Blicí místa

    Když se narodila Lucka, byl jsem extrémně mladým otcem. A při vědomí toho, jak jsem zkomplikoval život rodičům své ženy Jany, jsem se snažil být zcela neviditelným. Takže jsem nikdy nenašel odvahu se například ozvat proti metodám dědy Vlastíka, jimiž se rozhodl odnaučit Lucku kinetóze, nebo-li soustavnému zvracení při jízdě autem. Lucinka tuto obtíž zdědila po mne, takže jsem moc dobře věděl, že proti kinetóze více méně nic nepomůže, vyjma důkladného vyzvracení někdy v polovině jízdy kamkoliv. Vlastík byl šlechtitel chmele, takže nejspíš z toho plynulo jeho přesvědčení, že v tomto smyslu vyšlechtí také Lucku - základní metodou byl soustavný zpěv, který měl zahnat nucení ke zvracení. Výsledkem bylo to, že mimo Lucčiného zvracení nás všechny ještě bolela hlava. Obecná nervozita, která rozhodně Lucce nepomáhala, se již při nástupu do trabanta dala krájet. Když jsme konečně někde za Knovízem museli zastavit, aby Lucka vyhodila obsah žaludku, všem, až na dědu, se mocně ulevilo. Vlastík bral každé zvracení jako osobní prohru a Lucce tak k její kinetóze přibyla slušná frustrace. Bylo by to úsměvné, kdyby se s touto frustrací neprala doteď. Bůh ví, že to za vinu nekladu bývalému tchánovi, ale sobě. Napravit to však už nedovedu.

    Když se narodila Terezka, zařekl jsem se, že podobných chyb se nebudu dopouštět. Cesty s manželčinými rodiči v podstatě vymizely, protože tehdy jsme už cestovali naším Sršáněm. Jana byla rozumná, takže nebylo třeba nijak bojovat o rozumný přístup k řešení problémů se zvracením za jízdy. Když už jsem posléze každý pátek cestoval na chalupu s dcerami sám, dosáhli jsme společně vlastně druhého extrému. Abych přehlušil smutné napětí, které v autě zavládlo při každém odjezdu bez Jany, vymyslel jsem přestávky k nákupu mentosek v konzumu na libočanské návsi. Od Ovčína až do Rokle jsme pak počítali dravce, kteří se tou dobou ve značném množství vraceli na podzimní pole. Když nasněžilo, čímž se razantně zlepšila viditelnost, napočítali jsme na tomto poměrně krátkém úseku i ke třiceti dravcům. Rád bych přidal výčet druhů, ale v těch zahnutých zobácích se bohužel nevyznám. Po sladkostech zákonitě musel přijít ten nejistý tlak v žaludcích mých dcer. Po dvou letech pátečních výjezdů jsme dokázali statisticky vyhodnotit pravděpodobnost vynucené zastávky s určitostí na 90 %! Naše trasa tak byla rámována záchytnými body, kterým jsme říkali "Blicí místa". Při cestě na hory jich bylo méně - Poláky, Petlery... Zpáteční cesta měla své "Vomit Points" Na bojišti před Kláštercem, v Rokli za hospodou či u větrolamu za vesnicí Chbany. Každý akt vyprázdnění jsme provázeli příslušnými komentáři, takže často se stávalo, že z Terezky se draly dávivé zvuky do kterých se mísil hlasitý smích. Velkou hrdinkou bývala Lucka - dovedete si představit tu akci? Terka viděla blížící se blicí místo, vzápětí zvolala: "Zastavit!!", a pak už to šlo ráz na  ráz - Lucka vyběhla z auta, otevřela sestře dveře, upravila jí oblečení tak, aby si jej nepozvracela a už to jelo. Byli jsme takto sehraní, takže já dobíhal k akci jaksi již dodatečně. A dovede si někdo představit, jak asi muselo být Lucince, které bylo stejně zle, do toho držela nejen zvracející sestru, ale i svůj žaludek, aby vydržel celou exekuci, nebo se neobrátil aspoň do doby než oběhnu auto? Prostě hrdinka!

    Tak jo, když už musí být naše cesty lemované blicími místy, tak ať je míjíme s úsměvem a s někým, kdo přetrpí náš problém, i když třeba se zaťatými zuby...

 Praha, Horní Halže 15.10.2013