Motto:
"Zbytek života už je bez děje
život trvá, ale nic se neděje"
Jan Zábrana
Jedno z prvních představení divadla Na Zábradlí pod novým, "brněnským", vedením mě nadchlo! Byla to první repríza "Zlatých šedesátých" (viz starší příspěvek na tomto blogu), takže je celkem logické, že pod stromečkem mi udělaly hroznou radost lístky na hru "Šedá sedmdesátá". Byl jsem opravdu zvědavý, jak si tandem Mikulášek - Viceníková poradí s ne-časem blbých sedmdesátých poté, co jejich dramatizace Juráčkových deníků udělala slušný zářez do futer pražských kaváren.
Přiznávám, že podtitulu "Husákovo ticho" jsem si všiml až po představení. Což byla chyba, protože by mi netrvalo tak dlouho přistoupit na "hru" v první půlce představení. Celá první polovina se odehrávala v tiché pantomimě sem tam přerušované zvuky či úryvky hudby, která ovšem jen až primitivně návodně ilustrovala děj. Děj? Tahle smutná groteska vlastně žádný děj neměla.... Co si vybaví pamětník při odporné vzpomínce na léta sedmdesátá? Povadlé karafiáty, jako já? Věčně plné čekárny a nekonečné čekání na cokoliv? Neměnný smrad navlhlých kabátů a nevyčištěných úst, a hlavně mrtvolný klid, protože neklid byl podezřelý? Síťovky s lahváči, oslavy emdéžet? Špiclování a ostražité pozorování okolí, vlezdoprdelství, odporný drnčivý zvuk telefonu z Tesly Stropkov...? Všechna tato klišé (včetně zlatých českých ručiček či úst zacpaných rohlíkem, nebo co není přišroubováno, je ukradeno) byla snesena na jednu hromadu kližkovatou až k nesnesení. Vše se odehrávalo v tichu, doslovně, názorně, aby nebylo pochyb. Když se herci v atmosféře až hmatatelné trapnosti svlékali do prádla, aby darovali i poslední kalhoty náhle se vynořivšímu vůdci, tajemníkovi, Soudruhovi..., byl to přímý atak na diváka, rána do palice. Myslím, že starší dvě divačky sedící vedle mne odešly o přestávce především kvůli této scéně, která vrcholila doslovnou ilustrací toho, že kvůli Soudruhovi si jedna z davu patolízalů urvala i kundu (proč mi tato scéna připomněla ty učitelky ze základky, které jsme označovali zásadně tímto termínem?!?!). Soudruh sice vzápětí po dalším zadrnčení telefonu přestal být Soudruhem, takže dav na něj zase zcela popisně, až primitivně popisně plive, ale trapnost se už vznášela - v souladu s inscenačním záměrem! - ve vzduchu až do konce první půle. Celé mi to dockvaklo s vyvrcholením této části hry, tedy části, ke které se zdánlivě vztahoval podtitul "Husákovo ticho". První půlka vrcholí falešným a falešně patetickým přehráváním částí Smetanových symfonických básní - po nesnesitelném mrvení Tábora a chorálu Ktož sú boží bojovníci následuje vrcholná část Vltavy (doprdele, chápete, že dodnes při Vltavě vidím cvičit NAŠE ženy na Strahově?!?! pak že nám nemůžou vzít naše mozky... ale můžou!!!). A zlostné zařvání českého lva končí jeho porcováním, herci trhají a cpou se reálným syrovým masem, po tlamách jim teče krev, jen doyenka souboru paní Spurná je ušetřena, takže mele flaksu v mlýnku na maso, což má nakonec také jednoznačný výklad... Nad tím vším živý obraz se zbytky obrovského dvouocasého lva...
Autoři a herci vytvořili panoptikum nenápadných soft hrůz, trapných hrůz, trapného utrpení trapně zmrtvěného mezičasu. Trapnost a doslovná klišé byla tím, o čem se hrálo, a co samo o sobě hrálo. Otázkou je, jak bylo toto pojetí přijato diváctvem. Chvíli trvalo, než umlkly ostrůvky nemístného a nejapného smíchu v místech, kde naopak mne mrazilo. Ale hlavně, jak jsme se s K. shodli při tradičním rozboru později večer nad kvasnicovým staropramenem - to, co bylo tak účinné a fungovalo v dramatizaci Juráčkových deníků, nejspíše nemůže zapůsobit ve vztahu k tlačenkovému davu. Mnohem snadněji i důsledněji jsme schopni se identifikovat s utrpením konkrétní osoby, třebaže ji, jako ve Zlatých šedesátých, hraje pět herců najednou. Ale identifikovat se s davem více méně odporných postav, to je těžké.
Zdá se, že tohoto rozporu si byli vědomi i autoři představení. Druhá polovina totiž obrací o 180 stupňů. Milovaná Magdalena Sidonová, sama, v bílé krabici, na podlaze osm policejních čísel (= osm obětí)... monolog vražedkyně Hepnarové, která v padesátikilometrové rychlosti vjela s vétřajskou do hloučku lidí čekajících na tramvaj kousek nad Štrosmajerákem... Monolog v Roce ženy popravené vražedkyně je individuálním kontrapunktem k prožitku šedého davu z první poloviny představení. Extrémní, patologickou snahou překřičet to drtivé (Husákovo) ticho. A jak nemám rád dnes tak moderní relativizování čehokoliv, jistě jsem nebyl sám, kdo byl v tu chvíli v hledišti přesvědčen, že Hepnarové rozumí.....
Myslím, že konečný epilog byl již jen nadbytečnou nutností nějak propojit obě části. Takže se na jevišti postupně objevují všechny postavy, aby v úmorném opakování secvičování se tupé masy nakonec odehrály zestárnutí celé generace v kolotoči zbytečných voleb, ve kterých více než devětadevadesáti procenty vítězili vždy kandidáti Národní fronty.
Ano, Zlatá šedesátá mne zasáhla mnohem více, celé představení je podle mne o level výše. Ale pro mne osobně jsou Šedá sedmdesátá potvrzením trendu, potvrzením toho, že nová, "brněnská", éra Zábradlí bude sakra zajímavá. Těším se na to, těším se, že se povede zopakovat ten cyklus cca sedmi let, kdy divadlo dosáhne a projde svým vrcholem, těším se na druhou a třetí sezonu, která bude nejlepší! A té smíchané divadelní partě upřímně držím palce!
Praha, 12.1.2014
P.S. Jo, a ještě ten ústecký Činoherák! Inu, v jednu chvíli jsem koukal na "svou" Magdalenu Sidonovou, na Kristýnu Maděričovou a hlavně paní Marii Spurnou, kterou jsem před třiceti lety viděl v Rajmontově Goldoniádě právě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Její výstup v přiléhavém trikotu, hmm, to byl silný "divácký" zážitek!! Na Zábradlí jsme nebyli (s jednou či dvěma výjimkami) snad deset let. A přestože jsem si vědom toho, že to k mým herečkám není zrovna galantní, musel jsem se natočit ke K. a postěžovat si na ten svinskej čas....
Tady je tříminutový záznam z Goldoniády - mezi sedícími herci se mihne paní Spurná, ale také mladý Leoš Suchařípa či Tomáš Töpfer...:
https://www.youtube.com/watch?v=TirxA_qdmxY
Přiznávám, že podtitulu "Husákovo ticho" jsem si všiml až po představení. Což byla chyba, protože by mi netrvalo tak dlouho přistoupit na "hru" v první půlce představení. Celá první polovina se odehrávala v tiché pantomimě sem tam přerušované zvuky či úryvky hudby, která ovšem jen až primitivně návodně ilustrovala děj. Děj? Tahle smutná groteska vlastně žádný děj neměla.... Co si vybaví pamětník při odporné vzpomínce na léta sedmdesátá? Povadlé karafiáty, jako já? Věčně plné čekárny a nekonečné čekání na cokoliv? Neměnný smrad navlhlých kabátů a nevyčištěných úst, a hlavně mrtvolný klid, protože neklid byl podezřelý? Síťovky s lahváči, oslavy emdéžet? Špiclování a ostražité pozorování okolí, vlezdoprdelství, odporný drnčivý zvuk telefonu z Tesly Stropkov...? Všechna tato klišé (včetně zlatých českých ručiček či úst zacpaných rohlíkem, nebo co není přišroubováno, je ukradeno) byla snesena na jednu hromadu kližkovatou až k nesnesení. Vše se odehrávalo v tichu, doslovně, názorně, aby nebylo pochyb. Když se herci v atmosféře až hmatatelné trapnosti svlékali do prádla, aby darovali i poslední kalhoty náhle se vynořivšímu vůdci, tajemníkovi, Soudruhovi..., byl to přímý atak na diváka, rána do palice. Myslím, že starší dvě divačky sedící vedle mne odešly o přestávce především kvůli této scéně, která vrcholila doslovnou ilustrací toho, že kvůli Soudruhovi si jedna z davu patolízalů urvala i kundu (proč mi tato scéna připomněla ty učitelky ze základky, které jsme označovali zásadně tímto termínem?!?!). Soudruh sice vzápětí po dalším zadrnčení telefonu přestal být Soudruhem, takže dav na něj zase zcela popisně, až primitivně popisně plive, ale trapnost se už vznášela - v souladu s inscenačním záměrem! - ve vzduchu až do konce první půle. Celé mi to dockvaklo s vyvrcholením této části hry, tedy části, ke které se zdánlivě vztahoval podtitul "Husákovo ticho". První půlka vrcholí falešným a falešně patetickým přehráváním částí Smetanových symfonických básní - po nesnesitelném mrvení Tábora a chorálu Ktož sú boží bojovníci následuje vrcholná část Vltavy (doprdele, chápete, že dodnes při Vltavě vidím cvičit NAŠE ženy na Strahově?!?! pak že nám nemůžou vzít naše mozky... ale můžou!!!). A zlostné zařvání českého lva končí jeho porcováním, herci trhají a cpou se reálným syrovým masem, po tlamách jim teče krev, jen doyenka souboru paní Spurná je ušetřena, takže mele flaksu v mlýnku na maso, což má nakonec také jednoznačný výklad... Nad tím vším živý obraz se zbytky obrovského dvouocasého lva...
Autoři a herci vytvořili panoptikum nenápadných soft hrůz, trapných hrůz, trapného utrpení trapně zmrtvěného mezičasu. Trapnost a doslovná klišé byla tím, o čem se hrálo, a co samo o sobě hrálo. Otázkou je, jak bylo toto pojetí přijato diváctvem. Chvíli trvalo, než umlkly ostrůvky nemístného a nejapného smíchu v místech, kde naopak mne mrazilo. Ale hlavně, jak jsme se s K. shodli při tradičním rozboru později večer nad kvasnicovým staropramenem - to, co bylo tak účinné a fungovalo v dramatizaci Juráčkových deníků, nejspíše nemůže zapůsobit ve vztahu k tlačenkovému davu. Mnohem snadněji i důsledněji jsme schopni se identifikovat s utrpením konkrétní osoby, třebaže ji, jako ve Zlatých šedesátých, hraje pět herců najednou. Ale identifikovat se s davem více méně odporných postav, to je těžké.
Zdá se, že tohoto rozporu si byli vědomi i autoři představení. Druhá polovina totiž obrací o 180 stupňů. Milovaná Magdalena Sidonová, sama, v bílé krabici, na podlaze osm policejních čísel (= osm obětí)... monolog vražedkyně Hepnarové, která v padesátikilometrové rychlosti vjela s vétřajskou do hloučku lidí čekajících na tramvaj kousek nad Štrosmajerákem... Monolog v Roce ženy popravené vražedkyně je individuálním kontrapunktem k prožitku šedého davu z první poloviny představení. Extrémní, patologickou snahou překřičet to drtivé (Husákovo) ticho. A jak nemám rád dnes tak moderní relativizování čehokoliv, jistě jsem nebyl sám, kdo byl v tu chvíli v hledišti přesvědčen, že Hepnarové rozumí.....
Myslím, že konečný epilog byl již jen nadbytečnou nutností nějak propojit obě části. Takže se na jevišti postupně objevují všechny postavy, aby v úmorném opakování secvičování se tupé masy nakonec odehrály zestárnutí celé generace v kolotoči zbytečných voleb, ve kterých více než devětadevadesáti procenty vítězili vždy kandidáti Národní fronty.
Ano, Zlatá šedesátá mne zasáhla mnohem více, celé představení je podle mne o level výše. Ale pro mne osobně jsou Šedá sedmdesátá potvrzením trendu, potvrzením toho, že nová, "brněnská", éra Zábradlí bude sakra zajímavá. Těším se na to, těším se, že se povede zopakovat ten cyklus cca sedmi let, kdy divadlo dosáhne a projde svým vrcholem, těším se na druhou a třetí sezonu, která bude nejlepší! A té smíchané divadelní partě upřímně držím palce!
Praha, 12.1.2014
P.S. Jo, a ještě ten ústecký Činoherák! Inu, v jednu chvíli jsem koukal na "svou" Magdalenu Sidonovou, na Kristýnu Maděričovou a hlavně paní Marii Spurnou, kterou jsem před třiceti lety viděl v Rajmontově Goldoniádě právě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Její výstup v přiléhavém trikotu, hmm, to byl silný "divácký" zážitek!! Na Zábradlí jsme nebyli (s jednou či dvěma výjimkami) snad deset let. A přestože jsem si vědom toho, že to k mým herečkám není zrovna galantní, musel jsem se natočit ke K. a postěžovat si na ten svinskej čas....
Tady je tříminutový záznam z Goldoniády - mezi sedícími herci se mihne paní Spurná, ale také mladý Leoš Suchařípa či Tomáš Töpfer...:
https://www.youtube.com/watch?v=TirxA_qdmxY
Žádné komentáře:
Okomentovat