Co skrýváš za víčky, Noro?? Laskonku!

Ibsenova NORA v režii Jana Nebeského,  Divadlo Pod Palmovkou 11.4.2018, v roli Nory Tereza Dočkalová oceněná Cenou Thalie za rok 2017.

(Před závorku je třeba vytknout obecné konstatování: nezávisle na sobě jsme si s Klárou v prvních minutách libeňské inscenace uvědomili, že nám už ta divadelní alternativa, všichni ti Fričové, Lantové, Puchmajerové, divadla X10, performance v Drive House, Mikulášci, loutkárny pro dospělé, Relikty hmyzu, Ojebadi, laureáti všech těch Prostějovů a Písků… prostě že nám tahle postmoderní parta úplně ohnula vnímání divadelnosti, a jak hned na začátku nelítá někdo nahatej, nebo na jevišti nestojí nikdo v popelnici, začínáme zívat…. A to jsme šli na Nebeského! Ale ten je mazanej, pověstný řemen záhy naskočil.)

      Moje třetí Nora… Ta první mně notně otrávila, a tehdy nás to představení v Rokoku názorově rozdělilo: Klára soustředěná na Lenku Vlasákovou prožívala Nořiny osudy v kleci domečku pro panenky, mě rozčiloval Štěpničkův Helmer a hlavně Štěpánkův doktor Rank. Pamatuji se, že jsem tehdy mámě, která Ibsena miluje, do telefonu říkal, že nechápu, proč se tohle vyšeptalé téma ještě inscenuje. Dnes bych to řekl jinak – proč se TAKTO inscenuje…

       Podruhé? To byla pecka brněnského Divadla v 7 a půl a Pitínského Nora odehraná jako jeden velkej fofr v hranatém dřevotřískovém tunelu. Samozřejmě jsme prožívali hlavně Honzu Grundmana, skvělého doktora Ranka (jméno Václava Neužila jako Helmera nám tehdy vůbec nic neřeklo!). Inscenaci jsem vnímal spíše v kontrastu Rankovy osobní tragédie a pragmatického Helmerova konzumování světa. Dva přátelé po svém zamilovaní do stejné ženy. Věčný průšvih nenaplněné lásky kontra „blbě se zamilovat“. A nakonec nejde vlastně ani o ten dlužní úpis…

       Pod Palmovkou šel Nebeský až na dřeň. Nemaže se s tím a pere to do diváka napřímo – Nořina naivita hraničící s blbostí, vztah jejího muže s doktorem hraničící s homosexualitou, předvedené násilí hraničící s masakrem… Na začátku na strohou scénu přicupitá panenka v růžovém barbínkovském kabátku, ke které se s despektem chová i komorná, aby se postupně měnila „v sebe“, nenalíčenou, poničenou ženu. Přerod z hračky, jejímž jediným hříchem jsou tajně chroustané laskonky. Taková kravina, ale i ty laskonky musí s vypětím veškeré jednoduché konspirace tajit před „milujícím“ Helmerem. Bože, kolik v hledišti přítomných žen se v té jednoduché metafoře muselo poznat!... Samozřejmě nelze předpokládat, že by se naopak poznalo některé mačistické hovado.

       Nebeský se nepáře ani s nějakým metaforickým vyjádřením toho „láskyplného“ trojúhelníku – na jevišti se málem odehraje erotická scéna, v níž se všichni tři vzájemně propletou. A zatímco v pozadí si Helmer užívá masáž prováděnou Rankem, Nora vpředu propadá zoufalství. Na dřeň jde Nebeský i v řešení nesnadno uvěřitelného přerodu z barbíny v ženu. Volí odporné fyzické násilí, o skvělou Terezu Dočkalovou má divák chvílemi upřímné obavy, zda dožije konce představení ve zdraví.

       Mám s tím přerodem z blbky v ženu problém. Snad kdyby Rank byl ve své lásce důslednější, kdyby kontrast těch dvou mužů obhájil Nořino prozření, rád bych na ten špek skočil. Nepředpokládám, že Nebeský by si tuto obtíž dnešního genderově uvědomělého diváka nepřipouštěl. A tak nejspíše proto se v závěru hry vyhnul demonstrativním odchodům. Všichni přece vědí, že Nora odejde od Helmera i od dětí… Co s tím? A tak zazní píseň! Opravdu! Na dva mikrofony, dojemný cajdák!! A – světe zboř se – ono to funguje! Jestli je to zneužití popkultury, nebo naopak alternativa jak prase? Najednou jsem to neřešil, sedělo to, jak pověstná zadel na hrnec.

Jo, je to fajn, Praha je plná skvělého divadla! Fajn není to, že i když dáváme několik představení týdně, mraky krásných inscenací nám utíkají! A to se ještě tváříme, že za hranicemi Velké Prahy jsou jen kina…

V Praze, 11.4.2018

Tereza Dočkalová