Děda Jaroslav

Děda Jaroslav zemřel pár let před mým narozením. A bylo mu o dva roky méně, než je teď mně. V rodině se traduje, že ho uštvali komunisti. Že se děda do poúnorové doby zcela nehodil, tak o tom žádná! A že musel rudému hnusu lézt krkem, tak tím jsem si zcela jist. Jenže taky to byl nejspíše on, kdo do genetické výbavy nás potomků vnesl nebezpečí ischemické choroby srdeční. Z vyprávění babičky Jarky, kterému jsem v dětství fascinovaně naslouchal, jsem také záhy pochopil, že dědeček si uměl života užívat. A tak vedle toho sklonu k infarktu nám přidal i gen přítulnost k veselé společnosti a vše, co s tímto koníčkem souvisí.

Děda Jaroslav je v naší rodině takovým Bruce Willisem z westernu Poslední zůstává. Taky přichází jakoby odnikud a taky perfektně ovládá zbraně. No, a s jistým zadostiučiněním předpokládám, že si také věděl rady s pitím a ženami!

Když jsem se v pozdní pubertě zajímal o původ rakovnické větve naší rodiny, otec se jen letmo zmínil, že jeho bratr Pavel kdysi zjistil, že Jaroslav se nejspíše narodil někde na pomezí Čech a Moravy v obci se spanilým názvem Bílý kůň (kde by se asi tak měl narodit Ten, co zůstává poslední!?). Tenkrát jsem se s tou základní informací spokojil, další podrobnosti mi byly celkem fuk. Jen si pamatuji, že už tehdy mi přišlo divné, že strýc Pavel musel po tak základní informaci pátrat. No, a jak už jsem si mnohokrát posteskl, teď už se nemám koho zeptat.

Vytvořil jsem si tedy vlastní teorii – Jaroslav pocházel z malých domkářských poměrů, podařilo se mu z nich vymanit, nejspíše studiem, a po krátké praxi v některé pražské bance byl vyslán řídit nepříliš velkou bankovní pobočku s nevelkým významem, ovšem sídlící v okresním městě Rakovník. A zde se poprvé setkal s chmelařským byznysem, což je poznámka, která bude pro další vyprávění podstatná!

Jaroslav se mimo financování obchodu s chmelem určitě rád věnoval bohatým kontaktům s místní honorací. A k té zcela jistě patřila významná rodina Brettschneiderů, s nejhezčím domem na rakovnickém náměstí, s prosperujícím obchodem v rohovém podloubí a "Prvním mechanickým závodem"… A hlavně s třemi krásnými dcerami! Tedy ještě s jedním synem, prastrýcem Ferdou! Ale o tom – pssst!!! – teď mluvit nebudeme! Zmiňovat v našem příběhu švagra, kterému se snad dokonce dvakrát podařilo propít fungující autodopravu, to není s ohledem na úspěšného Jaroslava moc vhodné!

S mohutnou hlavou rodu, pradědkem Ferdinandem, se Jaroslav setkal u čtvrtky vína či u karet nejspíše ve Slávii či U Černého orla. Do obou podniků na rakovnickém náměstí to oba neměli daleko, a nejspíše záhy slovo dalo slovo… a další si dovedete představit. Jaroslav byl bezesporu skvělá partie. Možná už v té době měl pronajaté honitby na Pavlíkovských vršcích a na zdech jeho bytu se objevovaly první lovecké trofeje. Nejspíše bylo jasné, že dříve nebo později tento mladý a úspěšný bankéř zamíří do pražské centrály. A když byla Jaroslavovi představena nejstarší Ferdinandova dcera Jarka, moje budoucí babička, s uhrančivýma očima, a nezastírejme si, že i s úctyhodným věnem?  Podle mne nebylo co řešit!

Nejdříve se narodil Pavel a pak můj otec, Aleš. Tedy přesněji řečeno, táta je křtěný Aleš Petr, aby bylo jasno, hlavně tedy bráchovi – protože po tátovi se tak jmenujeme oba! Mladá rodina si žila zcela jistě nad poměry toho okresního městečka schouleného do údolí kolem úsměvně velikého, přesněji řečeno malého, potoka. V létě se jezdilo na výlety k příbuzným do Senomat a na kolech na Zvíkovec, kde taky malí bratři trávili na sokolské chatě či spřízněném statku prázdniny. V zimě městečko žilo bohatým kulturním a společenským životem. A do toho si Jaroslav užíval svého koníčka a se setřicí Rijou trávil spoustu času na honech a lovech. A že to byly trochu jiné hony, než známe z českých normalizačních filmů, to si pište! Nepředpokládám, že by sestry, a tedy ani babička Jarka, nebyly vychovány v tom správném měšťanském duchu. A Jaroslav byl pečlivý manžel a hodný otec, rodina byla nadmíru zabezpečena a její místo v společenském žebříčku městečka a okresu bylo jasné, tedy i zdaleka viditelné!

A do toho přišla válka… Celá velká rodina díky vzájemné pomoci v závětří dějinných zvratů přežívala celkem v klidu. Tátovi válka zošklivila králíky, kterými rakovnické zásobovalo zemědělské zázemí okresu. Čas od času také otec vzpomínal, jak nosil obědy strejdovi Ferdovi do okresní věznice za okresním soudem. Tam dole, pod hřbitovem. Zde si Ferda odpykával trest za šmelinu, jíž ohrozil válečné úsilí německého nadnároda v době tak tragicky neúspěšného pokusu o ovládnutí Evropy a přilehlých záhumenků.

Již koncem předposledního válečného roku se jednou za čas vydával Jaroslav na cestu do Prahy. Zde se po bytech scházeli přední ekonomové a finančníci, aby byli připraveni na převzetí hospodářství zpět z německých rukou. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že po válce bude německé obyvatelstvo vyhnáno, chcete-li odsunuto, bylo třeba rozhodnout o obsazení klíčových ekonomických pozic především v dosídlených Sudetech. Děda Jaroslav se svou zkušeností hodil k nastartování financování obchodu s chmelem v jeho historicky nejvýznamnějším centru – v Žatci. Není cílem této vzpomínky hodnotit, jak se naplnily jistě bohulibé plány poválečné obnovy. Zrovna ta žatecká chmelařská prosperita zaostala za původní představou nejspíše hodně daleko. Burza chmele se s žateckými Němci přestěhovala do Mnichova, stejným směrem putovala i drahocenná sadba. Kredit známkovny se horko těžko zdvíhal a hospodaření na rozsáhlých chmelnicích zachraňovali přicházející Volyňští Češi (jejichž dávní předci pocházeli začasté právě ze Žatecka), pro něž zásadním cílem bylo hlavně se nevracet do stalinského neráje.

A do tohoto zmatku dorazil pan ředitel, tedy děda Jaroslav, se svým životním stylem, příliš mlád na to, aby se zavřel do ředitelny a odtud sledoval cvrkot. A tak v době lístkového systému organizoval zabijačky a opulentní večírky, ale také lovecké výpravy do sádeckých lesů, které často končívaly v lesním hostinci V Sádku několikadenními oslavami života. Poválečného. Ovšem Žatec naplavený novým obyvatelstvem, z něhož značná část chytala do plachet nový vítr, nebyl tím domáckým a starosousedským Rakovníkem. Kde se všichni znali a všichni byli tak trochu příbuzní. A dlouhá léta se potkávali v té již zmíněné Slavii u čtvrtky červeného a karet… čemuž odpovídala ve srovnání se sudetským Klondikem zásadně nižší míra závisti. Dál už to známe z literatury a filmu. Po únorové prohře všeho rozumného došlo i na dědu Jaroslava. Udání pršela hlavně od jeho dosavadních apoštolů v nepadnoucích mysliveckých kamizolách. Pád zahájilo stěhování z ředitelské pracovny i ředitelského bytu. Poslední židlí před smrtícím infarktovým atakem pak byla sesle přepážkového pracovníka zapadlé kralovické pobočky.

Samozřejmě, že s ohledem na dobu a tehdejší situaci bylo pro Jaroslava jistě štěstím umřít ve své posteli, a ne na kavalci ošetřovny některého z příbramských koncentráků. Smrt mého dědečka, s nímž jsem se ani zdaleka neměl šanci potkat, pro mne má od dětství zvláštní význam. Znal jsem jeho fotografii z babiččina nočního stolku. Ta fotka se po babiččině smrti přestěhovala na televizi do chalupy v Krušných horách. Celé dětství jsem byl obklopen jeho loveckými trofejemi, na Berounce i v Erzgebirge. Neuměl jsem si, pionýr toužící osvobodit trpící černochy zpod jha koloniální nadvlády, představit, že někomu může patřit honitba. Neuměl jsem si představit, že ten mladý muž v čepici a kabátu z velbloudí srsti z předválečné fotografie je můj budoucí otec. Znal jsem jej v mámině ručně pleteném svetru, v nepříliš padnoucím levném obleku z prostějovské prodejny dole v Podměstí, v silonovém svrchníku, který v sedmdesátých letech nosili všichni. Prostě mi ten svět představovaný mrtvým dědečkem připadal tak strašně nepravděpodobný, snad ještě více, než dnešním dětem nástupiště Devět a tři čtvrtě na nádraží King‘s Cross.

Později jsem si často představoval, kam by se můj život ubíral, kdyby ten starý rozumný svět nebyl rozmetán a rozbit na cimpr campr. Možná bych strávil pár měsíců v Londýně, ale nepřivezl bych si mohutnou jazzovou diskotéku jako strýc Pavel, spíše by to byly vinyly Clash či Ramones. Protože si pamatuji, jaký jsem byl trouba, nejspíše bych kvůli boji za práva jiných, kteří by o můj boj vůbec nestáli, někde po Evropě házel molotovy… Nebo bych studoval ekonomii na zahraniční univerzitě, protože pod slovem ekonom bych si nepředstavoval tu divnou paní ze školní jídelny, které jsem měsíc co měsíc platil stravenky… Kdyby… Jak říkával můj povedený tatínek s buržoazním původem, který na něj byl celý život nalepený jako zaschlý lejno: „Kdyby byly hovna sladký, sraly by se do kafe!“

A tak až budu letos opět uklízet těch 25 metrů čtverečních naší modřínové boudy ve Skřivánčím údolí, budu se zvláštním pocitem hlubinného archeologa vlastního života opatrně ze skobiček sundávat těch pár památek, o kterých vlastně nic nevím… Stejně jako o té čím dál víc zašedlé miniaturní fotce dědy Jaroslava v mysliveckém klobouku.

V Praze, 3.5.2018

Tři sestry 

Základ rodu před nejhezčím domem v Rakovníku

Velký pradědeček Ferdinand, zde pravděpodobně se strýcem Pavlem

Děda Jaroslav, prateta Libka a můj otec Aleš

Táta se svým pověstným úsměvem

Buržoazní synci... pod dozorem