pondělí 10. listopadu 2014

Rezignace bulharského cara


       Zítra, 11. listopadu, to bude 25 let, co jsem se v Rudém právu dočetl o rezignaci Todora Živkova (mladší si vygůglují) z předchozího dne. Čím to, že se mi vybavuje zrovna tato, v kontextu tehdejších změn a z dnešního pohledu celkem nepodstatná událost? Proč zrovna tento fakt mi utkvěl v paměti? Proč si pamatuji detaily té chvíle, vůni, možná i rychlost větru, teplotu, tlak a rosný bod?
       Tu Rudou krávu jsem tehdy četl na břehu Lipenské nádrže. Bylo těsně před polednem, a já se musel do oběda postarat o děti, se kterými jsem na Lipně trávil coby mladý (venkovský) učitel třítýdenní školu v přírodě (mladší si opět vygůglují!). Byla totiž sobota, a tudíž neprobíhala dopolední výuka.
       Rok osmdesát devět se chýlil ke konci, čistý šumavský příjem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy (google!!) se mi sice snažil vnutit něco málo naděje, ale mé časně pubertální prohlédnutí po přečtení Sekyry, Jednoho dne Ivana Děnysoviče, 1984, Ako chutí moc či sebraných Reportérů objevených na dně skříně na chalupě rodičů už bylo notně přenošené a k nepřečkání a beznadějně dlouhé. Sígři ze šestky pobíhali po břehu jezera, zatímco já pečlivě louskal každé písmenko, abych za ním zahlédl signál, znamení, že už, UŽ!! Přece když už to ruplo i v Bulharsku?! Chápete, i V BULHARSKU!!
       Dětem to bylo zcela ukradené, byly rády, že je učitel pustil „na volno“, ale zároveň mě třídní výlupci neustále obtěžovali nesmyslnými dotazy a poznámkami. Takže když jsem přes rozevřené noviny zaslechl další blbou otázku: „Soudruhu, můžeme se jít koupat?“, odsekl jsem, ať se hlavně neutopí! Dál jsem se zabýval úvahami nad tím, proč se zrovna v Československu komunisti drží tak neotřesitelně. Že by zkušenost z osmašedesátého? Vítr se lehce opíral do stránek ústředního tiskového orgánu komunistické strany. Rozměrné stránky dnes nepoužívaného, tzv. světového formátu, mne pravidelně pleskaly do tváře, cítil jsem, jak se tiskařská čerň mísí s podzimní vůní rybiny a tlejících řas. Ticho opuštěného břehu rušilo pokřikování dětí…
       Z nasraného zamyšlení mě vyrušil zvláštní pocit. Něco nebylo v pořádku. Znáte tu situaci, kdy se čas zpomalí, v matrixu cosi zaskřípe a podvědomí zavětří jak vyplašený kolouch… Vzápětí jsem si uvědomil, že je ticho! Sakra podezřelé ticho! Sklonil jsem noviny… Vzpomínka na ten pohled mě studí dodnes – půlka šesté Á se 11. listopadu 1989 koupala v lipenském jezeře!!
       Dobrá, nikdo se nesnažil kraulem přeplavat na druhý břeh, pár metrů od břehu postávali kluci, kteří mi to „dali sežrat“ a opravdu sundali kalhoty. Někteří si je jen vyhrnuli, a potichoučku nakráčeli do vln šumavské přehrady. Holky, mrchy, stály na břehu a tiše se mi chechtaly. Pozorně sledovaly, jak tahle akce dopadne. Tehdy poprvé mě napadlo, že moje dědičná dispozice kardiaka by se mohla projevit už v tak mladém věku! Nepřirozeně klidný jsem je vypakoval z vody a hnal na ubytovnu. Všichni, včetně mne, nakonec tu podzimní koupačku přežili ve zdraví.
       Čekalo mne ještě deset dní na Lipně, a jen šest dní čekání na drcnutí, kterým se nesmyslný systém svalil. Doba se pohnula a přišly měsíce, kdy se události valily takovým kalupem, že se mi téměř slily do jedné pestré šmouhy. Z té řady důležitých dat té doby si díky svým koupajícím se žákům zcela neomylně a jistě pamatuji to nejblbější – den rezignace bulharského komunistického cara. No a co. Stejně i zítra ráno, až se probudím, si jako většinu dní po předchozích 25 let šťastně řeknu: „JSOU V PRDELI!!“
Praha, 10.11.2014, Lipno 11.10.1989

Žádné komentáře:

Okomentovat