Pár let života v esemeskách

    Vedle služebního smarphonu se tahám ještě s předpotopní nokií se soukromým číslem. Je ještě celodřevěná na plochou devítivoltovou baterku...:-)  Ne, není to žádná úchylka. Zaprvé nechci být zcela závislý na služebním telefonním čísle. Druhým důvodem je, že smartphone, pokud nedisponujete zajištěním od nějaké tajné služby, je v podstatě nezabezpečitelný. Moje stará dobrá nokie tak vrací smartphonům úder, protože hacknout jí můžete jen pomocí spolehlivého vrtáku, kladiva a kombinaček. A já mám tak jistotu, že konfirmační kódy k mým účtům dorazí opravdu ke mně, a ne někam do Kazachstánu.

    Je to pár dní, co jsem si všiml, že ve své nokii suším několik set esemesek. Ne, že by mi překážely, ale z nějakého iracionálního důvodu jsem se jal jednu po druhé mazat. Více než polovinu zabírají právě autorizační sms kódy. Polovina z té druhé poloviny jsou informační sms od mámy - jsme od sebe vzdáleni dvě hodiny jízdy autem, takže mám plno sms v několika základních verzích typu "jdu nakoupit" či  "jedu do knihovny". Jejich účelem je nevystavovat mne stresu, pokud se mi nedaří dovolat. A ten zbytek? To je vlastně můj život v posledních letech shrnutý do několika stručných vět.

    Takže jsem vykulil oči, když jsem narazil na zapomenutou sms od K., kterou mi sdělovala, že se odvezla sama naším autem do porodnice, ale že mám být klidný, že je vše OK :-). Dojaly mne vzkazy od malého synka - například: Nikam nejdu, budu čekat na tatínka. Nebo: tvůj syn se chystá zmutovat, aby byl větší a silnější. Nebo citace: mami, tatínek se bojí výšek, protože je poseroutka? Vzkaz od druhé z mých dcer, která reagovala na informaci, že její nejmladší sourozenec bude zase holka: dvě sestry.... není to málo, Antone Pavloviči? Organizační komunikace z Hronova... Osudová sdělení přátel v několika slovech... Vtipné reakce na situace, které se mi již vykouřily z hlavy. Atd. atd.

    No a teď mě mrzí, že jsem se příliš lehkomyslně zbavoval těch starých komunikátorů, první motoroly, pak už to byla souvislá řada nokií, všechny plné zbytečných a ještě zbytečnějších zpráv. Ale vsaďte se, že i ve svých starých mobilech byste našli deset dvacet esemesek, které byly zcela zásadní. Ale jsou nenávratně pryč.

Praha, 19.10.2013

Post scriptum ze dne 20.3.2014:

Tento příspěvek jsem přidal na svůj blog v sobotu 19.10.2013 pozdě večer. V neděli ráno jsem odjel za tátou do Mašťova. Někdy v půl třetí odpoledne jsem ze své staré nokie poslal další esemesku své K.: "Táta před chvílí zemřel. Teď nevolej. B."

Několik citátů pro dobu předvolební

"Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly!!"
Slova knížete Boleslava Ukrutného, jenž ve snaze odpoutat Knížectví české z vlivu Říše římské neuhnul ani před bratrovraždou knížete Václava, při pohledu na 120 párů volů kolébajících se směrem do Saska k římskému králi Otovi I., obnovený to atribut lenní závislosti po čtrnáctileté válce s Otou.

"Nu dobrá, a kdos ty?... Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná."
Goethe - Faust
Motto Bulgakovovy knihy Mistr a Markétka, o návštěvě ďábla Wolanda v Moskvě třicátých let.

"Sociální demokrat, kudy chodil, tudy krad!"
Předseda senátu havlíčkobrodského okresního soudu Josef Novotný v roce 1932 při vynesení rozsudku nad zlodějem dřeva Antonínem Málkem, předsedou místní buňky sociálních demokratů.

"Budete se mít dobře, ať chcete, nebo nechcete!"
RSDr. Stanislav Rybák, první náměstek hejtmana Ústeckého kraje, KSČM, bývalý dlouholetý okresní tajemník KSČ lounského okresu, při prvním pohledu z okna hejtmanství do Velkohradební ulice, stále ještě plné života.

"Tak nestalo se nic nového před mýma očima, ale vše, co se stalo, stane se i v budoucnu. Ti, kteří přijdou po mně, budou podobni těm, kteří byli přede mnou. Jakpak by tedy mohli pochopit mou moudrost? Pročpak bych si měl přát, aby četli má slova? Avšak já, Sinuhet, píši tohle pro sebe, neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití."
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet

"Teď se konečně domnívám, že jsem našel pravou cestu a dokáži vést prostý lidský život, jen dostanu-li k němu příležitost, neboť jsem se upřímně a s konečnou platností rozhodl vzdát všech dobrých úmyslů, jež ostatním lidem vesměs přinášejí víc zla než dobra...."
Mika Waltari - Šťastná hvězda

 "As Americans, we can take enormous pride in the fact that courage has been inspired by our own struggle for freedom, by the tradition of democratic law secured by our forefathers and enshrined in our Constitution. It is tradition that says all men are created equal under the law and that no one is above it."
Barack Obama, senátor, nar. 1961

Glosa k předvolebním spotům

       Jsa na antibioticích, odcházím z domova do práce o pár minut později, abych nemusel polykat léky kdesi v mastné tyči mezi Palmovkou a Karlínem. Nastavil jsem si totiž ranní příjem pilulí tak, abych nemusel brzo stávat – takže jsem si lehce zkomplikoval dalších deset dní docházky do kanceláře po vynuceném uschopnění. Leč díky tomuto posunu jsem v TV zřel již podvakráte ranní pásmo předvolebních spotů.

        Čím jsem starší, tím více jsem povznesen nad pitomostmi tohoto typu. Přesto nechápu, proč partaje sami sebe tlačí zákonem do komických scének, ze kterých znovu a znovu mezi ostatními více či méně trapnými režisérskými pokusy se za každou cenu odlišit vycházejí vítězně obyčejné „mluvící hlavy“. A tak se mi chce doplnit známý výrok Winstona S. Churchilla: „Největším argumentem proti demokracii je setkání s voličem“ o dodatek: „Chceš-li zanevřít na stranický systém, pusť si volební spoty“.

       Ono to není jednoduché ani s těmi mluvícími hlavami. Jestliže za jakési mně zcela neznámé hnutí nejdříve promluví zkušená prodavačka iluzí v mnoha hereckých rolích Táňa Fischerová, a vzápětí po ní bývalý primátor Liberce s chlapáckým třídenním vousem, je to strašné srovnání. Probůh, proč jim někdo neřekl, ať nechají mluvit jenom Táňu. Že stejně pan Korytář (příznačné jméno, že?) nikoho nezajímá a se svým výrazem vyděšené lasice těžko může přilákat nějakého voliče. Nebo Bohoušek Sobotků procházející se mým rodným krajem po kavylových stepích, s detailním záběrem na otcovské gesto ruky hladící kavyl chlupatý. V pozadí mocný vrch Oblík, Raná a kopec Milá, a na jejich úbočí jakýsi nápis, něco jako Hollywood na stráni nad LA – stejná bílá písmena, ovšem jiný text. A Bohouš se svým nablblým výrazem usmívajícího se prosťáčka lape ze vzduchu tato několikapísmenná sdělení, aby je uvedl v život, ať se nám to líbí, nebo ne. Akční spot má naopak Topka. Karel Bond na čopru smykem zastaví před stranickou věrchuškou a mluví do mikrofonu. Bohužel, i z tohoto krátkého vystoupení mám jediný pocit – strach, aby to kníže udejchal až do konce! Premiant Mach z mně milých Svobodných bohužel působí …. no jako premiant. A premianti nebývají nejoblíbenější. O špatně sestříhaném vystoupení ultralevičáka Vandase, žoviálně svírajícího mikrofon, škoda slov! Aspoň, že za sebou má Špilas a ne Hradčana!!! Velké zklamání mi způsobili Piráti! Odredovaný předseda sedí v ušáku před hořícím krbem v luxusním salónu, což samo o sobě působí úděsně! I když se nakonec zvedne a jde „konat“, je to konformita z konformit nejkonformnější. Kdyby jej postavili doprostřed jeho dozrávajícího políčka, vedle kytek zaparkovali mohutný soundsystem, v ruce větev a k tomu jednoduché sdělení – vyrazíme s těmi páprdy dveře a pořádně zahulíme, měli by můj hlas stoprocentně!! Takže naštěstí jsem se nakonec potěšil pohledem na Havlovu podobiznu za zády sluníčkového svazáka Lišky, dědice nejlepších listopadových tradic, a vyrazil na metro směrem k mé rodné bance…

Praha, 16.10.2013

P.S. Když se mě nedávno kolega zeptal, koho tedy má volit, odpověděl jsem mu slovy Jiřího Rumla, která použil v jednom komentáři v časopisu Reportér v roce 1968: „Je to prostě jen souboj fyziognomií!“ Takže doporučuji dát na prostou sympatii. Mně sympatické tváře bez ohledu na politický program: Travka Bartoš, Karel ze zámku, Mirka premiérka Němcová. Na druhé straně vidím ty normalizační tajemníky od Zemana, jeden jako druhý vypadají jako soudruh Moučka, všimli jste si toho? No a pak těžko vydýchávám pohled do pléna sociálních demokratů – vždycky mám pocit, že se jedná o sjezd domovních důvěrnic. Politické bandity se snažím ignorovat.

Andrássy tér

Nad Andrássy tér vychází slunce.

Housenky Ikarů se sunou dolů k vodě.

Sto prvá ranní cigareta s chutí čokolády,
ještě chladný chodník, vůně rzi nad nádražním bufetem,
kde věčná Štěpánova ručka svírá paprikovou klobásu.

Sto druhá ranní cigareta zašláplá do asfaltu.
Škvířící se dlouhé uhlovodíky tlučou v nose.
Cesta k nádraží se nezkracuje,
ale divý Avar naléhavě opakuje:
"Ještě JE čas, ještě JE trochu času...!"

Sto třetí ranní cigareta bodá do boku sladkým trnem.

Nad Andrássy tér vychází slunce...


Budapest, červen 2002

Blicí místa

    Když se narodila Lucka, byl jsem extrémně mladým otcem. A při vědomí toho, jak jsem zkomplikoval život rodičům své ženy Jany, jsem se snažil být zcela neviditelným. Takže jsem nikdy nenašel odvahu se například ozvat proti metodám dědy Vlastíka, jimiž se rozhodl odnaučit Lucku kinetóze, nebo-li soustavnému zvracení při jízdě autem. Lucinka tuto obtíž zdědila po mne, takže jsem moc dobře věděl, že proti kinetóze více méně nic nepomůže, vyjma důkladného vyzvracení někdy v polovině jízdy kamkoliv. Vlastík byl šlechtitel chmele, takže nejspíš z toho plynulo jeho přesvědčení, že v tomto smyslu vyšlechtí také Lucku - základní metodou byl soustavný zpěv, který měl zahnat nucení ke zvracení. Výsledkem bylo to, že mimo Lucčiného zvracení nás všechny ještě bolela hlava. Obecná nervozita, která rozhodně Lucce nepomáhala, se již při nástupu do trabanta dala krájet. Když jsme konečně někde za Knovízem museli zastavit, aby Lucka vyhodila obsah žaludku, všem, až na dědu, se mocně ulevilo. Vlastík bral každé zvracení jako osobní prohru a Lucce tak k její kinetóze přibyla slušná frustrace. Bylo by to úsměvné, kdyby se s touto frustrací neprala doteď. Bůh ví, že to za vinu nekladu bývalému tchánovi, ale sobě. Napravit to však už nedovedu.

    Když se narodila Terezka, zařekl jsem se, že podobných chyb se nebudu dopouštět. Cesty s manželčinými rodiči v podstatě vymizely, protože tehdy jsme už cestovali naším Sršáněm. Jana byla rozumná, takže nebylo třeba nijak bojovat o rozumný přístup k řešení problémů se zvracením za jízdy. Když už jsem posléze každý pátek cestoval na chalupu s dcerami sám, dosáhli jsme společně vlastně druhého extrému. Abych přehlušil smutné napětí, které v autě zavládlo při každém odjezdu bez Jany, vymyslel jsem přestávky k nákupu mentosek v konzumu na libočanské návsi. Od Ovčína až do Rokle jsme pak počítali dravce, kteří se tou dobou ve značném množství vraceli na podzimní pole. Když nasněžilo, čímž se razantně zlepšila viditelnost, napočítali jsme na tomto poměrně krátkém úseku i ke třiceti dravcům. Rád bych přidal výčet druhů, ale v těch zahnutých zobácích se bohužel nevyznám. Po sladkostech zákonitě musel přijít ten nejistý tlak v žaludcích mých dcer. Po dvou letech pátečních výjezdů jsme dokázali statisticky vyhodnotit pravděpodobnost vynucené zastávky s určitostí na 90 %! Naše trasa tak byla rámována záchytnými body, kterým jsme říkali "Blicí místa". Při cestě na hory jich bylo méně - Poláky, Petlery... Zpáteční cesta měla své "Vomit Points" Na bojišti před Kláštercem, v Rokli za hospodou či u větrolamu za vesnicí Chbany. Každý akt vyprázdnění jsme provázeli příslušnými komentáři, takže často se stávalo, že z Terezky se draly dávivé zvuky do kterých se mísil hlasitý smích. Velkou hrdinkou bývala Lucka - dovedete si představit tu akci? Terka viděla blížící se blicí místo, vzápětí zvolala: "Zastavit!!", a pak už to šlo ráz na  ráz - Lucka vyběhla z auta, otevřela sestře dveře, upravila jí oblečení tak, aby si jej nepozvracela a už to jelo. Byli jsme takto sehraní, takže já dobíhal k akci jaksi již dodatečně. A dovede si někdo představit, jak asi muselo být Lucince, které bylo stejně zle, do toho držela nejen zvracející sestru, ale i svůj žaludek, aby vydržel celou exekuci, nebo se neobrátil aspoň do doby než oběhnu auto? Prostě hrdinka!

    Tak jo, když už musí být naše cesty lemované blicími místy, tak ať je míjíme s úsměvem a s někým, kdo přetrpí náš problém, i když třeba se zaťatými zuby...

 Praha, Horní Halže 15.10.2013

Melancholický krušnohorský podzim

    Mlha nad proseckými stráněmi mi jako každý rok připomněla podzimní víkendy strávené na chalupě v Krušných horách. Za ta léta to bylo desítky hodin strávených za kuchyňským oknem pozorováním cárů mlhy, které se střídavě valily nahoru do kopce z lesů pod námi, anebo naopak, to když začalo studené slunce získávat dočasně navrch. Drtivou většinu všech těch seversky zádumčivých víkendů jsem celé dětství prožil osamoceným touláním po věčně mokrých a mlžných lesích. Když si to tak promítnu zpátky, nic více nejspíše nemohlo formovat moji povahu, než černé bezlisté stromy, nacucané chuchvalce nesekané polehlé trávy, či klouzající fylitycké břidlice a zčernalé ruly a svory sem tam na hranách strašidelných roklí a úvozů vystupujících skal, svědků dávných vrásnění a geologických supertlaků.

   

    Kopce, stráně a údolí pod naší chalupou jsem měl prochozené křížem krážem, myslím, že i kdyby mne odvedli na neznámé místo, do několika minut bych věděl, kde zrovna jsem. Čas od času jsem dokonce vyrážel do nepropustné mlhy, abych se pokusil zabloudit. Nikdy se mi to nepodařilo :-).

   

    Horské svahy mezi měděneckým hřebenem a Perštejnem dole v údolí byly do konce války poměrně hustě osídlené. I tehdejších třicet let po válce zdaleka nestačilo smazat všechny stopy osídlení, i když se o to počátkem padesátých let čs. lidová armáda tak snažila. Mohl jsem tak prochodit docela hustou síť lesních cest a úvozů, narážet na opěrné systémy polodlážděných cest v prudkých svazích, či na tušené stopy dávných zahrad. A tak se k podzimní mlžné melancholii do klukovské hlavy vetřel i neodbytný pocit marnosti a beznaděje...

    A nebýt té mé smečky, tahal bych se s tímhle harampádím v hlavě dosud!

Praha, 13.10.2013

VIDEOBLOG - Skřivaňský potůček 10_06_2013 v Šanghaji pod Rozvědčíkem