Syrečky

Jediná kravka paní Kučerové vyprodukovala mléka nejspíš tak akorát. Usuzuji tak z toho, že nabídka syrečků zabalených v seprané utěrce byla velice nepravidelná a velice vzácná. Ve své dětské paměti mám návštěvy paní Kučerové zapsané v takové té filmově rozostřené podobě. Drobná, přihrbená postava stařenky v šátku stojí v záplavě slunce mezi starým plotem a babiččinou chatou. Paní Kučerová opatrně rozbaluje utěrku, babička Jarmila se naklání a vybírá dva nebo tři sněhově bílé syrečky, a z takové té totálně nepraktické peněženky prstem vyšťourá tři koruny, které vsype do připravené dlaně.

Věděl jsem, že tento tak prostý a tak samozřejmý obřad bude završen nějakou dobrotou! Když jsem nasbíral borové šišky, babička usmažila vdolky a sypala je právě tou nadrobenou sraženou mléčnou bílkovinou. Dodnes mě ta kombinace sladkého vdolku a kysele vláčného tvarohu dokáže vystřelit nad naše přerostlé olše, co obsadily břehy Skřivánčího potoka. Ovšem nic se už nikdy nevyrovná jiné lahůdce – uvařeným bramborům zasypaným horou tohoto božského tvarohu a bohatě zalitým máslem. Úplně vidím, jak máma nese v každé ruce talíř, který pokládá na ten kulatý stůl pod vyšisovaný slunečník! Jeden talíř před otce, jeden přede mne. Brácha obědy standardně nestíhal, takže i v této scéně chybí. Brambory s tvarohem se tak staly celoživotním spikleneckým svorníkem mezi námi dvěma chlapy. Hele, nejsem žádná sentimentální černoška, ale připravím-li si brambory s tvarohem nebo vejce s rajčaty na špeku, je u toho táta vlastně dodnes. Co si budeme povídat, nepředpokládám, že můj syn bude jednou vzpomínat na naše vesmírné rozhovory cestou po Kozí stezce, nebude dojat při vzpomínce, jak jej nutím jezdit na kole, nebo tahám k rozdělanému ohni… Dovolím si ovšem jistojistě tvrdit, že jednou prohlásí, že nejlepší volská oka dělal táta o prázdninách k snídani, a vejce s rajčaty se musí dělat na špeku, určitě ne na slanině…

Kravka paní Kučerové spásala trávu Skřivánčího údolí na louce za třetím brodem, vzadu za křižovatkou cest, které se od nepaměti říká V potocích. Při výletech proti proudu potoka jsme tomu stavení říkali Druhá hájovna. Paní Kučerová zde, kousek za Gypsárnou (o původu tohoto názvu více v pohádkovém příspěvku „Čertova skála a pekelné příhody“ na tomto blogu), žila na ztracené samotě v celkem mohutném domě, aspoň tak se mi vždycky jevil, Zatímco Gypsárna je zrekonstruována a pokryta fotovoltaickými články (ne že by to zrovna podtrhovalo genius loci místa, ale holt časy se mění), stateček paní Kučerové se pomalu pod tlakem času jakoby hroutí do sebe. A do časového mallströmu za chvíli zmizí i sama tato rozmazaná vzpomínka na stařenku v šátku a její syrečky.

 Skřivánčí údolí, léto 2017

P.S. Při všech těch opatřeních, regulacích, registracích, hlášeních a jiných sračkách mě v souvislosti s touto vzpomínkou nemohlo nenapadnout: myslíte, že všichni ti přikazovatelé, regulovčíci, inženýři našich životů a aranžéři davů měli nějaké ošklivé dětství?, že byli a jsou ochuzeni o podobné vzpomínky?, že jsou nějací z podstaty nešťastní a politováníhodní?... Možná jim, chudákům o vlastní osobnost okradeným, křivdím, možná mě nechtějí zničit v rámci obrovského protilidového spolčení, …možná jsou jen jednoduše prostomyslní.

Naše chata v těch letech.

Babička Jarmila. V těch letech.