Soubor Nejhodnější medvídci ( https://www.facebook.com/nejhodnejsi.medvidci) jsem vždy vnímal jako intelektuální výhřez nevyužitého intelektuálního potenciálu pološílených vědců, matematiků, fyziků, pro kteréžto tvrzení mi byl důkazem i název divadla. Někde jsem četl vysvětlení vzniku tohoto jména, jedná se o kombinaci původních dvou názvů (zjistím a dodatečně připojím!), což mi připomíná veselou historku z hronovské Čapkárny, kde jsme s principálem Jardou po čtvrté lahvi bohemky řešili název updatovaného divadelního spolku Jitřenka Žatec. Jarda má dodnes někde schovaný papírek, na který vypsal všechny názvy vzešlé z "vnitrostranické" diskuse v Jitřence. Samozřejmě, že v důsledku vlivu povolených tvrdých drog a zakázaných měkkých byla diskuse provázena salvami smíchu rušícími vedle probíhající představení. Ale!! Považuji za mou a K. nehynoucí zásluhu na tom, že se nám podařilo panu principálovi, režisérovi a dramatikovi Jardovi vysvětlit, že v divadle neexistuje demokracie, a tedy že souborem odhlasovaný název "Žoky a štoky" je natolik blbý, že jej jako osvícený tyran musí okamžitě zapomenout! Při páté až šesté lahvi se do nejužšího výběru dostal Vencův návrh na Divadelní spolek "Opera Žatec", který poměrně rychle udolal druhého finalistu, na místě vzniklý návrh na "Divadelní spolek J.K.Tyla Rakovník pomlčka Žatec". Nezainteresovanému to nic neřekne, ale my jsme se ještě nějaký čas po Hronově bavili reakcemi rakovnických, kterým jsme s vážnou tváří vysvětlovali, jaké úsilí nás stálo přesvědčit Jardu, aby tento návrh nevyužil.
Dramatik Levínský si pohrál i s názvem svého kusu, jenž jsem v režii Daniela Vavříka shlédl sólo v závěru roku 2013. Jarda s Jitkou byli ve víru jakýchsi rodinných oslav (chápu, že příbuzní by nepochopili, že místo rodinného sabatu jedou do divadla, a pak samozřejmě chlastat, s tím starým podivínem Burmou, kterého kdysi žatečtí občané obalili dehtem a peřím a odkutáleli jej za hranice žateckého katastru s tím, že se jim už nadále nebude srát do života!). Takže jsem seděl sám na představení, jehož název jsem nechápal. "Doubkowa hole má"?? Tušil jsem, že název nějak souvisí s jménem Doubek, jehož jméno jsem mezi herci divadla NM zaznamenal, ale v představení měly hrát samé ženy?! Až dodatečně mi pan režisér vysvětlil, že se jedná o spojení jmen hlavních představitelek - Kláry Doubkové a Ireny Holemá! Tedy lehký odkaz na Bernhardovo Ritter, Dene, Voss? I zde se hraje o starých rodinných traumatech. Hlavní postavy se dokonce jmenují Irena a Klára, ovšem v opačném gardu. Tedy Irena Holemá hraje Kláru a Klára Doubková Irenu.
Na jevišti se vlastně odehrává ženský román, v němž se prolínají časové roviny od konce 2. světové války po současnost (jeden z důvodů, proč přijdu ještě jednou i s Jardou - jeho Požírači leknínů jsou zcela postaveni na prolínání časových rovin, navíc tedy ještě v realitě a nerealitě). S tím střídáním času si musel umět poradit režisér a samozřejmě herečky nejen v hlavních rolích, protože jejich postavy se pohybují napříč časem v rozsahu padesáti let. Nejuvěřitelněji se to dařilo postavě Kláry. Zaprvé jí pomáhala změna paruk, navíc její tělo je v průběhu let postupně pokrýváno tetováním (tetování je provázkem spojujícím osudy a životní etapy postav). Což podstatně usnadnilo divákovi orientaci v časových rovinách. Ale zadařilo se hlavně kvůli hereckému projevu - nepřehrávanému, civilnímu a sebejistému. Herečka v roli Ireny měla úlohu složitější, protože byla odkázána na "předvedení" stárnutí. Bohužel, jak už to tak bývá, pokud nejste Marvanem, který svou kariéru vystavěl na hraní o generaci starších postav, ne vždy bylo zestárnutí Ireny uvěřitelné. Nevím, jestli je to standardem představení, ale výborná byla "stará" chůva - její představitelka našla přesnou polohu a její přítomnost na jevišti mě vysloveně bavila. Jinak je třeba zdůraznit, že princip inscenování je postaven na přiznání hry - ať je to minimalistická scéna, kterou tvoří řada stejných krychlí, které slouží jako nábytek, bar, stroboskop, motorka a nevím co ještě (údajně mají přesně vypočítaný rozměr tak, aby se celá scéna vešla na milimetr přesně do zájezdové dodávky - inu, vědci...). Neřeší se posunutá paruka, dort vzniká nastříkáním rychle tuhnoucí těsnící pěny, motorku zahraje technik s řídítkami na hlavě (pro mne trochu rušivý moment v závěru hry, který nepříliš konzistentně zapadne do střídmé scény, navíc drama zrovna vrcholí a jediný chlap v roli motorky v tu chvíli na sebe zbytečně strhne pozornost), to vše ale nakonec funguje a drží pohromadě. Pobavil mne i režijní nápad s předěly - zcela v duchu hry, kterou spojuje téma tetování, je technik taky pokryt tetováním - odkrytím části těla vždy divákovi ukáže rok a místo děje (jinak - ach ty přestavby...).
