I was running for the door
I had to find the passage
back to the place I was before.
Relax, said the night man
We are programed to receive,
You can check out any time you like,
but you can never leave
The Eagles, 1976
Těžko komukoliv, kdo nezažil, vyprávět něco o konci sedmdesátých let. Takže o té šedivé době z nejšedivějších nebudu trousit zbytečně slov. Ušetřím je na popis zániku mého soukromého pomníku těch dnů v centru rodného města, zániku jistě ne usherovských rozměrů, protože přece jen, kde by se na ostrohu nad Ohří vzal bezedný močál. Ale i tento zánik spustilo dávné prokletí, jež se vsákne do omítky a nejde odstranit bez narušení podstaty látky.
Do hlavní chodby prvního patra žateckého muzea jsem se chodíval dívat na dávný plán centra města. Plán se zakreslenými půdorysy domů a jejich parcel kolem starého rynku (nebo ringu, ringplatzu, chcete-li) nebyl ničím zvláštní. Snad jen rozhodnutím dávného mapovače vepsat na každý dům jméno jeho majitele. Pročítal jsem si pečlivě ta jména. Ne, že bych pak hledal či studoval osudy těch patricijských rodin, obchodníků s chmelem, majitelů honosných domů s podloubím, auslágy kvelbů, cukráren a koloniálů v přízemí, průjezdy do dvorů a bohatě vybavených domácností v prvním a často i druhém patře. Osudy těch zmizelých lidí jsou předvídatelné - Auswitz nebo naopak východní fronta, Postoloprty, odsun...
Z hotelových restaurací dvou honosných hotelů v západní řadě domů na žateckém náměstí jsem zažil už jen tu v hotelu Družba. Na Andělu pamatuji jen rádoby moderní bufáč (stejně to byl klasickej stojžer!), který nahradil původní, kdysi honosnou restauraci s vysokými štukovými stropy. S Andělem mám spojenu takovou nejistou, zamlženou vzpomínku. Mám pocit, že jsem se tu několikrát potkal s tátou nad vlašákem či ruským vejcem a točenou žateckou desítkou. Tehdy nepříliš podstatná a nijak zvláštní situace, žili jsme nakonec oba v jednom provinčním městě. Zpětně... no, však víte, zpětně je to z jakýchsi nesdělitelných iracionálních důvodů vzpomínka z nejpodstatnějších!
Hotelem California byla však nezapomenutelná Družba! Původně hotel moderního střihu Hanslik. I toto jméno bylo vepsáno v tom starém plánu. Po poválečném vymístění majitele získal hotel jméno, jehož se starší generace držela i po dalším přejmenování, tedy ze Stalingradu na neškodnou Družbu. Přitom jméno hotelu Stalingrad se zapsalo zlatým písmem do boje mladého židovského státu o přežití. V letech 1947 až 1948 zde bydleli piloti a technici Hagany. V Žatci se tehdy cvičilo na 300 dobrovolníků k nadcházejícím vítězným leteckým bitvám nad Středním Východem. Poslední bojová letadla odlétala ze Žatce ještě v časném létě roku 1948.
Zatímco generace našich studentských předchůdců na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyhledávala obskurní špeluňky jako byl hostinec Baterie, výčep U Bórla, temná Volyňačka nebo periferní Slávie, naše generace gympláků druhé poloviny sedmdesátých let už měla rypáky zase trochu nahoru. Takže my jsme své oblíbené stoly měli v kdysi prvoligové hotelové restauraci Družba. Družba byla naším bludištěm Hotelu California i kosteleckým Beránkem. Ovšem naštěstí (nebo naneštěstí?) bez onoho literárního přesahu. Točila se zde plzeň, a k tataráku za šestnáct korun nám tu dělali dvacet topinek, aby se z jedné porce najedl celý stůl. Do restaurace se vcházelo dveřmi z průchodu. Těmi prvními po levé straně. Ty vzdálenější dveře vedly do výčepu, který byl ve stylu dobrých hotelových restaurací oddělen od vlastního sálu ještě jednou místností, což nejspíše v dobách prvorepublikového blahobytu byla přípravna, prostor pro nažehlené číšníky, aby si zde kompletovali objednávky bohatých obchodníku s chmelem. Výčepu se za nás přezdívalo Klub, a vstup sem měli jen privilegovaní - dělný lid, který se zde zašíval před svými mistry a vedoucími.
Ve vstupním prostoru jsem ještě zažil fungující šatnu. Už tehdy na mne působila zcela nepatřičně, jako by ji sem nějaký šprýmař přenesl z hotelu Modrá hvězda na Příkopech, asi jako andělé přenesli Svatou chýši z Nazaretu do Loreta. Naproti šatně schody do horních pater, kde jsem nikdy nebyl. Předpokládám, že vlastní recepce musela být až v prvním patře, protože dole pro ni nebylo místo. Až druhé dveře vedly do sálu. Naše místa byla právě zde, hned za dveřmi, u velkých stolů zasunutých do takových kupátek. I zde ale bylo ostění ze vzácných dýh a obrovská zrcadla přes celé stěny. V té době se ještě obsluha snažila udržovat zdání luxusu, takže letitý koberec býval aspoň vyluxován. Na stolech ubrusy. Restaurace tak budila zdání prostoru vhodného pro naši intelektuálně laděnou skupinu, žádný pajzl, nedýchatelný vzduch a potácení se lopat z nákladového nádraží, šroubárny či padání ožralých všudypřítomných lampasáků.
Při pivu v Družbě jsme dospívali a blížili se k maturitě. Slavili jsme zde své narozeniny, líbali se s holkama z vyšších ročníků, sem jsem pospíchal skoro z každého rande s Janou, abych stihl ještě pár piv před zavíračkou. Tady jsme se stavovali na pivo před tím, než jsme světácky vyrazili do klubu SSM Junior na pravidelnou diskotéku. Tady jsme se scházeli celý maturitní týden, abychom probrali, jak dopadli spolužáci a zapili ten opojný pocit, že to máme za sebou, a teď už přijdou jenom ty radosti dospělých.
Nevím, kdy se vydrolil ten zásadní kamínek z omítky nad schody Hanslikova hotelu, ten kamínek, který byl tím pověstným break pointem, za kterým už není návratu. Nikdo z nás jej samozřejmě nezaregistroval. Nejdříve se navždy zatáhly zaprané záclonky šatny a na schodech se objevil zákaz vstupu do horních pater. Pak se pomršily odpady na záchodcích, takže naše moč se mísila už na jejich podlaze, načež obsluha zjistila, že nemá cenu luxovat tiché červené koberce. Konečný úpadek byl neodvratný. Ten třicetiletý proces degenerace se exponenciálně vyhrotil v několika měsících.
Falešnou naději dostal hotel v rámci malé privatizace pár let po konečném uzavření, ale to už byly jen zoufalé záškuby chcípající kobyly. Přes nemytá okna jsem záhy zaznamenal, že po obrovských zrcadlech zmizelo i dřevěné ostění. Po letech se objevila na oknech prkna a železná armovací síť. Provizorní střecha kryje celou budovu dodnes, aby se úplně nerozsypala.
Můj hotel California se tak drolí dál, stejně tak se dál drolí moje vzpomínky, které se kdysi zdály být nevymazatelné, jako se zdála být nesmrtelnými naše adolescentní přátelství. But I checked out a long time ago and I had to leave....
Praha, 24.1.2014
Z hotelových restaurací dvou honosných hotelů v západní řadě domů na žateckém náměstí jsem zažil už jen tu v hotelu Družba. Na Andělu pamatuji jen rádoby moderní bufáč (stejně to byl klasickej stojžer!), který nahradil původní, kdysi honosnou restauraci s vysokými štukovými stropy. S Andělem mám spojenu takovou nejistou, zamlženou vzpomínku. Mám pocit, že jsem se tu několikrát potkal s tátou nad vlašákem či ruským vejcem a točenou žateckou desítkou. Tehdy nepříliš podstatná a nijak zvláštní situace, žili jsme nakonec oba v jednom provinčním městě. Zpětně... no, však víte, zpětně je to z jakýchsi nesdělitelných iracionálních důvodů vzpomínka z nejpodstatnějších!
Hotelem California byla však nezapomenutelná Družba! Původně hotel moderního střihu Hanslik. I toto jméno bylo vepsáno v tom starém plánu. Po poválečném vymístění majitele získal hotel jméno, jehož se starší generace držela i po dalším přejmenování, tedy ze Stalingradu na neškodnou Družbu. Přitom jméno hotelu Stalingrad se zapsalo zlatým písmem do boje mladého židovského státu o přežití. V letech 1947 až 1948 zde bydleli piloti a technici Hagany. V Žatci se tehdy cvičilo na 300 dobrovolníků k nadcházejícím vítězným leteckým bitvám nad Středním Východem. Poslední bojová letadla odlétala ze Žatce ještě v časném létě roku 1948.
Zatímco generace našich studentských předchůdců na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyhledávala obskurní špeluňky jako byl hostinec Baterie, výčep U Bórla, temná Volyňačka nebo periferní Slávie, naše generace gympláků druhé poloviny sedmdesátých let už měla rypáky zase trochu nahoru. Takže my jsme své oblíbené stoly měli v kdysi prvoligové hotelové restauraci Družba. Družba byla naším bludištěm Hotelu California i kosteleckým Beránkem. Ovšem naštěstí (nebo naneštěstí?) bez onoho literárního přesahu. Točila se zde plzeň, a k tataráku za šestnáct korun nám tu dělali dvacet topinek, aby se z jedné porce najedl celý stůl. Do restaurace se vcházelo dveřmi z průchodu. Těmi prvními po levé straně. Ty vzdálenější dveře vedly do výčepu, který byl ve stylu dobrých hotelových restaurací oddělen od vlastního sálu ještě jednou místností, což nejspíše v dobách prvorepublikového blahobytu byla přípravna, prostor pro nažehlené číšníky, aby si zde kompletovali objednávky bohatých obchodníku s chmelem. Výčepu se za nás přezdívalo Klub, a vstup sem měli jen privilegovaní - dělný lid, který se zde zašíval před svými mistry a vedoucími.
Ve vstupním prostoru jsem ještě zažil fungující šatnu. Už tehdy na mne působila zcela nepatřičně, jako by ji sem nějaký šprýmař přenesl z hotelu Modrá hvězda na Příkopech, asi jako andělé přenesli Svatou chýši z Nazaretu do Loreta. Naproti šatně schody do horních pater, kde jsem nikdy nebyl. Předpokládám, že vlastní recepce musela být až v prvním patře, protože dole pro ni nebylo místo. Až druhé dveře vedly do sálu. Naše místa byla právě zde, hned za dveřmi, u velkých stolů zasunutých do takových kupátek. I zde ale bylo ostění ze vzácných dýh a obrovská zrcadla přes celé stěny. V té době se ještě obsluha snažila udržovat zdání luxusu, takže letitý koberec býval aspoň vyluxován. Na stolech ubrusy. Restaurace tak budila zdání prostoru vhodného pro naši intelektuálně laděnou skupinu, žádný pajzl, nedýchatelný vzduch a potácení se lopat z nákladového nádraží, šroubárny či padání ožralých všudypřítomných lampasáků.
Při pivu v Družbě jsme dospívali a blížili se k maturitě. Slavili jsme zde své narozeniny, líbali se s holkama z vyšších ročníků, sem jsem pospíchal skoro z každého rande s Janou, abych stihl ještě pár piv před zavíračkou. Tady jsme se stavovali na pivo před tím, než jsme světácky vyrazili do klubu SSM Junior na pravidelnou diskotéku. Tady jsme se scházeli celý maturitní týden, abychom probrali, jak dopadli spolužáci a zapili ten opojný pocit, že to máme za sebou, a teď už přijdou jenom ty radosti dospělých.
Nevím, kdy se vydrolil ten zásadní kamínek z omítky nad schody Hanslikova hotelu, ten kamínek, který byl tím pověstným break pointem, za kterým už není návratu. Nikdo z nás jej samozřejmě nezaregistroval. Nejdříve se navždy zatáhly zaprané záclonky šatny a na schodech se objevil zákaz vstupu do horních pater. Pak se pomršily odpady na záchodcích, takže naše moč se mísila už na jejich podlaze, načež obsluha zjistila, že nemá cenu luxovat tiché červené koberce. Konečný úpadek byl neodvratný. Ten třicetiletý proces degenerace se exponenciálně vyhrotil v několika měsících.
Falešnou naději dostal hotel v rámci malé privatizace pár let po konečném uzavření, ale to už byly jen zoufalé záškuby chcípající kobyly. Přes nemytá okna jsem záhy zaznamenal, že po obrovských zrcadlech zmizelo i dřevěné ostění. Po letech se objevila na oknech prkna a železná armovací síť. Provizorní střecha kryje celou budovu dodnes, aby se úplně nerozsypala.
Můj hotel California se tak drolí dál, stejně tak se dál drolí moje vzpomínky, které se kdysi zdály být nevymazatelné, jako se zdála být nesmrtelnými naše adolescentní přátelství. But I checked out a long time ago and I had to leave....
Praha, 24.1.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat