Burmův blog: Čertova skála a pekelné příběhy

„Čertova skála se tam prý říkalo proto, že tam jednou šel myslivec, měl v kapse flašku čerta, zakopl o skálu, čert vypadl, vylil se, no a od těch dob to byla opravdu Čertova skála. Druhá, střízlivější verze praví, že čert měl za noc postavit přes Berounku most, aby si odnesl dceru z Rybárny. Ale do rozbřesku a kohoutího kokrhání to nestačil, a tak utřel nos.“

Ota Pavel, Souboj o štiky

Pohádku o Čertově skále mi poprvé vyprávěla babička Jarmila. Střídala jí s pověstí o Kněžské skále – s pohádkou o kněžně, jejíž zkamenělou podobu lze dodnes spatřit nad štičí tůní v záhybu Berounky. Příběh o zlé kněžně znám v několika zmatečných verzích. Problikávají mezi prvními rozvědčickými vzpomínkami spolu s mihotavým světlem lampy a vůní petroleje. To pověst o Čertovce se přece jen mnohem snáze udrží v rámcích daných klasickou českou pohádkou. Zlo = čert, dobro = krásná dcera, chytrost vítězí nad čáry a peklem… Samozřejmě vždy záleželo na vypravěči – které motivy vypíchnul, které potlačil! Babička kladla důraz na líného převozníka, který by zaprodal svou dceru i horoucímu peklu. Táta se více soustředil na pekelné detaily, plivání síry, pukání skály. Když stejný příběh dnes vyprávím svým dětem já, vychází mi převozník z Kouřimecké rybárny spíše jako hodný trouba, a u chytré dcery se soustředím především na její popis – sedmnáctiletá plavovláska s vlasy vyšisovanými sluníčkem, opálenými pihovatými tvářemi, vykasanou sukní… a tak vůbec!

Jedná se o pověst pradávnou, písemně zaznamenanou již v polovině devatenáctého století. I naši rodinu tenhle čertovský příběh spojuje napříč generacemi. Babička jej slyšela od svých rodičů a vyprávěla jej svým synům. Táta při vyprávění usínal uprostřed věty, už když na chatě uspával coby malého kluka mne, zatímco se v hospodě, vedle u Čoličů nebo u Šlahounků rozjížděl víkendový mejdan. A stejně usínal, když už dávno po období mejdanů vyprávěl stejnou pohádku vnoučatům. Já v současné době vyprávím nejmladší dceři zjednodušenou verzi. Ale už jsem také musel slíbit, že příští rok se na Čertovu skálu vypravíme. Matěj se těší, že Adélce ukáže obrovské balvany, o které se pod mohutnou, více než sto metrů vysokou skalní stěnou, rozbíjí jarní povodně. A to jsou právě ty zbytky čertova mostu, na kterém chtěl líný převozník vybírat mýtné výměnou za svou dceru. Opravdu, z jistého úhlu pohledu oba obří kameny vypadají jako zbytek mostních pilířů. Poučený pozorovatel ví, že zvláštní tvar balvanů je dán jedním z mnoha geologických jevů, které krásné údolí Berounky formovaly. Kdysi se v těchto místech po mořském dně rozlévaly mocné proudy žhavé lávy. Působením mořské vody láva netuhla rovnoměrně, a tak vznikaly odolnější polštářové útvary. A dva takové obří kamenné polštáře leží pod skálou v řece, přičemž svým tvarem a polohou odjakživa podněcují lidskou představivost a fantazii.

Starodávná Kouřimecká rybárna stojí naproti Čertovce dodnes. Můžeme si o ní přečíst i v povídkách Oty Pavla, který sem několik let jezdil potkávat ryby. Zde se nejspíš dozvěděl o Fialovém poustevníkovi Matouškovi zpod Týřovických skal, které jsou odtud na dohled proti proudu. Bývalý přívoz, který pobral i celý povoz, na břehu pod rybárnou už nenajdeme. Jen prastarý dub tu stojí jako svědek časů dávno zmizelých, svědek řady lidských osudů a mnoha divokých povodní.

K mohutné, více než sto metrů vysoké stěně Čertovy skály, se nejsnáze lze dostat ze strany severní, od Hracholusk, odkud vede k vrcholu skály pohodlná lesní cesta. Protože je skála sama i její okolí přísně chráněnou rezervací, nevedou sem žádné značené turistické trasy. Z úzké asfaltky, která vede z Hracholusk k hájovně na Křiništi, je třeba u hájovny odbočit k lesu, kde se cesta na jednom místě rozbíhá do čtyř směrů. K vrcholku skály vede ovšem jen jedna! Skála je schovaná dole za lesem. Jak to, že „dole“? Inu, je to dáno tím, že veškeré vrchy, kopce, hluboká údolí a inverzní rokle vznikly endogenními silami, tedy především působením tekoucí vody. A tak až nevelká, ale trpělivá Berounka se postupně zařezávala do plochého terénu, aby odkryla důkazy dávného běsnění živlů – nejen Joachimem Barrandem proslavená naleziště dávných zkamenělin, z nichž trilobit se stal poznávacím znakem zdejší geologické suboblasti, ale také opravdu čertovsky pekelnými horotvornými procesy vzniklé Týřovické a Nezabudické skály, Čertovu a Kněžskou skálu, skály U Eremita a u ústí Klucné, a mnoho dalších červenohnědých skal, jejichž zabarvení naznačuje přítomnost síranů. Pyritonosné břidlice byly od středověku zdrojem kyseliny sírové. Na Křivoklátsko pronikla těžba v 17. století, kdy se i v údolí „našeho“ Skřivánčího potoka břidlice těžily, aby se zpracovaly v kyzovnách. Odtud z dlouhých hromad nalámaných břidlic odtékal vitriolový louh až dolů do údolí do gypsáren, kde přeměněn na kyselinu sírovou sloužil k výrobě sádry. Takže nakonec tomu není tak dávno, co dnešní biosférická rezervace UNESCO opravdu páchla peklem, sírou a čertovinou!

Příběh čertovského mostu u Kouřimecké rybárny, pro jehož vystavění byl stanoven opravdu kritický termín – jedna noc, končí vzbuzením kohouta. Jehož zakokrhání, jak je obecně známo, plaší smrt a vítá ráno. Už jako malému klukovi mi připadalo docela nepatřičné, a k čertovi dost nespravedlivé, že tak úctyhodné dílo, jako je postavení mostu během jediné noci, je překaženo tak jednoduchou ochcávkou – vzbuzením blbého kohouta… Ale když to vezmeme kolem a kolem, není ten konec příběhu vlastně nejvíc ze života?

Praha, 7.10.2014

Kouřimecká rybárna s přívozem