Zítra, 11. listopadu, to bude 25 let, co
jsem se v Rudém právu dočetl o rezignaci Todora Živkova (mladší si
vygůglují) z předchozího dne. Čím to, že se mi vybavuje zrovna tato,
v kontextu tehdejších změn a z dnešního pohledu celkem nepodstatná
událost? Proč zrovna tento fakt mi utkvěl v paměti? Proč si pamatuji
detaily té chvíle, vůni, možná i rychlost větru, teplotu, tlak a rosný bod?
Tu Rudou krávu jsem tehdy četl na břehu
Lipenské nádrže. Bylo těsně před polednem, a já se musel do oběda postarat o
děti, se kterými jsem na Lipně trávil coby mladý (venkovský) učitel třítýdenní
školu v přírodě (mladší si opět vygůglují!). Byla totiž sobota, a tudíž
neprobíhala dopolední výuka.
Rok osmdesát devět se chýlil ke konci,
čistý šumavský příjem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy (google!!) se mi sice
snažil vnutit něco málo naděje, ale mé časně pubertální prohlédnutí po přečtení
Sekyry, Jednoho dne Ivana Děnysoviče, 1984, Ako chutí moc či sebraných
Reportérů objevených na dně skříně na chalupě rodičů už bylo notně přenošené a k nepřečkání
a beznadějně dlouhé. Sígři ze šestky pobíhali po břehu jezera, zatímco já
pečlivě louskal každé písmenko, abych za ním zahlédl signál, znamení, že už,
UŽ!! Přece když už to ruplo i v Bulharsku?! Chápete, i V BULHARSKU!!
Dětem to bylo zcela ukradené, byly rády,
že je učitel pustil „na volno“, ale zároveň mě třídní výlupci neustále
obtěžovali nesmyslnými dotazy a poznámkami. Takže když jsem přes rozevřené noviny
zaslechl další blbou otázku: „Soudruhu, můžeme se jít koupat?“, odsekl jsem, ať se hlavně
neutopí! Dál jsem se zabýval úvahami nad tím, proč se zrovna
v Československu komunisti drží tak neotřesitelně. Že by zkušenost z osmašedesátého?
Vítr se lehce opíral do stránek ústředního tiskového orgánu komunistické strany.
Rozměrné stránky dnes nepoužívaného, tzv. světového formátu, mne pravidelně
pleskaly do tváře, cítil jsem, jak se tiskařská čerň mísí s podzimní vůní
rybiny a tlejících řas. Ticho opuštěného břehu rušilo pokřikování dětí…
Z nasraného zamyšlení mě vyrušil
zvláštní pocit. Něco nebylo v pořádku. Znáte tu situaci, kdy se čas
zpomalí, v matrixu cosi zaskřípe a podvědomí zavětří jak vyplašený
kolouch… Vzápětí jsem si uvědomil, že je ticho! Sakra podezřelé ticho! Sklonil
jsem noviny… Vzpomínka na ten pohled mě studí dodnes – půlka šesté Á se 11. listopadu
1989 koupala v lipenském jezeře!!
Dobrá, nikdo se nesnažil kraulem
přeplavat na druhý břeh, pár metrů od břehu postávali kluci, kteří mi to „dali
sežrat“ a opravdu sundali kalhoty. Někteří si je jen vyhrnuli, a potichoučku
nakráčeli do vln šumavské přehrady. Holky, mrchy, stály na břehu a tiše se mi
chechtaly. Pozorně sledovaly, jak tahle akce dopadne. Tehdy poprvé mě napadlo,
že moje dědičná dispozice kardiaka by se mohla projevit už v tak mladém
věku! Nepřirozeně klidný jsem je vypakoval z vody a hnal na ubytovnu. Všichni,
včetně mne, nakonec tu podzimní koupačku přežili ve zdraví.
Čekalo mne ještě deset dní na Lipně, a jen
šest dní čekání na drcnutí, kterým se nesmyslný systém svalil. Doba se pohnula
a přišly měsíce, kdy se události valily takovým kalupem, že se mi téměř slily
do jedné pestré šmouhy. Z té řady důležitých dat té doby si díky svým
koupajícím se žákům zcela neomylně a jistě pamatuji to nejblbější – den rezignace
bulharského komunistického cara. No a co. Stejně i zítra ráno, až se probudím,
si jako většinu dní po předchozích 25 let šťastně řeknu: „JSOU V PRDELI!!“
Praha, 10.11.2014, Lipno 11.10.1989
Žádné komentáře:
Okomentovat