Jarňáky

Čas od času mě vyděsí, kolik dospělců se za dětstvím ohlíží s odporem a nehraným děsem. Ti šťastnější mne naopak znovu a znovu překvapují tím, jak se čas bez odporu přizpůsobuje našim vzpomínkám, a četnost událostí bobtná přímo úměrně našemu stárnutí. Jak je možné, že dnes čas prázdnin frnkne během chvíle, zatímco v deseti letech vypadaly ty dva měsíce jako nepřekonatelné moře času. A co Vánoce? Proč mám pocit, že tehdy to byl několikatýdenní svátek? Ne jen těch pár hektických dní…

Poslouchal jsem vzpomínání na čtrnáct dní s rodiči pod stanem, které byly nadšeně prezentovány jako dětství strávené dobrodružným spaním pod širákem. Jiný má dětství spojené s vůní sena, přestože jej rodiče odložili k babičce na venkov jen jednou na čtrnáct dní po dobu vysněné dovolené v Bulharsku. Dva vydařené pobyty na dětském táboře způsobí, že vzpomínající otec u svých dětí vzbudí dojem, že on prožil celé dětství dobrodružnými nočními hrami a zpěvem u táboráku. Přitom ta noční hra byla jedna a u táboráku vypravěč seděl všehovšudy dvakrát. Aniž by měl odvahu svým mutujícím hlasem zanotovat aspoň Dajánu.

A tak i já mám celoživotní pocit, že každoročních bláznivých jarních prázdnin u nás na chalupě bylo alespoň deset, což pochopitelně není možné! Když se zamyslím, reálně se mohlo jednat o dvoje troje vydařené jarňáky v první polovině sedmdesátých let. V té době soudruzi usoudili, že jarní prázdniny jsou určeny dětem, ale rozhodně ne učitelům. A tak i moje máma učitelka musela navštěvovat opuštěnou školu, aby v tomto čase vylepšovala nástěnky, rovnala sešity, či prováděla další z mnoha zcela zbytných činností. S touto aktivitou ovšem vyvstala i otázka, co se mnou.

Nevím, koho napadlo to nepříliš rozumné řešení, aby mě a mé sestřenice měli na naší chalupě celý týden na starosti táta s povedeným strejdou Vojtou. A když se, jistě nadšeně, přidal Vojtův kamarád Erich se svými syny, měl to někdo včas zarazit! Už příjezd děčínské části skupiny byl napínavý. Cinkání všech těch lahví kořalky a bas děčínského Kapitána 11* bylo slyšet už od Petler. Nemám rád film S tebou mě baví svět, možná právě proto, že je tak neuvěřitelný. Tři chlapi se prostě vždycky domluví. A první lahváče zasyčí už k snídani, což film nějak opominul! Představa režisérky Poledňákové, že by některý z trojice otců tajně odjížděl nejen za svou, ale za jakoukoliv ženou, ta je opravdu z jiného, chlapům nepředstavitelného světa (pánové, sáhněte si do svědomí, že jste taky marně přemýšleli nad tím, proč by nějaký chlap vymýšlel tak složitou myšlenkovou konstrukci a v noci na běžkách tajně sjížděl do údolí vyspat se s manželkou, aby před rozedněním byl zpátky, čerstvý a plný síly dále se starat o děti, vařit, lyžovat, soutěžit… To vše místo toho, aby když konečně jsou děti uloženy k spánku, otevřel lahváče, zapálil spartu a rozdal karty?). Jsem si zcela jist, že hlavním intelektuálním úkolem by i na Apaluše bylo vymyslet, jak tam dopravit co nejvíce lahváčů. Na naší chalupě byl za tímto účelem přistaven tzv. pivbob. Neboli otcem vyrobené sáně na čtyřech starých lyžích s bednou na přesně dvě pivní basy. Jako kluk jsem v řízení pivbobu dosáhl takové zručnosti, že mi byl dokonce svěřen úkol dopravit na něm od garáže nad kostelem dvěstělitrový sud nafty. Dodnes nechápu, jak jsem to dokázal!

Samozřejmě, že týden prázdnin jsme nestrávily my, děti, zcela bezprizorně. Na to byl strýc Vojtěch příliš činorodý. Ještě nevypnul motor u auta, a už přes zavřené dveře bylo slyšet jeho Pepinovské halasení. V prvních pár minutách stihl vyjmenovat, co veze za pití, jaké koupil maso (Vojta umí všechno, proč by tedy nebyl také výborným kuchařem?!), kde cestou dostal smyk, že v kufru veze skládací stolní fotbal, že mu známý konečně dovezl ty krátkovlnné vysílačky, že veze východoněmecké marky, abychom mohli zajet nakoupit do Annabergu….. Tedy část z jeho projevu si člověk musel domyslet, protože ne všem hrnoucím se slovům bylo rozumět. Můj táta se smál, a radost z Vojtova příjezdu kamufloval záplavou sprostého nadávání, že Vojta blbě zaparkoval.

A tak jsme celý týden hráli turnaj ve fotbálku, zvládli jsme celodenní výpravu na protější hory První a Vysoký (Vojta nebyl líný přihodit do batohu pár lahváčů), my děti jsme byly každé odpoledne vysílány na výpravy s tím, že se budeme hlásit co deset minut dovezenou vysílačkou – k bezdrátovému spojení došlo ovšem jen jednou. Dodnes tu trojici otců podezírám, že prostě vysílačku vypnula, protože je rušila při kartách!

Příjezd matek na závěrečný víkend byl vždycky tak trochu zklamáním pro nás děti. Zaprvé to byl signál, že týdenní prázdniny končí, za druhé skončila doba volnosti, kdy hlavní večerní starostí bylo co nejméně lézt do kuchyně, kde probíhala nekonečná partie mariáše.  Nebudu moc pátrat po tom, jaké pocity nad prázdnými basami zažívaly naše mámy, protože i dítě pozná, že příchod rodičů od garáže se odehrával v lehkém dusnu. Otcům to zatím bylo jedno, výslechy a pálení železem nastoupilo až následující den, kdy byla trojice nekompromisně rozdělena a odjíždělo se domů.

Jenže než utekl rok, bylo částečně zapomenuto… A hlavně – už od Vánoc jsem kreslil tabulky pro nový turnaj ve fotbálku a dostatečně jasně dával najevo, jak se těším na jarňáky s Vojtou. Nejspíš jsem z té dětské party nebyl sám, takže přišel březen, u garáže zacinkaly děčínské jedenáctky, bouchly dveře od auta a nad západním Krušnohořím se rozlehl známý hlas…

Praha, 8.3.2015

Z mnoha prastarých nečitelných fotografií vybírám tento snímek (sejmuto bakelitovým fotoaparátem Corina za 120,- Kčs na svitkový film Fomapan 6x9, 21 DIN....). Zleva Erich, nad ním táta s vysílačkou, Borek s Radkem (kde je jim dnes konec?), tátou vyrobený totem se zavěšenou nezbytnou zbraní (inu, divoké pohraničí!), ve slušivé čepici strýc Vojtěch a sestřenice Alice s Ivetou. Je to neuvěřitelné, vyfoceno v roce 1975...