Ale utekl jsem od předlohy a zdůvodnění, proč mluvím o ženském románu. Nejde ani tak o děj, ale o dramatikem Levínským zvolené obecné téma - ženský pohled na svět, na manžely, děti, ženský intimní prostor rozhodování... Dobře to vystihuje naše rodinná replika, kterou používá v jistých situacích K.: "Odcházím na autobus". Kdo prožil a pustil slzu u krásného filmu Hodiny, ten rychle pochopí. Levínského text se točí právě kolem takových rozhodnutí, kolem úlevných ztrát neschopných partnerů, neúlevných ztrát dětí či partnerek v podnikání a nejspíš i lásce, útěků před sebou samým, ale také útěků před Revolučními gardami v poválečném běsnění spodiny, a jak už to v životě bývá, také kolem návratů a nalézání a odpouštění. Levínský ty věty píše s totálním vnořením se do ženského mozku, chce-li někdo, tedy duše. Zapojuje tu ženskou část mozku, která prý opravdu existuje, a teď se mi nechce to ověřovat na netu. Levínský má ženy rád... nebo spíš ženský živel... jak to správně říct? Ten holčičí (ne slepičí!) svět je mu neskutečně blízký a neskutečně jej baví. Jinak by to takhle nemohl napsat. A já mu sakra dobře rozumím! Setkání matky Kláry s dcerou Trudy v nádražní hale, které se vlastně neuskuteční, a jeho popis z pohledu dcery a poté matky, to je přesné! Tedy monology obou žen jsou přesné, jako by to mohl autor zažít a hlavně prožít.
Nejlepší částí hry je, chtělo by se říci - bohužel, úvodní monolog. Ze záplavy slov se vylupuje zážitek malé holky, která s matkou a chůvou utíká před běsnícími Revolučními gardami při poválečném divokém odsunu sudetských Němců. Proč bohužel? Inu, herečce přece jen chvíli trvá, než se dostane do role. Je to silná chvíle, náročná i pro diváka, který se ještě nemá čeho chytit. Vlastně celé drama je postavené na monolozích a dialozích. Dramatických situací netřeba hledat, moc jich v ději není. Ovšem Levínského postavy mluví, vyprávějí, diskutují, povídají tak, že se těšíte na každý další výstup. Někomu je holt dáno!
Teď mě napadlo, že jsem toho moc neřekl o ději... Ale tohle není recenze. Tak si ke Krobům zajděte sami, nejen na Nejhodnější medvídky!! (http://www.divadlonatahu.cz/)
Praha, 4.1.2014
Na jevišti se vlastně odehrává ženský román, v němž se prolínají časové roviny od konce 2. světové války po současnost (jeden z důvodů, proč přijdu ještě jednou i s Jardou - jeho Požírači leknínů jsou zcela postaveni na prolínání časových rovin, navíc tedy ještě v realitě a nerealitě). S tím střídáním času si musel umět poradit režisér a samozřejmě herečky nejen v hlavních rolích, protože jejich postavy se pohybují napříč časem v rozsahu padesáti let. Nejuvěřitelněji se to dařilo postavě Kláry. Zaprvé jí pomáhala změna paruk, navíc její tělo je v průběhu let postupně pokrýváno tetováním (tetování je provázkem spojujícím osudy a životní etapy postav). Což podstatně usnadnilo divákovi orientaci v časových rovinách. Ale zadařilo se hlavně kvůli hereckému projevu - nepřehrávanému, civilnímu a sebejistému. Herečka v roli Ireny měla úlohu složitější, protože byla odkázána na "předvedení" stárnutí. Bohužel, jak už to tak bývá, pokud nejste Marvanem, který svou kariéru vystavěl na hraní o generaci starších postav, ne vždy bylo zestárnutí Ireny uvěřitelné. Nevím, jestli je to standardem představení, ale výborná byla "stará" chůva - její představitelka našla přesnou polohu a její přítomnost na jevišti mě vysloveně bavila. Jinak je třeba zdůraznit, že princip inscenování je postaven na přiznání hry - ať je to minimalistická scéna, kterou tvoří řada stejných krychlí, které slouží jako nábytek, bar, stroboskop, motorka a nevím co ještě (údajně mají přesně vypočítaný rozměr tak, aby se celá scéna vešla na milimetr přesně do zájezdové dodávky - inu, vědci...). Neřeší se posunutá paruka, dort vzniká nastříkáním rychle tuhnoucí těsnící pěny, motorku zahraje technik s řídítkami na hlavě (pro mne trochu rušivý moment v závěru hry, který nepříliš konzistentně zapadne do střídmé scény, navíc drama zrovna vrcholí a jediný chlap v roli motorky v tu chvíli na sebe zbytečně strhne pozornost), to vše ale nakonec funguje a drží pohromadě. Pobavil mne i režijní nápad s předěly - zcela v duchu hry, kterou spojuje téma tetování, je technik taky pokryt tetováním - odkrytím části těla vždy divákovi ukáže rok a místo děje (jinak - ach ty přestavby...).
Ale utekl jsem od předlohy a zdůvodnění, proč mluvím o ženském románu. Nejde ani tak o děj, ale o dramatikem Levínským zvolené obecné téma - ženský pohled na svět, na manžely, děti, ženský intimní prostor rozhodování... Dobře to vystihuje naše rodinná replika, kterou používá v jistých situacích K.: "Odcházím na autobus". Kdo prožil a pustil slzu u krásného filmu Hodiny, ten rychle pochopí. Levínského text se točí právě kolem takových rozhodnutí, kolem úlevných ztrát neschopných partnerů, neúlevných ztrát dětí či partnerek v podnikání a nejspíš i lásce, útěků před sebou samým, ale také útěků před Revolučními gardami v poválečném běsnění spodiny, a jak už to v životě bývá, také kolem návratů a nalézání a odpouštění. Levínský ty věty píše s totálním vnořením se do ženského mozku, chce-li někdo, tedy duše. Zapojuje tu ženskou část mozku, která prý opravdu existuje, a teď se mi nechce to ověřovat na netu. Levínský má ženy rád... nebo spíš ženský živel... jak to správně říct? Ten holčičí (ne slepičí!) svět je mu neskutečně blízký a neskutečně jej baví. Jinak by to takhle nemohl napsat. A já mu sakra dobře rozumím! Setkání matky Kláry s dcerou Trudy v nádražní hale, které se vlastně neuskuteční, a jeho popis z pohledu dcery a poté matky, to je přesné! Tedy monology obou žen jsou přesné, jako by to mohl autor zažít a hlavně prožít.
Nejlepší částí hry je, chtělo by se říci - bohužel, úvodní monolog. Ze záplavy slov se vylupuje zážitek malé holky, která s matkou a chůvou utíká před běsnícími Revolučními gardami při poválečném divokém odsunu sudetských Němců. Proč bohužel? Inu, herečce přece jen chvíli trvá, než se dostane do role. Je to silná chvíle, náročná i pro diváka, který se ještě nemá čeho chytit. Vlastně celé drama je postavené na monolozích a dialozích. Dramatických situací netřeba hledat, moc jich v ději není. Ovšem Levínského postavy mluví, vyprávějí, diskutují, povídají tak, že se těšíte na každý další výstup. Někomu je holt dáno!
Teď mě napadlo, že jsem toho moc neřekl o ději... Ale tohle není recenze. Tak si ke Krobům zajděte sami, nejen na Nejhodnější medvídky!! (http://www.divadlonatahu.cz/)
Praha, 4.1.2014
P.S. A když už si je beru do huby, tady je taky Opera Žatec!
https://www.facebook.com/operazatec
http://www.operazatec.cz/
https://www.facebook.com/operazatec
http://www.operazatec.cz/
Žádné komentáře:
Okomentovat