středa 10. února 2016

FOTOBLOG - Nekonečnými pláněmi za severovýchodní hranicí metropole


Nechtělo se mi, moc se mi nechtělo! Leč věděl jsem, že by tahle plánovaná cesta přede mnou zůstala viset jako nesplněná výzva! Takže minulou neděli jsem se až před jedenáctou dokopal k natažení kompresních podkolenek a dalšího sportovního prádla, abych vyrazil na sedmnáctikilometrovou (podle googlu, muselo to být mnohem víc!! Určitě!) průzkumnou cestu do nekonečných plání České tabule vystupující severovýchodně od metropole.

Naplánovaná cesta měla dvě části, a v této skutečnosti se skrývalo čertovo kopýtko nedělního putování! Prvních pár kilometrů jsem vyhradil poznání starých rozlehlých sadů, které přežily na utajených plochách rozhraní Vysočan a Hloubětína. Cesta napříč zapomenutými sady i následný průzkum přírodní památky staré cihelny nad Hloubětínem slibovaly značně bahnitý zážitek. Kvůli němu jsem neobul své drahé sportovní boty, dříve běžecké, a velice pohodlné, ale sáhl jsem po starých pracovních traktorech. Ty velice dobře plní svou funkci na několikakilometrových túrách po březích Berounky – které ovšem v drtivé většině vedou po měkoučkých kobercích poddajného borovicového jehličí. Tentokrát jsem v těch traktorech musel ujít zbylou většinu cesty po vyasfaltovaných okreskách za hranicemi velkoměsta. To nebylo dobrý, nebylo!
Cesta začala na vysočanských brownfieldech, kde se měla začít budovat nová moderní čtvrť již v roce 2008. Počátkem tisíciletí se dokonce spekulovalo, že by zde vyrostl moderní vysokoškolský kampus (studentky, koleje, hospody, kluby…). No jo, ve stejné době bylo na mixážním pultu nenažraných vlků z Wólstrýtu namícháno tolik balíčků toxických aktiv, že následný průser provětral údolí Rokytky i moje investiční účty (což mě mrzí o pisl více!). Aktuální stav kousku bývalého průmyslového srdce republiky (ne, že by se mi po něm nějak zásadně stýskalo!!) je zde:

 

Při pohledu na druhou stranu se můžeme pomalu loučit známou písní „Já jsem holka od Odkolka…“ s areálem Odkolkových pekáren. Jak psali ve věstníku naší čtvrti – bourací územní rozhodnutí je již vydáno a záhy by se mělo začít se stavbou komplexu bytových domů. Spolu se smíšenou zástavbou kolem Kolbenovy ulice a v údolí Rokytky v Hloubětíně tak postupně vyroste nové město pro 35 000 obyvatel. Tak uvidíme, jak pokrizové plány vyjdou. Ale až nové město plně ožije, nechci vidět ten provoz na Sokolovské a Českomoravské… Odkolkova pekárna zatím čeká na svůj soudný den:



Dnešní Sokolovská ulice je po řadu století tepnou vsakující dopravu ze severovýchodních Čech do jednoho proudu. Po dřívější Královské třídě drkotaly formanské vozy směřující k Poříčské bráně poté, co zvládly sjezd prudkým svahem klíčovského kopce a zastavily se k poslednímu občerstvení před vjezdem do Prahy v zájezdním hostinci U České lípy nebo v Ruském dvoře. Ani jeden hostinec už naproti vysočanské radnici nestojí, jen několik prastarých lip připomíná restaurační zahradu v Krátkého ulici. Z bývalé frekventované dálnice stoupající vlevo je klidné stromořadí kaštanů:

Jižní svah Klíčova je odpradávna pokryt ovocnými sady. Teprve v posledních letech se z divočiny a džungle neprostupného porostu opět vylupují řady ovocných stromů, především jabloní. A protože jsou v obecním vlastnictví, jsou sady úřadem zpřístupněny k volnému česání. Obnova sadů probíhá sympatickým způsobem. Úřad městské části v pruhu od Flajšnerky až nad Hloubětínský hřbitov poskytuje skromné ubytování bezdomovcům, kteří na oplátku klestí ovocným stromům cestu ke slunci, či čistí staré louky od náletu a starají se o nová stromořadí. Paradoxně se tak děje na území radnice, jejíž ódeesácký radní, tuším, že se jmenuje Holeček, byl v předvolební kampani tolik napadán za hloupý výrok o bezdomovcích na předvolebním billboardu. Nu, výroky v předvolební kampani je věc jedna, reálná pomoc konkrétním lidem věc druhá. A za tu ódeesáckou vysočanskou klobouk dolů! Cestou přes jeden ze sadů jsem pokecal s párem ve středních letech. Před obytnou buňkou se na otevřeném ohni v kotlíku připravoval oběd, paní se chystala s kolečkem a plastovými nádobami pro vodu, na šňůře vlálo vyprané prádlo. Jejich kocour ze mne nespustil pátravé oči. V tom poledním slunci úplná idyla. Byla by to nádherná fotka. Jenže to bych si připadal jako idiot fotící indiány v rezervaci.

Na periférii je možné narazit na různé kuriozity – třeba na zahradní kolonku uskřinutou mezi jílovcovým svahem a dálkovým teplovodem:
 
Uprostřed běsnícího udržitelného rozvoje je ukryta přírodní památka. V bývalé cihelně, pokud k ní najdete cestu, lze studovat odkryv hrany České tabule na dohled od jediného odkryvu mnohem staršího Pražského zlomu v Hloubětíně. Mladé měkké pískovce chrání níže uložené slíny, které zase uchránily mocné vrstvy navátých spraší dnes ladně smývaných přívaly deště. Cesta k přírodní památce byla trochu komplikovanější (odkryv cihelny vykukuje na horizontu):
 Pískovce:
 Slíny:
 Spraše:

Podél cihelny jsem konečně opustil Pražskou kotlinu. Hrana České tabule je rozbrázděna erozními zářezy. Proplést se mezi nimi mi pomohly stopy okovaných koní. Poctivé podkovy vyloučily přítomnost zrádných Kiowů. Takže nejspíše tudy před pár dny projela malá skupinka jezdců doprovázejících zarputilého arcibiskupa Jana prchajícího před naštvaným králem Václavem na blízký hrádek Jenštejn. Copak by asi páni rytíři řekli na provoz na bývalé zemské stezce:
 
Nekonečné prérie polabských plání jsou pro mé oko uvyklé na exogenní údolí Staré řeky až příliš nekonečné. Obec zdánlivě nedaleko položená se ani usilovnou chůzí vůbec nepřibližuje. Ty přesuny byly opravdu k nepřečkání. Satalice jsou ještě součástí Velké Prahy a byly první obcí na mé cestě. Už na jejich okraji jsem ovšem vážně pochyboval o správné volbě bot. Ještě jsem měl ovšem dost sil na to, abych si prohlédl a nafotil místní kapličku obklopenou věkovitými lípami. Kapli svaté Anny zde přislíbila vystavět hraběnka Šporková na paměť radostné události – při cestě do Prahy zde povila dceru. A jak uvádí nedávno umístěná cedule, svůj slib splnila, „protože tak je tomu u šlechticů zvykem“. Čtyři 250 let staré lípy před pár lety na původní pětici doplnila jedna mladice. Tak jestlipak jí bude dáno a přáno dožít se tolika let: 
Za Satalicemi jsem poprvé při svých putováních opustil metropoli. Jsem statečný, takže jsem se zarazil jen na chvíli. Abych vzápětí vyrazil do necivilizované divočiny dobrodružství vstříc:
 
Přes Radonice a Dehtáry jsem dopajdal do Svémyslic. Ne, že by v Radonicích a Dehtárech nebylo co k vidění, a tedy i k focení. Ale památeční topoly či zoopark mi tou dobou už byly celkem u prdele. Když mi před Radonicemi volala kamarádka z Těšína, jen jsem zoufale vyhrkl, ať pro mne okamžitě přijede! Chvíli jsem taky přemýšlel, že když „náhodou“ padnu pod jeden z mnoha projíždějících bicyklů, musela by pro mne přijet sanitka! Ve Svémyslicích jsem se přiblížil takřka na dohled k Brandýsu nad Labem, ale můj zájem zcela patřil místnímu kostelu se zvonicí. Farní kostel sv. Prokopa zde stál již ve dvanáctém století. Koncem 18. století však již natolik zchátral, že gotická stavba byla zbořena a nahrazena celkem nevýrazným barokem. Upravena byla i zajímavá zvonice, jejíž baňatá cibule byla naopak v polovině 19. století nepříliš šťastně nahrazena stanovou střechou.

A vedle brány, ve chvílích, kdy mi před očima probíhal můj celý život, mě k poslednímu vzepětí sil ponoukla tato anonce:
 


Pak už mě čekal jen poslední úsek k zelenečskému nádraží s mezipřistáním v hospodě Zéland, kde jsem zanechal veškerou hotovost za doplnění energie v podobě plzeňského Prazdroje a několika hlavních jídel. Ano, i smažák byl, přiznávám se! Naštěstí mi zbylo něco drobných na zpáteční jízdenku do civilizace a bezpečí hlavního města. Hrobka dál čeká na svého nového majitele…

 
Praha, 7.2.2016

 





 

Žádné komentáře:

Okomentovat