Víťova nevysoká podsaditá postava, plnovous a dlouhé vlasy
s ofinou ve stylu Hanky Zagorové, působila jako balvan překážející
v cestě. Šutrák přívětivě zarostlý mechem, jenž se nedal jen tak minout.
Přesto nám trvalo několik semestrů, než jsme se potkali. Tedy nemyslím tím, že
bychom se v těch třech čtyřech zásadních ústeckých hospodách mohli minout. To
šlo opravdu těžko. Jak minout dýmajícího trolla na zahrádce přeslavné hospody
Hnáta? Lehký úsměv na tváři, ve žlutých prstech věčná startka, a v druhé
ruce rozložené jednohlavé karty. Myslím, že tak jsme se i seznámili. Že chyběl
jeden do čtyřky. Já sice nikdy nebyl ani zdaleka excelentní mariášník, ale ve
čtyřce se dalo většinou s někým svézt, takže má prohra málokdy přesáhla
pět korun československých.
Vítek byl naopak mariášník skvělý! Vlastně si mariášem
přivydělával na útratu. Ono vyhrát osm kaček, to bylo na jedny startky a teplou
sekanou s lutenicí! Víťa vůbec vynikal v důležitých oblastech života.
Například byl výborným rybářem. I tím si dokázal přivydělat. Obrážel rybářské
soutěže po celé republice a výhry okamžitě zpeněžoval. Někdy také přivezl
hromadu pstruhů. To jsme se pak slezli ve druhém patře vaňovské koleje, Vítek
smažil na elektrickém vařiči a za odměnu rozděloval upražené ocásky a ploutve.
Samozřejmě se to neobešlo bez batohu lahváčů, pro které autobusem patnáctkou
sjeli dva dobrovolníci ke stánku na starém autobusáku za obchoďákem Labe.
Nejvíce nás asi sblížila příprava na děkanát ze
čtyřsemestrální matematické analýzy (děkanát = čtvrtý a poslední zkušební
termín, který musel schválit děkan fakulty). Análu přednášel a zkoušel tehdy
pouhý asistent dr. Zdráhal. Byl horší než španělští interbrigadisté – přes něj
prošel opravdu málokdo. Pro studium jsme s Víťou zvolili skvělé místo –
nastěhovali jsme se ke kamarádovi do Starých splavů. Vítek tam celé prázdniny půjčoval
loďky patřící komunálnímu podniku Doksy. Účetnictví se vedlo ve školním sešitě,
takže za nepřipsanou zápůjční hodinu byla čtyři piva. Kelímkáče jsme vozily ze
stánku na hlavní pláži na skládačce, která měla vzadu drátěný košík, kam se
jako na potvoru vešly právě ty čtyři kelímky. Netuším, jestli jsem v těch
dnech vůbec otevřel učebnici od Gillmana a Mc Dowella. V každém případě
jsem v čase, kdy jsem neseděl v pokladně půjčovny loděk, vybudoval na
břehu jezera jednoduchou udírnu. Vítek nalovil ryby, i úhoře jsme měli!, a už
se z udírny kouřilo. Tu zkoušku jsem nakonec udělal, i Víťa, ale nebylo to
zásluhou mastných prstů a voskovaných kelímků. Spíše jednoho mejdanu, kde jsem
se s dr. Zdráhalem slušně opil, takže ještě než mě vyhodil od zkoušky, což
by znamenalo opakování celého ročníku, nechal mě vysvětlit možná řešení
binomických rovnic, což jsem se večer před zkouškou naštěstí naučil.
V těch letech jsem zdaleka netušil, že Vítek je také
vynálezcem ekonomické teorie, která jednou ovládne Evropu. Víťovu teorii
cyklického dluhu dnes využívají všechny socialistické vlády světa. Věčná žízeň
a hluboká kapsa jej donutily lepit jeden dluh dluhem dalším. Ovšem bylo mu tak
líto zbavit se najednou všech vypůjčených peněz, že vždy se snažil půjčit si o
něco více. Jak tvrdil – aby z toho koloběhu taky něco měl. Měl svou teorii
promyšlenou do detailu. Ovšem šedá je teorie, zelený strom života, jak se
posléze ukázalo.
Vítka nakonec vyhodili odevšad. Nejdříve z koleje, takže
jsme v jeho privátu na Hvězdě zorganizovali pár nádherných mejdanů, ale
taky jsme dokázali celou noc prokecat nad lakovanou krabičkou, do které se
vešla právě dvě balení startek. Ráno jsem se sice bál zakašlat, aby mě
neopustily plíce, ale v hlavě jsem měl naštosováno mraky zásadních
myšlenek. Vlasatý Víťa vylétl i od státnic. Prý mu vedoucí katedry řekl, že si
to může za rok zopakovat, ale ať přijde ostříhaný… Tím se naše cesty rozešly.
Vítek opakoval pátý ročník, zatímco já na consulu ťukal letové rozkazy pátého stíhacího
leteckého pluku v Líních u Plzně.
Pár let po přelomu tisíciletí jsem kráčel Jindřišskou ulicí
na zasloužený oběd. Vtom jsem zaslechl oslovení v té době a v tom
místě zcela nepravděpodobné – slabé zavolání: „Fotr!“. Tak mi říkalo jen pár
lidí v dobách mých studií již dávno prachem zavátých. Sice jsem se otočil,
ale nic podezřele známého jsem nezaregistroval. Už jsem se chtěl znovu rozejít,
když se oslovení ozvalo znovu, z úst pár metrů ode mne postávajícího
cizince. Museli jsme se těsně minout, ale že je to Vítek, jsem poznal až podle
jeho typického pohledu. Žádný plnovous, ani mařena do půli zad. Samozřejmě, že
jsme skončili v hospodě, ale žádné bujaré shledání to nebylo. Víťa byl
zamlklý a pomalu ze sebe soukal svůj příběh. Byl jedním z těch, kteří
neustáli rozlet raných devadesátých. Od jiných jsem se posléze dozvěděl, že
totálně selhala jeho metoda cyklického dluhu a třeba zakoupení služebního vozu
pro vlastní potřebu z dotací na provoz soukromé školy nebyl ten nejlepší nápad.
Vítek mě detailů ušetřil, skoro šeptem, zakřiknutě vyprávěl až o důsledku -
několika letech strávených ve vězení. Poslouchal jsem ho se spadlou bradou, jak
jsem se snažil představit si ten supící kámen za mřížemi.
S Vítkem jsem se už nikdy nepotkal, mariáš jsem nehrál
ani nepamatuji, a jeho skorodětskou čtyřkovou verzi už vůbec ne. Obávám se, že
žluté startky bez filtru se už léta nevyrábějí, říčanské kladivo panák za 1,90
Kčs bych asi nepolkl. Jen čas od času mi někde tam vzadu zašimrá vzpomínka na
ty roky, na ty lidi, na ty příběhy… Jo, a taky si někdy koupím u nás lutenici
ve skle, v tom krámě, co mají zboží na paletách dovezené z Němec
těsně před expirací.
Ale i to je jen šestej odvar té pradávné síly, o jejichž
rytířích se vypráví jen v málo pravděpodobných bájích…
Praha, 13.12.2017
Žádné komentáře:
Okomentovat