Aussig

V roce 1981 už byla podstatná část starého ústeckého centra zbořená. Komunisté starej Aussig prostě vyhodili do povětří. Bum!! Z útulného náměstí vyrobili apelplatz s pověstnou největší betonovou vanou na světě, s nekonečnou mozaikou úspěchů rudého dělnictva, hornictva a chemictva. Úspěchů, jež byly všudypřítomné a rozeznatelné všemi smysly – pestrobarevnou říčkou Bílinou, mastnou hladinou Labe a mastnými sazemi na zimní bundě, dusotem nekonečných uhelných vlaků podél vaňovského zdymadla a hlavně čpícím pachem chemičky i Úžína, dýmu z hald od Chabařovic i smradu z ohřátých olejů ze Šichtovky na střekovské straně.

    A přesto ve zmrzačených ulicích osekaných střelmistry a bagry zůstávaly záchytné body. Pro chlapy po šichtě, studenty po zkoušce, máničky vonící startkama a nakyslým zlaťákem. Uzavřenost kdysi Páralova Ústí jako by kyvadlem šedivého bezčasí tlačila lidi do houfu. A tak na Hnátě nad klíšskou kolejí roznášel Zdeněk pivo studentům, co seděli vedle učňů z chemičky i chlapů po šichtě, co se jim nechtělo domů. Typické cinkání štuců, jímž na Chaloupce pan Pril vybízel k dopíjení drahého plzeňského, se neslo mezi stoly obsazenými přepestrou ústeckou společností studentů, šlapek, kontrášů v civilu ze šesté správy StB z nedaleké mezinárodní telefonní ústředny. Lepší společnost se scházela v Budvarce za divadlem nad plzeňským gulášem, z paneláků Kamenného vršku to bylo kousek ke Karlu IV., kde mne Markéta seznámila s Jarkem, do kytary se mlátilo v pajzlu Pod hradem. A holky se vodily do vinárny na Střekov! Protože odtamtud už později večer nejel žádný autobus, takže se muselo jít spát na vaňovskou klučičí kolej! Finančně nejhorší dopad do skromných studentských rozpočtů měly ranní dojezdy v baru hotelu Bohemia (gin-fizz za 15,- Kčs!!), v Mikulandské vinárně či v Berjozce, odkud se odcházelo v době, kdy se na hlavním apelplatzu u autobusových zastávek řadil dav nasraného dělnictva spěchajícího na ranní směnu do Spolchemie.

     A ty bufety! Ústeckým Automatem Svět byla Severka pod fakultou, kde bylo možné posedět s Čuňasem - vedoucím katedry geografie, oblíbenou to fakultní postavou. Do níže položeného Hraničáře zašli jen ti nejodvážnější, tam šlo při konzumaci staletých vlašáků o život! Do nóbl Bohemky se chodilo na kulajdu a vynikající limonádu jugooranž. Na bramborák jen do Jirchářů k nádraží, a na chlupatý knedlíky zase do Severu na náměstí… A když přivezl na vaňovskou kolej Vítek pstruhy, jezdilo se patnáctkou pro lahváče do stánku na starý autobusák.

     Nedávno jsem narazil na několik fotek tehdejších ústeckých odstřelů. Většina jich proběhla ještě před mým příchodem na studia, takže si už vybavuji jen obrovské volné plochy, na nichž ne zrovna zběsilým tempem vyrůstaly paneláky a stavby tzv. občanské vybavenosti tak typické pro bezpohlavní reálný socialismus. Například na těchto dvou fotkách je hromadný odstřel snad největšího bloku domů v republice – v dolní části tehdejší Fučíkovy ulice nad muzeem.

    Vlevo za parčíkem začíná Brněnská ulice (ne podle Brna, ale podle Brné!!), kde jsem se potkal s nedospělci mužského pohlaví z celé republiky. S Mártym z Bydžova, který po prvním semestru zmizel, abychom se po letech znovu potkali a konečně skamarádili.  S Uriášem z Pacova, naivní venkovskou máničkou s obrázkem Jimmyho Page nad postelí. S René Skalickým, synem prominenta krajského formátu, který vypadal tak, jak se jmenoval – v osmnácti lehce prošedivělé skráně, štíhlá, mírně prohnutá postava aristokrata, pečlivá a permanentně lehce ironická dikce. Pavel řečený Vojín Šimpach se svými falešnými omluvenkami – výměnnými lékařskými poukazy ukradenými otci, libereckému gynekologovi (doklady o návštěvě gynekologické ordinace procházely Šimpachovi až do děkanátu z anály, pak už jej bylo možno potkávat jen jako průvodčího nákladních vlaků).  Na posteli posedával Rosťa, nemluvná mánička věčně skloněná nad šachovnicí a další rozehranou partií s přeslušným Radkem, nejchytřejším a nejtalentovanějším matikářem z ročníku. Potkal jsem tu ale i Josefa z Aše, stále usměvavého fotbalistu, normálního kluka, za jehož normálnost jsem býval dost vděčnej.

    V pravém dolním rohu obou fotografií je jasně vidět prodejna Teplé uzeniny. Zde jsme se několikrát týdně vydatně zásobovali trampským cigárem, zdejší nejlevnější uzeninou. Těch pár korun se vždycky našlo (většinou se vrátili lahve od sodovek, protože voda z vodovodu se v dolním Ústí opravdu pít nedala!), popřípadě vysypal na stůl drobné ten z nás, kdo byl zrovna finančně saturován. Trampské cigáro mělo obrovskou výhodu – dalo se v jednom kuse nasoukat do konvice na čaj, ánžto jiné nádoby, ve které bychom uzeninu ohřály, k dispozici nebylo.

    V největším pokoji horního patra jsem naposledy v životě zažil radosti klukovské společnosti. Ne pánské, protože na rozdíl ode mne byli kluci čerstvě po maturitě, bylo jim osmnáct a poprvé byli od maminky. Takže se na horní cimře hrál nejenom fotbal, ale také tenis s plovákem ze splachovadla, celonoční turnaje v mariáši, odbíjená přes improvizovanou síť ze Šimpachova obinadla… Esenbáci na nás přišli jen jednou! Bylo zřejmé, že tato bezstarostná společnost nemůže projít přes první jednosemestrální zkoušku z matematické analýzy. A tak doktor Zdráhal, úspěšný orientační běžec, se velice rychle zorientoval a úspěšně vylil značnou část matematického osazenstva koleje Brněnská. Ve druháku se pár zbylých nastěhovalo na centrální klíšskou kolej. A to už byl úplně jiný příběh.

  Přidám ještě jednu fotku - tyto domy musely ustoupit krajskému výboru strany. Úplně vpravo vykukuje mocná báň tak zvané „zelené školy“. Zde někdy od třeťáku či čtvrťáku sídlila katedra matematiky, tudíž zde probíhaly nejdrsnější souboje o přežití… Jindřich prošel statistikou jen proto, že nechal v indexu fotografii své krásné a ne zcela oblečené dívky… Na chodbě katedry mají kořeny mé problémy s arytmií, srdečním tlakem, nízkým sebevědomím a schizofrenií (pocitem, který se periodiky vracel vždy před zkouškovým obdobím - že mě chce kdosi zničit!!).

    Původně jsem chtěl psát o tom, jak se komunisti rozhodli s pomocí semtexu přeměnit jedno staré město. Jejich představa přeměny ovšem konvenovala s jejich ostatními činnostmi a taky tak dopadla – město nenávratně zničili.  Nakonec mi z té obžaloby reálného socialismu zase vyšel sentimentální článek plný vzpomínek. S tím ovšem těžko co pořídím, jsa sentimentální jak stará černoška… tedy Afroameričanka.

Praha, 14.12.2014