K novému cirkusu jsme se s Klárou dostali
přes bratry Formany... Moment, nejdříve je třeba vysvětlit pojem „nový
cirkus“. Laicky bych popsal nový cirkus
jako divadlo hrané artisty. Naopak to nefunguje, herci nemohou dělat nový
cirkus, leda by si na nový cirkus jen hráli (což také souvisí s mým lehce
odtažitým postojem k souboru La Putyka adorovaným pražským lehce snobským
publikem). Takové divadlo „hrané“ artisty může, ale nemusí mít děj. Stačí
nahození příběhu, nebo dokonce jen tématu, který se stane jádrem pro „jiné
estetično“ vytvořené na místě artisty při využití cirkusového či cirkusáckého
kouzla. Krásná provazochodkyně své piruety na hrazdě prostě nemůže jen zahrát,
ona je musí dokázat. Ale na to ještě přijde řeč. Zpátky k Formanům!
Do roku
1996, než jsem přesídlil do Stolice, jsem o umění a produkcích Petra a Matěje
Formanových mohl jen číst, či sem tam něco málo zahlédnout v kulturním
zpravodajství ČT. A závidět těm, co se jich mohou osobně zúčastnit. Takže když
jsem zjistil, že v Dejvicích mezi budovami vysokých škol postaví svou
boudu z projektu Bouda (La Baraque), byl jsem rozechvěle nadšen a natěšen.
Základem byla spolupráce Divadla bratří Formanů s Theatre Dromesko (často
mylně nazývaným Cabaret Dromesco, což byl název jednoho představení tohoto
souboru). Produkce se odehrávala ve skutečné boudě, po jejímž obvodu byly
hospodské stoly. Bouda neměla podium, jednotlivá čísla se odehrávala
v celém prostoru, dokonce i za okny. Každé představení doprovázelo
hromadné vaření polévky. Prostě něco neopakovatelného a neskutečného.
Představení jsem musel vidět, a to přestože k mému neštěstí jsem onemocněl
angínou. Ale byl jsem mladý a zvýšená teplota nemohla být překážkou!!
Nějaký
čas na to jsem ze svého tehdejšího služebního korejského vozu cestou přes
Mariánské hradby zahlédl mezi stromy Chotkových sadů cirkusový stan. Docela mě
vyděsila představa, že vedle letohrádku královny Aninky se bude v pilinami
vysypaném šapitó ozývat oplááá a aplaaaus a pane šediteli… Vzápětí jsem ovšem
zjistil, že se jedná o první vystoupení opravdového nového cirkusu u nás. Ihned
jsem spěchal pro lístky, protože informace se rychle po Praze rozkřikla a
vystoupení souboru Que-Cir-Que se stalo obrovskou událostí. Z představení
jsme s Klárou odcházeli zcela uchváceni. A to jsme ani netušili, že
s některými protagonisty se zanedlouho znovu setkáme.
V létě roku 2003 se totiž po Praze objevily plakáty zvoucí na první
ročník festivalu nového cirkusu Letní Letná, navíc spoluorganizovaného kluky
z divadla Vosto5, které jsme znali z Jiráskova Hronova. Stali jsme se
pravidelnými návštěvníky prvních komorních ročníků. S narozením synka byla
návštěva především zahraničních, hlavně francouzských produkcí složitější, ale
jakmile trochu vyrostl, využili jsme i odpoledních dětských představení. Ale i
tak jsme si nenechali ujít obě účasti Ateliéru Lefeuvre & André (aniž
bychom tušili, že uvidíme „staré známé“ z Que-Cir-Que!). Především první
krátké představení patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v novém
cirkusu viděl. Dva Frigové sypali jeden gag za druhým, vše podepřeno dokonalým
zvládnutím akrobatických či žonglérských čísel. Dojem z tohoto intimního
komorního představení už nepřekonal ani návrat obou umělců v následujícím
roce. Nezapomenutelná jsou vždy představení dovezená Danielem Gulkem a jeho
proměnlivým souborem Cahin Caha. Velkolepá produkce Grimm či jiná vystoupení
patří vždy ke špičkovým zážitkům. Letošní Rose bylo prostě nedostižné.
Nepřekonali je ani precizní, ale trošku chladní Švédové z Cirku Cirkör.
Ano, v druhé půli mne dokonce dojali!! Ale možná jsem měl největší radost
z toho, že se představení líbilo Jardovi, kterého jsem vytáhl
s sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat