neděle 12. března 2017

O demolici vysočanského nádraží - aneb od periférie k metropoli


„Vysočanská radnice se rozhodla zbourat vysočanské nádraží!!“ - duní virtuálním prostorem v příslušných fejsbukových skupinách. Zkoušel jsem v několika diskusích, já bloud, přispět racionálním názorem, ale racionálno není barvou letošního předjaří!
Jak třeba vysvětlit, že nádraží Praha – Vysočany nepatří ani magistrátu, ani Praze 9, ani panu starostovi. To je první jádro pudla, které si zarputilci odmítají připustit. A tak se organizují petice a demonstrativní účasti na jednání zastupitelstva. Ale nikoho nenapadne jít si odplivnout před sídlo Správy železniční dopravní cesty (Dlážděná 7, Praha 1, kdyby náhodou…). Osvětových akcí organizovaných radnicí se zúčastní několik zoufalců, pochopitelně bez většího ohlasu. Pak však vyjde článek v našem radničním měsíčníku… A kraken občanské společnosti je vypuštěn, sice o rok později, ale přece! Regionální redakce celostátních médií zatlučou na poplach! Točí se reportáže. Probudí se organizace rodáků, kteří sice už dvacet let bydlí v Benešově, ale nesnesou prostě tu neúctu k místům, kde prožili své jistě nezapomenutelné, ale pevně věřím, že také neopakovatelné dětství.

Jak je zřejmé z přiložené fotodokumentace (odolal jsem ješitnému nutkání použít svých fotografií a raději sáhl po povedenějších fotkách z wikipedie), nádražní budova není žádným architektonickým skvostem. Ale ani to nemusí být důvodem k její likvidaci! Dotváří urbánní prostředí centrální části Vysočan ne zrovna šťastně přestavěné v posledních desetiletích (Vysočany bohužel drsně zasáhla plošná asanace přednádražního prostoru provedená ještě komunisty). Nádražní budova pohledově uzavírá Paříkovu ulici, zdůrazňuje přítomnost nádraží a dodává mu na významu. To vše těžko nahradí rádoby moderní jednoduchá nástupiště v rovině kolejiště. Nejhůř bych nesl zasypání původního tunelu pro chodce s nejstarší zachovanou dlažbou v této části metropole.
Určitě bychom našli ještě řadu dalších relevantních důvodů pro zachování nádražní budovy. Pak tu jsou ovšem mohutné argumenty proti! Nádraží je totálně zanedbané, a protože je téměř prázdné, dále chátrá (prosím, to provizorní položení krytiny nad nádražní restaurací nechme stranou). Je celkem zřejmé, že jedna přednostenská kancelář celé nádraží nevytrhne (zrušení výpravčích nesu dost těžce, už je to pár let, co jsme sem se synkem chodili vypravovat vlaky, všichni výpravčí nás znali a s dvouletým Matějem se zdravili – se zrušením výpravčích jsme se opět o další světelné roky vzdálili starému dobrému mocnářství). Především však nádražní budova zcela nevyhovuje současnému provozu. Ve Vysočanech vystupují a nastupují tisíce přespolních. Tyto davy se po vystoupení z vlaku valí prastarým schodištěm, aby byly vyvrženy do Paříkovky mezi parkující auta na uzounké chodníky.

Formát této glosy celkem překračují další otazníky. Správa železniční cesty je sice státním podnikem, obávám se ovšem, že i u této formy podniku nelze se všemi těmi kapexy, opexy, investicemi, rozpočty a rozpočtovými pravidly zacházet ležérně. Ono za takové zacházení hrozí několikaletá náprava v pracovním táboře v Solovkách. Sledovali jste prodej písnických bytů? ČEZ z této kauzy vyšel jako krvelačný Rotšild drtící nenažranou tlamou nešťastné nájemníky. Odhlédněme pro tento okamžik od skutečnosti, že těmto nájemníkům byly kdysi státní byty přiděleny na úkor jiných, na něž se nedostalo, či neměli tu správnou tlačenku, a proč by tedy dnešní nájemníci měli být nějak zvýhodňováni, opět na úkor jiných, kteří to štěstí neměli. A bavme se o tom, jak byl ČEZ „povinen“ byty rozdat jejich uživatelům. I když si za slovem „rozdat“ představíme nějaký způsob prodeje za pevně stanovenou cenu, Solovkám se nevyhneme! Jedná se totiž o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obávám se, že i kdyby ředitelstvo železničních cest stokrát chtělo nalít 300 milionů do rekonstrukce opuštěné nádražní budovy, nakonec se bude muset rozhodnout mezi uchlácholením rozvaděné občanské společnosti a pobytem za katrem. Svou volbou jsem si tedy jist!
A řešení? Nemám! Takže uvedu jen svou představu. Tedy ideální, a tudíž nejspíš nerealizovatelnou. Líbí se mi projekt nového nádraží zapuštěného do masivu dnešního traťového tělesa. Včetně rozšířeného přístupu, úpravy přednádražního prostoru a využití novější části podnádražního tunelu pro pokladny a jiný obslužný provoz. Věřím, že je možné zachovat stopadesát let starý tunel pro pěší v jeho syrové podobě. Ze skupiny nádražních budov bych zachoval centrální část, všechny ostatní přístavby a dostavby, nejen ty novodobé, bych oželel. Samozřejmě za podmínky, že pro objekt se najde smysluplné využití – tady vidím prostor pro naši radnici. Těžko zde bude artové kino, mezi těmi projíždějícími rychlíky. Ale proč ne klubovny pro spolky, které stejně městská část nějakým způsobem podporuje. Proč ne archiv historického časopisu Rokytka, proč ne depozitář fotografií starých Vysočan a související výstavní prostory? Proč ne…
To je ovšem jen přání staromilcovo. Nádraží nejspíše do několika let ve své současné podobě zmizí. Nakonec se ale k bagrům vázat nebudu, zásadní důvod bych k takové revoltě těžko hledal.

Praha - Vysočany, 6.3.2017

 Celkový pohled na jižní nástupiště Severozápadní dráhy.
 Při pohledu z vysočanské estakáda je zřejmé, že nádražní budova žádným architektonickým unikátem není. Severní nástupiště patřilo Turnovské dráze.
 Prostředí evokující konec let sedmdesátých...
 Celkový pohled na unikátní podzemní vstup na nádraží.
 Původní podchod pod severním nástupištěm se zachovalou stopadesát let starou dlažbou.
Přednádražní prostor také rozhodně nepřipomíná důležitý dopravní přístup do širšího centra metropole...



Žádné komentáře:

Okomentovat