Čím začít? Že to zase hrozně uteklo?! Že jsem při pohledu na plakát 85. ročníku Jiráskova Hronova zcela vážně uvažoval, jestli, a v jakém asi stavu, dorazím na stý ročník? Zda i za patnáct let bude fungovat náš časem osiřelý tým zúžený na dva páry. S Jardou a Jitkou jsme sehraní jak Dejvické divadlo či záloha německé fotbalové reprezentace. A to je naše pánská část složena ze dvou choleriků. A věkový rozptyl činí dvacet let! Ovšem za ty roky jsme seskládáni přímo puzzloidně... I tak jsem vděčný za ten malý zázrak, že naše diskuse končí až ve čtyři ráno a nikdo se nenudí. Že i když čas od času musí naše neodložitelné děti lézt na nervy, není to zas až takový problém. No jo, za patnáct let už je budeme potkávat v Tritonu, v horším případě na trávníku Freiwaldova náměstí... A konečně si sednu - jak mě vtlačí na té kriplkáře až před Davidovo okénko...
Možná to ani nebude trvat těch patnáct let, a zase se k nám přidá Martin. A místo výletů do okolí se opět vrátí do hlediště a přidá se k hádkám o mizanscénu, režijní pojetí či psychologické herectví. A taky bude o pár lahví brutu více!
Letos jsme měli fakt štěstí na bohapustou srandu. Ano, chechtali jsme se hlavně těm prastarým historkám. A navíc jim Tajča umí dát ten milimetrově přesný tajming. Na druhou stranu mizí známé tváře. Shodli jsme se při skenování tritonských lavic, že nenacházíme žádné povědomé obličeje. Nu což, nezbývá nám nic jiného, než začít pracovat na historkách nových!
Po několika kritikách v minulosti se poprvé objevily vážné diskuse dříve nemyslitelné. I tradicionalisté špekulovali, zda by byl "Hronov" tím skvělým zážitkem i bez Tritonu, Čapkárny, parku, Metuje. Tak nic netrvá věčně - v propadlišti času zmizely ranní snídaně v cukrárně za školou, už dávno jsou pryč celonoční flámy v "Céčku", na sbírání sil v parku na dece už kvůli nabitému programu dávno není čas. Jenže letos ten zmar nabyl tak nějak hrozivějších rozměrů. A znáte to! Jakmile se o něčem začne mluvit... K tomuto tématu se ale ještě vrátím v třetí části poznámek k letošnímu Jiráskovu Hronovu.
Letos mě nějak více štvala sebestřednost a hloupost amatérského divadelního mládí. Já vím, stárnu a dědkovatím. Ale ta nafouklá volátka ochmýřených hipsterů s jejich nepřeslechnutelným despektem nad produkcemi, kterým rozumí asi tak jako základním větám Lobačevského geometrie, mě prostě tak nějak serou. Na druhou stranu přiznávám, že studium jejich dívčího doprovodu oděného jen do nezbytných hadříků je pro estéta prostou radostí.
Bohužel, slavné Šprdlákovo lemma "Divadlo je jen o jednom" už pro mne definitivně neplatí. Z této kategorie jsem nenávratně vypadl před několika lety a mnoha kily...
Na divadle mne nejvíce baví ty okamžiky, kdy mne text, režie, herecké mistrovství a další inscenační atributy donutí přijmout jiný pohled, odlepí cosi, pod čím byly doposud ukryty věci, o nichž jsem netušil, že je v sobě nosím, či častěji - že už jsem na ně zapomněl. A pak se někdy dokonce stane, že po společném divadelním zážitku mne také člověk, o kterém si myslím, že jej dokonale znám, najednou překvapí, něco se z něj odloupne, něco odhalí... Hosana!! Haleluja!!
Ano, v novém světle můžete spatřit blízkého i po fotbalovém zápase. Možná tedy. Ověřovat tuto tezi nemíním... Nic proti kopané, samozřejmě. Jen mě napadá, jak by vyzněla Jakubiskova věta: "Dobré umění je tu proto, abychom se nebáli smrti", kdybychom na místo umění vložili čutanou.
Jenže divadelníci jsou pakáž! Jen to jejich představení je dokonalé a bezchybné. Ostatní je sračka... Blbě napsaná, zrežírovaná, intelektuální blábol, lidová řachanda, trapní herci... Rok, dva starý úmysl, i když v tomto případě spíše z oblasti mimodivadelní, postavit bednu před Jiráskovým divadlem, a na tu bednu naskládat ty nejlepší z nejlepších, ty vítěze festivalu festivalů, je nejen proto blbý. Blbý je hlavně proto, že v tom okamžiku přestane být Jiráskův Hronov přehlídkou, a stane se jen jednou z mnoha soutěží. A to pak opravdu je lepší vrcholnou přehlídku amatérského divadla přesunout jinam. Dej divadelní pánbů a Simona Bezoušková, ať k tomu nedojde.
Tak zase rok těšení. Vlastně už jen jedenáct měsíců a necelé tři týdny!!
Hronov - Praha, 10.8.2015
Možná to ani nebude trvat těch patnáct let, a zase se k nám přidá Martin. A místo výletů do okolí se opět vrátí do hlediště a přidá se k hádkám o mizanscénu, režijní pojetí či psychologické herectví. A taky bude o pár lahví brutu více!
Letos jsme měli fakt štěstí na bohapustou srandu. Ano, chechtali jsme se hlavně těm prastarým historkám. A navíc jim Tajča umí dát ten milimetrově přesný tajming. Na druhou stranu mizí známé tváře. Shodli jsme se při skenování tritonských lavic, že nenacházíme žádné povědomé obličeje. Nu což, nezbývá nám nic jiného, než začít pracovat na historkách nových!
Po několika kritikách v minulosti se poprvé objevily vážné diskuse dříve nemyslitelné. I tradicionalisté špekulovali, zda by byl "Hronov" tím skvělým zážitkem i bez Tritonu, Čapkárny, parku, Metuje. Tak nic netrvá věčně - v propadlišti času zmizely ranní snídaně v cukrárně za školou, už dávno jsou pryč celonoční flámy v "Céčku", na sbírání sil v parku na dece už kvůli nabitému programu dávno není čas. Jenže letos ten zmar nabyl tak nějak hrozivějších rozměrů. A znáte to! Jakmile se o něčem začne mluvit... K tomuto tématu se ale ještě vrátím v třetí části poznámek k letošnímu Jiráskovu Hronovu.
Letos mě nějak více štvala sebestřednost a hloupost amatérského divadelního mládí. Já vím, stárnu a dědkovatím. Ale ta nafouklá volátka ochmýřených hipsterů s jejich nepřeslechnutelným despektem nad produkcemi, kterým rozumí asi tak jako základním větám Lobačevského geometrie, mě prostě tak nějak serou. Na druhou stranu přiznávám, že studium jejich dívčího doprovodu oděného jen do nezbytných hadříků je pro estéta prostou radostí.
Bohužel, slavné Šprdlákovo lemma "Divadlo je jen o jednom" už pro mne definitivně neplatí. Z této kategorie jsem nenávratně vypadl před několika lety a mnoha kily...
Na divadle mne nejvíce baví ty okamžiky, kdy mne text, režie, herecké mistrovství a další inscenační atributy donutí přijmout jiný pohled, odlepí cosi, pod čím byly doposud ukryty věci, o nichž jsem netušil, že je v sobě nosím, či častěji - že už jsem na ně zapomněl. A pak se někdy dokonce stane, že po společném divadelním zážitku mne také člověk, o kterém si myslím, že jej dokonale znám, najednou překvapí, něco se z něj odloupne, něco odhalí... Hosana!! Haleluja!!
Ano, v novém světle můžete spatřit blízkého i po fotbalovém zápase. Možná tedy. Ověřovat tuto tezi nemíním... Nic proti kopané, samozřejmě. Jen mě napadá, jak by vyzněla Jakubiskova věta: "Dobré umění je tu proto, abychom se nebáli smrti", kdybychom na místo umění vložili čutanou.
Jenže divadelníci jsou pakáž! Jen to jejich představení je dokonalé a bezchybné. Ostatní je sračka... Blbě napsaná, zrežírovaná, intelektuální blábol, lidová řachanda, trapní herci... Rok, dva starý úmysl, i když v tomto případě spíše z oblasti mimodivadelní, postavit bednu před Jiráskovým divadlem, a na tu bednu naskládat ty nejlepší z nejlepších, ty vítěze festivalu festivalů, je nejen proto blbý. Blbý je hlavně proto, že v tom okamžiku přestane být Jiráskův Hronov přehlídkou, a stane se jen jednou z mnoha soutěží. A to pak opravdu je lepší vrcholnou přehlídku amatérského divadla přesunout jinam. Dej divadelní pánbů a Simona Bezoušková, ať k tomu nedojde.
Tak zase rok těšení. Vlastně už jen jedenáct měsíců a necelé tři týdny!!
Hronov - Praha, 10.8.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat