Podzimní
mezidobí, v Krušných horách sakra dlouhé, bylo ve znamení mlh, námrazy,
výpadků elektrického proudu, vlezlého vlhka, nekonečných cest od garáže a ke
garáži, kouře z cigaret Clea mísícího se s vůní čerstvě namleté kávy
v balíčcích „Balíren obchodu Kolín“ zakoupené při příjezdu
v měděneckém konzumu, cinkání lahváčů v tátově batohu a… a taky černobílých
sobotních Sportovních odpolední v Československé televizi.
Těch deset, jedenáct víkendů od října do
adventu se vyznačovalo vynuceným klidem. Dřevo na zimu bylo vyskládáno, uhlí
složeno, nafta přečerpána ruční pumpou do sudů s hakenkrajcem, co tu ve
stodole zbyly ještě po Němcích. Do vánoc bylo ještě daleko, sníh z prvních
nadílek vydržel zatím jen nahoře u Bláhů pod lesem, pár čísel tajícího sněhu
leželo taky při cestičce ke studánce, kam jsme chodili pro vodu někdy od půlky
listopadu, když klesla hladina v hořejší studni u Dřeváku. Na procházky to
v té nehostinné době opravdu nebylo. Celodenní šero, vlhké počasí a
polštáře mokré černé nesekané trávy nás většinou spolehlivě udržely uvnitř
vyhřáté chalupy.
A tak po sobotním obědě přicházela matčina
obligátní otázka na otce – vezmeš si kafe nahoru? To „nahoru“ znamenalo do
prvního patra do tzv. „televizáku“ – pokoje, kam se chodívalo sledovat vysílání
Zelenkovy televize. Protože však televizní Sportovní odpoledne začínalo až ve
tři hodiny, stačil si táta kafe vypít v kuchyni a ještě si zdřímnul na
gauči pod bakelitovým rádiem Philips. Zatím už nahoře hořelo v nafťácích,
které mimo tepla vydávaly i lehkou vůni texaských petrolejových polí.
Jakmile se otec vydal do sklepa pro
lahváče, byl to pro mne jednoznačný signál pro přesun k televizi.
Nejčastěji byl samozřejmě hokej - takové strhující zápasy Dukly Trenčín s
Motorem České Budějovice, nebo Tesly Pardubice s Duklou Jihlava přímo
pasovaly k mlžným depresivním odpoledním. Ale taky se vysílaly závody motorek
do strmého vrchu, nohejbal, motocross, ragby ze škvárového hřiště v Říčanech či na
Tatranu, badminton, kolová s bratry Pospíšilovými s krasojízdou o
přestávkách či mistrovství republiky v pinčesu. Jo, vysoké podání Milana
Orlowského či mátožný pohyb vysokého Kunze jsou nezapomenutelné. Tehdy jsem znal
i naše reprezentantky v moderní gymnastice!! Strašně se mi líbila Zuzana
Záveská, i když častěji vyhrávala Daniela Bošanská (nebo to bylo naopak?). A jaký půvab měl na černobílé
obrazovce takový zimní cyklocross, nebo plochá dráha, o bugginách kroužících po
poli nemluvě. Znal jsem sestavy prvoligových basketbalových týmů, pamatuji si
brněnského pivotmana Bobrovského či Petláka ze Slovanu Bratislava. Čuměli jsme
prostě na všechno. Bylo to rozhodně napínavější než večerní estrády
s Goťákem či Bohdalkou.
A tak jsme s tátou seděli u našeho
kulatého stolu, jak zapomenutí rytíři, co nemají potřebu cokoliv komentovat.
Zpočátku jsem si listoval Čtyřlístkem nebo Pionýrskou stezkou, posléze jsem
přešel na Reportéry, co naši pietně uchovávali ve skříni pokoje zvaného Růžák
(podle šílených tapet, co táta někde dostal a bylo mu líto je vyhodit). Po čase
jsem chodil do sklepa pro pivo otci i sobě. A tak ubíhalo bezčasí, které jsem
tehdy, celkem pochopitelně, moc nevnímal. Jen když mám dnes výčitky, že jsem
zase nevymyslel pro synka dostatečně bohatý program, bleskne mi hlavou – třeba
jednou bude vzpomínat právě na ty chvíle, kdy jsem po něm nic nechtěl, kdy jsme
spolu prostě jen byli.
Praha, 8.12.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat