Jelito

    Tak já, čuně nenajezený, právě spořádal jelito od řezníka s kysaným zelím, a k tomu jsem si skočil vedle do vinotéky pro půllitřík portugalu. Až dodatečně mi došlo, čeho všeho jsem se, já hovado nehodné, dopustil... Od řezníka jsem si nejenom nevzal stvrzenku, a teď mi vrtá hlavou, kdo koho by měl podle nového zákona udat - já řezníka, nebo řezník mne, protože napříště budu jako spotřebitel povinen si stvrzenku převzít! Ale dokonce jsem si nevyžádal ani přehled alergenů, potvrzení o původu prasete a veterinární kontrole nemluvě!!

    Navíc jsem zcela znehodnotil investici ministerstva zemědělství ve výši 600 MIO CZK do kampaně za kupování českých výrobků, protože jsem bezmyšlenkovitě místo českého zakoupil maďarské kysané zelí (nedivil bych se, kdyby byla tato kampaň hrazena z evropských fondů, čímž by se kruh evropské solidarity úžasně uzavřel). Při nákupu vína do mého oblíbeného skleněného džbánku jsme se s mým vinotékařem impulsivně obejmuli a propukli v pláč... Bude se nám stýskat!!

    A tak příští rok si jelito koupím už jen v nadnárodním supermarketu,  který bude odebírat zboží jen od jediného správného dodavatele, tuším, že se bude jmenovat Agrofert. Jelito se bude jmenovat Echt český dědečkův blutwurst, bude hygienicky zabaleno v igelitu a ochranné atmosféře umožňující prodloužit trvanlivost jelita až na dva roky. Integrální součástí balení bude knížečka se seznamem alergenů, podrobným popisem složení včetně chemických značek, popisem rodokmenu prasete a rodinných poměrů dovozce sóji, samozřejmě včetně ověřené kopie dokladu o povolení Evropské komise použít geneticky modifikovanou sóju. Zároveň zde bude výčet rizik spojených s přípravou jelita (spálení, opaření, průjem...) spolu s komiksem  podrobně znázorňujícím postup při první pomoci a malým balíčkem se sterilním obinadlem a mastí proti popáleninám (hádejte, kdo ji bude výrobci exkluzivně dodávat... bingo!).

    Kysané zelí si budu muset odpustit, protože v roce 2016 budou nově nastaveny regulace pro pěstování zelí dle Nařízení Evropské unie číslo 123/EU/2016. Polsko svým razantním postupem vymění svou podporu zákazu šíření vinic mimo Francii a Itálii za vhodně (pro Polsko) nastavené kvóty pěstování zelí. Po vystoupení paní Merkelové, které bude obsahovat jednoznačnou hrozbu zastavení výroby škodovek v Mladé Boleslavi, pokud Svaz zahrádkářů ČR neupustí od své stávkové pohotovosti, dojde během jednoho roku k totálnímu rozvratu českého zelinářství. Samozřejmě s výjimkou podniku Zelí Agrofert a.s., který si vyjedná výjimku pro vývoz zelí na Ukrajinu coby strategické suroviny.

    A víno? Na víno rezignuji také, protože bych pro něj musel zajet do specializované a licencované prodejny Víno-fert na kraji Prahy. Zde bych sice dostal svůj starý známý stáčený portugal, ale nesměl bych zapomenout na bumážku, pardon - potvrzení z národního výboru, ech, chci říci z Úřadu městské části, že jsem sociálně adaptovaný a konzumace alkoholu neohrozí můj sociální status, pozici v zaměstnání a vývoj mých sociálkou již odebraných dětí (sousedka mne udala, když jsem se snažil na balkoně vypěstovat dvě rostlinky tabáku). A upřímně, moje norština není ještě na takové úrovni, abych riskoval, že mi soudružka Fredriksen zakáže používat slovesa...

