Jedna
z mých nejčasnějších dětských vzpomínek je celkem intimní. No, intimní asi
není to nejsprávnější slovo, ale v každém případě si nemyslím, že by byl
táta nadšený, že si ji nenechám pro sebe.
V době
letních prázdnin jsem přece jen trávil spoustu času doma. A tak mi nemohla ujít
celkem častá událost, kdy z ničeho nic nervózně zarachotil klíč
v zámku, do bytu vtrhl otec, a s vykulenýma očima pokračoval rovnou
na toaletu. Taky když jsem blbnul se Zdeňkem a klukama Koudelkovic před barákem,
a kolem se řítil táta s vlajícím sakem, už jsem věděl, že jej nemá smysl
oslovovat. Nebyla to nějaká otcova úchylka, či fixace na domácí záchod!! Prostě
jen odmítal používat toalety na ústředí žateckého komunálu. Musela to být
děsivá zkušenost! Tak děsivá, že se tátovi vyplatilo obléknout svrchník a
vyrazit kolem děkanského chrámu, proběhnout Kněžskou branou a nepřerazit se na
nekonečných schodech v parku cestou do Podměstí. Ta poslední zatáčka u
prádelny a výběh do prvního patra, to už muselo být napínavé dobrodružství…
Za
posledních patnáct let jsem pracoval pro tři banky. Člověk by řekl, že čas
toaletní oponou trhnul! Nemluvě o tom, že po bankách se přece jen, při vší úctě
k dělnému lidu, neprohánějí omontérkovaní chlapi z komunálních
služeb. Přesto je použití toalety v tomto „mramorovém“ prostředí začasté
obdobným utrpením. Když kdysi kolega umístil na toaletu cedulku „Ukliď si své
hovno!“, byla tato radikální žádost posléze řešena až na představenstvu.
Aktuálně celkem těžce prožívám organizační změny na našem patře – mými
komunálními dělníky jsou podivná stvoření z IT, která se řízením osudu
dostala do oupnspejsu v sousedství naší kanceláře. Nejen, že jsem musel
zvolit obchvat při cestě k zadní tiskárně, bych cestou nenačichl podivným nezaměnitelným
pachem obnošených triček, ale poslední dobou se opravdu usilovně snažím vyhnout
společným toaletám… A to je někdy fakt nemožné! Nejvyšší čas dle otcova vzoru
přeměřit doběhovou vzdálenost z Karlína do Vysočan!
Plíživá
i otevřena standardizace všeho v rámci Evropské unie celkem logicky
zasáhla i systémy značení velikostí oděvů či bot. Úsměvným důkazem totální
unijní neschopnosti standardizovat cokoliv je naše zkušenost s tím, že
stejné číslo velikosti u různého zboží rozhodně nezaručuje, že vybrané sako
oblečeme, či boty obujeme. I já, který se obchodům obloukem vyhýbám, už vím, že
italské zboží jaksi do evropského standardu napasovat nelze. Nevím proč, napadá
mě jen, že italští výrobci snad chtějí věnovat zakrslým Italům pocit, že si
nekupují dětské velikosti, ale naopak jsou to stejní chlapáci, jako my ze
severu! Jak to souvisí s toaletním tématem? No velice úzce – developeři a
jejich architekti vybavují kancelářské budovy zásadně italským porcelánem (čímž
teď nemyslím hrnky!). A tak stejně jako obleky, i záchodové mísy mají rozměry
italských minizadků. Dovedete si představit, nebo tedy raději si to
nepředstavujte, co udělá se společnou toaletou návštěva toho dvoumetrového,
chipsy a cocacolou vykrmeného IT analytika odvedle…?
Když
jsem kdysi v La Rochell, v hezké restauraci u starého přístavu,
hledal toaletu, narazil jsem na smíšenou frontu mužů a žen. Až po chvíli jsem
pochopil, že na celou restauraci o více než sto místech je k dispozici
jeden miniaturní společný záchodek. Využil jsem tréninku z domova a
vydržel až do odpolední pauzy, kdy se restaurace vylidnila. Nedovedl jsem si
prostě představit, že konám svou neodkladnou potřebu na pidizáchůdku zapřen
koleny o tenké, zcela nezvukotěsné (!) dveře s nedůvěryhodným zámečkem, za
nimiž narůstá fronta elegantních (a voňavých!), ale také netrpělivých Francouzek.
Na druhou stranu jsem pochopil, že při naší cestě ke společné prosperitě ve
sjednocené Evropě bude nutné včas se porozhlédnout po čisté toaletě bez fronty.
A že i když půjdeme ruku v ruce, ne všichni v tom průvodu měli šanci
si ty ruce umýt…
Praha - Karlín, 13.3.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat