Hronov 2017 - Olžiny horrory z Hrádečku

Když jsem prosil Jardu, ať se letos ujme objednávky vstupenek, prosil jsem především o jedno - ať nám neutečou vstupenky na představení Divadla LETÍ "Olga (Horrory z Hrádečku)". Jarda zvládnul nejenom superkomplikovaný proces elektronické objednávky, ale opravdu jsme měli i ty vytoužené lístky na LETÍ!

Proč vytoužené? Tak pro neinformované: zaprvé se jedná o představení oceněné Cenou kritiky, což se zas tak často nezávislým scénám (a produkcím) nestává. A pak - zkuste na toto představení sehnat vstupenky do Vily Štvanice. Když ani protekčně to nejde (nebo to aspoň Renďa tvrdil!). Takže když jsem ty lístky držel v ruce, měl jsem opravdu radost.

Nebudu se moc rozepisovat o kvalitě předlohy od Anny Saavedry, ani o režijním pojetí dlouholeté účastnice Problémových klubů Martiny Schlegelové, a chválit naši oblíbenou Pavlínu Štorkovou je prostě zbytečné. I když bych nerad zamlčel, že i její tři spoluhráči byli opravdu dokonalí!! Prostě je to divadlo, které nám s Klárou.... místo "konvenuje" použiji slovo "sedí"! Bylo to fajn, a jak jsem napsal v předchozí hronovské glose, na ty dvě a půl hodiny mi spadla horečka a ani jednou mě ledviny z hlediště nevyhnaly!! Představení mělo navíc to, co mě na divadle baví nejvíc. Skoro celou ranní cestu za mým lékařem jsme si o něm s K. povídali. Žádná chladná dokonalost, ani opačný extrém - odzívaná předváděčka. Ani stavění pomníku, ani bourání model - i když samozřejmě se to neobešlo bez Klausovského šišlání; s tímhle nepominutelným patníkem si tedy Frič ve Velvet Havel poradil vtipněji a elegantněji. Ano,  nemohl jsem se vyhnout srovnání s tímto též kritikou oceněným představením. Velvet Havel má lehčí výchozí pozici, je přiznaným kabaretem, vystupuje tu třeba strom. To Olga je vlastně celkem realistickým vyprávěním. A to je jádro pudla - měl jsem pocit, že by hře prospěl ještě o pisl větší odstup.

Jenže problém je už v samotném textu. Těšíš se na hru o "naší paní" Olze, a pic kozu do vazu, zase je to hlavně o Václavovi... Nejde o to jen vyškrtat Havlův text. Uměle jej obcházet - což je samo o sobě nereálné. Ale opravdu je nutné vykreslovat Olžinu povahu na pozadí Václavových pokynů z vězení? Chápu proč ty seznamy byly součástí hry, ale jsem přesvědčen, že publikum v té chvíli nepřemýšlelo o Olze! Proč se sáhodlouze rozebírají Václavovy milenky, jeho odchod k Anně před nástupem do vězení?? Ale Olžin dlouholetý partner (chcete-li milenec) se hrou jen mihne. A zase se řeší jen Václavova poděšená reakce... Upřímně - ta mě nezajímá, přečetl jsem tři Havlovy životopisy. Ale jak Saavedra a Schlegelová vidí Olžinu motivaci k "nevěře", navíc v době Václavova věznění? Je to pro ně neuchopitelné, nebo se tomu z rozpaků vyhýbají? Proboha proč? Prostě se nepodařilo obejít ten hrdinský monolit tak, aby hra splnila svůj mnohoslibný název. Olga je i tady ve stínu státníkovy sochy, a hra se měla jmenovat "Olga (a zase hlavně Václav)"...

A pak ještě pár slov k jisté doslovnosti předlohy, která místy působila kontraproduktivně. Například moc se mi líbila scéna s matkou, tedy Olžinou tchyní. Pavlína Štorková vyhrála ten odstup a nadhled beze slov zcela přesně! Jenže se obávám, že publikum tuto scénu pochopilo vlastně jako Olžinu prohru. No, je třeba přiznat, že vůbec jsem měl s reakcí publika veelký problém (a následně se ukázalo, že podobně to vnímala i K.). Diváctvo očividně tápalo v souvislostech, k mému překvapení jako by mu chyběl základní historický background. Velký smích se ozýval v reakci na narážky na DAMU, na Jiráskově Hronově jistě pochopitelně. Ale fakt už si nikdo nevzpomíná na spisovatelku Obermanovou? Nebo rozpačitě přijatá scéna předvečera 21. srpna... Chápu, je to sto let, ale Tříska i Kohout jsou ještě živí! Hele, tohle je tenký led, ale předloha je podle mne psaná pro intoše ze Štvanice, nebo jinak - pro poučené publikum, pražské publikum. Autorku předlohy a inscenátory jakoby ani nenapadlo, že by s Olgou vyjeli do Senochrup. Ale tomu Klausovu šišlání se tedy zasmáli všichni, to zas jo...

Raději na závěr zopakuji, že se mi představení moc líbilo!! Musím si ohlídat ta jména i celé Divadlo LETÍ. Jo, Kláro, jmenuje se Jiří Böhm (dole uprostřed!). A mihl se i Vostopětkou!

Praha, Hronov, 18.8.2017

Hronov 2017 - Burmovy horrory z Hronova

Prostě se nejsme schopni shodnout, jestli ta naše výroční dvacátá účast byla ta letošní, nebo kulatého výročí dosáhneme napřesrok. Až na 88. ročníku Jiráskova Hronova. Pro úvodní hororový zážitek je toto investigativní pátrání ovšem nepodstatné. Prostě dejme tomu, že letos jsem si vybral to nejhorší za dvacet let.

Tak zažil jsem na Hronově už leccos. Pumpídův pád ze schodů pod opožděný vánoční stromeček, operaci jeho zanícené ruky, ranní pokus o znásilnění na veřejnosti, svítání nad Tritonem, demolici nočního baru divadla VOSTO5, otcem poblité nemluvně, prokousnuté obočí, sprostá slova z Madoniných úst, kojení v zakouřeném divadelním baru, srpnové mrazy, srpnová vedra... Leč letos poprvé jsem zbaběle ustoupil a nechal se v horečkách rychlým přesunem převést k svému praktickému lékaři.

Nechme detaily stranou, podstatné je zjištění, že zánět ledvin nelze vyléčit urologickým čajem. Úporné horečnaté stavy mne opustily jen na dvě a půl hodiny v průběhu krásného představení "Olga, aneb Horrory z Hrádečku" Divadla Letí (viz příští hronovská glosa) - jasný důkaz, že umění léčí! Takže z celého letošního programu jsem viděl jen čtyři představení, z toho dvě hned první večer, kdy jsem se ještě cítil být jinochem v rozpuku sil. Po dvou dnech a nocích vysokých horeček se vedle mne v šest ráno probudila K., a dál už to znáte, první dávku antibiotik jsem polykal už v půl jedenácté.

Úporná snaha organizátorů probudit národní divadelní žatvu k novému nadechnutí byla všudypřítomná. Ranní superlevné snídaně v divadle, stánek s pitím u Sokolovny, chvála jídelny pro seminaristy, stanové městečko a další detaily, z nichž elektronické objednávání vstupenek nebylo sice nejzdařilejší (přesněji řečeno stálo za hovno), ale alespoň měl člověk poprvé jistotu, že všechny objednané vstupenky bude mít k dispozici. A ten nepochopitelný systém se nejspíše do příštího roku podaří vyladit.

Bohužel - to, co na první pohled vypadalo jako výhra největší, tedy zahuštění programu o dalších snad čtrnáct představení a bohatý doprovodný program (kdo si dnes vzpomene na Hulcovo dávné volání po Hron-offu a nudně pustý Jiráskův park??), se pro naši malou konzervativní skupinu ukázalo být změnou nevděčnou. Už jsme chodili na divadla dopoledne, zažili jsme posun začátků velkých produkcí na půl druhou odpolední... Letos vzala organizace opačný švunk a divadla začínala i v půl jedenácté večer. Inu, proč ne? Nám, neseminaristům, by to mohlo být jedno. Bohužel, hned první večer, kdy jsme po představení v Sokolovně zamířili do tradičního útočiště v Čapkárně, došlo k tvrdému probuzení - Čapkárna byla už v půl jedenácté zavřena. Zavřeno bylo ovšem i Céčko alias Stella, ryby se nepekly ani na Baště. Židle na ježka byly i u Pilouse. Tam, kde v minulých letech kypěl večerní život diskusemi, hádkami, kde lítaly špunty z bohemek, trousily se mladé spoře oděné seminaristky a vysedávali letití porotci, tak tam byla tma a mrtvo! Všichni totiž byly buď v divadlech, nebo na podivných doprovodných programech v parku a obsluha marně vyhlížela utrácející hosty. I tahle "novinka" se pro nás stala horrorem. Ono stát hned první večer v propoceném tričku před Tritonem, to holt zánětu ledvin moc nepomůže. A do toho ještě ten portugal...

A tak jsem měl letošní Hronov tak trochu cezený přes závěsy našeho privátu - halas výpravy vracející se ve tři ráno z Tritonu, výskot matek volících skandální noční koupel v sousedovic bazénu, letmá horečnatá setkání s Portugalem Sukem, oblíbenou herečkou z divadla Ad Hoc, letmé mávnutí na Zuzku Vojtíškovou.... a pak vychlazené bruty v lednici Čapkárny, čekající marně a marně.

Hronov, Praha, 17.8.2017

FOTOBLOG: Colours of Ostrava 2017 - ohlédnutí

Ty lístky mi byl čert dlužen, šeptal jsem si pod hladce oholený horní ret v průběhu mejdanu BUKL 100. Navenek jsem se samozřejmě usmíval a nadšeně děkoval mé letité hypošácké partě. Právě mně a Kláře předávali svůj narozeninový dárek - drahé vstupenky na celý festival Colours of Ostrava. Už v tom okamžiku mi ovšem naskakovaly vícenáklady - cesta, ubytování, jídlo, chlast... Naštěstí se Klára vykašlala na zajištění ubytování (jak mne původně ujistila způsobem nepřipouštějícím pochybností!!), takže super privát na Dubině patnáct minut od Dolních Vítkovic během několika hodin a na poslední chvíli zařídil všeuměl Marcel (díky!!). Těsně po Coloursech jsem všem rád napsal, že jejich nápad byl super! Protože jsem si ty čtyři dny fakt užil. A přemýšlím, kdo nám zaplatí vstupenky příští rok...

 

Díl první - Cesta

 

Burmova příprava na akci zpravidla spočívá ve vytištění spousty papírů...

Pár dní před zahájením dorazilo hlášení o vyprodání vstupenek. Měl jsem strach z davů a neprostupné "dočesné". Ovšem areál Dolních Vítkovic je prostě pro takovou monstrakci perfektní!

Jedeme levným Leo Expressem! Odjezd z wilsoňáku po poledni.

Radost z cesty na sebe bere různé podoby...

Decentní občerstvení. Jamesona nevedou.

Vzali jsme to přes Těšín, zastávka u Pavlínky a Marcela, mejdan v nové Partyce. Marcel strašil cukrárnou, mně se ta změna staré čtyřky bez větráku celkem líbila!

 

 

Díl druhý - hvězdy

 

Při koncertech fotím výjimečně. Musím k tomu mít dobrý důvod. Jinak mě to focení ruší, a když Klára v kotli pod hlavní stejdží vytáhla tu tyč na mobil, málem jsem se otočil a odešel... Naštěstí dostala rozum!!

 



Ano, Colours!

Začátky hlavního programu vždy obstarala nějaká juchací kapela na druhé stejdži. V tomto případě zábavná kapela Poletíme? (třeba Mně se líbí holky pitomý...!)

"Naše" Norah, kterou pro nás kdysi objevil Jiří Černý, který v roce 2004 vychválil její elpíčko Feels Like Home. Je dodnes moje nejoblíbenější. Bohužel, koncert na hlavní stejdži neměl šťávu, snad i Norah byla jakási rozpačitá z toho tisícihlavého davu, ne zrovna soustředěného. Její koncert patřil do Gongu, ovšem chápu Holušovou, proč se odehrál na "jedničce"...

Klasici nezklamali, dobrý koncert starých pánů.

Peter Garrett, mnohaletý ministr životního prostředí, a "jeho" ekohymny... Nu což, nejspíš z oné Austrálie přijeli na voru Kon-Tiky... Trochu mne mrazilo, když při písních o umírající matce Zemi dav kolem mne křepčil a nad tím umíráním řičivě jásal. Ale Garrett je skvělý tanečník, to zas jo!!

Na zastrčenou Full Moon Stage jsem párkrát zdrhnul z Klárčiných megastejdží si odpočinout. Tady neskutečně talentovaná Dorota Nvotová s Ursínim juniorem a jejich koncertním provedením muzikálu Deža Ursíniho Peter a Lucia. Pro mne velký zážitek. I když místo jamesona jsem musel srkat tohodle Džeka Danijelse!

Při tomto koncertu mne mrzelo, že nemám foťák. Dorotě to neskutečně slušelo!! 

Tak samozřejmě, že jsem se nemohl vyhnout Agrofert Stage... Ono upřímně, mě tyhlety kecy o zaprodaném Kryštofovi a pošpiněných Colours celkem nechávají klidnými. Je zvláštní, že ten od Kryštofa... Krejčí... Krajčo!! všem tak strašně vadí, ale vrchní Burešův ideolog Macháček postávající vedle miláčka Ducháčka při koncertu Garáže, to je pohodovej panáček. Jsem moc starej, abych si tím zasíral hlavu. Až budu mít ty prachy, tak to vyřeším - prostě ten Agrofert přeplatím!! Tady jsem se zastavil na výsostném jazzmanovi Donnym McGaslinovi. Ta fúze elektronické hudby s naléhavým zvukem sága byla hrozně fajn! Jen si dovedu představit, že si to užívám úplně jinak - kolem půlnoci třeba v Akropoli. A stačily by jamesony, žádný hulení...

 

Nejen bigbítem živ je člověk! Aspoň jeden melting pot jsme stihli - s čejkspírologem Martinem Hilským.

 

Díl třetí - my!

 

Jsme tu!

Relax!

Radegast jsem hned po ránu u vstupu do areálu předkládal výborným ležákem z Havířova!

Ředitel.

V Radegast Pubu bylo hezky. Taková schovka.

Snídali jsme až po poledni ještě na Dubině.

Moje oblíbená zastávka na Full Moon Stage.

Vysoké pece!

 

Když se v sobotu přihnala divoká bouře, stihli jsme se vmáčknout do haly Radegast Pubu. Za námi se zabouchly dveře. Poté, co se po podlaze začala hrnout voda a elektrické rozvody, do kterých crčely proudy deště, začaly filmově chrlit snopy jisker, už mi to jako nejlepší nápad nepřišlo. A tak jsem ve strachu o matku mých dětí pro případ vzniklé paniky vymyslel dva nouzové plány. Naštěstí na ně nedošlo.

 

Vystoupení Jamiroquai v doznívající bouři jsem se chtěl vyhnout. Naštěstí jsem tak neučinil, a koncert této skupiny, která mi byla celkem volná, byl nakonec asi tím nejlepším z celých Colours. Kvůli doznívajícímu dešti jsem dlouho setrvával v masce primerosu.

Ještě pár piv na Kapitánu Demo, a pak už na tramvaj. Musím uznat, že jezdila jedna za druhou, klobouk dolu, Ostravaci!

 



 

Díl čtvrtý - drobničky

 



Kontrasty 1.

Vysoká pec číslo 1. Tak tam se nikdy nepodívám.

Nechte jen balóny vzlétnout vysoko k oblakům... zpívávala Blanka Táborská...

Kontrasty 2.

Super vychytaná relaxační zóna. V horních kupátcích se děly věci!!

Kluci polský přijeli s pojízdnou pizza pecí. Už to byl dobrý nápad. Navíc měli ale vychytané řešení - zaplatils a dostal elektronické pípátko. Jakmile byla pizza hotová, zavrnělo ti to v ruce a šel sis pro ni.

Colours meditativní.

Colours pestrobarevné.

Colours odvážné.

 

A pak zase zbyly jenom ty papíry. Naskle.

 

Praha, Těšín, Ostrava, 19. - 22.7.2017



 

 

 



 

Libeňský most

K Libeňskému mostu mám opravdu zvláštní vztah. Důvodů je víc, ty stavebně historické souvisí s mým zájmem o přeložení oblouku Vltavy, v jehož důsledku se třeba celé Maniny bez vlastního přičinění přestěhovaly z jednoho břehu Vltavy na druhý. Nebo s mým postupným objevováním trasy staré těšnovské dráhy, se zmizelým karlínským přístavem, s hospodou Hamburk, s libeňskou židovskou čtvrtí i Hrablovým automatem Svět. Ty osobní důvody se váží na zvláštní cesty přes tento výjimečný most (faktem je, že i z cest zcela všedních se postupem času mohou stát cesty výjimečné -  dodnes, když dvanáctka za mostem zatočí z Dělnické do Komunardů, vyhlížím dům, kam jsme jezdívali na návštěvu za Luckou a posléze za Terkou).

Určitě nezapomenu na svou první cestu přes Libeňský most v prosinci Toho Roku 1989. Vydal jsem se Sršáněm z Hometownu přes celou Prahu, abych se jako jeden ze dvou venkovanů v libeňské Podlipného ulici zúčastnil ustavujícího shromáždění revoluční Pedagogické iniciativy (moje účast měla dva pozitivní výstupy – zaprvé jsem už tehdy pojal podezření, že ani revoluce nevnese mezi učitelský živel nějaké zásadní změny; zadruhé jsem se tu po letech potkal s milým spolužákem Mártym, se kterým se už potkat nelze). No, a při této sedlákově cestě do metropole byl Libeňský most důležitým záchytným a orientačním bodem.

Po mnoha letech, kdy pod mostem proteklo hodně více či méně vzdutých vod národní řeky, jsem se během několika blbých hodin octl na kopci Bulovka v pokoji gynekologického oddělení. A je celkem uvěřitelné, že jako jediný muž na patře... Vypadá to úsměvně, leč prča to rozhodně nebyla. Můj pobyt byl vyvolán stavem matky mé zrovna fungl nově narozené dcery. A tak zatímco maminka ležela neschopna pohybu na lůžku, já obstarával třítýdenní miminko – až na to kojení! Naštěstí v této extrémní situaci zasáhly obě dospělé dcery, postaraly se o malého bráchu, kterého jsme museli zanechat doma, a zařídily vše potřebné, co se z pokoje na gyndě zařizuje prostě blbě. Jak to souvisí s Libeňským mostem??

V těch dnech panovala extrémní vedra, takže přes den jsem s miminkem hledal chladnější vzduch na chodbách rozlehlého gynekologicko porodnického pavilonu (vzbuzujíc tak neutuchající zájem personálu i hospitalizovaných žen!). Jakmile zašlo slunce a teplota na terase pavilonu klesla o pár stupňů, s miminem v poloze „na tygříka“ jsem postával u zábradlí a pozoroval provoz na mostě, který jak dvojité podtržítko ležel dole pode mnou. Vzdálený rachot prosvětlených tramvají tlumily svahy Koráby a já měl na ruce přilepenou největší lásku mého života.

Záměr zbourat Libeňský most zalarmoval občanskou společnost. Redakce pořadů Nedej se, Občanské noviny, Naše zelená pravda, Nakopej jim prdel a jiné podobné, točí o sto šest reportáže podkreslené dramatickou hudbou. Moje oblíbené lokální fcb skupiny jsou nabušené výzvami k akci, a skoro jsem si už zapamatoval křestní jména všech promosteckých aktivistů. A dokonce – příslušné ministerstvo projednává návrh na přiznání statutu národní mostní kulturní památky.

Jsem všemi deseti pro zachování krásného mostu. Možná bych se nechal i ukecat a odmítl plánované rozšíření vozovky na čtyři pruhy. Jenže je třeba vědět, kdy se musí přestat bojovat s větrnými mlýny. A to říkám jako cejchovaný staromilec. Ovšem ten krásný most je prozkoumán skrz naskrz, a výsledky těch všemožných měření záchranu mostu rozhodně nepotvrzují. V betonu probíhají nejenom fyzikální procesy, které by nejspíše bylo lze nejen zastavit, ale i napravit. Co ale s procesy chemickými, které devalvují dřívější beton na hrst hrubé mouky. Už jen zjištění, že při stavbě mostu se na kubík betonu užil metrák cementu, přičemž dle dnešních norem jej musí být minimálně třikrát více, mně nenaplňuje při pohybu po mostovce zrovna ledovým klidem.

A tak mi vrtá hlavou – co s takovou zapsanou památkou? Nechat si ji na koukání a vedle postavit most nový? Kdysi jsem narazil na rozhovor s architektem Masákem, který před kamerou zamyšleně reagoval na rozhodnutí zbourat liberecký OD Ještěd, jeden z mých nejoblíbenějších baráků vůbec. Neskrýval rozpaky a rozhodně nepůsobil nadšeně. Ovšem jednoznačně prohlásil, že každá doba má právo na to, mít své domy, svůj architektonický názor a vkus. A žádná stavba to nemá rozdaný na věky. Jsem sentimentální jak stará afroameričanka, ovšem spoří-li se nové a bující se starým, drolícím se, musím prostě souhlasit se slavným architektem!

Praha, 28.5.2017

Povinně a hlavně jednotně!

Od příštího roku bude součástí povinného školního vzdělávání výuka plavání. Jsem přesvědčen, že spousta rodičů zaplesá a uznale pokývá hlavou nad tímto nápadem. Od toho tu přece máme školu, aby se o naše děti postarala, a těch případů utonutí, co ubude!

Jo, plavání! Ještě pár let socialistických paternalistů u vlády, a bude povinné nejen plavání, návštěvy dopravních hřišť, zabetonován bude systém regionalizace školní i předškolní docházky, povoleny dvě přihlášky na střední školu, nastaven nesmyslný maturitní systém…, ale povinným se stane i odkládání dětí do jeslí, umělá mateřská strava, povinné bude stravování ve školní jídelně či třídní svazácké organizace. Že s tím povinné plavání nesouvisí? Co mi na tom, sakra, může vadit??

V důsledku nestandardní plodnosti a vytěžitelnosti matek v mé širší rodině mohu být přímým pozorovatelem souboje o místo na slunci už u šesti potomků (samozřejmě vnučstvo v to počítaje!). A tak zatímco u starších dcer se například projevuje z mého pohledu celkem oprávněný strach ze zubaře, děti z druhého vrhu berou návštěvu v zubní ordinaci jako svého druhu zpestření. Synek se nebojí proto, že od narození bezmezně důvěřuje své matce, a nejmladší princezna zase bezmezně důvěřuje bráchovi. Obávám se, že první hromadná návštěva školního zubaře by tuto situaci nevratně zmrvila.

Každé z těch šesti dětí je absolutně jiné. S každým z těch šesti potomků je třeba jednat jinak, slyší na jiné argumenty, jsou prostě zcela odlišnými osobnostmi. To je ovšem českému školskému systému na obtíž! Samozřejmě, že čas oponou trhnul, a situace se od dob jiskřiček, pionýra a třídních organizací socialistického svazu mládeže změnila. Obávám se ovšem, že v hlavách inženýrů našich osudů zas k tak velké změně nedošlo. A co je nejhorší – dorůstají noví a noví organizátoři cizích životů, další blbci, co si zhusta nevědí rady sami se sebou, ale z pozice dané jim kariérním řádem přiblbého úřadu získali pocit, že právě oni vědí nejlépe, jak my ostatní máme naložit se svými životy.

A tak si představuji každé z mých dětí či vnuků jednotlivě, ve věku kolem sedmi či osmi let, jak se účastní povinné výuky plavání s paní učitelkou, která prošla víkendovým trenérským kurzem v okresní plovárně (hrazeným z evropských dotací, samozřejmě). V polovině z nich by hromadná výuka plavání vyvolala těžký celoživotní odpor ke vstupu do jakékoliv vody, v některých by už vzpomínka na společnou výuku vyvolávala dávivý efekt, a v případě nebojácného vnoučka by se celá rodina modlila, aby si paní učitelka všimla, že se právě vrhá do největší hloubky. Ano, třeba někde existuje pedagogický talent, který dokáže z výuky udělat zábavu, taktně a takticky eliminuje klukovské soupeření Citius, Altius, Fortius!! Který dokáže motivovat i to nejzakrustovanější introvertní dítě. Pedagog, kterého to neskutečně baví, a to tak, že to poznají i moje děti. Než na takového narazím, táhněte soudruzi se svými nápady na plovárnu...

Praha, 15.5.2017

O demolici vysočanského nádraží - aneb od periférie k metropoli

„Vysočanská radnice se rozhodla zbourat vysočanské nádraží!!“ - duní virtuálním prostorem v příslušných fejsbukových skupinách. Zkoušel jsem v několika diskusích, já bloud, přispět racionálním názorem, ale racionálno není barvou letošního předjaří!

Jak třeba vysvětlit, že nádraží Praha – Vysočany nepatří ani magistrátu, ani Praze 9, ani panu starostovi. To je první jádro pudla, které si zarputilci odmítají připustit. A tak se organizují petice a demonstrativní účasti na jednání zastupitelstva. Ale nikoho nenapadne jít si odplivnout před sídlo Správy železniční dopravní cesty (Dlážděná 7, Praha 1, kdyby náhodou…). Osvětových akcí organizovaných radnicí se zúčastní několik zoufalců, pochopitelně bez většího ohlasu. Pak však vyjde článek v našem radničním měsíčníku… A kraken občanské společnosti je vypuštěn, sice o rok později, ale přece! Regionální redakce celostátních médií zatlučou na poplach! Točí se reportáže. Probudí se organizace rodáků, kteří sice už dvacet let bydlí v Benešově, ale nesnesou prostě tu neúctu k místům, kde prožili své jistě nezapomenutelné, ale pevně věřím, že také neopakovatelné dětství.

Jak je zřejmé z přiložené fotodokumentace (odolal jsem ješitnému nutkání použít svých fotografií a raději sáhl po povedenějších fotkách z wikipedie), nádražní budova není žádným architektonickým skvostem. Ale ani to nemusí být důvodem k její likvidaci! Dotváří urbánní prostředí centrální části Vysočan ne zrovna šťastně přestavěné v posledních desetiletích (Vysočany bohužel drsně zasáhla plošná asanace přednádražního prostoru provedená ještě komunisty). Nádražní budova pohledově uzavírá Paříkovu ulici, zdůrazňuje přítomnost nádraží a dodává mu na významu. To vše těžko nahradí rádoby moderní jednoduchá nástupiště v rovině kolejiště. Nejhůř bych nesl zasypání původního tunelu pro chodce s nejstarší zachovanou dlažbou v této části metropole.

Určitě bychom našli ještě řadu dalších relevantních důvodů pro zachování nádražní budovy. Pak tu jsou ovšem mohutné argumenty proti! Nádraží je totálně zanedbané, a protože je téměř prázdné, dále chátrá (prosím, to provizorní položení krytiny nad nádražní restaurací nechme stranou). Je celkem zřejmé, že jedna přednostenská kancelář celé nádraží nevytrhne (zrušení výpravčích nesu dost těžce, už je to pár let, co jsme sem se synkem chodili vypravovat vlaky, všichni výpravčí nás znali a s dvouletým Matějem se zdravili – se zrušením výpravčích jsme se opět o další světelné roky vzdálili starému dobrému mocnářství). Především však nádražní budova zcela nevyhovuje současnému provozu. Ve Vysočanech vystupují a nastupují tisíce přespolních. Tyto davy se po vystoupení z vlaku valí prastarým schodištěm, aby byly vyvrženy do Paříkovky mezi parkující auta na uzounké chodníky.

Formát této glosy celkem překračují další otazníky. Správa železniční cesty je sice státním podnikem, obávám se ovšem, že i u této formy podniku nelze se všemi těmi kapexy, opexy, investicemi, rozpočty a rozpočtovými pravidly zacházet ležérně. Ono za takové zacházení hrozí několikaletá náprava v pracovním táboře v Solovkách. Sledovali jste prodej písnických bytů? ČEZ z této kauzy vyšel jako krvelačný Rotšild drtící nenažranou tlamou nešťastné nájemníky. Odhlédněme pro tento okamžik od skutečnosti, že těmto nájemníkům byly kdysi státní byty přiděleny na úkor jiných, na něž se nedostalo, či neměli tu správnou tlačenku, a proč by tedy dnešní nájemníci měli být nějak zvýhodňováni, opět na úkor jiných, kteří to štěstí neměli. A bavme se o tom, jak byl ČEZ „povinen“ byty rozdat jejich uživatelům. I když si za slovem „rozdat“ představíme nějaký způsob prodeje za pevně stanovenou cenu, Solovkám se nevyhneme! Jedná se totiž o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obávám se, že i kdyby ředitelstvo železničních cest stokrát chtělo nalít 300 milionů do rekonstrukce opuštěné nádražní budovy, nakonec se bude muset rozhodnout mezi uchlácholením rozvaděné občanské společnosti a pobytem za katrem. Svou volbou jsem si tedy jist!

A řešení? Nemám! Takže uvedu jen svou představu. Tedy ideální, a tudíž nejspíš nerealizovatelnou. Líbí se mi projekt nového nádraží zapuštěného do masivu dnešního traťového tělesa. Včetně rozšířeného přístupu, úpravy přednádražního prostoru a využití novější části podnádražního tunelu pro pokladny a jiný obslužný provoz. Věřím, že je možné zachovat stopadesát let starý tunel pro pěší v jeho syrové podobě. Ze skupiny nádražních budov bych zachoval centrální část, všechny ostatní přístavby a dostavby, nejen ty novodobé, bych oželel. Samozřejmě za podmínky, že pro objekt se najde smysluplné využití – tady vidím prostor pro naši radnici. Těžko zde bude artové kino, mezi těmi projíždějícími rychlíky. Ale proč ne klubovny pro spolky, které stejně městská část nějakým způsobem podporuje. Proč ne archiv historického časopisu Rokytka, proč ne depozitář fotografií starých Vysočan a související výstavní prostory? Proč ne…

To je ovšem jen přání staromilcovo. Nádraží nejspíše do několika let ve své současné podobě zmizí. Nakonec se ale k bagrům vázat nebudu, zásadní důvod bych k takové revoltě těžko hledal.

Praha - Vysočany, 6.3.2017

 Celkový pohled na jižní nástupiště Severozápadní dráhy.

 Při pohledu z vysočanské estakáda je zřejmé, že nádražní budova žádným architektonickým unikátem není. Severní nástupiště patřilo Turnovské dráze.

 Prostředí evokující konec let sedmdesátých...

 Celkový pohled na unikátní podzemní vstup na nádraží.

 Původní podchod pod severním nástupištěm se zachovalou stopadesát let starou dlažbou.

Přednádražní prostor také rozhodně nepřipomíná důležitý dopravní přístup do širšího centra metropole...



Cizincem bez příčiny, aneb existenciální nářez

Albert Camus – Cizinec,

Divadlo Na zábradlí ve Švandově divadle, 16.1.2017, Mikulášek – Viceníková – Cpin

Tvůrčí trio Mikulášek – Viceníková – Cpin si svou metodu inscenování literárního textu přineslo už z brněnské Reduty s krásným představením Zlatých šedesátých (Radokova cena za inscenaci roku 2013). Zmnožení nesamojediné postavy, taktování promluv, volné řetězení monologů bez výrazné dramatické akce, užití podobných symbolů včetně trhaného a muchlaného papíru… Jako by po působivé dramatizaci korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha byl Cizinec furiantským návratem k navlas stejné inscenační metodě, se kterou se tvůrcům ne a nechce rozejít. A tak po Juráčkových denících přichází řada na Camusovu novelu, příběh člověka bez emocí nepasujícího do hodnotících kritérií okolního světa.

Dramatizace Juráčkových deníků, záznamů, postřehů ovšem přirozeně využívá toho, co Camusovu Cizinci nelze naroubovat. Můžeme tomu říkat drsná autenticita, odraz historické zkušenosti, šedá sedmdesátá, drcení talentů, beznaděj, prázdnota… Zlatá šedesátá ryjí nehtem v normalizačním strupu mé generace. S umírajícím Juráčkem v závěrečné scéně nám na rameno sedá černý havran.

A tak přestože je dramatizace Cizince divadlem mého srdce, skládačka vystříhaných sdělení nenápadně vede diváka k sestavení celého příběhu, jistá monotónnost scénování nám paradoxně nenechá vydechnout, herci jsou skvělí, mlčící Anežka Kubátová prostě výborná… najednou je toho existenciálního harampádí nějak moc. Co je příčinou tak fatálního zcizení hlavní a vlastně jediné postavy? Je to jen úchylka? Nebo symbol? Čeho? A proč se tím mám zabývat? Zatímco představení by mělo ve své poslední čtvrtině gradovat, najednou jsem neměl důvod jít spolu s hrdinou. Kdeže jsou dušené vzlyky při pomalu pomaloučku padající oponě Šedesátých, z insidera se v závěru Cizince stává sice zvědavý, ale přece jen chladný pozorovatel.

Praha, 17.1.2017

P.S.

Když páteční diskuse divadelních alternativců o smyslu Havlových absurdních her přerostla v pěstní zápas, netušil jsem, že mi tento osvěžující zážitek o tři večery později přivodí otázku, zda se mé nadšení nepravidelnou dramaturgií divadla Na zábradlí nepodobá nadšení z dle mého názoru některých slepých uliček divadelních let minulých i dávnějších. Nu což, za deset patnáct let uvidíme, zda ustojím diskusi s nějakým mladým postalternativcem o ptydepe nesrozumitelně sežvýkané inscenační metody… (když tak mu ji natáhnu!).