Praha, 23.2.2015

Požitkáři Na zábradlí (s vyloučením veřejnosti)

Druhá sezóna „Brňáků“ v Divadle Na zábradlí pokračuje jízdou ve velkém stylu. Tandem Viceníková – Mikulášek pro svou hru Požitkáři (režie Mikulášek, dramaturgie Viceníková, jako autoři uvedeni oba dva) zvolili Sartrovské téma posmrtného očistce. Zatímco Sartre ovšem trestá nekonečnem s vyloučením okolního světa, tedy veřejnosti, v Požitkářích sledujeme směsku zoufalců v čekárně na třetí smrt – první smrt je okamžik úmrtí, druhá smrt je okamžik pohřbu, tedy rozloučení, třetí smrt nastává v okamžiku, kdy si na zemřelého někdo naposledy vzpomene.

Hra je naplněna odkazy, připomínkami, zmínkami… Je to typické představení, které bych chtěl vidět ještě jednou – ne proto, že jsem se z něj posadil na prdel, ale protože bych potřeboval některé situace prožít znovu. Jsem si jist, že spoustu detailů mi uniklo, řada situací nedocvakla. Odbočka – mám moc rád současný styl tištěných programů Divadla Na zábradlí. Knížečky, krásně vyvedené obsahově i graficky, rezignují na přímé zmínky o daném představení. Jsou souborem textů, odkazů a zmínek „na dané téma“. Domnívám se ovšem, že diváci, tedy především já, by si Požitkáře užili mnohem více už napoprvé, pokud by tentokrát jeden krátký odstaveček v programu byl věnován přímo hře. Samozřejmě nemyslím přímo jejímu výkladu či podrobnému popisu autorského záměru! Ale mne osobně by třeba hodně pomohlo krátké sdělení – proč. Proč? Proč zrovna toto téma?

Už jsem si zvykl na brilantní dialogy, jednoznačné postavy, vydařené pointy atd. této autorské, dvojice. O to více mne rušil nedotažený princip, na němž je celá hra postavena. Třetí smrt…? Jsme-li odsouzeni k čekání na úplné zapomenutí, a to je oním nesnesitelným očistcem, jak k tomu přijdou ti, na které vzpomínáme s láskou? A tak se mi půlku představení honí hlavou myšlenky, zatímco se jedna postava za druhou snaží opustit nekonečné bytí nejrůznějšími sebevražednými pokusy.

Letitý televizní záznam Duškova představení Čtyř dohod (Miguel Ruiz) doprovázejí němé záběry lidí v prostých životních situacích. Poškrábaný filmový pás tunelem sta let přenáší podobu lidí z přibližně dvacátých let minulého století. Při posledním hltání tohoto představení mi to najednou docvaklo, propojilo se s Požitkáři. Všichni ti lidé hrající si s dětmi, zdobící vánoční stromeček, koupající se pod splavem, korzující po nábřeží…., všichni jsou mrtví. A zapomenutí. Zcela, úplně a s konečnou platností! Je třeba tohoto stavu, abychom došli (věčného) klidu? Nebo je to jen drobná banalita perfektně obalená přešikovnými autory…? Netroufám si posoudit. Přesto jsem nebyl zklamán. Požitkáři nejsou, podle mne, vlajkovou lodí letošní sezony Na zábradlí. Ale určitě opět podpořili mou chuť vidět od úžasných lidí z Anenského náměstí toho co nejvíc!

Tak, a málem bych zapomněl!! Kdyby fakt nic, ale nic jiného, tak scéna Marka Cpina pro tuto inscenaci je prostě úžasná – na malé jeviště Zábradlí se vejde prosklená přístupová chodba s toaletami o půlpatro vysunutá nad společenský salon. Prostor je efektně a efektivně vyplněn po celé představení. Žádné samoúčelné úlety, jako například Cpinem umístěný monitor doprostřed jeviště v Mikuláškově Kafkovi ´24 v Dejvickém. Jo, a ještě jeden podstatný detail – Jana Plodková je v tom představení neuvěřitelně krásná!

Klínovec, 29.1.2015

P.S. Dodatek z konce března: Marek Cpin obdržel za scénografii k Požitkářům Cenu kritiky za rok 2014!

Mandlování nekrytých bankocetlí

Tak podle Astona (Neviditelný pes) je chystané mandlování nekrytých eur výsostně politické téma. Tak politické, že se ho politické strany štítí. Tedy aspoň ty relevantní. O chrlení peněžní krve bylo napsáno snad vše – naše ČNB, a teď obdobně ECB, dokazuje, jak šedivá je teorie kravaťáků horních pater honosných budov, a jak zelený je strom globalizovaného života.

Ale nechme diskusí o předražené dovolené či zbytečně drahém benzínu. Chtěl jsem psát o osobní zkušenosti s (ne)politizací problému, který hýbe a bude další desetiletí hýbat našim intimním žitím, aniž bychom měli šanci se před svým údělem kde v Evropě vrtnout. Před pár dny jsem seděl na jednání na poměrně vysoké úrovni. Tématem byl dopad nové bankovní regulace do českého prostředí. Úhelným kamenem evropské bankovní regulace je tzv. směrnice CRD IV a nařízení CRR. Již těmito mnohasetstránkovými dokumenty byl výrazně zvýšen tzv. kapitálový poměr. Tedy zatíženy banky – ovšem stabilní a vyfutrované české jsou ještě vysoko nad tímto požadavkem s prstem v nose. Na rozdíl od ostatních evropských bank. Od letošního roku ovšem přibude další požadavek, který se týká bohulibého úmyslu zabránit budoucí sanaci bank z veřejných peněz. Tomuto požadavku se říká MREL a stanovuje dodatečné nároky na tzv. způsobilé závazky bankovních domů. Jedná se o pasiva, která by byla v případě sešupu banky do procesu tzv. resoluce, totální záchrany, použita pro rekonstrukci kapitálu. Poté, co by regulátor sáhnul na prachy akcionářům, pokud by to k rekapitalizaci nestačilo, dál by pokračoval „dlouhými“ vklady korporátních klientů, odloženými odměnami managementu, závazky v rámci skupiny po určitě době splatnosti, ale především snížením hodnoty bankou vydaných nezajištěných dluhopisů.

Ovšem české banky (tedy české dcery!) jsou financovány především a hlavně takřka nevyčerpatelnými pasivy v podobě klientských vkladů, pojištěných, a tedy nezpůsobilých pro rekapitalizaci (což je zcela v pořádku!). Z čehož plyne, že na rozdíl od ostatních evropských bank, které neustále bojují s dostatkem zdrojů, jsou české banky stabilní, solidně kapitalizované, a přitom ještě ziskové,…. v důsledku toho ovšem mají v podstatě tragický nedostatek způsobilých pasiv, jimiž by pokryly nový požadavek MREL. Pointa? Aby české banky (tedy především ty systémové, silná čtyřka) splnily nesmyslný požadavek, budou se muset pustit do dobrodružství s vydáváním nezajištěných (tedy pro banky především drahých) dluhopisů (nemluvě o tom, že je otázka, co to udělá s dluhopisovým trhem, když se na něm více méně v jednom okamžiku objeví třeba za 200 miliard seniorních nezajištěných bondů?!?!).

