K divadlu Na Zábradlí máme s Klárou vztah až intimní. Když jsem konečně ve vrcholící dospělosti opustil Hometown a přišel do Prahy, jedna z prvních cest za divadlem samozřejmě vedla sem. Měli jsme štěstí, ještě jsme stihli poslední dvě Léblovské sezony s Rackem, Ivanovem a Strýčkem Váňou. V ten podvečer, možná ve stejné chvíli, kdy Petr Lébl připínal na dveře své kanceláře uměleckého šéfa cedulku se vzkazem "Jsem v provazišti", jsme s Klárou procházeli uličkou Na Zábradlí, netušíce, že jsme vzdálenými svědky konce jedné velké divadelní jízdy. V těch dvou letech jsme potkávali Petra Lébla v divadelním baru, sedával jsem tu utajeně po pracovních schůzkách v centru Prahy v poledních pauzách divadelních zkoušek, pozoroval milovaného Leoše Suchařípu usrkávajícího svou vodku, tajně odposlouchával dětsky přímočarý rozhovor sochaře a scénografa Jaroslava Róny s režisérem Pitínským...
Zde pro mne mezi vánočními svátky v roce 2000 vrcholila televizní krize, kdy jsem se jediný z hlediště ozval proti manifestu předneseném Karlem Dobrým, a pak trpěl, když se na mě všichni herci chodili koukat, co jsem zač, a nakonec mě v šatně hlídali, abych neodnesl podpisový arch "Voldánová na Hrad!". Dodnes mne mrzí, že jsem se v baru vedle zaraženě sedícího Ladislava Smoljaka nezeptal, v čem že se to veze...
Pak přišlo pár houpavých let, a když jsme nakonec přetrpěli představení, které nebylo vyprodáno i přes účast autobusovémho zájezdu, i náš zájem uvadal. Po letech jsme se sem loni vrátili na představení Ambrózie - desetiminutové sólo Igora Chmely, jehož jsem viděl na jevišti poprvé, bylo prostě famózní. Ovšem ze všech koutů, i z poza baru od neochotných barmanek, bylo cítit, že to nějak není ono...
A pak tím osud zakvrdlal, Doubravka Svobodová chytila životní šanci na fakultě, a město vypsalo výběrové řízení na obsazení pozic ředitele i uměleckého šéfa. Výběrko vyhrálo trio Štědroň, Viceníková a Mikulášek z brněnské Reduty. Nečekal jsem, co to udělá s Pražskou kavárnou! Už změna tradičního a věkovitého loga byla přijata se značnou nevolí. Ano, vydrželo od roku 1958, ale jak to komentovala K. - aby se z toho nepos.ali! Brňáci přenesli na Zábradlí několik svých představení z Reduty ve formě obnovených premiér. A tak když Klára sehnala lístky na jedno z prvních představení "Zlatých šedesátých" (1. pražská repríza), udělala mi tím velkou radost. Věděl jsem, že přenesení deníkových záznamů Pavla Juráčka na jeviště mělo velký úspěch už v Brně. Dokonce jsem viděl ukázku v Divadlo žije, ale představit jsem si to opravdu nedovedl. Protože jak se tak přibližně vyjadřuje profesor Císař - poezie a literatura bez divadelní akce na jeviště nepatří...
A tak jsem byl u toho, jak brňáci převálcovali Prahu. To představení je úžasné. Trochu to trvá, než se rozeběhne, ale druhá polovina je esencí marnosti a zoufalosti žití jedince v prostředí obecné zbabělosti a zoufalé malosti. S Juráčkem v pěti samojediných podobách jsem prožíval bezvýchodnost žití až k pláči. Takže hlavně jsem se na konci snažil nevzlykat nahlas! Reakce pražského publika byla bezprostředně úžasná - patnáctiminutový neutuchající potlesk, herečky dojaté k pláči. Že by se rodila další výrazná a nezapomenutelná éra v dějinách divadla Na Zábradlí?? Už se těšíme!
A pak jsme nechali divadelní zážitek doznít u Růžiček při podzimním ležáku dochmelovaném za studena a syrovém hovězím. No není na světě krásně?
Praha, 9.10.2013
Žádné komentáře:
Okomentovat