující se v oblacích černého naftového kouře.  Blízká letecká základna, docela významná v rámci (samozřejmě obranného) Varšavského paktu socialistického tábora míru, dodala dostatečně významné okupační důstojníky v kšiltovkách velikosti menšího létajícího talíře. Státní a družstevní chmelařské podniky přispěly hrkajícími traktory a modely chmelniček na typických jednonápravových valnících. Největším objemem ovšem manifestační průvod vyfutrovaly školy. Zástupy jásajících dětí s vlastnoručně vyrobenými mávátky, jejichž přípravě byla obětována řada hodin výtvarné výchovy, a nejen jí. Modrý proud dětí v pionýrských krojích jen místy narušoval zarputilec v civilu či vyčnívající souška učitelka úzkostlivě kontrolující povinnou účast.

V některých letech jsem v průvodu chyběl. Čas od času jsem byl totiž vybrán k plnění speciálních úkolů hlavním vedoucím 1. pionýrské skupiny, jemuž nikdo neřekl jinak, než Soudruhu. Málokdo věděl, že vedoucí se jmenuje Kadlec. Oslovení „Soudruhu“ byla vlastně dobová přezdívka, něco jako „Jestřáb“. No, tohle srovnání je hodně cynické, ale budiž… Toho roku jsem dokonce skončil na honosně vyzdobené tribuně v čele náměstí v první řadě s dalšími pionýry, se kterými jsme vytvořili radostnou pionýrskou předprseň pro již přiožralé okupanty. Pyšně jsem shlížel na své spolužáky sunoucí se v anonymním davu pod námi vyvolenci! Dnes jsem si jist, že Soudruh mne vysílal k plnění výběrových úkolů ze dvou důvodů – zaprvé jsem byl vycepované učitelské dítě, poslušně plnící všechny příkazy. Druhým důvodem, zřejmě zásadnějším, byla taková malá, maličká maloměstská touha soudruhů s malým „s“ dokázat mé matce, kdo je ve městě a v kraji pánem. Maminka se usilovně a zcela marně snažila nezadat si s tou bolševickou lůzou, kterou pohrdala možná ani ne tak pro její stupidní ideologii, jako kvůli všeobjímající a všudypřítomné tuposti a nevzdělané hlouposti. Paradoxně právě školství svým tradičním podučitelstvím a přizdisráčctvím bylo pro šíření nádoru komunistické idiocie přímo předurčeno. A tak jsem jí tím svým máváním a postáváním na tribuně před ruským majorem docela úspěšně házel do té snahy vidle. Nezachránil to ani starší brácha, který tou dobou znormalizované město provokoval vlnitou mařenou až na ramena. Provokoval by tak trochu i za mámu, nebýt toho, že taková provokace byla zcela přirozeně spojena s vysedáváním u Bórla nebo na Volyňačce či Baterce a s konzumací ohromného množství kyselého žateckého Lučanu.

Mou šedou generaci nepoznamenanou uvolněním šedesátých let čekala řada roků krystalizace vědomí souvislostí a pití bazénů piv a celonočních diskusí a názorových rozchodů a stohy přečtených samizdatů a putujících knih veřejně neodstupných a srážek s tupostí a ostříhaných vlasů a životních zklamání ze stovek přijímacích řízení a esenbáckých perlustrací a ztrát kamarádů, co nedokázali říct ďáblovi ne, a …. a ztráty nejlepších let života v tupé normalizační šedi. Řekni, co bys byl, kdybys byl zvíře? Jezevec. A rostlina? Plazivec. A věc? Balvanovec, drolící se pískovec… A slovo? Míjení… ztrácení… opouštění…

Praha, 1. máj 2015

FOTOBLOG: Filipika na obranu Blanky, té děvky uvláčené

Kvůli nezprovozněné Blance není nasranějšího Pražáka na pravém břehu Vltavy nade mne! Všechny mé cesty míří na západ, což vzhledem k místu bydliště ve Vysočanech je fakt opruz. Nejrychlejší a nejjednodušší předvíkendová cesta na naši chatu vede přes Malostranské náměstí (!!). Cestou do Hometownu zaneřádím vzduch na druhém břehu Vltavy před nemocnicí Na Františku a pak třeba na Letenském náměstí.

Když i ve velice chytrém článku o řešení pražské dopravní situace čtu, že Blanice místo 21 miliard stála miliard 38, jsem disgustován a nechce se mi přemýšlet o dalších argumentech. Ta plánovaná částka 21 miliard se totiž týkala jen podzemní části této monstrózní stavby a důkazu inženýrského umu evropského významu. Pak tu jsou nadzemní části křižovatek, část k Malovance, parky na šancích u Prašného mostu a nad Novým světem, nový Prašný most, ale i Nový trojský most, který se opravdu prodražil, protože za pochodu byl změněn projekt - ovšem ve prospěch celosvětově výjimečného řešení, díky němuž máme v Praze impozantní a opravdu krásný most, ze kterého cestou kolem nemůžu spustit oči (a při posledním focení jsem si na něm málem zlomil nohu). A který už z Prahy nikdo neodnese. Jo, jasně, nejsem obecní blb, abych věřil tomu, že si pár lidí slušně nenamastilo kapsu. A stejně si také myslím, že ta stavba se dala pořídit za menší peníz. A považuji za zcela relevantní jakoukoliv diskusi o potřebnosti či nepotřebnosti tunelového komplexu (ano, i Blanka je důsledek debilních rozhodnutí komundírů v hlubině osmdesátých let). To je jedna věc. Druhá věc je to, že obdivuhodné stavební dílo spadlo do jakéhosi informačního apartheidu, a každá pochvalná zmínka svého autora řadí do jedné řady se soudruhem Kapkem, doktorem Bémem, Hrdličkou, Tondou Blaníkem a další svoločí. No jo, třeba se pochvalné zmínky do dvaceti let dočkám. Zatím snad jen pár neumělých fotek (a jedna kradená) nového krásného Trojského mostu.

Praha – Troja, 5.4.2015

Pan Vajíčko se chechtá do ksichtu mně, tobě i Babišovi

Kdo aspoň čas od času nahlédne do novin či na zpravodajské servery, těžko si může nevšimnout té ironie na adresu premiéra Sobotky. Či lehce výsměšného tónu, který novináři užívají v okamžiku, kdy se snaží jakoby seriózně popsat premiérovo přešlapování vedle místopředsedy vlády Babiše. Podle politických komentátorů to vypadá, že Babiš si Sobotku namaže na chleba, kdy bude chtít. Podle mne nemastného neslaného Bohouše krutě podceňují.

Z čeho plyne moje přesvědčení? Několik důvodů by se našlo. Například - v Čechách je nebezpečné si hrát na mistra světa amoleta. Na to se rychle dojíždí. Dojel na to superman Václav Druhý, Topol s guľama i  buldozer se sexy mozkem. Kdopak Řepce Babišovi radí držet pózu neomylného vůdce národa československého? To musí být poradce na hovno! A čert Kalous moc dobře ví, proč se do místopředsedy vlády naváží tak, až z něj padají goebbelsovské perly. Lidu voličskému se to prostě postupně začne zajídat. A pan Vajíčko stojí opodál s přiblblým úsměvem.

A pak jsou na stole tvrdší data. Ono je fajn být ostentativně nad věcí, sem tam utrousit vtip, ale tak, aby bylo vidět, že „my“ to prostě uděláme… Technicistní nápad s pokladnami napojenými na internet by normálního úředníka, či „normálního“ politika ani nenapadl. Copak slibovaných deset miliard je tak zásadních, abych vytočil půlku národa? Vždyť v české kotlině nikdy nic nefunguje. Vysvětlovat, že je celkem jedno, kdy bude systém spuštěn, je v zemi děravých Blanic a v poli končících dálnic sakra mimo mísu. Těm deseti vymodleným miliardám věří už jenom Babiš. A pak možná ta jeho náměstkyně s výrazem okresní školní inspektorky. A pan Vajíčko? No stojí opodál a usmívá se!

A pak tu máme ještě tvrdší data!! Babiš slíbil uspořit ve státní správě deset miliard korun. Sobotka by nic takového nikdy neslíbil! Utahovat opasky svým voličům nejvěrnějším? Pěkná blbost! Tak zatím se Babišovi nic uspořit nepodařilo. Naopak – s blížícím se nabytím účinnosti služebního zákona nám ministerstva a státní úřady začínají personálně přetékat. Ovšem kdepak by najednou vzalo hnutí anonistů tolik vhodných kandidátů na místa sekčních šéfů, ředitelů odborů, náměstků atd.? Takže nejprve se vymetli lidé zdědění po Nečasovi a Kalouskovi. Už v této fázi se musel Babiš sakra otáčet, aby všechny pozice obsadil. A důsledky jsou velice tristní…. Mění se nejen ministři, členové dozorčích rad (v DR ČEZu mám Babišem nasazeného známého – je to ten typ, jemuž nesvěříte ani přípravu sobotního grilování!). V Praze máme Krndu a ve Varech se po úspěšném manažerovi stal ředitelem Thermalu číšník, kterého všude hnali svinským krokem. Chcete čísla? Tady jsou!! Například zamini navyšuje počet tabulkových míst o 100 úředníků, ministerstvo pro místní rozvoj až o 150, na zahraničí doposud stačili tři náměstci, dnes jich je celkem 9! Obdobně bobtnají ostatní ministerstva. A pan Vajíčko? No ten stojí opodál a nesměje se. Protože se chechtá, až se za skořápku popadá. Jenom proto, že za této situace se zásadní volební slib babišovců o úsporách ve státní správě hroutí? Proto, že heslo o řízení státu jako firmy dostává na prdel? Ba ne! Myslíte si, že na ministerstva se hrnou nějací noví anonisté? Kdepak by se asi tak vzali?! Takže se vsadím, že většina z těch stovek úředníků je spřízněna se sociálními demokraty. A tak se tahle socanská parta pijavic, díky Sobotkou prosazenému služebnímu zákonu, na příštích deset let zabetonuje ve státní správě a nikdo s tou masou už nehne. Viva Brusel!! A pan Vajíčko? No stojí opodál… atd.

Už dost? Ale to by byla škoda! Máme tu na stole poslední trumf! Copak za dva roky bude říkat Babiš? Chlubit se tím, že nic neušetřil a naopak tu jeho státofirmu je třeba dotovat jak francouzské zemědělství? Že se mu nepodařilo zavést ty jeho internetové pokladny? A i když je zavede, že výnos je zanedbatelný? A copak ještě vyvede Krnda…? A premiér se stále usmívá. No však má proč! Zkuste si sečíst čísla, kterými se před volbami bude chlubit on: horníci dřív do důchodu = 16 miliard ročně, mimořádná valorizace důchodů = 7 miliard ročně, plošné zvýšení platů státních zaměstnanců = 6,5 miliardy ročně, školkovné = 100 milionů ročně, porodné na druhé dítě = 330 milionů ročně, vyšší sleva na děti = 1,3 miliardy ročně, sociální byty pro potřebné = 4,6 miliardy ročně, nižší DPH na sunar = 100 milionů ročně, zálohové výživné = 800 milionů ročně, zrušení zdravotnických poplatků = 2,2 miliardy ročně, zvýšení plateb za státní pojištěnce = 4,6 miliardy ročně…. Hlásí se někdo, rychle, rychle, dokud se nehoní v pokladně myši!!

Ještě si myslíte, že smějící se pan Vajíčko je trapný...?

Praha, 9.4.2015

Svaz kapitalistické mládeže nastupuje

A tenhle znáte? Pán Bůh podle nebeského auditního plánu dohlíží na přípravu studentů: „Petře, dva měsíce do zkoušek, jak to vypadá?“ „Medici už makaj! Ekonomé a právníci chlastaj…“ Po měsíci opět sv. Petr referuje: „Medici už jedou druhé kolo, ekonomové se začali učit, právníci chlastaj!“ Den před zkouškou se Pán ptá naposledy a sv. Petr odpoví: „Medici opakují, ekonomové dojíždějí skripta, právníci se začali modlit…“ „No vidíš, ovečky moje, zítra jim musíme pomoct!“