Když na tom zmíněném jednání všichni mlčeli, nedalo mi to, abych se nezeptal, co s touhle kafkárnou budou dělat státní i nezávislé orgány (dobrá, nebudu chodit kolem horké kaše – ptal jsem se, co s tím bude dělat ministerstvo financí a národní banka). Nejdříve jsem si vyslechl, že se mnou určitě nikdo nebude diskutovat o deficitu demokratických postupů v EU a podobné kecy (jako bych se na to ptal). Ovšem pak bylo konstatováno, že pro pana ministra je požadavek MREL něco tak nepochopitelného, že nelze očekávat, že by se, třeba v rámci ECOFINU, nějak ozval (přestože v důsledku se bude jednat o zásek do celé ekonomiky)! A ČNB se jako regulátor přece nemůže znemožnit tím, že sám proti regulaci vystoupí… Jak v takové atmosféře nepochopení problému, obklopen mimoidy, čekat, že by se našla aspoň nepatrná vůle problém politizovat?

Takže zoufalé banky se pokusí přesvědčit zbytek Evropy, že požadavek MREL bude mít pro českou bankovní industrii zcela opačný, než zamýšlený dopad. Místo ochrany trhu přinese jeho rozkolísání, místo stability systémových bank přinese jejich nestabilitu, která se samozřejmě projeví na nestabilitě celého trhu… Hádejte, jak to dopadne!!

A tak si říkám – ano, banky jsou takovými New York Rangers současné Evropy – všichni je potřebují, protože Národní Hospodářská Liga by bez nich byla na odpis, ale nikdo je nemá rád! Ale jak to vypadá v ostatních oblastech hospodářství? Jiných regulací? Ale třeba i kultury? Jdou i ostatní regulace proti smyslu a logice našeho žití? A jak dlouho vydrží to obecné smíření s něčím, co osudově přijímáme? Kvůli bankám se nikdo ani neuprdne… Kvůli čemu tedy? A ustojíme pak ten smrad? Bůh s námi (i s námi ateisty!!).

Praha, 24.1.2015

Rok ve 43 vteřinách

Z té záplavy fotografií vybral automat na googlovském úložišti fotek a videí. Celkem trefně.

Praha. 31.12.2014

Aussig

V roce 1981 už byla podstatná část starého ústeckého centra zbořená. Komunisté starej Aussig prostě vyhodili do povětří. Bum!! Z útulného náměstí vyrobili apelplatz s pověstnou největší betonovou vanou na světě, s nekonečnou mozaikou úspěchů rudého dělnictva, hornictva a chemictva. Úspěchů, jež byly všudypřítomné a rozeznatelné všemi smysly – pestrobarevnou říčkou Bílinou, mastnou hladinou Labe a mastnými sazemi na zimní bundě, dusotem nekonečných uhelných vlaků podél vaňovského zdymadla a hlavně čpícím pachem chemičky i Úžína, dýmu z hald od Chabařovic i smradu z ohřátých olejů ze Šichtovky na střekovské straně.

    A přesto ve zmrzačených ulicích osekaných střelmistry a bagry zůstávaly záchytné body. Pro chlapy po šichtě, studenty po zkoušce, máničky vonící startkama a nakyslým zlaťákem. Uzavřenost kdysi Páralova Ústí jako by kyvadlem šedivého bezčasí tlačila lidi do houfu. A tak na Hnátě nad klíšskou kolejí roznášel Zdeněk pivo studentům, co seděli vedle učňů z chemičky i chlapů po šichtě, co se jim nechtělo domů. Typické cinkání štuců, jímž na Chaloupce pan Pril vybízel k dopíjení drahého plzeňského, se neslo mezi stoly obsazenými přepestrou ústeckou společností studentů, šlapek, kontrášů v civilu ze šesté správy StB z nedaleké mezinárodní telefonní ústředny. Lepší společnost se scházela v Budvarce za divadlem nad plzeňským gulášem, z paneláků Kamenného vršku to bylo kousek ke Karlu IV., kde mne Markéta seznámila s Jarkem, do kytary se mlátilo v pajzlu Pod hradem. A holky se vodily do vinárny na Střekov! Protože odtamtud už později večer nejel žádný autobus, takže se muselo jít spát na vaňovskou klučičí kolej! Finančně nejhorší dopad do skromných studentských rozpočtů měly ranní dojezdy v baru hotelu Bohemia (gin-fizz za 15,- Kčs!!), v Mikulandské vinárně či v Berjozce, odkud se odcházelo v době, kdy se na hlavním apelplatzu u autobusových zastávek řadil dav nasraného dělnictva spěchajícího na ranní směnu do Spolchemie.

     A ty bufety! Ústeckým Automatem Svět byla Severka pod fakultou, kde bylo možné posedět s Čuňasem - vedoucím katedry geografie, oblíbenou to fakultní postavou. Do níže položeného Hraničáře zašli jen ti nejodvážnější, tam šlo při konzumaci staletých vlašáků o život! Do nóbl Bohemky se chodilo na kulajdu a vynikající limonádu jugooranž. Na bramborák jen do Jirchářů k nádraží, a na chlupatý knedlíky zase do Severu na náměstí… A když přivezl na vaňovskou kolej Vítek pstruhy, jezdilo se patnáctkou pro lahváče do stánku na starý autobusák.

     Nedávno jsem narazil na několik fotek tehdejších ústeckých odstřelů. Většina jich proběhla ještě před mým příchodem na studia, takže si už vybavuji jen obrovské volné plochy, na nichž ne zrovna zběsilým tempem vyrůstaly paneláky a stavby tzv. občanské vybavenosti tak typické pro bezpohlavní reálný socialismus. Například na těchto dvou fotkách je hromadný odstřel snad největšího bloku domů v republice – v dolní části tehdejší Fučíkovy ulice nad muzeem.

    Vlevo za parčíkem začíná Brněnská ulice (ne podle Brna, ale podle Brné!!), kde jsem se potkal s nedospělci mužského pohlaví z celé republiky. S Mártym z Bydžova, který po prvním semestru zmizel, abychom se po letech znovu potkali a konečně skamarádili.  S Uriášem z Pacova, naivní venkovskou máničkou s obrázkem Jimmyho Page nad postelí. S René Skalickým, synem prominenta krajského formátu, který vypadal tak, jak se jmenoval – v osmnácti lehce prošedivělé skráně, štíhlá, mírně prohnutá postava aristokrata, pečlivá a permanentně lehce ironická dikce. Pavel řečený Vojín Šimpach se svými falešnými omluvenkami – výměnnými lékařskými poukazy ukradenými otci, libereckému gynekologovi (doklady o návštěvě gynekologické ordinace procházely Šimpachovi až do děkanátu z anály, pak už jej bylo možno potkávat jen jako průvodčího nákladních vlaků).  Na posteli posedával Rosťa, nemluvná mánička věčně skloněná nad šachovnicí a další rozehranou partií s přeslušným Radkem, nejchytřejším a nejtalentovanějším matikářem z ročníku. Potkal jsem tu ale i Josefa z Aše, stále usměvavého fotbalistu, normálního kluka, za jehož normálnost jsem býval dost vděčnej.

    V pravém dolním rohu obou fotografií je jasně vidět prodejna Teplé uzeniny. Zde jsme se několikrát týdně vydatně zásobovali trampským cigárem, zdejší nejlevnější uzeninou. Těch pár korun se vždycky našlo (většinou se vrátili lahve od sodovek, protože voda z vodovodu se v dolním Ústí opravdu pít nedala!), popřípadě vysypal na stůl drobné ten z nás, kdo byl zrovna finančně saturován. Trampské cigáro mělo obrovskou výhodu – dalo se v jednom kuse nasoukat do konvice na čaj, ánžto jiné nádoby, ve které bychom uzeninu ohřály, k dispozici nebylo.

    V největším pokoji horního patra jsem naposledy v životě zažil radosti klukovské společnosti. Ne pánské, protože na rozdíl ode mne byli kluci čerstvě po maturitě, bylo jim osmnáct a poprvé byli od maminky. Takže se na horní cimře hrál nejenom fotbal, ale také tenis s plovákem ze splachovadla, celonoční turnaje v mariáši, odbíjená přes improvizovanou síť ze Šimpachova obinadla… Esenbáci na nás přišli jen jednou! Bylo zřejmé, že tato bezstarostná společnost nemůže projít přes první jednosemestrální zkoušku z matematické analýzy. A tak doktor Zdráhal, úspěšný orientační běžec, se velice rychle zorientoval a úspěšně vylil značnou část matematického osazenstva koleje Brněnská. Ve druháku se pár zbylých nastěhovalo na centrální klíšskou kolej. A to už byl úplně jiný příběh.

  Přidám ještě jednu fotku - tyto domy musely ustoupit krajskému výboru strany. Úplně vpravo vykukuje mocná báň tak zvané „zelené školy“. Zde někdy od třeťáku či čtvrťáku sídlila katedra matematiky, tudíž zde probíhaly nejdrsnější souboje o přežití… Jindřich prošel statistikou jen proto, že nechal v indexu fotografii své krásné a ne zcela oblečené dívky… Na chodbě katedry mají kořeny mé problémy s arytmií, srdečním tlakem, nízkým sebevědomím a schizofrenií (pocitem, který se periodiky vracel vždy před zkouškovým obdobím - že mě chce kdosi zničit!!).

    Původně jsem chtěl psát o tom, jak se komunisti rozhodli s pomocí semtexu přeměnit jedno staré město. Jejich představa přeměny ovšem konvenovala s jejich ostatními činnostmi a taky tak dopadla – město nenávratně zničili.  Nakonec mi z té obžaloby reálného socialismu zase vyšel sentimentální článek plný vzpomínek. S tím ovšem těžko co pořídím, jsa sentimentální jak stará černoška… tedy Afroameričanka.

Praha, 14.12.2014

Sportovní odpoledne

Podzimní mezidobí, v Krušných horách sakra dlouhé, bylo ve znamení mlh, námrazy, výpadků elektrického proudu, vlezlého vlhka, nekonečných cest od garáže a ke garáži, kouře z cigaret Clea mísícího se s vůní čerstvě namleté kávy v balíčcích „Balíren obchodu Kolín“ zakoupené při příjezdu v měděneckém konzumu, cinkání lahváčů v tátově batohu a… a taky černobílých sobotních Sportovních odpolední v Československé televizi.

    Těch deset, jedenáct víkendů od října do adventu se vyznačovalo vynuceným klidem. Dřevo na zimu bylo vyskládáno, uhlí složeno, nafta přečerpána ruční pumpou do sudů s hakenkrajcem, co tu ve stodole zbyly ještě po Němcích. Do vánoc bylo ještě daleko, sníh z prvních nadílek vydržel zatím jen nahoře u Bláhů pod lesem, pár čísel tajícího sněhu leželo taky při cestičce ke studánce, kam jsme chodili pro vodu někdy od půlky listopadu, když klesla hladina v hořejší studni u Dřeváku. Na procházky to v té nehostinné době opravdu nebylo. Celodenní šero, vlhké počasí a polštáře mokré černé nesekané trávy nás většinou spolehlivě udržely uvnitř vyhřáté chalupy.

    A tak po sobotním obědě přicházela matčina obligátní otázka na otce – vezmeš si kafe nahoru? To „nahoru“ znamenalo do prvního patra do tzv. „televizáku“ – pokoje, kam se chodívalo sledovat vysílání Zelenkovy televize. Protože však televizní Sportovní odpoledne začínalo až ve tři hodiny, stačil si táta kafe vypít v kuchyni a ještě si zdřímnul na gauči pod bakelitovým rádiem Philips. Zatím už nahoře hořelo v nafťácích, které mimo tepla vydávaly i lehkou vůni texaských petrolejových polí.

    Jakmile se otec vydal do sklepa pro lahváče, byl to pro mne jednoznačný signál pro přesun k televizi. Nejčastěji byl samozřejmě hokej - takové strhující zápasy Dukly Trenčín s Motorem České Budějovice, nebo Tesly Pardubice s Duklou Jihlava přímo pasovaly k mlžným depresivním odpoledním. Ale taky se vysílaly závody motorek do strmého vrchu, nohejbal, motocross, ragby ze škvárového hřiště v Říčanech či na Tatranu, badminton, kolová s bratry Pospíšilovými s krasojízdou o přestávkách či mistrovství republiky v pinčesu. Jo, vysoké podání Milana Orlowského či mátožný pohyb vysokého Kunze jsou nezapomenutelné. Tehdy jsem znal i naše reprezentantky v moderní gymnastice!! Strašně se mi líbila Zuzana Záveská, i když častěji vyhrávala Daniela Bošanská (nebo to bylo naopak?). A jaký půvab měl na černobílé obrazovce takový zimní cyklocross, nebo plochá dráha, o bugginách kroužících po poli nemluvě. Znal jsem sestavy prvoligových basketbalových týmů, pamatuji si brněnského pivotmana Bobrovského či Petláka ze Slovanu Bratislava. Čuměli jsme prostě na všechno. Bylo to rozhodně napínavější než večerní estrády s Goťákem či Bohdalkou.

    A tak jsme s tátou seděli u našeho kulatého stolu, jak zapomenutí rytíři, co nemají potřebu cokoliv komentovat. Zpočátku jsem si listoval Čtyřlístkem nebo Pionýrskou stezkou, posléze jsem přešel na Reportéry, co naši pietně uchovávali ve skříni pokoje zvaného Růžák (podle šílených tapet, co táta někde dostal a bylo mu líto je vyhodit). Po čase jsem chodil do sklepa pro pivo otci i sobě. A tak ubíhalo bezčasí, které jsem tehdy, celkem pochopitelně, moc nevnímal. Jen když mám dnes výčitky, že jsem zase nevymyslel pro synka dostatečně bohatý program, bleskne mi hlavou – třeba jednou bude vzpomínat právě na ty chvíle, kdy jsem po něm nic nechtěl, kdy jsme spolu prostě jen byli.

Praha, 8.12.2014

Jak jsem se stal šmejdem

     Označení „šmejd“ se díky známému filmu vžilo pro lidské hyeny parazitující nekalými obchodními praktikami na starých lidech. Takovým šmejdem jsem se rozhodnutím české socialistické vlády stal i já. No, taková krásná výmluva ze mne vypadla! Nechci se dělat hezčím šmejdem, než jakým šmejdem jsem! Takže přiznávám, že stát, tedy soudruzi ministři, mi tak trochu dali na vybranou…

     S postupujícím se věkem se ze mne stal odporný asociální individualista v kolektivu značně neoblíbený. Toužím po tom, aby mi stát (a společnost) dal pokoj, ale také po tom, abych toho po státu (a společnosti) chtěl co nejméně. Přitom ale chápu a pokorně přijímám svou míru odpovědnosti a solidarity vůči zbytku světa. Tedy například jsem smířen s tím, že v penzi se mi zdaleka nevrátí z průběžného důchodového systému tolik, kolik jsem do systému vložil. Jsem vděčný za standard a spokojený život, který doposud vedu, a za tu vděčnost rád platím. Nerad sice tolik, kolik si z mého paklíku bankovek stát bere, ale co s tím nadělám?!

     Zároveň bych ale rád byl na důchodovém systému co nejméně závislým! Abych nebyl do smrti smrťoucí přilepen jen na cecek státu. Tedy alespoň, abych sál co nejméně a státu tak pomohl rozdělit více peněz potřebným. Moji akciovou investici do budoucnosti jsem už oplakal, je to prostě pech zainvestovat do papírů pár týdnů před vypuknutím globální finanční krize, ale je to můj pech (a moje znehodnocené akcie)! Vedle toho jsem záhy využil penzijního spoření (což není žádná hitparáda, jak by řekl ten sprostej kuchař, ale aspoň něco). Ale teprve vznik druhého pilíře důchodového pojištění, to byl konečně nástroj, který se měl stát nosníkem šťastného stáří v relativním dostatku.

    Socialistická vláda ovšem rozhodla, že nejvíce voličů získá metodou spálené země (k čemuž jí pomáhá Bureš, který to prostě zařídí!), takže plošně ruší vše, co by jen trochu zavánělo osobní odpovědností (osobně odpovědný volič volí socialisty jen pod vlivem drog).  Druhý pilíř bude ukončen někdy v roce 2016. Stát mi dal na vybranou – naspořené peníze vrátím do průběžného systému, nebo převedu do penzijního spoření, nebo si je nechám i s částí vyvedenou ze státního průběžného systému vyplatit. CÉ je správně!! V mém případě, odhaduji, se bude jednat o sumu pokrývající rodinnou dovolenou u moře. 60% té dovolené mi zaplatí stát. Jako ten poslední šmejd tak prožeru část své budoucnosti, aniž bych byť korunu vrátil na důchodový účet, tedy fakticky dnešním důchodcům.

       Kdysi mi jeden kolega řekl – Tvá naivita ohledně investic či hypotéky je ve středoevropském prostoru do nebe volající! Dvacetileté cykly otřásající státy, bankami, zlatými rezervami, majetkem uloženým do pozemků či umění…., to vše vezme dvakrát, někdy i třikrát za život za své. Oponoval jsem mu, že to se děje jen tehdy, ujme-li se vlády nad českou kotlinou nějaká bahenní ideologie. Jen se mi smál… České socialistické vlády nám dokazují, že dvacet let je zbytečně dlouhá perioda, že cokoliv přesahuje jejich funkční období, je drek určený k znehodnocení a zprznění. Vše je dovoleno, všeho lze zneužít!

     Od státu tohoto ražení nečekám nic pozitivního.  Jak slepé morče chmatám po cecku, abych se také přisál! Můj důchod je na dohled, takže je tu jistá pravděpodobnost, že něco ze státního za těch pár let ještě poteče. A pak? Inu - děj se vůle tvá, blbý Sobotko!  S neúctou, tvůj Šmejd.

Praha, 3.12.2014

Několik čísel do přílohy:

1) Paní ministryně Marksová-Feminová odůvodnila ukončení druhého pilíře sumou 850 milionů korun. To jsou peníze, které stát přisypal k již uspořeným dvěma procentům 80 tisícům odpovědně spořících klientů. Tedy peníze, které byly uloženy na soukromé penzijní účty (a které by byly vyplaceny posléze na důchodech), a tedy nepřitekly na účty státní. I můj malý syn by pochopil, že úspora na průběžném důchodovém účtu by v tomto případě nastala už za deset až patnáct let, kdy by titíž klienti začali z průběžného systému čerpat své ponížené důchody.
2) V letošním roce bylo na státním příspěvku na stavební spoření vyplaceno přes 5 miliard korun (jedná se o příspěvek za rok 2013). Tedy na jedné straně na soukromé penzijko 850 milionů, které se navíc státu v jistém smyslu vrátí na nižších penzích z průběžného systému. Na druhé misce vah spořící produkt, z něhož velká část se „prožere“ v šestiletých periodách v rodinné spotřebě, a na nějž nám stát velkoryse přisype bůra. V miliardách.
3)  Deficit důchodového účtu České republiky činil již před dvěma lety 50 miliard korun!
4)  V letech 2000 až 2012 bylo na státní podpoře stavebního spoření vyplaceno státem 159 miliard korun…. deficit 50, vyplaceno 159…hmm? Celkem přes dvě stě miliard proti 850 milionům…