Konečně jsem se dočkal - znal jsem takovou situaci jen z doslechu či četby: představení skončí, diváci sedí a nejsou schopni pohybu. Herci stojí na hraně forbíny a rozpačitě pozorují rozsvěcující se hlediště... A pak přijde výbuch potlesku.
Třetím představením v "novém" divadle Na Zábradlí byla Viceníkové dramatizace dopisů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Divadelní hře Korespondence V+W opět v Mikuláškově režii jsem se chtěl vyhnout. Nechápal jsem proč dramatizovat korespondenci, jak vůbec přenést dopisový dialog na jeviště, proč zrovna Werich, jehož jsem považoval za uzavřenou kapitolu (pro mne). Ale po shlédnutí Zlatých šedesátých (dramatizace deníků Pavla Juráčka) a Šedých sedmdesátých (krutě jednoznačná smutná groteska doplněná monologem vražedkyně Hepnarové) bylo celkem logické, že jsem už neodporoval, když K. přišla s objednávkou lístků na Korespondenci V+W.
O přestávce jsem pozoroval spoustu mladých, kteří se na Zábradlí opět vrací. Už z toho jsem měl velkou radost, ale hlavně mě napadlo, že shlédnutí výše uvedených představení je tak strašně důležité, protože díky tomu mladí pochopí tu hnusnou dobu... Jenže pak jsem si uvědomil, že slova, věty, řazení vjemů a dojmů valících se z jeviště jsou především o osobních tragédiích. Ano, je tu nějaká objektivní skutečnost, historická souvislost, ale ty osobní osudy odřené dopisovým zestručněním a ještě přesáté autorkou dramatizace jsou najednou silné samy o sobě.
Věk Viceníkové a Mikuláška je totiž zárukou, že jejich přístup ke korespondenci V+W je zcela oproštěn od všech těch nánosů obdivu, povinné úcty, znechucení z moudrých klaunů, nekritické adorace Osvobozeného divadla, poslouchání desek s hudbou Orchestru Jaroslava Ježka, poslechu nahrávek rozhovorů či vzpomínek "Tati, vyprávěj" (nezbytné součásti intelektuálně a antikomunisticky zaměřených rodin v letech po sovětské okupaci), vzpomínek na antichartu a pověstných záběrů Československé televize z hlediště ND, od povinného vánočního sledování "Uspořené libry" v letech polistopadových, panelákových plakátků "Když už člověk jednou je..." a tisíců výroků o lidské blbosti, četby "Tak jsem tu s tím vápnem, pane Werichu" na nečitelném samizdatovém průklepáku... Jsem vděčný té partě Brňáků dnes už z pražského Anenského náměstí za to, že jsem byl přitom, když se jim úspěšně podařilo otlouct, ne všechnu, ale aspoň velkou část té sádry natřené falešným bronzem. A udělali to tak, že v onen večer došlo ke kolektivnímu vyražení dechu celého hlediště.
Přestože jsem si jist, že Zlatá šedesátá jsou oprávněně ceněným vrcholem letošní sezóny, holt je třeba uznat, že čtvrteční představení Korespondence V+W patřilo k těm životně výjimečným, kdy se sešlo více než obvyklé množství faktorů nutných pro výjimečný sukces. Tentokrát to prostě sedlo zcela nadvýjimečně.
A tak po mnoha letech, které uplynuly od tragického konce Léblovské éry, kdy jsme bez dechu sedávali s K. po představení v divadelním baru a rozdýchávali Ivanovovu sebevraždu či závěrečný monolog Magdalény Sidonové ze Strýčka Váni, znovu jsme tento čtvrtek vylezli na letité "naše" barové sedačky odstrčené v rohu u zeleného pultu, objednali víno a chlebíčky a nechávali odeznít rozbouřené emoce. A užívali si toho pocitu - jsme zase zpátky!
Praha, 15.3.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat