Burmův blog: Studoval jsem na četaře

Když do korun stromů nočního parku kolem Schichtovy vily svítila okna velitelské kanceláře katedry války*) ústeckého pajďáku, bylo jasné, že vševojsková i jiná tělesa armád Varšavské smlouvy mají pohotovost. U červeného telefonu tak musel trávit noc i jeden z velitelů katedry vojenské přípravy, kde jsme my, budoucí učitelé vyhýbající se prezenční vojenské službě, byli katedrálně a vojensky připravováni pro případ soudného atomového dne.

Těmi veliteli byl soudruh major Janda a soudruh podplukovník Rypl. Dvě postavy, jež nemohly být odlišnější. Malý, obtloustlý, paťatý a proplešlý major vedle až aristokraticky propnutého vysokého důstojníka z podstaty a přesvědčení. Není zcela jasné, kde se na vaňovské chlapecké koleji umístěné do vily majitele mýdlárny, budoucí Setuzy, vzala tato nesourodá dvojice. Surreálná pochodová cvičení vysokoškolských zoufalců v nepadnoucích mantlech doplňoval vrtulník Mi-2 na vstupní terase, ale také bojové nástěnky "vkusně" zakomponované mezi historizující interiérové štuky (viz níže dokumentární foto).

Noční pohotovost ve vaňovské kanceláři vojenské katedry bývala dlouhá, takže čas od času se stalo, že mjr. Janda čekal, až bouchnou mohutné vstupní dveře a v nich se objeví Jindřich nebo já navracející se z Hnáty či střekovské vinárny. Soudruzi lampasáci měli stále plnou lednici kvalitního chlastu a podplukovník kouřil tehdy mně cenově zcela nedostupné cigarety, jichž měl plný šuplík do zásoby. Takže jsem za pokuřování voňavých cigaret usrkával finskou vodku nebo kubánský rum, a posloužil jako ucho prodejné děvky plněné lampasáckými historkami. Spravedlivě je třeba dodat, že major Janda býval veselým a vtipným společníkem. Na druhou stranu byl schopen mne druhý den ráno při nástupu poslat do města k holiči, když se mu nezdála být dost krátká délka mého vlasu. To byl vůbec bazální požadavek na studenta vojenské katedry - vypadat jako debil! Zameškaný čas se samozřejmě musel nahradit – a pamětníci vědí, že patnáctka jela do centra nekonečně dlouho.

Katedra vojenské přípravy byl neskutečný opruz. Paralyzujícím strachem z dvouleté vojny jen čas od času probleskly zlidšťující okamžiky – například když kluci z národky přišly ostříhaní dohola. Byl z toho hrozný malér. Ani ne tak u našich lampasáků, jako na fakultě. Nakonec vše vyšumělo, protože ten paradox byl příliš do nebe volající – fakultní bolševici se vyčerpávali bojem proti studentským máničkám, a tak nemohli náhle přešaltovat na holohlavce. Těžko dnešním studentům vysvětlovat, proč mého kamaráda nepustil soudruh děkan ke státním zkouškám, když k nim přišel s mařenou (mařena = dlouhé vlasy až na záda). Ale lidská tvář zvítězila, nechali jej opakovat pátý ročník!

Mezi třeťáky a čtvrťáky, tedy aspoň těmi normálními, se po dlouhá léta předávala nezpochybnitelná tradice – večer před vojnou se chodilo chlastat. Ne jen tak do hospody, ale opravdu chlastat, pokud možno nadoraz. Jen v tomto okamžiku se projevila prozřetelnost těch několika blbů, mezi něž jsem patřil, a kteří se dobrovolně přihlásili na vaňovskou kolej (a tak se na dva roky a mnoho kilometrů vzdálili od centrální koleje na Klíši, kde bylo deset pater budoucích učitelek!! - nejenom fyzikářek a podsaditých učitelek základů techniky, ale i naivních a vstřícných národkářek, pružných tělocvikářek, češtinářek se sloupkem knih na nočním stolku či alternativních vlasatic z výtvarky ve svetru na nahém těle). V kalném předválečném ránu jsme ale ušetřili minimálně hodinu spánku. Což pár kluků z Klíše využívalo, takže přes přísný zákaz se vždy večer před vojnou vnutili na nějakou vaňovskou volnou postel. Přesto se čas od času stávalo, že některý z kolegů usnul již při nástupu a v polospánku hodil tzv. tlamu na škvárové cvičiště. Největším trestem za noční bujarost pak byla nutnost přežít nekonečné hodiny vojenské teorie a její zapisování do přísně utajených vojenských sešitů. Ty jsme měli, čemuž taky nikdo neuvěří, protažené šňůrkou a zapečetěné tak, aby z nich nešly vytrhnout a posléze odprodat západní diverzní centrále stránky s poznámkami o motoru a draku přepravního vrtulníku Mi-8, či výpisky ze základního vojenského řádu Zákl-Ř-1.

Měl jsem štěstí, že při zkouškách v rámci závěrečného měsíčního soustředění na prostějovském letišti jsem prospěl na jedna. Jedničku jsem měl určitě z pochodové přípravy (jsem totiž rozený přehlídkový voják nejen postavou, ale hlavně mi na rozdíl od autistů z národky nedělalo problém rozpoznat rozkazy vlevo či vpravo bok). S obrovskou dávkou štěstí jsem prošel i z technické přípravy, protože den před zkouškou mi při mariáši fyzikáři vysvětlili, jak ve vrtulníku funguje protipožární systém, a já si tuto otázku opravdu vytáhl. No a jakousi vojenskou teorii, což byla znalost základních řádů a podobně, jsem prostě okecal. Tato jednička (buďme k sobě upřímní, pomohly mi k ní i ty předchozí noční sedánky u červeného telefonu Varšavské smlouvy) způsobila, že se žoldem 180 korun československých jsem po studiích nastoupil ke stíhacímu pluku (takže znalost protipožárního systému vrtulníku mi byla na nic) s hodností četař absolvent. To už je ale jiný příběh a úplně jiná sranda.

Praha, 31.3.2014

*) Vysvětlivka pro mladší ročníky: za komunismu studující mladí mužové nemuseli před studiem absolvovat dvouletou prezenční vojenskou službu, ovšem toto zásadní ohrožení bezpečnosti socialistické vlasti bylo vyváženo tím, že v průběhu studia museli chlapci po dva roky navštěvovat tzv. katedru vojenské přípravy, tj. navštěvovat jednou týdně výcvik ve vojenských mundůrech a s vojenským sestřihem. Kdo katedru války absolvoval, odkroutil si po studiích jeden rok jako tzv. absík, špagát, špagi… v nějaké poddůstojnické funkci. Kdo neabsolvoval, nastoupil jako vojín na klasickou dvouletou vojnu.