Markéta

Motto:

"Zatímco se koupeš, umýváš si záda, na největší loupež ve mně se střádá..." J.N.   

    Markétu jsem nemohl minout! Všimli jsme si sebe navzájem hned v prvních dnech prvního semestru našeho studia matematiky na ústeckém pajďáku. Markéta rozhodně nebyla můj typ - ne nadarmo ji Jindřich říkával Broskvičko. V každém případě mě ani nenapadlo, že Markéta bude mou první opravdovou holčičí kamarádkou.

    V prvním semestru jsem se snažil ještě napasovat svou představu studentského života na stále nepoznanou realitu - koncerty vážné hudby, alternativní hudební scéna, v tehdejší době přeslavné Rajmontovo Činoherní studio s Leošem Suchařípou, Bartoškou, Zedníčkem, Heřmánkem, Töpferem... Podobně na tom byla Markéta, takže nebylo divu, že jsme hned koncem  října na sebe narazili na koncertu varhanní hudby v komunisty přestavěném kostele na Smetanovu hudební síň. Už od raného mládí potřebuji, aby ve mně kulturní zážitek měl čas doznít. Nesnáším fronty u šaten, úprky na autobus a podobně. Takže jsem se přitočil k Markétě a pozval ji na kávu do nedaleké kavárny obskurního hotelu nedaleko nádraží. Byl to trochu risk, do té doby jsme spolu o samotě nemluvili. Ale stačilo pár minut, abychom zjistili, že jsme "jedné krve". Prokecali jsme zbytek večera a pak ještě spoustu dalších nocí na koleji, nakonec i v panelákových bytech v Žatci či na Kladně, kam jsme za Markétou čas od času jezdili s Janou.

    Markéta mne seznámila s Jarkem Nohavicou v době, kdy začal objíždět malé kluby a do jeho prvního zákazu na Portě bylo celkem daleko. Díky Markétě jsem sám či s Janou mohl pobývat v jeho intimní blízkosti a nosit mu kytaru, když jsme jej po Krvavé Fortně strkali v Kladně do autobusu a báli se, aby nás cestou na Kročehlavy z toho busu nevyhodili. Byly to bohatýrské mejdany.

    Takže v našem kamarádství bylo namícháno vše vrchovatou měrou - vzájemné sympatie, stejné názory na okolní svět, mládí, sdílené objevování všeho nového, šílené tahy, ranní návraty na kolej, celonoční diskuse, odlesk Jarkova protestu... Pak se mi podařilo udělat zkoušku z matematické analýzy na děkanský termín, leč Markéta neprošla. Ještě jsme šli vedle sebe další rok, kdy opakovala ročník. Jenže v té době jsem už chlastal první ligu, a Markéta tak nějak do té vypité party z Hnáty nepasovala. Ani jsem si v tom opileckém rauši nevšiml, že po vylití z fakulty zmizela z města.

     Na všem zlém je něco dobrého, říká se, takže když mi bylo blbě, vzpomněl jsem si na Markétu a znovu ji našel. Nějak se protloukala v nekvalifikované pedagogické pozici, a když konečně přijela k nám do Žatce, skoro se podařilo navázat tam, kde jsme skončili. Skoro. Tou dobou jsme se všemi silami snažili zabránit, aby nás semlely šutráky zuřivého reálného socialismu, a každý se o to pokoušel po svém. Ještě jsme se párkrát viděli a pak si totálně zmizeli.

    Na Markétu jsem vzpomínal samozřejmě často, ale odvahu ozvat se jí jsem dostal až opravdu po dlouhých letech, tentokrát v době, kdy jsem  byl šťastný a snažil se vrátit k těm pár kdysi blízkým lidem, abych jim mohl říct, že ... abych jim toho ještě hodně řekl. Mluvili jsme spolu krátce telefonem. Markéta byla nejspíše ráda, že mě slyší, já ze sebe nervózně chrlil svá složitá souvětí. Ale z plánované akce se omluvila, neměla by hlídání ke svým snad třem dětem... Už jsem nezavolal. A tak mi zůstalo staré telefonní číslo. Krátce poté navíc došlo k přečíslování všech pevných linek. Vyzkoušel jsem ještě všemožné internetové stránky, leč nové číslo už nenašel. Po letech jsem Markétu ještě hledal za pomoci spolužáků.cz, ale ani naši společní spolužáci o ní nic nevěděli. Jen Pepa mi poslal letitou fotku z nějaké akce jejich kruhu, co byl o rok níž.

    Má tahle historka nějaké Burmovo závěrečné ponaučení? Možná jo - máš-li někoho rád, drž se ho jako hovno košile!!

Praha, 12.10.2013