středa 8. června 2016

Od Vajcete ke Kolonizaci

Představení Kolonizace divadla Vosto 5 v divadle Archa, 7.6.2016
Námět a scenário: Jiří Havelka + Petr Prokop
Režie: Jiří Havelka
Produkce: Petr Prokop a Vosto5
Kolonizace by bez Archy nebyla. Sami autoři označují představení za site-specific. Myslím, že ždímání všech technických možností moderní Archy bylo pro celý inscenační tým tou nejnapínavější fází přípravy Kolonizace. V Arše hraje strop, technický most, zdi, ale i podlaha. Průhledy do techniky suplují motory hvězdoletu, zdi sálu se mění z jednolité stěny uzavřeného vajíčka – místa zrodu příští civilizace – v galerii rodících se organismů. Divákům nad hlavami předuní technický most, aby vzápětí nasimuloval umělou atmosféru skvěle zahranou vodní tříští. Zásadní roli hrají světlené efekty, samozřejmě. Dovnitř obrovského vejce se astronauti dostávají za realistického jiskření plazmové rozbrušovačky. A do sluchátek se divákovi hrne změť zvuků včetně komunikace posádky…
Autoři představení se hrdě hlásí k československým sci-fi komiksům, na kterých v sedmdesátých letech vyrostla moje generace. Malý Bůh a Kruan, nepříliš zběhlým perem malovaná Rudá planeta a další, se objevovaly týden co týden především v Ábíčku. V době komiksového temna to pro naše chlapecké období byla živá voda. Ale včerejší večer mi připomněl i díla mé doby adolescentní – Lemovo vrcholné dílo Solaris, ve kterém se obešel bez hvězdoplánů či mraků Magellanových, či na Piknik u cesty bratrů Strugackých. Myslím, že z těchto reminiscencí je zřejmé, že mne představení prostě muselo bavit. (Alane, bavilo by Tě moc! – sakra, nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovala Tvá vesmírná společnost kooperující s mou Sitrou Glading…?!)
Slabiny? Možná příliš dlouhý „rozhlasový“ úvod. Tedy dlouhý pro ostatní Běhounkem nepoznamenané diváky. Já si to užíval. Od mého doprovodu zaznělo několik dílčích výhrad – Kláře se nezdálo, že to ohromné množství energie a nápadů do představení vložených mělo vždy odpovídající výsledek. Ano, automatický průzkumník mohl vypadat více emericky, na druhou stranu takhle vypadal více ábíčkovsky…  Ano, u astronautů pohybujících se ve vychytaných skafandrech nešlo někdy poznat, který právě mluví. Na druhou stranu zcela realisticky působící skafandry hrály samy o sobě – reakce automatického ochránce například na tlumení životních funkcí a jejich startování byla přesná. Málokdo si asi všiml důležitého momentu, kdy v průběhu děje bylo zdůrazněno, že jeden z týmu má možnost ovlivňovat ochránce, a tím životní funkce, ostatních. Zajímalo by mě, kolik lidí si tuto drobnost uvědomilo v překvapivém závěru. Protože pro ten byla tato informace podstatná.
Dalo by se povídat o jednotlivostech představení, o dílčích efektech. O pohybu astronautů mezi statickým, či mírně se přelívajícím publikem, které se stalo nepřítomně neviditelným. A svítící náramky tento přízračný efekt jen umocňovaly. O překvapivém závěru, ve kterém autoři využili zajímavého, téměř sociologického, efektu rozdělení publika. Což pamětníci zažili kdysi u slavného „Vajcete“, tehdy ještě mladé amatérské Vostopětky. Stáli jsme s Klárou v opačných skupinách a kulili na sebe oči přes závěrečnou scénu, abychom vzápětí propukli v patos uvolňující bouřlivý smích. Ale to už je dost na to, abych případné další diváky nepřipravil o radost z představení – zkuste sehnat lístky na další čtyři reprízy 15. až 18. září. A pokud se zadaří, budete jako já zírat, z kterého rohu vykoukne Ripleyová s plamenometem!
Praha, Archa, 7.6.2016


Žádné komentáře:

Okomentovat