 Rezignace ministryně spravedlnosti Válkové je už dávno překryta dalšími a dalšími událostmi, a tedy zapomenuta. Kdo to byl, Válková? Připomněl mi ji nevyšší státní zástupce Zeman, když nadšeně chválil nového ministra Hezounka (nebo jak se jmenuje) za přípravu zákona o státním zastupitelství. Představte si, že z návrhu zmizely všechny Válkové doplňky stanovující mechanismy kontroly a dohledu nad státním zastupitelstvím. Hezounkem upravený návrh dokonce prý ještě více upevňuje nezávislost státních zástupců, což je kvitováno pochvalným mručením nesoucím se z dotčených kanceláří napříč republikou. Takže? Bingo? Už to muselo docvaknout i tomu nejpomalejšímu, přece!! Na všechny spekulace o příčinách odchodu Válkové tu máme jasnou odpověď. Má-li něco chobot a velké uši a vypadá to jako slon, je to prostě slon!

Nejen z Ústavy, ale i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že státní zastupitelství je součástí moci výkonné. Pořád mě nikdo nepřesvědčil, že by moc výkonná, v jakékoliv fázi či podobě, neměla být kontrolována! Sakra, proč se ta instituce jmenuje STÁTNÍ zastupitelství? Proč místo státních zástupců nemáme „nezávislé“ zástupce? Nechcete mi nakecat, že vrcholem státní péče o trestní či správní řízení by bylo předání agendy do rukou nevládních organizací?? Vždyť ten stát, to jsem já, ty, soused, moje děti…. A státní zastupitelství si zřizujeme proto, abychom civilizovaným způsobem prosadili své právo na potrestání zla. Ten civilizovaný způsob spočívá mimo jiné v bezvýhradném spolehnutí se na státního zástupce, že v mém zájmu dohlédne nejen na naše právo trestat zločince, ale stejně důsledně ohlídá, že jsou dodržována práva a zaručené svobody všech účastníků řízení. Tak, jako rozumím nezávislosti soudce, tak naopak zásadně odmítám, že by „můj“ státní zástupce měl jednat „nezávisle“!! Na čem? Na kom? Odpusťte si kecy o tlaku politiků – jestli si s nimi státní zástupce neumí poradit, nikdo ho na úřadě nedrží! Navíc politika se zbavit umím, ale zkuste se zbavit státního zástupce!!

Jistěže nejsem schopen posoudit ministerské schopnosti vysokoškolské učitelky Válkové. Jen mi tak nějak zkušenost říkala, že nejspíš nebude součástí těch „advokátských“ partiček z vejšky, že si těžko zajde po šichtě na panáka s Bradáčovou nebo Ivošem Ištvánem. Ovšem ministr Hezounek se ještě před jmenováním chlubil rodinnou tradicí, známostmi s akademickými právníky, a samozřejmě kontakty napříč celou právnickou obcí. Do pytle – to má být jako výhoda? Ty lavóry skvělých rumů vypitých s advokáty v Bugsy’s? Kamaráčofty z fakulty pečlivě pěstované na LinkedInu? Diář plný telefonních čísel na tzv. kontakty po celý republice?

Mám opravdu strach z téhle generace egomaniaků, co právě přichází jejich čas, takže se chytají vesel… To už nejsou protekční děti z komunistických rodin, vděční za to, že se nemusí přetvařovat, ale místo toho mohou chytit porevoluční příležitost za pačesy! Není to ani porevoluční nadšenecká generace z prvních výměnných studijních programů. Je to generace pragmatických elitářských synků, co si Husáka nepamatují, zato vyrostli v dobře udržovaných rodinných vilách a ví, že dříve nebo později se k lizu dostanou. A hlavní starost? Budování státu? Ideály?... Kdepak, hlavně ať dobře vypadám na kameru a ať nám plebs a volení blbečci, v lepším případě s medicínou, do ničeho nekecaj. Takže NEZÁVISLOST!!! A pak by to chtělo nějakou akcičku čisté ruce! Mani pulite!! Ono to pude… Ale teď další rundu Diplomática Vintage!!

Praha, 2.4.2015