Díky mému občasnému
nakouknutí na blog Nadivadlo (http://nadivadlo.blogspot.cz/)
jsem se dozvěděl o problémech ústeckého Činoherního studia. Mám pro ústecký
činoherák slabost - zažil jsem zde milovaného Leoše Suchařípu, dračici Marii
Spurnou, mladého Töpfera, ještě hostující trojici Bartoška, Heřmánek, Zedníček,
premiéru Krále Ubu, Drápa s vynikajícím Suchařípou v roli prokurátora,
protirežimní aurou obestřený Zojčin byt, sexem nabitou Goldoniádu – nebo
alespoň tak jsem ji ve dvaceti vnímal…, atd. Situace Činoherního studia (dnes
Činoherního divadla) je jen dalším dílem neverending story o financování malých
či menších profesionálních scén. Téměř vždy jde o divadla dramaturgicky
neotřelá, nezávislá, vymykající se běžné „měšťácké“ dramaturgii (má-li někdo
problém s termínem měšťácká či měšťanská dramaturgie, dosadí si populární
termín „mainstreamová“…). Zároveň jsou to divadla více či méně navázaná na
veřejné rozpočty (či podvázaná veřejnými rozpočty).
Aktuální situaci v Ústí
nad Labem z různých těžko ověřitelných úhlů pohledu lze sledovat na i-netu.
Ovšem vyznat se v ní, či dokonce dospět k nějakému zobecnění, je
přetěžké. Takže teď by to chtělo pár hodin na internetu nejen kvůli ústeckému
činoheráku, ale najít si také historii Pražského komorního divadla, přičemž
dopřát sluchu i těm, kteří nepovažují Pařízkovu hlavní roli za zrovna vydařenou. Pak chvíli studovat všechny transformační
strategie a zhodnotit, jak se vyvedly třeba v případě Semaforu či
Činoherního klubu ve Smečkách. Nezapomenout přitom na mimopražské scény a
scénky soubojů divadelníků s tupými radními na oblastech (sem bych nejspíše
řadil prohranou válku Čestmíra Kopeckého v Kurortech Karla) či naopak
úmorné vysvětlování radních sebestředným alternativcům, že zrovna jejich
projekt už městská kasa neutáhne (příklad bych hledal nejspíše někde pod
Špilasem). Přes tuto analýzu bych k nějakému zevšeobecnění těžko dospěl.
Ani jako nenapravitelný
pravičácký kruťas nedokáži s klidem v hlase tvrdit, že kdo chce dělat
divadlo, bude jej dělat i bez dvanáctimilionové dotace z ústeckého
magistrátu. Samozřejmě, že existují mraky divadel, která se bez správních rad
složených z magistrátních úředníků obejdou – a nemyslím jen téměř
undergroundové scény typu Vašinkova Krytového divadla či Krobova Divadla Na tahu.
Jenže co s tím prostorem, který leží mezi těmito divadly z podstaty,
z vnitřního puzení, a divadly opravdu kamennými (a často zkamenělými),
s mnohamilionovými rozpočty. Tento prostor o rozměrech vzdálené galaxie
vyplňují hvězdy, hvězdičky, bílí trpaslíci, černé díry a jiná tělesa od superhvězdné
dejvické obecně prospěšné divadelní společnosti po šumperské divadelní
eseróčko, od stagion blbých, leč nedotovaných muzikálů, po prosperující
divadelní scény hereckých celebrit… Má se cenu vzrušovat šermovačkou ve stínu
ústeckého Kamenného vršku?
Dnes mne můj blízký
přítel (opravdový, živý, komplikovaný, ne žádná fejsbuková náhražka) vyzval,
abych se přidal k recesistickému fcb profilu vyzývajícímu k „rabování“
zbytků ústeckého Činoherního studia - zde
. Přiznám se, že jsem zaváhal. Nechce se mi dělat prču v situaci, ve které
se ne dost jasně orientuji. Samozřejmě, že jsem se nakonec přidal, protože i na
fotbale fandívám zpravidla outsiderovi. A divadelní obec, tedy spíše divadelní pidiosada, v ústeckém levičáckém marasmu
si podporu zaslouží, i když je naivní, a možná vlastně nyní tahle parta jen
platí za svou naivitu předešlou. Přidal jsem se ještě z jednoho důvodu.
Opravdu si nemyslím, že divadelníci či jiní umělci jsou nadáni jakýmsi neuchopitelným
neomezeným právem na nezávislost, šaškovství, právem všemu rozumět a komentovat,
penzijní reformu v to počítaje, a o státním rozpočtu a gripenech nemluvě.
Že je povinností zbylé společnosti platit jejich inscenace, alternativní úlety,
filmové výboje, postmoderní rozbíjení formy apod. Jak ale žít ve světě, kde na
druhou stranu každý elektrikář, kterého partaj dostane do městské rady, urve
moc „rozumět“ všemu, tedy i tomu postmodernímu rozbíjení formy. Kde ředitel
místního dětského domu s funkcí radního přijde náhle na to, že vnímá a
rozumí třepotání a chvění doby, kulturnímu povědomí místa a lidí či jeho/jejich
kulturní paměti, že má gebír na škrtnutí těch 4 milionů, se kterými škrtl i
Jakuba Fatalistu, Zojčin byt, Suchařípu i Schorma s Rajmontem…
Nedožiju se doby,
kdy hradecký open air bude trvat celý červenec a přijede na něj stovky
nejrůznějších závislých, méně závislých i zcela nezávislých divadel, která
totálně zaplní město tak, jak jsem to zažil v Avignonu. Obávám se, že i
francouzskému podpůrnému socialismu je odzvoněno (i když se to nezdá), a tím
spíše se jej nedočkáme my. Chtěl bych se ale dožít doby, kdy na ústeckém či
jiném magistrátu budou sedět lidé, kteří na adresu místních zjančených
divadelníků řeknou – serete nás svou kritikou pánů nahoře, serete nás tím
dramaturgickým plánem, serete nás tou zjančeností, ale chápeme, že bez ní se
nedá dělat dobré divadlo, i když tomu vašemu ne zrovna rozumíme – ale jste
nejen naším místním fenoménem, jste důležití nejen pro těch pár set lidí, kteří
to naše studiové divadlo zaplňují, ale hlavně - jste našim skřivánkem
v zrezivělé kleci, a dokud zpíváte vy, znamená to, že můžeme dýchat i my
ostatní.
Praha, 5.2.2014
Žádné komentáře:
Okomentovat