Typický vrcholový klínovecký smrk je sporý jako mongolský koník, přikrčený, navíc mu velice často chybí špička. Na tom se za posledních čtyřicet padesát let nic nezměnilo. Vrchol Klínovce a návětrná, západní strana této hory už opravdu vypadá horsky ošlehaně! Kdysi, bude to za chvíli padesát let, mne na ulámané vršky zakrslých klínoveckých smrků upozornil táta.
Můj otec měl jednu nádhernou vlastnost. Dokázal z prosté procházky udělat dobrodružnou výpravu. Proto mi tak rozuměl, když jsem v pozdních klukovských letech plánoval a realizoval za jeho doprovodu výpravy do okolí naší krušnohorské chalupy. Tyto výpravy jsem dokumentoval, zaznamenával na svitkovém filmu 6x9 svou kamerou Corina východoněmecké výroby za 120,- Kčs. A na levný balicí papír tužkou črtal mapy objevovaných míst. A vůbec nejraději pro tato místa vymýšlel jména - Bílá voda pro celou zimu zamrzlý potok, jména První a Vysoký pro pusté kopce za Dolní Halží. Táta se tím bavil se mnou. Vyrobil mi pravý (!!) indiánský totem, katapult na sněhové koule (podle nefunkčního návodu z Pionýrské stezky), stožár na vlajku, i posed ve větvích staré lípy. No a zimními vichry zurážené vršky smrků na vrcholu Klínovce mi někdy v šesti letech ukazoval, jako bych byl svědkem sluncem osvícené stěny Matterhornu. To jsou holt chvíle, které se do pěti či šestileté mysli zaryjí jaksi nafurt.
Není divu, že při každé jízdě stařičkou pomalou lanovkou podél Dámské modré sjezdovky a červené Pařezovky vidím snad všechny uražené špičky smrků v dosahu mých stařeckých očí! Takže táta na té trojsedačce sedí se mnou, za což mu zrovna dvakrát nejsem vděčný, jsa sentimentální jak stará černoška! Nemluvě o tom, že záhy se přede mnou na vrcholu objeví typická silueta televizního vysílače, který naší rodině po dlouhá léta sloužil pro předpovídání počasí (byl-li vidět, byl to příslib slunečného počasí, častěji ovšem vidět nebyl, což predikovalo další zamlžený víkend v nekonečné řadě zamlžených krušnohorských víkendů). Později se vynoří i rozhledna horského hotelu Klínovec, teď už opravená - no jasně, měl bych tam vzít Matěje, sám jsem tam vlastně nikdy nebyl!!
Zato pod rozhlednou, v hotelové restauraci, jsem v raném dětství strávil času víc, než by se dnes sociálním pracovnicím zdálo být vhodné!! Býval to nejspíše poměrně luxusní podnik (nyní vyrabovaný a zabedněný). Nikdy nezapomenu na obrovského vycpaného medvěda v recepci! Až po letech, kdy jsem koncem devadesátých let ještě funkční restauraci navštívil s K., jsem uzřel, že se jednalo o vypelichanou potvoru sotva metr a půl vysokou. Také prostor restaurace se jaksi zdrcnul, a byvší rozlehlá hala, kterou vidím ve vzpomínkách celou v bílém (nejspíše díky bílým ubrusům, které mi byly tak do výše očí), se proměnila v přeplněný kumbál. Zde jsem s o rok starší Zuzkou naházel spoustu korun do jukeboxu, hrstičky korun od strejdy Oldy, Zuzčiného otce a také vyhlášeného žateckého zubaře. Oba i s krásnou Martou záhy před ruskými tanky utekli a zmizeli v Kanadě a už jsem je nikdy neviděl.
Musely to být bohatýrské pitky. Zatímco starší bratr pokoušel osud na černé sjezdovce příznačně pojmenované U zabitýho, rodičové využívali mírného luxusu horské restaurace s pocitem, že teď, téměř dvacet let od tzv. vítězného února, už konečně mohou žít, že se nic (a nikomu nic) nemůže stát. Bylo jim pár let přes třicet a měli ty nejlepší.... a měli mít ty nejlepší roky před sebou.
Nejspíš jsem magor. Tak jsem, to vím nejen já, ale prozradím na sebe věc, která to jenom potvrzuje. Kdo zná klínoveckou Dámskou sjezdovku, vybaví si tu ostrou zatáčku kousek pod vrcholem. Když jsme tady naposledy před mnoha lety s tátou lyžovali, v údolí už bylo pokročilé jaro. Sníh tehdy nerozhrnovaly rolby, takže v dolních částech sjezdovek už chyběl, tudíž nejezdily vleky. Nevadilo nám to, sjížděli jsme po Dámské právě jen do první ostré zatáčky, tady sundali lyže a vydali se pěšky nahoru. Dodnes, když tudy jedu, zastavuji na stejném místě. Samozřejmě, že to je proto, že si tu musím poprvé odpočinout. Samozřejmě...
Klínovec, 11.3.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat