První čtyři sruby v zahradě hospody U rozvědčíka vyrostly údajně za účelem poskytnutí skromného ubytování dělníkům pracujícím na výstavbě silnice spojující Roztoky u Křivoklátu se Skryjemi. Jiné zdroje tvrdí, že se jednalo o ubytování pro lesní dělníky. Ono to pro účely tohoto vzpomínání není zrovna podstatné. V každém případě byly vystavěny před či v průběhu války. Ani to vlastně není podstatné...
Podstatné je, že v letech poválečných zde plnými doušky hltali svobodu první místní chataři. Jestli ovšem můžeme prvním rakovnickým nájemcům, a posléze vlastníkům takto říkat. Sruby sloužili pro přenocování ze soboty na neděli. Poté, co proběhlo podvečerní koupání v Berounce a večerní a často noční merenda s kytarou, většinou na "betoně" před hospodou, kterážto plocha tak slove odpradávna. V pozdním nedělním odpoledni někteří odjeli vozem, jiní spěchali po prašné skryjské silnici na nádraží do Křivoklátu nebo Roztok. Což byla příjemná dvouhodinová procházka, rušená jen náhodným průjezdem pragovky či později spartaka po prašné silnici. Auto zvedlo vždy oblak bílého prachu, který se dlouho držel v teplém letním vzduchu. Je to neuvěřitelné, ale jsem přesvědčen, že si ten oblak prachu za naším Moskvičem 407 pamatuji. Nejspíše se jedná o zpětně vytvořenou vzpomínku, i když časově je možné, že je reálná. Prašná silnice dostala asfaltový povrch až někdy mezi lety 1967 - 1969 (kdy tudy museli projet zahraniční účastníci sympozia k jakémusi výročí Joachima Barranda). Tedy v době, kterou si již, jsa stařec, pamatuji.
Proč tento sáhodlouhý úvod? Poslední hmatatelné vzpomínky na prapočátky chataření v osadě U rozvědčíka nezadržitelně mizí. Z původních 4 srubů na půdorysu 4 x 4 metry už téměř nic nezbylo. Všechny jsou přestavěné. Obytný prostor 4 x 4 metry byl doplněn buď verandou do "L", nebo jednoduchou verandou v čele srubu. Některé z původních chat byly ještě rozděleny na půl - do takto minimálního prostoru se vešla jen robustní palanda a dál už jen kamínka s plechovým komínkem hazardně protaženým dřevěnou stěnou či střechou, a pak stolek na lihový vařič a petrolejovou lampu. V těchto minimálních prostorách přespávaly celé rodiny, ale i party mládeže dorazivší z Rakáče i Prahy. Důkazem takového půlení prostůrků na ještě menší prostůrečky byly donedávna dvojí vstupní dveře u některých ještě nepřestavěných chat.
Původní sruby i následně dostavované chaty procházely přestavbami a rozšiřováním v několika vlnách. První přišla již koncem padesátých let. Tehdy došlo k sjednocování doposud rozděleného prostoru a k prvnímu záboru části verand zpravidla na malou kuchyňku či další spací prostor - rodiny se začaly totiž rozrůstat a chyběly postele. V těchto letech vyrostly na nových parcelách za potokem i ve stráni také první velké chaty, které ovšem přiznávaly svůj účel a jejich architektonické řešení bylo zpracováno s citem pro prostředí. Druhá vlna přestaveb přišla počátkem sedmdesátých let. Chaty si po ní ještě zachovaly svůj původní útulný charakter, došlo k zasklení verand a nad původním obytným prostorem se zvedlo podkroví. Bohužel, některými přestavbami vznikly jakési nafukovací chaty. Sice vyhověly podmínkám stavebního povolení a zachovaly podmínku prkenných stěn či obložení, ale nakonec připomínaly spíše obložený panelák. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let také byla doba pro různé experimenty, a tak se objevily miniatury vyrobené z pivních sudů či různé útulny postavené stylem "kde se co sehnalo".
Prvním srubem za hospodou bývala Strachotovic chata. Měla strategickou polohu na slunečném místě, pár metrů od hospody i od společné pumpy. Jako kluk jsem tuto chatu obdivoval jako nejhezčí v údolí. Dnes je její poloha jejím prokletím - nulové soukromí na dohled od restauračních stolů, celodenní stín, celodenní ruch až řev:
Na fotografii je vidět již zasklená veranda, která rozšiřovala obytný prostor. Chata také byla rozšířena o boční verandu a znovu zastřešena. Obložena je nejčastějším materiálem - půlkulány, které byly zevnitř zakryty často jen deskami z jakéhosi tvrdého papíru a vytapetovány. Ovšem v každé chatě byl nad dveřmi nezbytný zjednodušený piktogram raka, který je hlavní součástí rakovnického městského znaku.
Jednou z celkem zachovaných chat v původní podobě je chata "strejdy" Fandy. Sem jsem si chodil hrát. Tetu Růženku si sice pamatuji již se šedivými vlasy, ale nevybavuji si, že by někdy neměla namalovanou pusu a starosvětský hřebínek ve vlasech. Postavu strejdy Fandy vidím dodnes, jak rozvážným krokem lehce nachýlené vysoké postavy denně obchází tehdy již oplocenou zahradu, aby si popovídat s babičkou Jarkou a tetou Vlastou. Už jako kluk jsem vycítil, že zatímco Fandu mají všichni rádi, když dorazí Růženka, zábava znatelně ochladne...
Na fotografiích je vidět původní obytný prostor obestavěný verandou, tentokrát dokonce ze tří stran. Postupně byly části verandy zakrývány a chata doplňována praktickými přístavky. Ale původní dispozice je celkem zřetelná:
Mezi chatou strejdy Fandy a Krausovými dodnes stojí zcela výjimečný objekt. Jedná se o původní nepřestavěnou zděnou (!!) chatu, na kterou jezdíval pan Frýdl, kterému všichni říkali Čembrlejn. Nepamatuji si jej totiž jinak, než ve světlém obleku a šviháckém klobouku snad typu Fedora (představte si Indiana Jonese!). V levé ruce hořící cigareta, v pravé ruce několik rybářských prutů. I v pokročilém věku vypadal, či spíše budil zdání důsledné elegance. Ovšem jako kluk jsem jednou navštívil jeho zděných 4 x 4 metrů. Tak si dnes představujeme doupě bezdomovcovo. Chata dlouhá léta chátra, prý bez zájmu dědiců. Čert ji vem, kdo z nás si ale vzpomene na tichou nevysokou postavu Čembrlejna vracejícího se od řeky zase bez ryb...
Na Krausovic chatě je krásně vidět, jak postupovalo její rozšiřování - nejprve krytý prostor před chatou rozšířený na verandu. Pak došlo k využití půlky verandy k obytným účelům a zbytek byl zasklen. posléze se celá veranda stala novou místností:
První mnou zaregistrovanou přestavbou byla přestavba chaty vyhlášeného řezníka a ještě vyhlášenějšího včelaře pana Stuchlého. Majitel přenádherné felicie, kterou jsme jako děti obdivovaly, za což se nám Stuchlých včely periodicky odměňovaly svými žihadly a hrozivě vypadajícím rojením, provedl jednoduchou rekonstrukci původní chaty. Nad obytným prostorem 4 x 4 metry zvedl malé podkroví. Boční straně verandy již byla přisouzena kuchyňská funkce, takže stačilo jen zasklít zbytek verandy a získat tak nový obytný prostor. Malému klukovi připadala tato přestavba přímo grandiózní. Nebožtík pan Stuchlý, Ladovský řezník s naducanými tvářemi a věčně dobrou náladou, kterému se líbila naše máma, ještě nedávno děsil řidiče na místních silničkách. Ono když se před vámi objeví na staré jawě mocný chlap v řeznickém saku a s nůší na zádech, je to opravdu překvapení. Stuchlého černý lesní med jsem svého času nenáviděl - máma mě jím krmila od raného dětství. V posledních letech jsme ale byli schopni spotřebovat deset až dvanáct velkých nakládaček medu od Stuchlých za sezónu. A stejně jako máma, i já najednou koukal do udivených obličejů svých dospělých dcer, když jsem jim jako svátost předával sklenice nejlepšího medu na světě!! Uměřeně zrekonstruovaná chata Stuchlých je zde, hned za Cirkusem:
Podobnou, ale již více sofistikovanou přestavbou prošla Čolkovic chata o pár let později. Obdobná, jen opačná dispozice chaty byla podstatně rozšířena o novou přízemní místnost. Zasklení verandy již bylo nedostatečným řešením, takže chata se rozšířila dopředu až na úroveň původní verandy. Jedná se již o zásadnější zásah do původní dispozice, ten ale pořád zachovává uměřenost proporcí a charakter chaty:
A na konec ještě perlička. Zmínil jsem zde různé ubytovací experimenty. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se dole po proudu potoka objevilo několik velkých sudů. V přední stěně vyříznutá dvířka, v zadní malé okénko, vevnitř dvě úzké postele a stoleček. Nemám pro to důkaz, ale myslím, že než stačily zasáhnout příslušné úřady, sudy odnesla první jarní povodeň. Ovšem jeden sud přežil, protože byt umístěn na hranu břehu, kam nikdy povodňové vody nedosáhly. Tedy až v roce 2002, ale to už byl sud součástí regulérní chaty a atak povodňové vlny přežil. Původní sud je stále v rámci chaty jednoznačně identifikovatelný. Na sudu by měla být pamětní cedulka, ale to už je jiný, ryze soukromý příběh!
Tak to bylo několik vzpomínek nečinících si nárok na úplnost a přesnost. Takhle ty příběhy mám zapsané v hlavě a nemíním je opravovat.
Praha, Rozvědčík 30.6. - 14.7.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat