Cestou z žateckého kina Moskva, kde
právě skončila projekce Formanova Amadea, jsem v kritickém období končící
adolescence pochopil, že jsem odsouzen k průměrnosti. Chtěl-li bych toto
vyjádření změkčit, napíšu – akceptoval jsem, že mým posláním je plavat
v mainstreamu. Amadeovi tudíž vděčím za jedno ze zásadních životních
prozření. Nezkoumám, jestli toto zjištění, které mi cestou domů na sídliště Jih
došlo už na začátku Hájkovy ulice, bylo pozitivní či negativní. Jednoznačně
pozitivním určitě bylo vědomí toho, že přesto nemám nikomu co vyčítat, nemusím
se vůči nikomu vymezovat, a případná závist by mě vyžrala tak, že zbude jen
dutá skořápka.
Amadea na divadle jsem pak viděl až po mnoha letech v divadle Pod
Palmovkou. Klasickou inscenaci Shafferovy hry s Langošem v hlavní
roli. Utkvěla mi v hlavě jen šílenou nevyvážeností hereckých výkonů. Letos
na jaře neprozřetelně vyslovené přání vidět Morávkovu inscenaci Amadea
v Huse na provázku, s Donutilem seniorem v roli Salieriho, a
Donutilem juniorem v roli Amadea, vybudilo K. k neskutečnému
organizačnímu úsilí. Na zcela vyprodané představení sehnala lístky díky opakovanému
ukecávání paní pokladní po telefonu. Když lístky konečně dorazily, dávno jsem
na pochvalné recenze zapomněl, takže jsem na vstupenky nechápavě hleděl
s otázkou, proč mám jít „na Donutila“, a ještě k tomu v Brně?!
Když si stačí pustit televizi, koupit jakýkoliv časopis, nebo otevřít
konzervu…! Čím mě asi tak tenhle sluha dvou pánů může překvapit?
Byla to naše první Morávkova režie. A velký zážitek! Mladý (dodám
obligátní – nejen věkem!) soubor Provázku to hrnul s neskutečnou energií.
Morávek nenechal herce chvíli stát, na jevišti se stále něco dělo, hrála i
lampa za oknem do Petrské ulice, zábradlí na balkoně, kumbál jevištních
techniků…. Drobný detail s mísou (čokoládových) Mozartových koulí účelně
smotal provázek propojení se současností. Až po surreálné kutálení obřích
zlatých koulí kolem mrazivě stylizovaného hromadného hrobu s Mozartem
zasypaným vápnem. Junior hrál na doraz, bez přehrávání, jeho nekašírované mládí
zásadně přispělo k uvěřitelnosti všech poloh supertalentovaného
adolescenta, lítostivého sebezahleděnce, opuštěného nešťastníka
pronásledovaného vlastním hyperaktivním mozkem… A do Konstance Simony Zmrzlé
jsem se prostě zamiloval! Jinak to nešlo!
A Senior? Nakonec jsem se na něj docela těšil. Vždyť jsem viděl tak málo
bardů českého divadla v akci na jevišti! Bohužel, už před začátkem bylo
jasné, že představení bude mít mnoho, možná všechny aspekty představení
pražského umělce pro autobusové zájezdy. Značná část publika očividně přijela
na Donutila, takže smích v prvním obraze, v němž jediném byl Donutil
namaskován na starce pronásledovaného výčitkami, byl ještě to nejmenší. Horší
bylo neošklivit si mistrovu dikci, tak profláklou, a tak nemístnou. Či jeho neukázněnost
ve chvílích odstoupení od role, to známé „pomrkávání“ do hlediště (až mě
napadlo, že Morávek to tak chtěl, že mistr se podřídil režijnímu záměru
vytvořit současný příměr génia průměrnosti přímo v civilní osobě hereckého
představitele!). Ale lid vrněl blahem -
táto, teď se na mě podíval! Až mě mrzelo, že Morávek nenasázel víc
lascivností, víc sprostých slov, víc souloží… Chcete mistra, tak bum, tady máte,
teta, holý kozy; bum, dalším „čurákem“ strejci mezi parohy, my vám dáme Třikrát
s… Ale to už je jen mé nespravedlivé volání po inscenačním teroru Haril,
Svatých Dorot, o trnavském Solitudu nemluvě!
Amadeus v Huse na provázku je velké, impozantní divadlo. Škoda, že
cesta do Brna trvá tolik let. Jinak je nutné, aby Brno přišlo do Prahy. Třeba
aby jako tým z brněnské Reduty úspěšně obsadilo pražské Zábradlí!
Praha, Brno, 21.9.2014
Krásná Simona Zmrzlá:
Žádné komentáře:
Okomentovat