Hornopočernickou premiéru
dvou jednoaktovek Eugena Ionesca „Lekce“ a „Třeštění ve dvou“ uvedl principál a
režisér Divadla Na tahu Andrej Krob svým tradičním úvodním proslovem. Ani na náhodného návštěvníka nemůže Andrej Krob nepůsobit
jako postava z jakéhosi nekonečného televizního seriálu, postava představující
nejspíše venkovského pediatra, který se od stolu otočí k dětskému
pacientovi, přes své dioptrické brýle se na něj podívá a zavrčí obligátní: „Tak
co ti chybí?“ A my diváci hned víme, že pan doktor je zgruntu hodný patron,
jeho podmračenost je přehrávaná a houkání na sestřičku je jenom letitá hra. A
tak přistupuji na hru na zlatá šedesátá a místo cupování textu pokyvuji hlavou nad
zásadním sdělením shrnutým do pár vět z režisérova projevu: „Naše divadlo
hraje jenom absurdní dramata. Tedy hry, se kterými jsem se setkal a setkával
v šedesátých letech Na zábradlí. Havel, Ionesco, Beckett. A já jsem
v těch šedesátých letech zůstal a neudělal jsem ani krok vpřed…“
Uvádění absurdních her, téhle
intelektuální gymnastiky začasté postavené na celkem jednoduchých slovních
hříčkách, je podle mne tak trochu nemístné vymetání zaprášených zákoutí jinak
veskrze sympatických let. Doby různých ptydepe, textappealů, flower power, The
Who, Matek Ubu, manifestů a rozbíjených televizí v čele Knížákových
průvodů… Doby absurdních reakcí na absurditu doby. Jenže postmoderní posuny
vnímání absurdity jsou tak nekonečně jinde… Absurdní jsou novinové
nezpochybnitelné pravdy, absurdní je opakování holých vět až do vymazání
významu v Macháčkových Žábách či Mamutovi, nebo Léblovské žluté růže
z Texasu v Čechovově saloonu, také Fysikovo zmrtvýchvstání
v příšeří atomové elektrárny za zpěvu mistra Herrgotta, určitě ejakulující
Klaus ve férii Velvet Havel, a nakonec: oč absurdnější je „normální“ rozhovor
vedený v Café Skif oproti Profesorově výuce v Lekci?!
Na druhou stranu tak strašně rozumím tomu,
že Andrej Krob posílá Karkulku do intelektuální houštiny let šedesátých, mezi
podivné postavy s kufry a nepřítomné Žanety, do spárů vzdělaných a tím víc
nebezpečných vlků, aby se znovu a znovu naivně - absurdně nechala sežrat, i
když jí tak nesnesitelně bolí zuby. Já zase ulítám na těžce nemoderním divadle
poezie, takže bílej lajntuch na jevišti s opodál postavenou růží
v lahvi od vína mě vždycky dostane! Ti kováříci s chocholem zeleného
peří a všechna ta poetistická veteš od Edisona přes ťukající prsty deště po
modrobílá blues pro bláznivý holky i včelíny místo hlav, to je zase můj úlet…
Takže fifty-fifty!
Divadelních premiér se účastním velice
výjimečně. Nevím tedy, zda se nehodí něco říct také o společenské části večera!!
Takže: zase jsem si neřekl Pavlu Zajíčkovi o selfie. Ale měl jsem radost -
Zajíček se stále usmíval a vypadal opravdu dobře. Neřekl jsem filmovému
historiku Bernardovi, jak mě baví seriál o české nové vlně, neřekl jsem Olze
Sommerové, jak velice nepovedený je dokument Magický hlas rebelky, a jak jsem
si přál, aby tento odbytý film nebyl oceněn jen formálně kvůli naší paní
Kubišové. Ale také jsem neřekl paní Freimanové a Polákové (námět a produkce,
snad jsem obě identifikoval správně!), jak moc se mi líbil dokument o milované a
obdivované paní Olze! A že jim to ocenění moc moc přeji. Zahlédl jsem ještě
Bilba Reidingera, nejspíše poblíž byla i Sylva Krobová. Ale tu nepoznám,
protože jsem tak nesmyslně dlouho odkládal návštěvu koncertu ve Studiu Paměť,
až jej odnesla velká voda.
Ale zase jsme si s Jitkou a Jardou
řekli, že třeštění Ilony Semrádové a Karla Besedy byl koncert suverénního
herectví. Že bychom měli dát šanci ještě jednomu Havlovu tahu (vaňkovky v to
nepočítaje, to je jiný příběh!). A třeba…. Třeba ještě jednou v životě zajit
na Plešatou zpěvačku… No, to ještě zvážím, Eugene a Andreji…
Hornoporno,
25.2.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat